Válka na Ukrajině radikálně proměnila bezpečnostní prostředí. Obranně-bezpečnostní systém České republiky dimenzovaný na mírovou dobu již neodpovídá současným hrozbám. Potřebujeme provést jeho komplexní audit, říká v rozhovoru bezpečnostní analytik z Centra Transatlantických vztahů při Vysoké škole CEVRO Daniel Koštoval.

Útok Ruska na Ukrajinu zásadně změnil bezpečnostní prostředí. Třetím rokem probíhá válka na území Evropy, jen několik set kilometrů od našich hranic. Jak je Česká republika připravena a schopna reagovat na náhlé zhoršení bezpečnostní situace? Máme nastavenou legislativu odpovídající současným hrozbám?

Legislativa, která nastavuje bezpečnostní a obranný systém, byla dimenzována na období hlubokého míru, který panoval od poloviny devadesátých let. Změnu s nástupem mezinárodního terorismu po 11. září tento systém ještě unesl, ale dnes jsme v situaci, kdy potřebujeme systém, který bude schopen záhy aktivovat veškeré zdroje státu, aby mohl čelit případnému mezistátnímu konfliktu tak, jak probíhá například na Ukrajině. Nesmíme zapomínat, že tyto zákony, především pak Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky č. 110/1998 Sb. a krizový zákon 240/2000 Sb., vznikaly v období mezi lety 1998 až 2005, což bylo právě i v souvislosti s povodněmi. Řada věcí tak byla nastavována na základě těchto zkušeností, nikoli na základě toho, jak fungoval náš stát například před rokem 1989. Pocitu bezpečného a mírového světa v minulosti odpovídá i profesionalizace a zásadní zmenšení armády bez toho, aby se vytvořil nějaký funkční systém rezervistů, byť mobilizace a branná povinnost v legislativě zůstaly zakotveny. 

Legislativní systém je dnes hrubě přežitý a do určité míry nefunkční, protože striktně odděluje civilní věci od vojenských. I když dnes dobře víme (a odráží se to i ve strategických a koncepčních dokumentech), že hybridní metody válčení se mohou ze začátku jevit jako vnitrostátní problém, například vyvolávání nepokojů. Nakonec se ukáže, že jde o hrozbu cizí moci, která přichází zvnějšku, a tím pádem jde o záležitost, která může předcházet i vojenskou agresi. Náš systém to ale striktně odděluje, čímž nám neumožňuje včas aktivovat kroky týkající se vojenských schopností.

Jinými slovy voláte po tom, aby proběhl audit obranného systému České republiky? 

Na krizi kolem covidu se právě ukázalo oddělení civilních a vojenských záležitostí. Aktivace Ústředního krizového štábu proběhla kvůli vnitropolitickým záležitostem o několik měsíců později, než měla. Protože šlo o civilní krizi, předsedou štábu měl být ministr vnitra, tehdy předseda Sociální demokracie, kterému nechtěl premiér z ANO svěřit řízení krize. Krizový štáb je sice jen pomocným poradním orgánem vlády, nicméně už samotné spuštění krizového štábu aktivuje mechanismy, díky kterým státní správa funguje daleko rychleji, integrovaněji a výkonněji. Domnívám se, že by bylo nejlepší, kdyby prošel úpravou statut krizového štábu a jeho předsedou by se formálně stal premiér. A ten by si měl případně určit, kdo za něj krizový štáb bude řídit. Svět je daleko komplexnější a propojenější, a i proto by naše struktury měly být flexibilněji nastaveny a měly by umožňovat adekvátní ad hoc rozhodování v dané situaci. 

Je překvapivé, že žádná taková debata o komplexním auditu dosud neprobíhá…

Vyhodnocení po covidu znělo, že vše je nastavené správně, což ale bylo politické zhodnocení těch, kteří krizí prošli jako členové vlády. Od invaze Ruska na Ukrajinu žádná taková komplexní debata neprobíhá. Ale všichni zainteresovaní, ať už jde o ministerstvo obrany nebo vnitra, cítí, že nastavení systému není úplně ideální. A i proto probíhají různé dílčí změny a novely zákonů, ať už jde o kybernetický zákon či zákon o kritické infrastruktuře. Ale děje se to pouze dílčí, salámovou metodou po jednotlivých gestorech, kteří spolu ještě dost často ani pořádně nekomunikují. Trochu se obávám, že celý systém pak bude nedotažený a jednotlivé části na sebe nebudou navazovat. 

