Jakým hrozbám čelí Česká republika a co je třeba udělat, aby obrana země byla silná a spolehlivá, na tyto otázky odpovídá nedávno vládou schválená Obranná strategie ČR 2023. Tato strategie oživuje hlavní priority obranné politiky státu, jako například celospolečenský přístup k obraně, zdrojové zajištění armády a členství v NATO. Zohledňuje však také nové strategické dokumenty Aliance a EU. Dokument navíc navazuje na Bezpečnostní strategii ČR z letošního června a předchozí obrannou strategii z roku 2017. Za přípravou tohoto klíčového dokumentu stojí vrchní ředitel Sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany ČR PhDr. Jan Jireš Ph.D., který redakci CZ DEFENCE poskytl obsáhlý rozhovor. 

Mohl byste blíže představit dokument Obranná strategie ČR 2023 a prozradit, jaké je jeho hlavní sdělení a poslání?

Obranná strategie je vrcholným koncepčním dokumentem vlády v oblasti obrany. Udává směr naší obranné politice. Je potřeba si uvědomit, že do té doby platný dokument stejného typu byl přijatý vládou v roce 2017 a byl již beznadějně zastaralý, a to i kdyby v posledním roce a půl nedocházelo k převratným změnám v naší obraně a bezpečnosti především v důsledku ruské agrese na Ukrajině. Nová vláda již v prosinci 2021 přišla s tím, že základní vládní strategické dokumenty v oblasti obrany a bezpečnosti je potřeba novelizovat a aktualizovat, nebo je zkrátka vytvořit znovu. Pro vytvoření nové obranné strategie měla paní ministryně a vláda, řekněme, tři impulsy. Tím prvním impulsem bylo to, že už při svém nástupu vláda věděla, že má mnohem větší ambice v oblasti obrany, než vlády předchozí. Druhým impulsem byla samozřejmě ruská agrese na Ukrajině, která začala v únoru loňského roku. No a třetím impulsem byl vývoj na úrovni zejména Severoatlantické aliance, ale i EU. Obě tyto, pro nás zásadní, bezpečnostní organizace přijaly v loňském roce nové vrcholné strategické dokumenty. V případě Aliance šlo o novou Strategickou koncepci NATO a v případě EU o Strategický kompas Evropské unie a oba tyto dokumenty naše nově schválená obranná strategie obsahuje v národním prostředí. 

Jak razantní je definice hrozeb oproti předchozímu dokumentu?

Zásadní posun je v tom, že Bezpečnostní strategie ČR a Obranná strategie ČR explicitně uvádí původce hrozeb, tzn. Rusko a terorismus. V případě Čínské lidové republiky jde o pojmenování faktu, že Čínská lidová republika působí proti bezpečnostním zájmům České republiky a našich spojenců. V řadě oblastí v obou dokumentech nejsou samozřejmě Rusko a Čína položeny na stejnou úroveň. Rusko je tam identifikováno jako nejdůležitější, nejvýznamnější a nejbezprostřednější hrozba pro Českou republiku a naše spojence. Ale oba dokumenty se věnují i Číně v tom smyslu, že činí řadu kroků a má řadu ambicí v oblasti bezpečnosti, které jdou proti našim bezpečnostním zájmům. A samozřejmě možná dnes je tím nejvýznamnějším krokem spolupráce Číny s Ruskem ve vojenské oblasti.

Dostane se do nové obranné strategie ještě téma aktuálního konfliktu v Izraeli? 

Obranná strategie už je schválená. Obsahuje terorismus a mezinárodní terorismus jako jednu z hrozeb. Není to tak, že by nová obranná strategie toto téma ignorovala nebo ho opomíjela, ale samozřejmě stále platí, že tou nejdůležitější a bezprostřednější hrozbou pro bezpečnost ČR a našich spojenců je Rusko. Je to kvůli geografické blízkosti, kvůli systémovému charakteru ruské hrozby vůči evropské bezpečnosti. Co se děje na Blízkém východě, je samozřejmě tragické. Česká republika je jedním z nejbližších partnerů a podporovatelů Izraele v Evropě. Může dojít k tomu, že se konflikt rozšíří na širší region Blízkého a Středního východu, ale to nepředstavuje stejnou systémovou strategickou hrozbu pro Českou republiku jako Rusko.

Mají ostatní státy Aliance podobný dokument? Inspirovali jste se v zahraničí? 

