Naše zdravotnictví si v poslední době díky stále narůstajícímu počtu pacientů nakažených covid-19 opravdu sahá na své limity. Civilní i vojenští lékaři a ostatní zdravotnický personál nyní zažívají doslova peklo. I přes zavedená přísná covidová protiopatření se počet nakažených stále nedaří dostat pod kontrolu. Očkování preferenčních skupin se také příliš nedaří dle původních plánů. Nejen v souvislosti s výše uvedeným stavem jsme se zeptali ředitele Sekce vojenského zdravotnictví Ministerstva obrany, pana generála Zoltána Bubeníka, na pár otázek.

Foto: Brigádní generál MUDr. Zoltán Bubeník | Ministerstvo obrany ČR

Pane generále, jste ředitelem Sekce vojenského zdravotnictví Ministerstva obrany a zároveň šéfem Výboru náčelníků zdravotnických služeb NATO. Spojuje něco tyto dvě klíčové funkce nebo jde o dvě odlišné agendy?

Tyto funkce nejsou automaticky spojeny. Výbor náčelníků zdravotnických služeb Aliance je vlastně sdružení představitelů zdravotnických služeb jednotlivých členských a partnerských států NATO. Je to vlastně takové privilegium, že např. já jako ředitel Sekce vojenského zdravotnictví reprezentuju svůj stát ve Výboru náčelníků.

Foto: Gen. Bubeník během jednání na velitelství NATO | Ministerstvo obrany ČR

Obě funkce jsou strategické, koncepční a normotvorné, kde základem práce je tvorba koncepčních dokumentů, podle kterých zajišťujeme funkci zdravotnických služeb v jednotlivých státech a zároveň adekvátně míru jejich interoperability.

V čem Vás posunula a obohatila práce ve výboru Aliance?

Je to nejvyšší možná zdravotnická funkce v rámci Aliance. Částečnou nevýhodou je, že nejste denně přímo u dění na velitelství NATO, pracujete  vlastně distančním způsobem. A covidová opatření to ještě více vyhrotila. Být v obou funkcích je pochopitelně vyšší zátěž. Dostáváte se ale ke klíčovým a strategickým dokumentům jak politického tak vojenského charakteru a očekává se od vás, že v této pozici zároveň dáváte adekvátní informace výboru Aliance a jejímu předsedovi.

I přes Vaše současné funkce stále vykonáváte lékařskou praxi v nemocnicích. Lze to při tak nabitém programu vůbec stíhat?

Musím přiznat, není to lékařská praxe v tom pravém slova smyslu, že bych dopoledne seděl v ambulanci a odpoledne úřadoval. Beru to jako takové očištění mysli a uvolnění od štábní práce. Časově jsou služby v rámci „emergency“ v ÚVN nebo péče o letecké pacienty, letecké prohlídky ve frekvenci jednou týdně, resp. v případě ÚVN jednou, dvakrát měsíčně. Ale pro udržení odborné praxe a erudice si myslím, že je to pro mne postačující a zároveň koneckonců i ta opatření a strategická rozhodnutí, která přijímám si mohu odzkoušet v praxi. Jestli jsou vůbec funkční.

Pro lékaře je důležité celoživotní vzdělávání. Než se zaměříme na úroveň lékařského vzdělávání u nás, napadá mě otázka, jestli se nějak liší civilní a vojenské lékařské vzdělávání? 

Lékařské vzdělání a celoživotní vzdělávání je naprosto stejné nejen podle platné legislativy, ale také podle způsobu řízení zdravotnických prvků. Na straně druhé i úroveň vzdělávání musí být identická. Ať již ta pregraduální, tedy studium na lékařské fakultě, tak postgraduální, čili specializační vzdělávání. Takže mezi vojenským a civilním lékařem z hlediska vzdělání není žádný rozdíl. U vojáka je navíc spousta vojenských předmětů, vojenských specifických zaměření a zároveň je tam větší propojení s praxí vojskovou, abyste znal potřeby útvarů a zařízení, druhů sil jako pozemních, vzdušných, které zabezpečujete. Je tu možná větší propojení s reálnou praxí a s krizovým řízením.

