Přinášíme poslední díl unikátního miniseriálu osobních zážitků našeho externího redaktora, který na konci minulého roku odjel na Ukrajinu, aby se o tamní situaci přesvědčil na vlastní oči. 

Mikolajiv byl na začátku války de facto v obležení, a pak byl dlouhé měsíce jen kousek od fronty. Byť se nachází za řekou Dněpr, Mikolajiv je stále považován za ohrožený, a bezpečnost je skutečně těsná. Blízkost války dosvědčují všudypřítomné „bunkry“ z pytlů s pískem i vyhloubené podzemní kryty pro místní obyvatele.

Foto: Mikolajiv se během války změnil doslova v pevnost | Adam Čech

O tom, že to není jen prevence, jsem se přesvědčil po cestě do hotelu Ingul, kde se mi přes Booking podařilo zarezervovat pokoj. Narazil jsem na vybombardovanou univerzitu, budovu soudu, továrnu, a nakonec jsem našel vybombardovaný i svůj hotel.

Foto: Ingul byl před válkou fajn hotel s bazénem, wellness i posilovnou. Před příjezdem do Mikolajivu jsem si maloval, že se tu pořádně vyřádím. | Adam Čech

Foto: Realita byla jako facka hřbetem ruky. Čekal jsem oázu luxusu uprostřed válečného kotle. | Adam Čech

Hluboko do nitra budovy zel obrovský kráter. Nebyl to zdaleka jediný hotel, který zde Rusové zničili. Ve městě jich moc nezůstalo. Nakonec mě po dvou hodinách hledání, a za vydatné pomoci menšího hloučku místních, ubytoval hoteliér Saša ve svém hotelu Viva da Italia.

Foto: Trosky budovy univerzity | Adam Čech

Dal jsem si narychlo dohromady pár otázek, které pro mě byly nejpalčivější, a požádal jsem zaneprázdněného Sašu o 10 minut času (Nakonec jsme spolu mluvili víc jak hodinu). První jsem se zeptal, jak se válka dotkla samotného Mikolajivu. Saša vzpomínal: V prvních dnech války se Rusové dostali nejen k samotnému městu, ale až daleko za něj. Samotné město se jim dobýt nepodařilo, ale na několik týdnů ho téměř kompletně obklíčili.

Foto: Trosky budovy soudu | Adam Čech

Až koncem března se ukrajinské armádě podařilo Rusy vytlačit dál k Dněpru. I poté ale Mikolajiv zažíval bombardování. Město přišlo o řadu škol, hotelů a spoustu dalších civilních budov. Blízký zásah poškodil i Sašův dům. Dnes se věci pomalu vrací do normálu. Po listopadovém ruském ústupu se vrátila většina původních obyvatel. Situace stále zdaleka není ideální – elektřina je na příděl a z kohoutků teče ledová mořská voda, přesto Mikolajiv postupně ožívá.

Foto: Trosky továrny | Adam Čech

Brzy jsme se dostali k otázce jazyka a identity. Saša je ruskojazyčný Ukrajinec, jehož postoje v celém příběhu doteď jako by chyběly. Saša totiž není aktivista nebo progresivní intelektuál. Je to normální člověk. Chtěl žít klidný život bez dějinných zvratů - jako je nejen válka s Rusy, ale třeba i revoluce na Majdanu. Saša žije ve městě, kde prý až 80 % obyvatel hovoří rusky. Vždy byl sice Ukrajinec, ale větší sounáležitost cítil s těmi krajany, se kterými sdílel mateřský jazyk. Proč, to mi ilustroval i vlastní zkušeností s Ukrajinci ze západu. Ti prý měli tendenci dívat se na ruskojazyčné Ukrajince skrze prsty. To ilustroval i jeho příběh ze Lvova, kdy jej a jeho přátele tehdy slyšela mluvit malá holčička. Rodičům, se kterými byla, se pak jako vychované dítě chlubila: „To jsou Moskali, a já je zabiju!“ 

Saša nebyl přívržencem Majdanu, naopak, v roce 2014 sympatizoval spíš s Donbasem. Protiteroristická operace proti tamním separatistům se mu už přímo příčila; podle Saši tam totiž ukrajinská armáda jela vraždit vlastní spoluobčany. A vůči Kyjevu cítil nedůvěru i v dalších letech. Prezident Porošenko neměl jeho podporu, stejně jako postupná ukrajinizace a znevýhodňování ruského jazyka; V roce 2019 například vláda přijala zákon, dle kterého musí zaměstnanci úřadů a služeb komunikovat s klienty pouze ukrajinsky. Řekl jsem, že se jedná o extrémní opatření, a Saša souhlasil. V posledních letech se však situace na Ukrajině prý začala zlepšovat. Zvolení Volodymyra Zelenského sice nepovažoval přímo za výhru, ale už pro něj byl alespoň „jakž-takž“.