Jedná se o typ dokumentu, který je v zemích Aliance zcela běžný. Nemají ho ale všechny státy. Některé země z různých domácích historických důvodů podobný typ dokumentů nedělají. Ale myslím si, že značná část členských států NATO podobný typ dokumentu má, tedy tzn. Národní obrannou strategii a Národní bezpečnostní strategii.

Jak už jsem řekl, obě nejdůležitější bezpečnostní organizace, jejichž jsme členem, mají podobný zastřešující strategický dokument. V případě NATO je to strategická koncepce, v případě EU je to strategický kompas. Oba tyto dokumenty byly prostřednictvím jak nové bezpečnostní, tak nové obranné strategie ČR překlopeny v adekvátní podobě do našeho českého prostředí. To znamená, že nová obranná strategie je sladěna s novou strategickou koncepcí NATO. Že bychom to však koordinovali napřímo s některými jinými zeměmi, to ne. To není potřeba.

Samozřejmě, když jsme obrannou strategii tvořili, tak jsme si předtím načetli podobné strategické dokumenty našich spojenců a partnerů. Jednalo se o řadu zemí, jako například o Velkou Británii, Nizozemsko, Finsko, další skandinávské státy nebo státy střední a východní Evropy. Potřebovali jsme vědět, jakým způsobem naši spojenci a partneři v NATO a EU přistupují k popisu bezpečnostních hrozeb a k tomu, jakým způsobem chtějí směřovat svou obrannou politiku. Psali jsme to na základě znalosti toho, jakým způsobem vypadají podobné strategické dokumenty našich spojenců a partnerů.

Pro koho je určen tento dokument? Je určen pro veřejnost nebo pro státní správu? 

Obranná strategie ČR 2023 je určena pro veřejnost i státní správu. Problematickým aspektem tohoto typu dokumentu je, že má skutečně více typů publika. Je potřeba jej napsat tak, aby fungoval vůči všem. Je to zároveň středový plánovací dokument, který má poskytovat zadání pro všechny návazné plánovací procesy v sektoru obrany České republiky, ale zároveň je to, řekněme, vrcholný nástroj strategické komunikace vlády vůči veřejnosti, vůči médiím, vůči našim spojencům a partnerům v NATO, EU, ale i vůči našim potenciálním protivníkům a nepřátelům. Dokument tedy musí naplnit obě tyto funkce. Musí poskytnout jak základní zadání pro návazné plánovací procesy v resortu obrany, tak by měl zejména vůči české veřejnosti efektivně komunikovat základní a nejdůležitější sdělení, která chce vláda veřejnosti poskytovat. Někdy není snadné obě tyto funkce skloubit. Já si myslím, že se nám to podařilo. Samozřejmě vždycky to je nějaký kompromis.

Nová obranná strategie je výrazně podrobnější, než byla ta předchozí z roku 2017. Je na ní vidět, že jsme k tomu přistoupili skutečně i tak, aby dokument poskytoval reálné plánovací zadání pro český obranný sektor. Zároveň si ale myslím, že tam jsou přehledně zdůrazněna hlavní sdělení vlády veřejnosti. Na začátku je jednostránkové exekutivní shrnutí, které velice stručně předkládá hlavní sdělení vůči veřejnosti a našim spojencům i protivníkům.

Možná právě vzhledem ke komunikaci s obranným průmyslem plánujete nějakou prováděcí vyhlášku, která by odpověděla na to, jak se má obranný sektor chovat v rámci té které situace?

Problematika obranného průmyslu a významu obranného průmyslu pro naši obranu a pro obranyschopnost je v dokumentu velice zvýrazněná. Ve srovnání s předchozími dokumenty je výrazně podrobnější a konkrétnější. Říká, že obranný průmysl je nedílnou součástí obranného sektoru státu a nezbytným předpokladem naší obranyschopnosti, zejména v souvislosti s bezpečností dodávek a se zachováním nebo zajištěním udržitelnosti ozbrojených sil v boji. Protože obranná strategie samozřejmě plní různé funkce, tak může jít pouze do určité úrovně podrobnosti a stále musí zůstat poměrně obecná. Poskytuje zastřešení pro všechny další návazné sektorové, strategické nebo koncepční dokumenty.

