Česká republika patří mezi jednu z nejvíce proexportně orientovaných zemí na světě a obranný a bezpečnostní průmysl není výjimkou. Až 90 % českých výrobků obranných technologií se vyváží, a to i přes spoustu komplikací, kterým musí čeští exportéři čelit, říká prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR (AOBP) Jiří Hynek.

Foto: Prezident AOBP Jiří Hynek se zákazníky | AOBP

Podíl exportu na celkovém domácím produktu České republiky představuje více než 80 %. Jak je tomu u obranného a bezpečnostního průmyslu?

Na zahraniční trhy míří více než 90 % českých výrobků obranných a bezpečnostních technologií, což je dáno několika faktory. Máme dosti malou armádu, a to i na poměry velikosti naší země. Když k tomu připočteme rozsáhlý obranný a bezpečnostní průmysl, tak je pochopitelné, že naprostá většina domácí obranné a bezpečnostní produkce směřuje do zahraničí. Ale dodávky českým ozbrojeným silám stále zůstávají pro nás důležité, protože bez domácí reference se v zahraničí těžko prosadíme. Zájem o české výrobky v zahraničí je značný, a to mimo jiné proto, že dokážeme vyrábět velmi kvalitní výrobky za poměrně přijatelné ceny. Navíc na rozdíl od nadnárodních koncernů jsme schopni upravit naše výrobky zákazníkovi na míru. V neposlední řadě nemá Česká republika ambice prostřednictvím dodávek vojenského materiálu získávat v zemi zákazníka politický vliv tak, jak je to u řady velmocí. V exportu jsme dosti úspěšní a naše exporty rostou. Přesto se čeští exportéři potýkají s celou řadou omezení a těžkostí, které jejich obchod provázejí. 

Foto: Na zahraniční trhy míří více než 90 % českých výrobků obranných a bezpečnostních technologií (ilustrační foto) | Shutterstock

Uvedl byste nějaká konkrétní omezení, která máte na mysli?

Nejdříve je potřeba si uvědomit, co vše obsahuje pojem vojenský materiál. Protože obchod s ním je státem silně regulován. Nikoho nepřekvapí, že jsou to vojenské zbraně. Ale může jít i o různé součásti, stroje či vysílání odborníků. Na dokreslení si dovolím jednu historku. Česká firma dostala zakázku na výrobu kovových konstrukcí rozvaděčů pro letadla pro francouzského partnera. Zjednodušeně řečeno, šlo o plechové regály. Ve Francie se doplnila elektronika a výsledný výrobek směřoval do Německa do Airbusu. V momentě, kdy přišla zakázka pro Airbus A400M, tak se z plechových regálů stal vojenský materiál. Ve Francii z toho byli poněkud v šoku. Dovezou z Česka vojenský materiál, vybaví ho elektronikou na následně vyvezou jako nevojenský. To hlava nebere. Ač v rámci Evropské unie platí společný seznam vojenského materiálu, přesto si ho každá země vykládá trochu jinak. Je snadné se u nás díky komplikované definici dostat do křížku se zákonem: A protože nedovolený obchod s vojenským materiálem je trestným činem s dosti vysokou sazbou, tak důsledky mohou být drastické. Nedávný rozsudek ohledně vývozu makety rakety pro muzeum v USA je ukázkou, kam až absurdita může zajít. A soudcův výrok: „Bodlák zůstane bodlákem, i kdyby se stokrát tvářil jako růže“ má dnes v odborných kruzích vtipnou parafrázi. 

Foto: Prezident AOBP Jiří Hynek na veletrhu DSEI v Londýně | AOBP

Chcete říct, že každá země EU si určuje jinak, co je a co není vojenský materiál?

U některých výrobků je zřejmé, že se jedná o vojenský materiál. Nikdo nebude zpochybňovat kulomet či tank. Ale třeba u nákladních automobilů mohou být výklady různé. U nás stačí, aby nákladní Tatra měla dohušťování pneumatik za jízdy, a pak pro její vývoz platí stejná pravidla, jako kdyby se jednalo o raketu země-vzduch. V Německu se nákladní automobil považuje za vojenský materiál teprve tehdy, když je pancéřován. A tak se dají nalézt desítky odchylek mezi jednotlivými zeměmi nejen u finálních výrobků, ale hlavně u komponent a náhradních dílů. Je zajímavé, že některé nevládky, které se samozvaně pasují na hlídače zbrojních obchodů, u exportu nákladních Tater do Saúdské Arábie povykovaly kvůli „českému vývozu zbraní“. Ale stovky terénních Toyot, na nichž jezdili bojovníci Islámského státu, jim nevadily. Ty totiž ve statistikách obchodu s vojenským materiálem nefigurují. 

Jaké jsou další bariéry obchodu?