Veškerá nevole a nedůvěra, kterou ruskojazyční Ukrajinci cítili vůči Kyjevu, se prý vypařila s ruskou invazí. Saša popisoval, jak lidé v jeho okolí od Rusů najednou pocítili naprosté odloučení. Sašovi ruští přátelé s ním prý dokonce sami přerušili kontakt. A stejně jako vzájemné vztahy ochabla i vůle používat s Rusy sdílený jazyk. Tak jako mi dříve říkali aktivisté v Charkově i Saša vysvětloval, že zvěrstva, kterých se Rusové dopustili na ruskojazyčných Ukrajincích, lidi přesvědčila upustit od ruštiny a učit se komunikovat ukrajinsky. Shodli jsme se, že je neskutečnou ironií, že to není Kyjev, ale právě Ruská armáda, která na Ukrajině způsobila spontánní a masovou ukrajinizaci celého národa.

Všechno do sebe zapadlo. Co říkají aktivisté se nemusí shodovat s tím, co si myslí běžní lidé, ale Saša je běžný člověk, který popisuje naprosto totožný vývoj, pomyslel jsem si. Byl jsem velmi rád, že jsem měl možnost se Sašou tyhle věci probrat.

Silnice do Mikolajivu vede bývalým bitevním polem. Všudypřítomná destrukce, opuštěné zákopy, pole přerytá dělostřeleckou palbou, zničené vesnice a rozstřílené vraky byly stále častější, čím více jsme se blížili k bývalé frontě. Překonali jsme tehdejší přední ukrajinské pozice, po chvíli jsme projeli kolem prvních ruských opevnění, až jsme dorazili do první vsi - Čornobajivky. Všiml jsem si, že budovy na této straně fronty jsou netknuté, a to i přesto, že hned vedle vesnice je vojenské letiště, které Ukrajinci ostřelovali pravidelně. Jedinou známkou války byl vrak pásového obrněnce na návsi.

Foto: „Lidé, jste svobodní!“ Billboardy ukrajinské armády, která Cherson osvobodila jen měsíc nazpět. | Adam Čech

To už jsme však přijížděli do Chersonu. Ani zde nebyly, kromě propagandistických billboardů, viditelné žádné známky probíhajícího konfliktu. Město působilo velmi zachovale, na ulicích bylo relativně živo. Drtivá většina města je zhasnutá, ale vláda prý elektřinu zapíná alespoň párkrát do týdne. V listopadové zimě ve městě funguje ústřední vytápění, a problém je v rámci základních potřeb prý „pouze“ s pitnou vodou. Ukrajinští operátoři na ulici prodávají SIM karty s mobilním internetem, který zde taktéž funguje bez problému, a to přes to, že Rusové při ústupu zničili všechny vysílače – včetně chersonské televizní věže, která nyní leží zkroucená napříč městským parkem.

Foto: Ve městě toho moc nefunguje, v ulicích je ale čilý ruch. | Adam Čech

Mým cílem byl břeh Dněpru, neboli frontová linie. Při cestě jsem zkusmo promluvil s pár lidmi – vesměs důchodci. Narazil jsem i na seniora, který byl stále Sovětským člověkem. Mluvil rychle a komplikovaně, takže jsem se brzy ztratil. Předtím mi však ještě stačil vysvětlit, že za Sovětského svazu cítil hrdost, sílu státu i osobní jistoty. Život po rozpadu impéria je prý horší – i kvůli 30 letům bezútěšného přešlapování Ukrajiny na místě. Ruská okupace mu proto byla ukradená: „Jeden den přijeli tihle kluci a vyvěsili si tu svoji vlajku. No a před měsícem přijeli jiní, a pověsili tam jinou,“ shrnul situaci důchodce s jistou dávkou cynismu.

Foto: Chersonská televizní věž. Rusové si při ústupu dali velmi záležet, aby zničili veškerou komunikační infrastrukturu. | Adam Čech

Park, kterým jsme procházeli, vedl k mramorovému monumentu s vyhaslým věčným ohněm. Za ním jsem již uviděl protější břeh Dněpru. Kolem se procházeli místní, jako by pár set metrů od nich neprobíhala fronta největší evropské války za 80 let. Tento klid jsem nesdílel. Byli jsme v otevřeném prostoru. Tak jako tak, zbývalo mi pár metrů. Svižným krokem jsem došel k bývalému věčnému ohni a přikrčil jsem se za ním. „Co kdyby byl na druhém břehu snajpr,“ pomyslel jsem si, přeceňujíc svoji důležitost. Vytáhl jsem mobil, vykoukl zpoza monumentu, cvakl fotku a rychle zalezl zpátky. To mi stačilo, mise splněna. Otočil jsem se a vyrazil pryč.

Foto: Fotka na památku mého výletu | Adam Čech

Jen jsem udělal pár kroků, ozval se nalevo ode mě hlasitý dunivý výbuch. Instinktivně jsem se skrčil a popoběhl pár metrů kamsi bokem. I přes obrovskou ránu však byla exploze mnohem dál, snad i mimo město. Přesto dost blízko, aby byla pro mě tato situace pekelně nepříjemná. Napřímil jsem se. Stále jsem byl v parku. Stromy můžou být dobrý kryt proti pěchotním střelám, ne však proti granátům ráže 152 mm. Z dáli bylo slyšet další dunění. Jedna rána, za třicet sekund další, ale jiná. Zdálo se, že si ruští a ukrajinští dělostřelci vyměňují „pozdravy“. Pokračoval jsem svižně dál od řeky.

Foto: Pohled na ruskou stranu fronty. Když jsem mlhavým parkem přicházel k řece, doufal jsem, že na něj dohlédnu. Čím jsem byl blíž, tím míň jsem si byl jistý. | Adam Čech

Další rána. Tentokrát opět „blízká“. Zareagoval jsem stejně jako předtím. Moje nervy začaly být napnuté. „Tohle není úplně p*del,“ pomyslel jsem si, a to granáty ani zdaleka nepadaly v mé bezprostřední blízkosti. Kolem sebe jsem ale viděl něco naprosto surreálního. Lidé na chodníčcích, s rukami založenými za zády, naprosto ignorující probíhající dělostřelecký duel v ležérním tempu pokračovali ve své pravidelné polední procházce. Připadali mi jako obrazy proniklé z jiné dimenze. Zmizel jsem do uličky mezi přízemní domky, které mi alespoň trochu vrátily pocit bezpečí. Naproti mně šla šestičlenná rodinka, s babičkou a dětmi. Děti se motaly kolem, dospělí byli uprostřed živého rozhovoru. „Vy nemáte strach?“ přerušil jsem je se skeptickou zvědavostí ve tváři. Rodinka se na sebe podívala. „Strach?“ pravila babička. „Jako z toho ostřelování,“ dodala mé otázce logiku matka. Zasmáli se. „Ne, už jsme si zvykli,“ odpověděl otec. „To je jako možné si na tohle zvyknout?“ „No, ano!“ usmíval se. Věřil jsem tomu, co říká, ale nevěřil jsem tomu, že je to možné. „Silný národ!“ ocenil jsem je, a rozloučil se.

Místní žili s dělostřeleckou palbou celých deset měsíců. Všichni už akceptovali reálnou, avšak ne tolik pravděpodobnou, hrozbu, že budou ve špatný čas na špatném místě (Tu smůlu mělo jen týden po mém odjezdu 10 Chersoňanů, kteří v centru města přišli o život), a prostě tomu přestali věnovat pozornost. Válka kolem je sice děsivá, ale ve strachu se dlouho žít nedá. „Přiletí, nepřiletí, mně je 70 let!“ Řekl mi s naprostým klidem místní děda na autobusové zastávce. „To mladí, ať mají strach!“ Lidi, co zde žijí, nebo se sem dokonce vracejí, dost možná nemají nic jiného – pouze byt a veškeré své zázemí v Chersonu. I proto jsou schopní toto podstupovat. Já jsem byl každopádně vděčný, že mohu odjet.

Závěr

Po Chersonu mě cesta dovedla ještě do Oděsy a na Zakarpatí, kde kromě vypínané elektřiny či obranných příprav žijí tato města takřka normálním civilním životem. Válku však místní lidé vnímají v sobě. Všichni znají někoho, kdo bojuje na frontě. Mysl lidí tak každý den provází myšlenka, jestli jsou jejich blízcí v pořádku, a jak jim v jejich údělu mohou ulehčit a pomoci. Tak to alespoň popisoval poslední ruskojazyčný člověk – student v Oděse – se kterým jsem na Ukrajině hovořil.

Foto: Oděsa. Můj pocit byl jako projít z očistce do ráje. | Adam Čech

Válka s Ruskem je pro Ukrajince nejen těžkou zkouškou, ale především obrovskou příležitostí. I přes těžké ztráty na životech vojáků i civilistů, i přes ruský teror, okupaci území a radikální propad životní úrovně, Ukrajinci vidí pomyslné světlo na konci tunelu. Válka je sjednotila. Bez ohledu na to, jestli jsou ze západu nebo z východu, všichni teď bojují za jednu společnou věc – svobodu. Svobodu od útlaku, svobodu všech Ukrajinců a všech ukrajinských území, svobodu zvolit si, kam bude Ukrajina směřovat. Jakékoliv spory v jazykových otázkách byly s ruskou invazí zapomenuty. Po letech odsuzovaných vládních pokusů omezit na Ukrajině užívání ruštiny jsou to paradoxně až zvěrstva ruské armády, které stojí za spontánním úprkem původně ruskojazyčných obyvatel k ukrajinštině, coby symbolu sounáležitosti a vzájemnosti všech Ukrajinců. 

Putin tak jediným rozhodnutím „dokázal“ to, o co se Ukrajinci snažili 30, ale možná i 150 let – sjednotit se. Pokud svou invazi Putin obhajoval tím, že Ukrajinci jsou smyšlený národ, pak svými zvěrstvy páchanými na Ukrajině z něj vytvořil národ skutečný. I když stále probíhá boj za osvobození zbytku Ukrajiny a za to, aby její obyvatelé mohli žít v míru, tu nejdůležitější bitvu – bitvu o národní sjednocení – Ukrajinci již dávno vyhráli. Sláva Ukrajině.

Zdroj: CZ DEFENCE