Pokud jde o spolupráci s obranným průmyslem, tak máme koncepční vládní dokument, který se jmenuje Strategie vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu České republiky do roku 2030. To je dokument, který podrobně rozpracovává formy spolupráce mezi státem, ozbrojenými silami a obranným průmyslem. Samozřejmě je otázka, zda právě na základě přijetí obranné strategie v nějaké chvíli nepřistoupíme k revizi nebo novelizaci této strategie vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu. Na praktické a detailní rozpracování jednotlivých aspektů, které jsou nastíněny v obranné strategii, máme podobné návazné dokumenty, včetně strategie vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu.

V případě krizového řízení státu je na místě otázka zdrojů a rezerv. Změní se nějak role Správy státních hmotných rezerv (SSHR), nebo má svou roli jasně definovanou?

SSHR má myslím svoji roli definovanou jasně a dobře. Tady jde spíš tradičně o jiný problém, a to motivovat všechny relevantní resorty a úřady v České republice, aby pravidelně vyhodnocovaly svoje potřeby pro případ krizových situací, včetně krizových situací, které se týkají obrany a zadávaly Správě státních hmotných rezerv požadavky na pořizování adekvátního materiálu. V minulých desetiletích tomu tak velice často nebylo. Řada resortů nechápala, proč by se touto problematikou měla zabývat, a nepočítala s tím, že je nutné se na nějaké krizové situace připravovat i materiálně.

To se ovšem v poslední době velice výrazně změnilo a už to začíná fungovat tak, jak má. Vláda, respektive Správa státních hmotných rezerv, začíná dostávat adekvátní zadání pro pořizování materiálu ze strany relevantních resortů. Chci ještě zdůraznit, že celý proces přípravy obranné strategie byl velice důsledně meziresortní. Dokument nevznikal v mé kanceláři. Příprava trvala rok a zapojili jsme všechny další relevantní úřady, včetně SSHR. Ve výsledné obranné strategii jsou specificky zmíněny další klíčové úřady a resorty, jejichž zapojení je nezbytné pro obranu státu, respektive pro přípravu na obranu státu. A samozřejmě Správa státních hmotných rezerv je jedním z nich.

V jakém režimu by dotčené průmyslové podniky fungovaly v okamžiku ohrožení státu?

Pokud je vyhlášen stav ohrožení státu nebo válečný stav, tak nám již existující legislativa dává možnost, řekněme, donutit průmysl k tomu, aby se podílel na zajištění obrany. Je možné například uložit pracovní povinnost. Náš problém je, jak nastavit vztahy v situaci, kdy tyto vyšší krizové stavy ještě nejsou vyhlášeny. To se samozřejmě netýká jenom ČR, je to obecně problém všech členských států NATO – zejména těch evropských.

My víme, že pro přípravu hlavně odstrašujících opatření v rámci Aliance potřebujeme působit již ve formální době míru. To znamená, musíme trvale hledat nějaký modus operandi spolupráce mezi státem a obranným průmyslem. Kolegové ze sekce průmyslové spolupráce hledají nástroje a způsoby. Musí se jednat o smluvní vztah mezi státem a privátními firmami, prostřednictvím kterého dokážeme zajistit například udržování dostatečně velkých výrobních kapacit. Je jasné, že za to soukromé firmy musí od státu dostávat nějakou finanční kompenzaci. Je to jedna z oblastí spolupráce mezi státem a průmyslem. Pro potřeby řešení krizových situací nebo pro potřeby obrany, kde musí probíhat neustálá komunikace a dialog, musíme hledat adekvátní nástroje, včetně smluvních nástrojů, které nám umožní udržovat výrobní kapacitu firem.

Na rozdíl od řady jiných členských zemí NATO je Česká republika specifická tím, že drtivá většina našeho obranného průmyslu je v soukromém vlastnictví. Nástrojem musí být tedy smluvní vztah a nějaké motivační nástroje pro to, aby to soukromé firmy byly ochotné dělat. Toto je oblast, které už se věnuje strategie vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu. Společně s kolegy neustále promýšlíme a pracujeme na tom, jak systém zlepšit, zefektivnit, udělat ho robustnější.

Hraje nějakou roli to, jestli je firma v rukou domácího nebo zahraničního vlastníka?  

V zásadě ne. Pro nás je důležité mít výrobní kapacity v těch segmentech, kde je to relevantní. V případě produkce některých typů munice je důležité mít výrobní kapacitu na území České republiky. Myslím si, že je vedlejší, kdo je koncovým vlastníkem firmy.