Obchod s vojenským materiálem je státem přísně kontrolován, což je správné a pochopitelné. Jen té byrokracie, kdyby nebylo tolik. Abyste mohli vůbec obchodovat s vojenským materiálem, musíte získat od úřadů povolení k takové činnosti. Pak teprve můžete začínat nějaké obchodní jednání. V obchodě s vojenskými technologiemi je na prvním místě důvěra zákazníka ve vás jako v možného dodavatele. A trvá dosti dlouho, než si ji získáte. Můžete mít dobré smlouvy, kvalitní produkt, dobrou cenu, ale když vám zákazník nevěří, neprodáte. Neobchoduje se totiž s běžným spotřebním zbožím, ale s technologiemi, které musí být spolehlivé a musí fungovat řadu let. Čím složitější technologie, tím déle trvá celý kolotoč jednání. Většinou je nutno plnit i požadavek na zapojení místního průmyslu do údržby, montáže nebo dokonce do výroby určitých součástí. Málokterá armáda je ochotna být plně závislá na cizí zemi. Získat nového zákazníka trvá většinou pět až deset let. Když už zákazníka máte a podepíšete s ním kontrakt, začíná lapálie ohledně exportní licence.

Foto: Prezident AOBP Jiří Hynek moderuje odbornou konferenci v Poslanecké sněmovně PČR | AOBP

O co jde?

Na každý konkrétní vývoz musíte získat exportní licenci. Žádáte Licenční správu Ministerstva průmyslu a obchodu. Ale ta se dotazuje dalších ministerstev, a to Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva vnitra, kde se soustředí stanoviska zpravodajských služeb. U některých výrobků je nutné získat i souhlas Ministerstva obrany. Jakmile se některé z dotčených ministerstev rozhodne nedat souhlas k obchodu, pak se obchod neuskuteční. 

Stává se to?

Samozřejmě. Když se tak stane, pak jde o nesouhlas ze strany Ministerstva zahraničních věcí. U vnitra ani obrany si ani nepamatuji, kdy se tak stalo. Ministerstvo zahraničích věcí posuzuje tento obchod z řady pohledů. Čeští exportéři často mají pocit, že ministerští úředníci jsou ve svém postoji příliš úzkostliví. Nejhorší jsou stanoviska typu „mohlo by“. Když k obchodu není dán souhlas, tak se nejen zhatí práce několika let, ale hlavně se uvolní trh pro naši zahraniční konkurenci. Jeden z důvodů, proč každoročně roste vývoz vojenského materiálu z Číny, je i přeopatrná licenční politika řady zemí EU. Čína, Rusko či USA rádi uvolněný trh obsadí. 

Ale určitě je řada souhlasných stanovisek, protože český export roste. Když tedy český výrobce získá exportní licenci, pak mu už nic nebrání vyvézt?

Tak to vás musím vyvést z omylu. Orgány Evropské unie řeší kdejakou hloupost, ale mlčky přechází to, že dochází k diskriminaci zemí, které nemají přímý přístup k moři. A to se samozřejmě týká i nás. Zboží musíme přepravit k zákazníkovi a bez nalodění zboží v přístavu se toho příliš vyvézt nedá. A na to potřebujeme získat takzvanou tranzitní licenci země, přes kterou zboží přepravujeme. Dost často se stává, že nám ji daná země neudělí a my přijdeme o zakázku, ne-li o celý trh. Odhadujeme, že díky této diskriminaci přicházíme o 20 % ročního obchodu a stát tím o odvody do státního rozpočtu. To ale jen stručně, protože problematika tranzitních licencí by vydala na samostatný rozhovor. 

Foto: Prezident AOBP vystupuje jako řečník na bezpečnostní konferenci v Senátu PČR | AOBP

Jak byste reagoval na tvrzení, že bychom do některých zemí neměli vyvážet s ohledem na jejich nedodržování lidských práv, válečné zločiny nebo porušování mezinárodního práva?

Zde bych v první řadě rád upozornil na to, že v mezinárodních vztazích úplně neplatí předpoklad „buď lidská práva, anebo obchod.“ Podívejte se na světové velmoci. Emmanuel Macron jezdí do Číny dojednávat obří zakázky pro francouzské firmy, čínský prezident Xi Jinping je hoštěn v každé západní metropoli. Porušování lidských práv v Tibetu, Ujgursku nebo kdekoliv jinde v Číně či jakékoliv jiné zemi na světě je samozřejmě špatné a odsouzeníhodné. Politickými gesty ale žádné nápravy nedosáhneme a vyřazením se z hospodářské soutěže uškodíme jenom sami sobě. Je naivní si myslet, že když nějaké zboží těmto zemím nedodáme my, že ho nezískají jinde. Nedodáním vojenského materiálu ještě nikdo mír nezachránil. Mnohdy je tomu naopak a dobře míněná mírová inciativa nevede k míru, ale k velkým masakrům. Ne nadarmo má naše Asociace slogan: „Pomáháme budovat bezpečný svět“. Kdybychom např. do Mali dodali zbraně tamní regulérní armádě včas, nemusely nastat takové problémy s islamisty na severu země. A kolik lidských životů jsme tím mohli zachránit. Nic není černobílé, i když se to tak řada lidí snaží prezentovat.