A teď se pojďme věnovat úrovni lékařského vzdělávání u nás. Jak si stojíme vůči světu?

Víceméně dobře, na základě identického srovnání vojenského vzdělávání či civilního lékařství. Je tu dlouhodobá tradice vzdělávání, my ho máme propojené s mnoha lékařskými a vědeckými institucemi a myslím si, že naše úroveň vzdělávání lékařů i nelékařského zdravotnického personálu a záchranářů je naprosto srovnatelná se zahraničím. A pokud k tomu přidáme určitý specifický český pohled se schopností improvizace nebo hledání snadnějšího řešení a kreativity v krizových situacích, tak nám to hodně pomáhá ve srovnání s ostatními.

Vojenští lékaři a vojenské nemocnice mají pověst elitních specialistů a elitních pracovišť. Jak obtížné je podle Vás udržet kvalitní lékaře a zejména ty vojenské v České republice, zejména mají-li atraktivnější nabídky ze zahraničí?

To je pravda, ale myslím si, že konkrétně u vojenských lékařů na rozdíl od našich civilních kolegů vzniká větší sounáležitost. Jednak ke vzdělávací instituci, bývalé Vojenské lékařské akademii a dnes Fakultě vojenského zdravotnictví, a jednak obecně k vojenské komunitě, která nejeví jednoznačné tendence masivního úniku jak do civilu, tak do zahraničí. To, že vojákovi, řekněme po 20 letech, uplyne standardní doba služby, tak si myslím, že i ve změně profese z vojáka na civilistu, to je taková adekvátní doba a věková hranice. Berte to tak, že tomu lékaři je někde kolem pětačtyřiceti let. Pokud si dneska vezmeme průměrný aktivní věk u praktických lékařů nebo specialistů zhruba do 50 až 55 let, tak stále máme před sebou minimálně, ještě deseti až patnáctiletou praxi. A pokud se voják v tomto věku rozhodne odejít tak nemáme pocit, že by výrazně oslaboval struktury zdravotnické služby. Koneckonců mohu říct, že za posledních deset let je roční přírůstek minimálně 10-15 vojáků a roční odchod je do 5 vojáků.

Foto: Naši vojáci v současné době pomáhají v řadě nemocnic, alzheimer centrech či dalších místech | Ministerstvo obrany ČR

Pane generále, nemůžeme se vyhnout v našem rozhovoru covidové pandemii. Vy jste v březnu minulého roku hodnotil Romana Prymulu, který je Vaším spolužákem ze studií, jedničkou s hvězdičkou za přijatá opatření proti covid-19. Jaký je Váš názor na poslední měsíce, kdy počty nakažených neustále rostou a situace se nelepší?

Já si myslím, že tentokrát to není otázka osobnosti nebo jednotlivců. To už je otázka přístupu celé společnosti počínaje vládou, parlamentem a obyvatelstvem jako celkem konče. Tehdy na jaře jsme měli adekvátní respekt k dané situaci, nechyběla typická česká sounáležitost a určitá míra kreativity, kterou jsem již vzpomněl. Šili jsme roušky a tak jsme se dokázali z toho neznáma tehdy vymotat. Akceptovali jsme velké množství restrikcí.

Teď je vidět obecně na lidech únava, nemají jasno o své budoucnosti. Vedle toho se množí chyby, musím dodat, že nejen u nás, ale i v okolních státech, Ale obyvatelstvo to bere jako selhání a tím pádem nemá jasnou důvěru v budoucnost. No a s tím u nás souvisí taková určitá míra rebelství. Prostě: Když nemusí jiní, tak my to nebudeme dělat taky, ono se vlastně nic moc neděje. A to platí do doby, kdy se něco závažného stane v té dané rodině a až potom to lidé začnou vnímat, že to je opravdu komplikovaná situace.