Nikdo si totiž nepokládá před sebe celkový obrázek nově realistických scénářů, a tudíž neodvíjí nastavení bezpečnostního systému od parametrů a časových lhůt krizí a konfliktů, které jsou nyní aktuální. Fakt, že v kontextu války na Ukrajině dosud žádný holisticky pojatý audit neprobíhá, je dán i tím, že byť EU, NATO i Česká republika přiznávají, že jsme svědky nejzásadnější bezpečnostní krize po studené válce, tak se každý hrozí toho, aby nevnesl do společnosti neklid a strach, že jsme prakticky v poloválečném stavu. Tato politicky nastavená dichotomie brání reálnému náhledu na celou záležitost. 

Nelze nevzpomenout na opakovaná slova náčelníka Generálního štábu AČR genpor. Karla Řehky, že je třeba se připravovat na konflikt s Ruskem, za který byl politiky tvrdě kritizován…

Problém oddělení civilního a vojensky pojatého krizového řízení, tedy v případě vojenské hrozby aktivace mobilizace lidí, věcných zdrojů a rozjezd válečné výroby, tak to vše je svázané exkluzivně s aktivací „stavu ohrožení státu“ podle Zákona o bezpečnosti 110/1998 Sb. Tam se jasně říká, že aktivace stavu ohrožení státu přichází v okamžiku, kdy hrozí bezprostřední újma na suverenitě, územní celistvosti, respektive demokratickém zřízení státu. Ale podíváme-li se na relevantní příklady, například Ukrajinu, tak taková „jasnost“ panovala ne více než tři měsíce před samotným útokem Ruska, a ještě k tomu většina nevěřila, že k agresi dojde. Když si takové období vezmeme a představíme si, co by se dělo u nás, tak by se vlastně nestihlo nic pořádného připravit a udělat. I kdyby se přistoupilo k rozhodnutí aktivovat stav ohrožení státu a hned by se začaly administrovat odvody a probíhala by mobilizace nevycvičených obyvatel, tak teprve za měsíc a půl by přišli první mobilizovaní do vojenského zařízení a dostali by uniformu a začal by nějaký výcvik, který musí trvat minimálně dalších šest měsíců. 

To samé platí pro aktivaci válečné výroby – za tři měsíce se v průmyslu nestane prakticky nic. A to ještě připomínám, že dnes nemáme nastaveny výrobní kapacity odpovídající aktuálním krizovým potřebám ČR, respektive NATO. Z toho vidíme, že jsme úplně mimo aktuální rámce. Varovná doba, kdy je zcela zřejmé, že dojde k útoku, se počítá na týdny, maximálně měsíce. A jak jsme viděli v případě Ukrajiny, tak samotná ukrajinská vláda ruskému útoku do poslední chvíle nevěřila. Velkou roli hraje i psychologický moment. Přestože už od poloviny roku 2021 bylo jasné, že dle rozmístění ruských jednotek podél ukrajinské hranice se chystá kvalitativně něco nového, tak jasně rozpoznatelné rozmístění ruských jednotek viditelné na satelitních snímcích bylo zřejmé jen pár měsíců před samotným útokem. A na takovou situaci náš bezpečnostní systém připravený vůbec není. Přidejme k tomu také doprovodné hybridní operace, které probíhají ještě dříve a často se jeví jako nesouvisející nebo probíhající samy o sobě. Samotná příprava na konflikt musí probíhat jeden až dva roky dopředu, aby se rozjela výroba, proběhl výcvik lidí. 

Adekvátní dnešní situace je začít budovat systém rezervistů, kteří by byli schopni posílit armádu během několika dnů, a rozvíjet výrobní kapacity, aby v okamžiku případné krize dostala armáda včas potřebné množství munice či techniky. Ukrajina neměla a nemá ani jedno a vidíme, kam to vede.

To se v posledních měsících dost skloňuje, že má Západ tak dva až pět let, aby se připravil na konflikt s Ruskem. Hlasů, které burcují k tomu, abychom konečně začali změnu bezpečnostního prostředí brát vážně, je ale pořád málo…

Ti, kteří nesou zodpovědnost, jsou politici a vláda. Hovoří o tom náčelník generálního štábu, experti, ale vláda jako politický orgán tyto hlasy vnímá spíše pasivně a zatím vše funguje jen z podstaty a setrvačnosti. 

