NATO si připomíná 75 let od svého vzniku a Česko slaví první – a doufejme, že ne poslední – čtvrtstoletí v Alianci. Podpora pro naše členství je dlouhodobě vysoká a otevřeně se proti němu stavěly jen strany veskrze krajní. Přesto Česko dlouhodobě patřilo k těm, kteří své členství v NATO považovali za samozřejmé a snad i proto patřilo na chvost členských států stran obranných výdajů. I s ohledem na bezprecedentní bezpečnostní situaci v současné Evropě a opakující se zpochybňování americké role v NATO od (pravděpodobného) republikánského prezidentského kandidáta Donalda Trumpa dává smysl ptát se, jak by poslední čtvrtstoletí vypadalo bez NATO.

Kontrafaktuál, zajatec teorie

Kontrafaktuály jsou vždy ošemetným podnikem, neboť ze své definice představují hypotetické světy, které se (prozatím) nerealizovaly. Jejich konstrukce tak bude vždy svázána ať již přiznanou, či zamlčenou teorií. Zároveň je dobré, pokud takový kontrafaktuál nemusí měnit příliš proměnných (událostí) hluboko v minulosti – což by jen zvýšilo pochyby o tom, co vše by daná změna v daleké minulosti mohla ovlivnit. Pro naše potřeby tedy budeme vycházet z představy, že místo rozšíření NATO v roce 1999 se USA rozhodly na začátku devadesátých let z Evropy odejít a v roce 1999 by se NATO místo rozšíření rozpustilo.

Jak jsme řekli, klíčovou otázkou pro konstrukci kontrafaktuálu je, jakou teorii využijeme k vytvoření oné hypotetické Evropy bez USA. Použijeme teorii amerického profesora Johna Mearsheimera, který dlouhodobě patřil k oponentům rozšiřování NATO (jakož i pokračování evropského angažmá USA po konci studené války). A jde i o autora, kterého si (je zajímavé, že až nyní) velmi oblíbili ti, kteří vinu za válku na Ukrajině přičítají Alianci. Jeho teorie „ofenzivního realismu“ stojí na předpokladu, že se státy musí obávat o své přežití a jediný, kdo jim může zajistit přežití, jsou ony samy – ať již výstavbou vlastních vojenských sil, či budováním spojenectví. Ultimátním cílem mocností je získat pozici regionálního hegemona – tedy obdobu postavení USA na západní polokouli. Hegemon nemá ve svém regionu nikoho, kdo by proti němu dokázal vést vyrovnaný souboj. To samozřejmě znamená maximum možné bezpečnosti pro stát, který se stal regionálním hegemonem, jenže zároveň to ostatní státy v regionu staví do velmi nezáviděníhodné pozice.

Stát se hegemonem je však extrémně těžké a obvykle se to státům nezdaří (např. Napoleonova Francie, císařské a nacistické Německo, Sovětský svaz). Dosažení regionální hegemonie předpokládá souhru mnoha příhodných podmínek, jinak hrozí spíše porážka aspirující mocnosti. Ostatně jediný moderní stát, kterému se zisk regionální hegemonie podařil, byly Spojené státy.

Čtenář si mohl všimnout silného důrazu na region. Mearsheimer totiž (dodejme, že oprávněně) argumentuje, že státy mají tendenci vnímat a řešit hrozby primárně ve svém regionu. Výjimku představuje právě regionální hegemon, který může (díky absenci reálné hrozby ve vlastním regionu) uvolnit většinu svých sil pro působení v jiných regionech (opět případ USA). Dodejme, že hlavním cílem regionálního hegemona je zajistit, aby se v žádném z dalších regionů nevyskytl regionální hegemon (ten by totiž mohl existujícího regionálního hegemona ohrozit).