Takže podle Vás neexistuje nějaké jednoduché řešení…

Ne, opravdu zde neexistuje jednoduché řešení. Stejně tak neexistuje pouze jediná metodika, kterou pokud bychom jí plnili, tak jsme z toho venku. Jeden způsob řešení může být navázán na jednu jedinou příčinu. A těch příčin je mnoho, mimo jiné nové mutace, které jsou nakažlivější. Jestli ještě před dvěma, třemi měsíci platily roušky jako řešení, tak teď na to platí pouze respirátory. Najednou se řeší snazší přenos infekce. Jde o multifaktoriální působení virů, které je velmi těžké postihnout jedním opatřením.

Dobře. Zeptám se jinak. Existují nějaká jasně sdělitelná a pochopitelná opatření, která dokáží růst nakažených zastavit?

Řeknu jednu věc, když jsem četl americkou strategii Bílého domu pro boj s coronavirem, tak absolutně největší priorita se kladla informační kampani. To je bod číslo 1 v této národní strategii. V tom si myslím je klíč a u nás jsme jasnou informační kampaň podcenili. Proto je tu neochota obyvatelstva něco stále poslouchat: „ Poslouchali jsme 40 let, tak to poslouchat prostě nebudeme“. To je bohužel v nás asi zakořeněno. Pokud nejsou k dispozici jasné informace, tak je to prostor pro podléhání různým dezinformačním kampaním, fake news. A bohužel je stále v nás, že pokud se to netýká nás samých nebo našich nejbližších, tak nás to jaksi nezajímá. To je myslím si naše největší bolest.

Co by tedy měli lidé pochopit?

Je potřeba přimět obyvatelstvo k tomu, aby pochopilo, že opravdu jednoduché řešení neexistuje. Jsou taky různé společenské vrstvy, které preferují různé zájmy. Ať už jde o ekonomické přežití podnikatelů a jejich zaměstnanců, nebo důchodců, lidí nad 80 let, kteří mají pouze prostou touhu přežít a nějaké materiální statky jsou jim možná lhostejné. Prostě je potřeba komunikovat tak, že máme společný zájem přežít tuto pandemii v pravém slova smyslu. Vyjít z toho s co nejmenší materiální úhonou. To je asi společný a žádoucí postup. A tomu pomůže jenom kvalitní informační kampaň.

Vraťme se k armádě a vojákům. Řada z nich je nasazena v nemocnicích, domovech pro seniory atp. a bohužel se nakazila při výkonu své služby. Existuje nějaké účinné opatření či hygienické procesy, které tomu dokáží zabránit?

My prakticky pro každého vojáka, který je nasazovaný do pro něj naprosto netypických činností, máme tzv. hygienické minimum. Ale víte, že na začátku pandemie, v loňských jarních měsících, kupříkladu i mnoho profesionálů-zdravotníků nemělo absolutně představu o tom, jakým způsobem ochranné prostředky adekvátně používat. Žádné tohoto typu jsme vlastně v práci nikdy nepoužívali. Co já si pamatuji ze své praxe, chodili jsme na oddělení tuberkulózní a měli jsme maximálně roušky. To je věc, která je dneska nepředstavitelná. Proto se snažíme vojáky poučit. Přesto riziko existuje. Voják totiž dokáže zacházet perfektně se svojí zbraní, umí ovládat složité systémy. Ale rádoby jednoduchá činnost, která je založena na oblékání a svlékání ochranných prostředků vyžaduje občas určité postupy, které prostě nesmíte opomenout. A můžete být sebeopatrnější, ale uděláte bezděky nějaký pohyb, otřete si čelo, proškrábnete nos, sáhnete na oči atd a máte to tam. A to se často stává i zdravotnickému personálu nejen vojákům. Takže se tomu snažíme předcházet, ale na to prostě nejde stoprocentně dohlédnout. Nemůžete za každým stát a kontrolovat ho.  Musím konstatovat, že stále mluvíme o nakažených jednotlivcích, ne desítkách nebo stovkách vojáků. Bereme to jako svým způsobem akceptovatelnou daň nebo riziko.