Pojďme ke konkrétním návrhům. Říkáte, že hlavou Ústředního krizového štábu by měl být premiér. Co dále?

Hlavou Ústředního krizového štábu by měl být premiér tak, aby mohl rozhodnout, koho pověří reálným výkonem předsedy. Tím nemusí být jen ministr, ale třeba i národní bezpečnostní poradce. Je dobře, že institut národního bezpečnostního poradce vnáší do systému horizontální prvek k jednotlivým resortním vertikálám a dokáže nahlížet věci průřezově. 

Nemyslím si, že je nutné měnit jednotlivé typy krizových stavů, ale bylo by dobré nově interpretovat exekutivní činnost v rámci daných zákonů, například aby byla daná větší souvislost mezi stavem nouze a stavem ohrožení státu. Ústavní zákon o bezpečnosti nevylučuje aktivaci stavu nouze i z jiných než čistě civilních důvodů. Krizový zákon prošel v důsledku zkušenosti s covidem menší novelizací a dnes říká, že vláda ve stavu nouze může ad hoc rozhodnout o aktivaci některých hospodářských opatření pro stav ohrožení státu. Když byl za covidu problém vyrobit roušky, tak třeba mohla být aktivována výroba u firem, které jinak spadají do obranného průmyslu a za normálního stavu šijí například uniformy. Ale to je jeden malý krok z mnoha potřebných. Potřebujeme rozvolnit rigidnost vazeb jednotlivých kroků na příslušné stavy a naopak vytvořit mezi nimi průchodnost tak, aby vláda mohla rozhodovat o aktivaci příslušných opatření na základě situace a potřeby, abychom se rychlostí rozhodování „vešli“ do časových rámců dnešních krizí a konfliktů a byli připraveni včas. 

Stručně řečeno, nedomnívám se, že potřebujeme měnit ústavní zákon o bezpečnosti. Ten nám poskytuje dostatečně flexibilní rámec k tomu, abychom se vykulili z resortních ulit a nastavili průchodný a flexibilní systém.
Za důležité také považuji revizi systému v případě energetické krize. Sice máme příslušné vyhlášky, které exekutivně interpretují, jak postupovat v krizových stavech, ale opět, mělo by dojít k výraznějšímu propojení na opatření související s obranyschopností. To znamená, aby firmy obranného průmyslu v určitém okamžiku spadaly mezi ty prioritně zásobované energiemi.

Měly by soukromé společnosti obranného průmyslu být také součástí kritické infrastruktury?

Podle ministerstva vnitra má být obranný průmysl řešen brannou legislativou, byť nevylučuje, že bude nějaká firma zařazena do kritické infrastruktury, nicméně momentálně se s tím nepočítá. A branné zákonodárství počítá se zařazováním do kategorie takzvaných objektů důležitých pro obranu státu. Reálně tam ale spadá jen minimum z nich a většina zůstává viset ve vzduchoprázdnu. A to je špatně: i kdyby byl aktivován stav ohrožení státu, tak firmy obranného průmyslu automaticky stále nebudou zařazeny do systému. A měly by být přitom chráněny fyzicky (včetně protiletadlové a protiraketové obrany) i kyberneticky. 

Mají o to samotné firmy zájem?

Nikdo nemá zájem na tom, aby mu třeba vybombardovali fabriku. Jde také o jejich fyzickou ochranu nejen z hlediska fyzického narušení objektů, ale i kvůli například dronovým útokům. Takže ano, firmy mají eminentní zájem na dialogu se státem, jak bude zajištěna výroba pro potřeby armády i ve válečných časech.

Kdo by se podle vás měl ujmout iniciativy vedoucí k auditu bezpečnostního systému?

Domnívám se, že ideálně by tím iniciátorem měl být premiér, aby celá dnešní, ale i jakákoli budoucí koaliční vláda pochopila, že jde o zásadní úkol. Dobrou platformou a nástrojem by mohla být Bezpečnostní rada státu, například ve spolupráci s národním bezpečnostním poradcem, která by celou analýzu zastřešovala, aby nedocházelo k bojům mezi jednotlivými resorty. Nakonec, nejde jen o ministerstvo obrany a vnitra, ale i o další resorty a státní instituce. 

Jinými slovy, obrana státu je celospolečenská záležitost…

Ano, nyní to máme nově a explicitně i ve všech nových koncepčních dokumentech počínaje bezpečnostní strategií, takže úměrně tomu by se měly dělat dílčí kroky. Bezpečnostní i obranná strategie jsou dnes ve stavu, kdy poskytují mandát k takovému „cvičení“, které by umožnilo podívat se na celý systém čerstvým pohledem a celostně.