Jakou roli v rámci obranné strategie budou hrát státní podniky, které zřizuje ministerstvo obrany? 

V rámci české obranné politiky a přípravy na obranu hrají státní podniky naprosto zásadní roli, a to ve všech fázích, kterými můžeme procházet. V míru, v krizi i během konfliktu jsou přímo podřízené státní podniky nepostradatelné pro zajištění nepřetržitých dodávek služeb a materiálu a pro udržení nasaditelnosti ozbrojených sil. Za tímto účelem byly nakonec státní podniky zřízeny. Určité kompetence a kapacity je nutné mít k dispozici okamžitě a držet je v rukou státu, například i z důvodu citlivosti konkrétních vojenských technologií. Státní podniky mají i klíčové postavení v systému zajištění životního cyklu vojenského materiálu.

Nové sdělení, které se do této doby v zastřešujících strategických dokumentech neobjevovalo, je definování úkolu státních podniků. Teď je jasně uvedeno, že primárním úkolem státního podniku není tvořit zisk, primárním úkolem podniků zřizovaných ministerstvem obrany je sloužit potřebám resortu a obraně státu. Znamená to, že resort má k dispozici kapacity, které může prakticky využít. A tou další funkcí státních podniků zřizovaných ministerstvem obrany je udržení kompetencí, které by například v privátním byznysu neobstály, protože by v danou chvíli pro soukromé podniky nebyly ekonomicky ospravedlnitelné. Kompetence prostě potřebujeme udržet, protože v krizové nebo konfliktní situaci bychom je potřebovali mobilizovat a aktivizovat. 

Rozumím tomu dobře, že by to byly takové akcelerátory průmyslové spolupráce? 

Přesně tak. Udržení kompetencí, to je, myslím, jasný cíl. Mít někde nějakou kapacitu, kde pracují lidé, kteří mají specifické znalosti a které potřebujeme mít připravené v záloze pro případ krize nebo konfliktu.

Předpokládá se, že určitá část 2 % HDP na obranu bude věnována právě na udržení kompetencí státních podniků?

To tak je. Peníze, které se točí přes naše státní podniky zřizované ministerstvem obrany, jsou součástí obranných výdajů.

Je podle vás v rámci obranné strategie také zajištěna dostatečná infrastruktura? O České republice se mluví v souvislosti s týlovým zabezpečením. Protože nejsme na naší východní hranici nárazníkový stát, předpokládá se, že se přes naše území bude projíždět, přelétávat a budeme zásobárnou pro první linii konfliktu. Co je potřeba udělat pro to, abychom nebyli pro Alianci v tomto ohledu problémem?

Máte naprostou pravdu. Skutečně neležíme na východní hranici Aliance. Pokud by tedy, nedej bože, došlo k ruské agresi vůči členským zemím NATO, tak bojová činnost by se odehrávala pravděpodobně východně od hranic ČR. Vojenské jednotky, které připravujeme v rámci aliančního systému pro použití ve společných operacích kolektivní obrany NATO, by byly vyslány na východní hranici Aliance, kde by se bojová činnost odehrávala. A to jsme všichni od našeho vstupu do NATO vždycky věděli. I veřejnost chápala, že závazkem České republiky je připravit vojenské síly v rozsahu, který je definován ze strany NATO.

Teprve v posledních letech jsme si začali uvědomovat druhý významný úkol, který my jako Česká republika v Alianci máme. A to je právě všestranné zabezpečení našeho teritoria pro přijetí, přesuny a podporu spojeneckých vojenských sil, které se budou přes naše území přesouvat na místo určení. Teprve v poslední době se Host Nation Support neboli česky operační příprava státního území v rámci Aliance stala velkým tématem a společně jsme si se svými spojenci uvědomili, že to je opravdu ta druhá nezbytná noha efektivní společné obrany. Nejde proto jen o to mít vojenské síly, které někam pošleme do společné operace kolektivní obrany, ale musíme dostát zabezpečení našeho teritoria.

Je potřeba si uvědomit celkový pravděpodobný rozsah této věci. Pokud by skutečně Aliance musela nasadit v případě operace kolektivní obrany všechno, co má k dispozici pro tento účel, tak by to znamenalo, že přes území České republiky by se přesouvaly desetitisíce spojeneckých vojáků. Klidně by bylo možné, že v jednu chvíli by na území České republiky bylo přítomno několik desítek tisíc spojeneckých vojáků, které bychom museli v rámci Host Nation Support zabezpečit. Mohlo by dojít k tomu, že v nějakou chvíli by na území České republiky bylo přítomno více spojeneckých vojáků, než jaká je celková velikost ozbrojených sil České republiky.

Zabezpečit území státu a zajistit na něm přijetí a podporu spojeneckých vojenských sil je skutečně významný úkol pro českou obrannou politiku. Je to jeden ze dvou prioritních úkolů, který právě nová obranná strategie popisuje. Jde tedy o výstavbu sil pro alianční operace kolektivní obrany a samozřejmě roste i důraz na všestranné zabezpečení spojeneckých sil. Jde o relativně čerstvý úkol i v rámci NATO, jak už jsem řekl. A proto je jak před ČR, tak před našimi spojenci ještě spousta práce.

Ukazuje to také, že zabezpečení teritoria a obrana není pouze úkolem ministerstva obrany a armády. Právě pro zabezpečení teritoria potřebujeme součinnost a spolupráci spousty dalších úřadů, složek a resortů, všech potřebných orgánů veřejné správy, ale i společnosti jako celku. U projíždějících spojeneckých jednotek jde zejména o zajištění policejního doprovodu, zajištění dopravních opatření, poskytnutí prostředků pro zajištění základních životních potřeb, potravin, pitné vody, pohonných hmot, odpočinku nebo zdravotnického zabezpečení. Spojenecké síly musí mít možnost někde na území České republiky přenocovat, musíme zajistit všestrannou ochranu, včetně protivzdušné obrany, dále tu jsou opatření proti hrozbě diverzního útoku u spojeneckých jednotek případně působících na našem území.

Dále jde o vytvoření podmínek pro vedení úspěšné vojenské činnosti, tedy zajištění prostoru, rozmístění, pokrytí části zásobovacích potřeb, včetně vybudování skladovacích kapacit, například předsunutých skladů munice. A samozřejmě do tohoto všeho je nutné zajistit, aby se spojenecké síly v takto velkém objemu přes české území mohly efektivně přesouvat, k čemuž je také potřeba mít efektivní a kapacitní dopravní infrastrukturu. Je potřeba mít přepravní koridory, a to jak silniční, tak železniční, které budou dostatečně robustní a unesou těžkou spojeneckou vojenskou techniku. Zároveň musíme mít alternativní přepravní trasy. Uvedu jeden hypotetický příklad. Nechci samozřejmě nikoho strašit, ale v případě masivních přesunů spojeneckých sil bychom museli vyhradit dálnici D1 výlučně pro potřeby vojenských transportů. V takovou chvíli by se nám samozřejmě hodila dostavěná D35 pro civilní provoz, že? Všechno souvisí se vším a je na tom vidět, jakým způsobem je obranyschopnost a zajišťování obrany propojená s celkovým fungováním státu i s čistě civilním sektorem.

Jaká ministerstva se podílela na přípravě Obranné strategie ČR 2023?

V první řadě je to stát jako celek. Jednotlivé resorty byly do přípravy obrany zapojeny prostřednictvím členství ve Výboru pro obranné plánování (VOP), což je pracovní orgán Bezpečnostní rady státu. Tam v rámci VOP probíhalo připomínkové řízení, seděli jsme se zástupci ostatních resortů opakovaně, řešili jsme konkrétní věci. Komunikoval jsem s kolegy z ostatních ministerstev, když jsme potřebovali některé věci vyjasnit, protože důležitý strategický parametr je kontext. Napsat hezký dokument tohoto typu je jednoduché, ale zbytečné. Kdybych měl napsat obrannou strategii, tak se někam zavřu na víkend, otevřu si lahev vína a za víkend strategii napíšu. Byla by to hezky napsaná strategie, ale byla by úplně k ničemu, protože klíčovým aspektem strategických dokumentů je tzv. Ownership ze strany všech institucí, které do obrany a přípravy na obranu nějakým způsobem potřebujeme zapojit. Proto proces trval rok. 