Celý svět se do značné míry nyní spoléhá na vakcinaci proti covid-19, na její efektivitu. Česká republika není výjimkou. Jak se Vy osobně díváte na postup, jakým má být očkování v ČR prováděno a výběr osob, kteří očkování absolvují přednostně?

Naši armádní odborníci pomáhali s tvorbou preferenčních skupin a dalšími metodikami, které by se měly používat. Je naprosto jasné, že podniky, OSVČ a další pokud přijdou o část svých příjmů, se mohou s pomocí státu z toho dostat s menšími nebo většími šrámy. Jakmile vám ale onemocní zdravotník, který je schopen obsluhovat ventilátor, tak máte nebetyčný problém. Proto byla naprosto jasně daná preferenční skupina v lékařích a zdravotnickém personálu, abychom měli jednoznačný náskok proti infekci a dokázali se o jakékoliv pacienty v nemocnicích, nejen ty covidové, postarat. Covid totiž vyřadí na 10-14 dní jak specialistu infekčního lékaře, tak ortopeda, traumatologa, anesteziologa a tím pádem by o nemocné najednou neměl kdo pečovat.

Další preferenční skupinou jsou starší osoby. Podle statistik platí, že čím jste starší, tak jasně u Vás dominují chronické nemoci. Pokud se člověk nad 80 let dostane na ventilátor, tak je velká pravděpodobnost, že tam bude buď dlouho, a nebo že to nepřežije. U osob mladších, výkonných tato situace samozřejmě také hrozí. Ale je podstatně větší šance, že ten stav překonají a nebudou na JIPu tak dlouho. Proto jsou starší spoluobčané logicky preferenční skupinou. Pak jsou to osoby, které zajišťují chod kritické infrastruktury a obecně chod státu. Dám příklad pro armádu: jde zhruba o 5-10 tisíc lidí s ohledem na nasazení vojáků při řešení pandemie. A pak je teprve na řadě ostatní obyvatelstvo.

Foto: Další preferenční skupinou v rámci vakcinace proti covid-19 jsou starší osoby. Podle statistik platí, že čím jste starší, tak jasně u Vás dominují chronické nemoci. | Ministerstvo obrany ČR

Můžete nám, pane generále, uvést Váš osobní názor (vím, že nejste epidemiolog), zda-li poměrně rychlý vývoj vakcíny proti covidu-19 obnáší nějaká případná rizika? 

Podívejte, u žádné nově vyvíjené vakcíny není ta doba kratší než 5 let, aby se mohlo říct, jak se chová. Spolehlivě to můžeme říct až tak po 15-20 letech, kdy lze sledovat dlouhodobé účinky. Možná zjistíme, že jsme měli obavu, že to bude něco vyvolávat a ono to má podstatně více ochranných účinků, než jsme doufali. Je to paradox.

Jinou otázkou je, jestli dlouhotrvající schvalování vakcín není jenom překážka a byrokratický proces. Vidíme totiž, že pokud je něco potřeba přijmout rychle, lze tu „papírovou válku“ udělat rychleji. Jednotlivé fáze klinického hodnocení totiž zřejmě nejsou až tak dlouhé, jak vlastní byrokratický a schvalovací proces. Proto si nemyslím, že by vývoj nových vakcín byl překotný. Koneckonců žádná situace v minulosti nás nenutila a netlačila, abychom udělali toto všechno zrychleně. Já bych to přirovnal, možná to bude znít někomu pejorativně, k rozdílu mezi hodinovou a úkolovou mzdou. Tady jsme holt v úkolu.