Co si vzít pro náš bezpečnostní systém z aktuálního konfliktu mezi Izraelem a Hamásem?

Izrael je dobrým příkladem, co se týče mobilizace osob. Jejich systém je nastavený tak, že v případě potřeby jsou schopni během několika málo dnů posílit armádu o takové množství lidí, které je adekvátní dané situaci. Ale to znamená, že se nemobilizují lidé, kteří předtím nikdy na vojně nebyli! Jde o lidi, kteří na tuto úlohu byli dopředu připravováni. U nás spoustu lidí děsí, že se vůbec mluví o mobilizaci a že by mohli být mobilizováni ti, kteří nemají žádný vojenský výcvik. Měli bychom ale hovořit o tom, že potřebujeme určitou skupinu obyvatel, která bude za sebou mít nějakou formu vojenské přípravy. A tím nemyslím aktivní zálohy, kterých je cílově deset tisíc a reálně něco přes čtyři tisíce. V případě ohrožení to nebude zásadní posílení profesionální armády. Potřebujeme mít systém rezervistů, který by byl schopen posílit třicetitisícovou profesionální armádu během několika dnů až o dalších 120 až 150 000 osob. Plošná mobilizace nijak nepřipravených civilistů je nejextrémnější krok pro katastrofální situace typu hrozby anihilace národa. To ale není na pořadu dne a měli bychom proto mluvit o vybudování systému rezervistů pro posilování profesionální armády. Dnešní situace vyžaduje to samé, jak dnes fungují hasiči – máme profesionální hasiče a pak dobrovolné, kteří nastupují v případě potřeby a jsou to přitom dopředu vycvičené osoby.  

Jak vidíme v případě války na Ukrajině, ale i v Gaze, tak kvantita vedle technologické kvality je ve vojenství stále platná veličina a bez ní se nikdo neobejde. Ať už jde o kvantitu dělostřeleckých granátů, zbraňových systémů nebo osob. Podtrhuji: Musíme se bavit o tom, jakým způsobem doplníme systém tak, abychom měli dopředu připravenou určitou skupinu lidí, která projde nějakou formou vojenské přípravy a v případě potřeby bude primárně aktivována. 

Funkční systém odpovídající parametrům dnešních krizí a konfliktů je především prvkem odstrašení pro potencionálního agresora a sekundárně pak nástrojem pro odražení případné agrese; je to tedy investice do udržení míru.

Zatím to ale vypadá, že politici se tohoto tématu bojí a pokud o tom někdo začne mluvit, vyvolává to hysterii...

Zatím o tom nikdo nechce hovořit, protože panuje představa, že je to politicky příliš citlivé téma. Mediální debatu o mobilizaci nevedou ale primárně seriózní odborníci a představitelé státu, ale ti, kteří ji chtějí napadat. U některých si dokonce můžeme klást otázky, co tím sledují. Potřebujeme aktivně hledat řešení, abychom měli systém, kde existuje zhruba 100 000 rezervistů, vytvořený v době míru, a to ideálně na základě motivačních pobídek. Určitě jsou lidé, kteří by měli zájem za určitých podmínek jít na nějakou dobu cvičit a potom by se třeba rozhodli, zda se stanou profesionálními vojáky, nebo se vrátí do civilního života.

Armáda potřebuje řadu expertů, kteří jsou v soukromém sektoru draze placeni, například specialisty z oblasti IT, umělé inteligence, digitálních systémů – a armáda je tedy nedokáže adekvátně zaplatit tak jako soukromý sektor. Ale zároveň to mohou být třeba vlastenci. Je otázka, zda to má jít po lince aktivních záloh, nebo už je oslovovat třeba během studia na vysoké škole a nabídnout jim atraktivní podmínky v rámci systému rezervistů. Věřím, že kdyby se to pojalo chytře, tak by to mohl být nástroj vlády nejen k rozvoji obranyschopnosti, ale i rozvoji mnoha průmyslových odvětví a inovačního potenciálu. Prostupnost mezi státním a soukromým sektorem, obohacování armádního prostředí o schopnosti lidí z jednotlivých sektorů by nakonec vedlo i k daleko preciznější schopnosti definovat požadavky, co vlastně armáda má chtít, co skutečně efektivně potřebuje.