Podstatné však je, že státy, i když právě neusilují o regionální hegemonii, se rozhodně nechovají mírumilovně. Jejich snahou je přinejmenším zabránit ostatním hráčům regionu v posilování, a naopak sami usilují o (postupné) zvyšování své síly tak, aby se v budoucnosti dostaly do výhodné pozice pro pokus o získání regionální hegemonie. Z uvedeného vyplývá, že pokud je daný regionální systém v nevyvážené multipolaritě (existuje tedy více mocností, jedna je však výrazně silnější) bezpečnostní situace se stává kritickou a hrozí vznik velké regionální války. V regionálním systému s vyváženou multipolaritou (tj. v systému s několika podobně silnými mocnostmi) regionální válka příliš pravděpodobná není, ale stále lze čekat bezpečnostní soupeření a nelze vyloučit ani lokální války, kde se třeba jedna z mocností pokusí vnutit svou vůli (či upravit hranice) menšímu státu.

Evropa bez USA aneb zpátky k tradičnímu velmocenskému soupeření

Po konci studené války mohly USA z Evropy odejít bez větších obav, protože v Evropě panovala vyvážená multipolarita – ani jedna z mocností neměla blízko k zisku regionální hegemonie. Německo sice bylo ekonomicky nejsilnější, jenže náklady na jeho znovusjednocení byly enormní a pohlcovaly nemalou část zdrojů a na rozdíl od ostatních evropských mocností postrádalo jaderné zbraně. Naopak Rusko mělo jaderných zbraní tisíce, ale ekonomicky se po rozpadu SSSR stalo trpaslíkem (související propad výdajů na obranu se mimo jiné projevil ve slabém výkonu v první válce o Čečnu). Francie a Británie sice měly jaderné zbraně (byť v omezených počtech), jejich ekonomiky ale byly již výrazně menší než ta německá. Zkrátka ani jedna ze zemí neměla dostatečnou převahu na to, aby se pokusila využít americké nepřítomnosti.

Zároveň ekonomická situace byla v západní Evropě poměrně příznivá a lze očekávat, že by EU přežila (řízený) americký odchod. Lze očekávat, že během devadesátých let by bezpečnostní situace evropských států (i těch mezi Německem a Ruskem) zřejmě nebyla o mnoho jiná než v našem reálném světě.

Nicméně spolu s nástupem Vladimira Putina a stabilizací ekonomické situace by Rusko zřejmě postupně začalo dávat najevo svou nelibost nad příliš samostatnou a prozápadní orientací některých států ve středovýchodní Evropě. V roce 2004 by zřejmě ještě akceptovalo se zaťatými zuby přistoupení deseti států středo-východní Evropy do EU, je ale pravděpodobné, že by podobné úvahy v případě Běloruska, či Ukrajiny chtělo za každou cenu potlačit.

Česko by v této realitě již kolem roku 2005 cítilo, že klidná devadesátá léta jsou pasé. Lze pochybovat, že by došlo k plné profesionalizaci AČR. Jenže zároveň by chyběly prostředky na modernizaci (v čemž by se naše situace nelišila od dalších států v regionu). A stejně tak by armáda nemohla příliš čerpat z aliančního know-how.

V našem kontrafaktuálu by se Rusko nemuselo cítit ohroženo „rozpínáním“ NATO, jenže o to více prostoru by ve středovýchodní Evropě mělo, pokud by mu přišlo, že se některé vlády nechovají dostatečně přátelsky. A jednoho napadá, že zejména státy s početnou ruskou menšinou (zejména Estonsko a Lotyšsko) by se rychle mohly dostat do hledáčku Moskvy. A podobně i Litva, která odděluje Bělorusko od Kaliningradské oblasti. Rusko by ani nemuselo usilovat o větší teritoriální zábor – jenže snadnost, s jakou by mohlo k vynucení si poslušnosti využít své zdrcující vojenské převahy, by jej k vojenskému řešení výrazně posouvala. A případný úspěch při využití vojenské síly (či jen její hrozby) jako donucovacího nástroje by Rusko jen utvrdil v tom, že jde o vhodnou cestu, ostatně jiné páky by ekonomicky nepříliš silné Rusko stejně nemělo. I krátká lokální válka by samozřejmě znamenala výrazný geopolitický otřes. 