V Praze a Brně vyrostly a zase se zbouraly záložní nemocnice. Viděno dnešníma očima, není škoda, že nebyly, ať už jakýmkoliv způsobem, využity, aby se tak ověřila jejich funkčnost?

Možná, jako voják, bych to mohl hodnotit tak, že je to škoda, že se neověřila funkčnost obou objektů. Armáda do toho investovala hodně energie, ukázali jsme perfektní součinnost s ministerstvem zdravotnictví, se státní správou hmotných rezerv, s nemocnicí na Bulovce. Vytvořili jsme funkční detašované pracoviště, které získalo povolení, registraci a vše od příslušných úřadů ne ve standardní lhůtě 3 měsíců, ale během 10-12 dnů. I toto je věc, kde se armádě povedl obrovský kus práce. Nicméně, ta nemocnice vznikala v době, kdy Ministerstvo zdravotnictví horečně řešilo, kam vlastně bude odléčené pacienty, kteří už nebudou potřebovat ventilátor, ale přitom z různých důvodů (pozitivita nebo sociální typ hospitalizace, starší jedinci bez příbuzných apod.) by měli být propouštěni z akutních lůžek, přesouvat. A protože byly na stole i varianty, jak využít lázeňské domy, jak dokonce transformovat některé hotely na lůžka následné péče, tak se zvolila tato varianta. Tehdejší pokyn ministerstva pro fakultní nemocnice byl zřídit navíc 5 tisíc záložních lůžek. Armáda vytvořila rychle 500 lůžek, čili 10 procent celkového počtu. V případě Letňan to znamenalo návaznost na pražské, resp. středočeské nemocnice. Proto se tehdy strategicky volila tato varianta.

Foto: Plně vybavená lůžka ze skladu Státních hmotných rezerv | Ministerstvo obrany ČR

Nicméně ve finále obě polní nemocnice nebyly využity.

Ano, a proto je tady nedůvěra obyvatelstva, protože všechno, co se udělá a nevyužije, tak se začne zpochybňovat, proč se to vlastně dělalo. Ale podobné objekty vznikaly v té době i v zahraničí. Takto to bylo ve Francii, Británii, takto stavěla desetitisícové nemocnice Čína, tak to udělali Američané v New Yorku. Postavili nemocnici pro pětistovku pacientů a zároveň připlula vojenská nemocniční loď pro další 2 tisíce pacientů. A nic z toho nepoužili. Situace se totiž mezitím změnila a ty nemocnice dokázaly provést tu tzv. reprofilizaci, tedy přestavěli oddělení s odkladnou péčí na covidová oddělení. A jak to vidíte dneska, tak v některých nemocnicích dvě třetiny až tři čtvrtiny lůžkové kapacity jsou předělány pouze na covidová lůžka. K tomu bych velmi rád dodal a ve veřejném prostoru se to špatně komunikuje a interpretuje: U jakéhokoliv pacienta – jinak zdravého, pokud se do nemocnice  dostane s covidem, může u něj covid vyvolat těžký zánět plic a případně potřebu být na ventilaci nebo naopak má pacient tzv komorbidity, vysoký krevní tlak, cukrovku, ischemickou chorobu, a tedy zhoršenou prognózu, pokud zároveň onemocní covidem. A koneckonců i to co říkal ministr Blatný, jestliže někdo havaruje, má polytrauma a k tomu nedej bože covid, tak sice vyžaduje přítomnost traumatologa, anesteziologa, tedy dalších specialistů, ale ve speciálním režimu s ochrannými pomůckami. Takže k jakémukoliv pacientovi s covidem musíte přistupovat tak, abyste neohrozili zdravotní personál a zároveň nepřenesli infekci na další, jinak „necovidové“ pacienty.  A v tom případě se ale pacienta nestará jeden člověk, ale díky specifické práci v ochranných pomůckách najednou dva nebo tři specialisté. A to je potřeba, aby stále zaznívalo.