My jsme dílčí aspekty obranné strategie konzultovali i s obranným průmyslem. Posílali nám svoje připomínky. Proces přípravy takového strategického dokumentu je stejně důležitý jako jeho konečný výsledek. Tento proces je i určitým nástrojem edukace kolegů z jiných úřadů, kteří se běžně problematikou obrany a bezpečnosti nezabývají. To, že jsme s nimi společně obrannou strategii tvořili, nám umožnilo se o věcech bavit. Je to dokument, který je ve výsledku schválený vládou. Není to dokument ministerstva obrany, není to obranná strategie ministerstva obrany, je to obranná strategie České republiky. Samozřejmě dokument v této podobě neobsahuje konkrétní úkoly pro ostatní resorty. Není to o tom, že by tam byl úkol dva, tři, čtyři, pro to či ono ministerstvo. Obranná strategie není formulována ve formě úkolů, ale dokument stručně popisuje roli dalších klíčových resortů. V průběhu ročního procesu si ostatní ministerstva a úřady do velké míry osvojily problematiku obrany a chápou, jaká je jejich role v přípravě na obranu. Teď je důležitá implementace obranné strategie.

Co se týče rozvoje ozbrojených sil, tím hlavním implementačním nástrojem je teď nový KVAČR, který je ve finálních fázích a měl by být projednán vládou do konce letošního roku. To je specifická věc, která se týká našeho resortu, respektive Armády České republiky, ale příprava na obranu a obranyschopnost zahrnuje spoustu dalších resortů. Vláda proto samozřejmě musí systematickým způsobem zaručit nebo kontrolovat, že všichni dělají to, co mají a že obranná strategie je implementovaná. My k tomu máme spoustu různých nástrojů. Zní to trošku formalisticky, ale jedním z nich je tzv. Zpráva o zajišťování obrany státu, což je dokument, který ministerstvo obrany každý rok vypracovává a předkládá ho všem ústavním institucím v České republice. Předkládá jej tedy vládě, oběma komorám parlamentu a prezidentovi. Tento materiál musí být adekvátně rozšířen tak, aby zpráva podávala realistický obrázek o přípravě na obranu nejenom v kontextu resortu ministerstva obrany, ale státu jako celku. Je to tzv. „véčkový“ dokument (dokument stupně utajení Vyhrazen, pozn. redakce) právě proto, aby tam všichni mohli být úplně upřímní. A to je jeden z nástrojů, který vláda musí efektivně využít k tomu, aby skutečně dokázala řídit a kontrolovat implementaci obranné strategie.

Můžeme říct, která ministerstva a instituce do tohoto procesu přispívají?

Klíčové pro obranyschopnost naší země jsou zejména ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo vnitra, ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo dopravy, ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo financí. Patří sem i Správa státních hmotných rezerv nebo Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Nejsou to jenom ministerstva, ale jsou to i další ústřední správní úřady. Ještě, když jsem vzpomněl komunikaci se zbrojním průmyslem, tak šlo o Sekci obranného průmyslu Hospodářské komory ČR. S nimi jsme komunikovali v procesu přípravy dokumentu.

Jakou roli ve strategii hraje civilní ochrana?

Zajišťuje jí ministerstvo vnitra prostřednictvím generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR. Jemu ministerstvo obrany předalo gesci v této věci v roce 2008. Zároveň ale samozřejmě opět platí, že se nejedná o obrannou strategii ministerstva obrany, ale obrannou strategii České republiky. Obranná strategie se věnuje obraně jako celku, a tím pádem samozřejmě obsahuje i řadu prvků, které souvisejí s ochranou obyvatelstva. Řeší třeba problematiku posilování odolnosti vůči vojenským hrozbám, přípravu občanů k obraně státu – obecně branně bezpečnostní problematiku. Cíle v oblasti ochrany obyvatelstva definuje Koncepce ochrany obyvatelstva 2025 s výhledem do roku 2030. To je aktuálně platný dokument, který tuto oblast pokrývá. Obranu pojímáme jako celovládní a celospolečenský úkol. Obranná strategie popisuje roli ministerstva vnitra a hasičského záchranného sboru jako klíčovou pro zajištění obranyschopnosti právě v této agendě ochrany obyvatelstva.

Plánuje resort komunikovat s obyvatelstvem?

My už to děláme a budeme to dělat čím dál tím víc. Musíme to samozřejmě dělat ve spolupráci zejména s ministerstvem obrany, ministerstvem vnitra a s hasiči. My teď kromě jiného pracujeme na nové koncepci přípravy občanů k obraně státu (POKOS). To je agenda, která spadá pod Sekci obranné politiky a strategie MO ČR, kterou řídím. Na začátku příštího roku bychom měli mít hotový návrh tohoto dokumentu a počítáme s tím, že rozmnožíme metody a nástroje naší komunikace s veřejností, ale počítáme také se zapojením veřejnosti do přípravy na obranu, obranyschopnosti a zaměříme se i na obecné posilování odolnosti společnosti a státu. Je to určitě jedna z priorit. 

Důležitým parametrem obranyschopnosti je personální otázka. Známe rekrutační cílové plány AČR do roku 2030. Víme, jakou roli by v případě ohrožení státu plnila aktivní záloha. Novinkou letošního roku je takzvané dobrovolné předurčení. Máte už v rámci resortu nějakou zpětnou vazbu, jak se daří do procesu obrany státu zapojovat ty, co neprošli vojenskou službou a nejsou v aktivní záloze?

Dobrovolné předurčení je nový institut, který je nově zakotven v české legislativě. Jeho účelem je rozšířit paletu možností, jak občané mohou projevit svoje odhodlání zapojit se do obrany státu. Jde o další nástroj, který může motivovat obyvatele, aby přemýšleli o tom, jak se zapojit do přípravy na obranu a měli k dispozici možnost, jak to udělat. Když není vyhlášen krizový stav, tak jsou naše možnosti poměrně omezeny. A přesně na tuto realitu reaguje nový institut dobrovolného předurčení. Rozhodne-li se občan dobrovolně předurčit, tak to za prvé pro ministerstvo obrany vytváří nějakou skupinu lidí, o kterých něco ví. Je to dobrovolné zařazení se do nějaké evidence, kterou spravuje ministerstvo obrany a z té evidence je patrné, co to je za člověka, co umí a jaké schopnosti by chtěl armádě nabídnout. V této souvislosti bych dodal, že se v kontextu budoucího válčení nejedná jen o pěšáky, ale jde třeba o IT specialisty a další odbornosti, které budeme pro širokospektrální zajištění obrany potřebovat. A druhá věc je, že dobrovolně předurčení souhlasí s tím, že mohou být povoláni k vojenskému cvičení ještě před vyhlášením stavu ohrožení státu či vyhlášením válečného stavu. 

Jak je podle vás v současnosti Česká republika připravena na potenciální hrozby? Existují různé průzkumy, které se zabývají tím, kolik obyvatel by se zapojilo do obrany vlasti.

První věc je, že samozřejmě Česká republika naštěstí není na svou obranu sama. Naše aktivní členství v NATO je základem naší obranné politiky. Z toho celá naše národní obranná politika v posledních pětadvaceti letech vychází. Já se osobně přiznám, že průzkumům nevěřím. Jsou zavádějící, protože podle mě by vyšla úplně jiná čísla v situaci, kdy by u Trenčína byly ruské tankové prapory. A když se ptáte na tu připravenost, je potřeba říct, že obranná strategie poměrně otevřeně hovoří o nedostatcích v naší obraně. V předchozích desetiletích byla obrana a obranyschopnost fatálně podfinancována, což vedlo k vytvoření obrovského vnitřního dluhu, který se projevuje zejména v zanedbané části infrastruktury. Válka na Ukrajině nám ukazuje, jak je úroveň zásob všeho druhu, včetně munice, nízká. A jestli je nějaká velká synergie z Ukrajiny, tak je to právě nezbytnost dostatečného objemu zásob. Což opět není problém jenom České republiky, ale minimálně všech evropských zemí. NATO to intenzivně řeší. Naše obranná strategie byla schválena na začátku října a reaguje na brutální deficit ve financování, který se tady akumuloval několik desetiletí. My v tomto dokumentu konstatujeme nedostatky.

Současně říkáme také to, že v České republice a leckde jinde v Evropě došlo k trošku bizarnímu stavu, kdy obranný systém země, včetně související legislativy, byl v mnoha ohledech vytvářen na správných principech, ale jednotlivé prvky v praxi potom nebyly rozvíjeny v potřebné hloubce a rozsahu. Příkladů bychom mohli uvést spoustu: zajišťování Host Nation Support, výstavba záloh, schopnost válečného rozvinutí ozbrojených sil, příprava občanů k obraně státu nebo fungování krizového řízení v souvislosti se zajišťováním obrany. Tohle jsou všechno věci, které máme desetiletí v legislativě, ale vlastně se to moc neřešilo. Nikde v Evropě se to neřešilo. My teď v řadě oblastí stojíme jen před tím, abychom naplnili reálně to, co nám už léta ukládá legislativa.