Velká část středovýchodní Evropy by musela rychle zvýšit obranné výdaje a pokusit se vytvořit robustnější rezervní systémy. Profesionální armáda by nestačila a 1–2 % na obranu také ne. Co je však horší, chyběla by nejen americká síla, ale bez Spojených států by chyběla i politická osa sjednocující bezpečnostní politiky evropských států.

Nejistota stran vývoje bezpečnostní situace by byla enormní. To i proto, že by jen málokdo dokázal s jistotou říci, kam až je Rusko ochotno zajít (o tom polemizujeme i dnes). Přitom prozatím bezjaderné Německo by muselo pochopitelně dvakrát vážit, zda se proti Rusku vymezit (zejména pokud by např. Francie v ruském chování nespatřovala přímé ohrožení).

Pro Německo by se tak otevíralo velké dilema – zůstat bezjaderné, ale také neschopné ochránit případné spojence (či minimálně partnery) z EU, nebo jít nukleární cestou? Jenže případná nuklearizace Německa by vytvořila velmi třaskavou situaci. Zaprvé, německá nuklearizace (která by si zřejmě vyžádala vyšší nacionalizaci německé společnosti) by mohla vyvolat obavy ve Francii. Ta totiž mohla považovat doposud bezjaderné Německo přeci jen za přijatelné bezpečnostní riziko (i kdyby se, ať již z jakéhokoliv důvodu, francouzsko-německé vztahy měly zkomplikovat). Není tedy vůbec nepředstavitelné, že by německý pokus o nuklearizaci, pokud by nebyl velmi dobře řízen, rozvrátil západoevropskou shodu (a v průběhu toho i EU). 

Co by bylo však zřejmě akutnější, Rusko by při odhalení německých jaderných ambicí vědělo, že má několik let, kdy může konat relativně svobodně – což by pochopitelně umocňovalo jeho touhu využít uzavírající se okno příležitosti a přepsat politickou mapu středovýchodní Evropy ve svůj prospěch. V ten moment by se středovýchodní Evropa ocitla na pokraji velké války. Naše určitá výhoda by samozřejmě spočívala v tom, že na rozdíl třeba od Polska nesdílíme s Ruskem hranici. I tak by však šlo o extrémní situaci vyžadující skutečně masivní výdaje do obrany a pravděpodobně i poměrně dlouhou povinnou vojenskou službu. Zkrátka míra naší bezpečnosti by byla radikálně nižší než v reálném světě, kde USA zůstaly v Evropě a rozhodly se rozšířit NATO.

Zpátky do budoucnosti

USA bezesporu udělaly v uplynulých dekádách řadu zahraničně-politických chyb. A někdo může říci, že z pohledu amerického občana k nim patřilo i rozšiřování NATO. Jenže z našeho českého pohledu lze setrvání USA na kontinentu a rozšiřování NATO označit jako doslova geopolitický zázrak. Čtvrtstoletí jsme se nemuseli bát o naši bezpečnost a mohli jsme si myslet, že válka je věcí minulosti. Naše výdaje do obranu tak dosáhly historického minima a mohli jsme i upustit od povinné vojenské služby.

Bez USA (a NATO) stabilizujících situaci v Evropě bychom s našimi velmi omezenými zdroji museli budovat obranu podobně, jako to činí například Finové, či Řekové. Přitom situace v našem regionu by byla potenciálně velmi třaskavá. Paradoxně i dobře míněné kroky např. Německa by mohly situaci (přinejmenším na přechodnou dobu) ještě více destabilizovat. 

Samozřejmě náš kontrafaktuál stojí a padá se zde jen načrtnutou teorií (je například možné, že EU dokáže nahradit NATO). Pokud však alespoň rámcově teorii přijmeme, nelze pochybovat, že případný konec NATO by pro nás znamenal zásadní geopolitickou hrozbu.

Buď, jak buď – pokud v nadcházejících amerických volbách vyhraje Donald Trump, není vyloučeno, že si na vlastní kůži výše popsaný kontrafaktuál prožijeme a dozvíme se, nakolik jsou predikce uvedené teorie přesné.