V jakém fyzickém/psychickém stavu se nyní nacházejí lékaři, sestry a  zdravotnický personál ve vojenských nemocnicích?

Myslím si, že ve stejném jako v ostatních civilních nemocnicích krajských, fakultních i okresních. Je-li v nemocnici akutní péče, tak personál je značně vyčerpán. Je to ohromné množství služeb, je to ohromné množství přesčasů. Sice jsme zvyklí ve standardních měsících, kde máte 180 hodin pracovní doby za měsíc dělat dalších cca 100 hodin na přesčasech - službách. Ale jakmile se dostáváte na zhruba 150 hodin přesčasů a pravidelně, to je o třetinu víc než obvykle, tak je to vysoká zátěž. Do toho tlak se neustále oblékat, svlékat, psychicky být napjatí, abyste se náhodou na konci směny, kdy odcházíte domů, nenakazil z roušky nebo z vlastního obleku, na který nevědomky sáhnete. To jsou věci, kde je ten tlak naprosto nesrovnatelný s čímkoliv, co jsme znali dosud.

Foto: Je-li v nemocnici akutní péče, tak personál je značně vyčerpán. Je to ohromné množství služeb, je to ohromné množství přesčasů. | Ministerstvo obrany ČR

Péče o pacienta je prakticky stejná, ale v mnohem těžších podmínkách než kdykoliv před tím. Když k neustálému řešení kritických stavů přidáte relativně velké množství úmrtí, je to ohromná nálož na psychiku. A do takových situací se dostávají i lékaři a personál, kteří třeba dříve nesloužili na ARO nebo JIP. Jsou z jiných oddělení. Ale vzhledem k tomu, že to musíte přeskládat a ten personál, který nikdy o tyto kritické pacienty nepečoval, najednou k nim musí, tak je to velice těžká neuropsychická zátěž a těžko, velmi těžko se s tím vyrovnávají. Navíc samozřejmě i na lékaře platí obecná omezení. Lékař nebo zdravotník nemá čas relaxovat. Jednak kvůli množství služeb a jednak protože je vše zavřené. Mnohdy už nemají ani energii na to se projít do přírody. 

Pane generále, mám závěrečnou otázku. Když se podíváte na zprávy, často můžete vidět různé demonstrace proti opatřením v rámci koronaviru, či vyjádření různých osobností českého šoubyznysu, které prakticky volají po porušování daných opatření/omezení. Jaký vzkaz pro tyto občany ČR, jako kvalifikovaný lékař a voják, máte?

Samozřejmě jakékoliv vystoupení na veřejnosti, které by pozitivně motivovalo lidi, podnítilo v nich tu sounáležitost „Pojďme se s tím nějak vyrovnat“ a nevytvářelo bariéry mezi skupinami politickými a občanskými, mezi státními zaměstnanci nebo podnikateli. To by bylo potřebné. Pozitivní vystupování a motivace. Můžeme si jako příklad pustit vzkaz královny Alžběty II.britským  občanům z loňského jara. Byl vyloženě motivační a takový churchillovský „pot a krev“, ale dostaneme se z toho! To si myslím, že by byla správná cesta. Ne vyvolávání někdy až živočišného odporu. Lidi se pak neřídí nějakými jasnými pokyny, ale převládají primární instinkty a občas i davová psychóza. Já se vůbec nedivím frustraci podnikatelské sféry nebo OSVČ, těch drobných podnikatelů, kadeřníků, holičů atd. Vytvářením občanské neposlušnosti ale situaci nevyřeší.

Můj názor je: „Jestli někdo má opravdu jasné a snadné řešení, které nebude bolet, které je jednoznačně akceptovatelné a bude ho poslouchat valná většina obyvatel, tak prosím sem s ním.“ To by byla pozitivní informační kampaň a motivace pro lidi.

Děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví