Problematika výdajů na obranu naší země je poslední dobou mimořádně aktuálním tématem, majícím rovněž adekvátní publicitu. Po jejich poklesu v létech 2011-2016 (na 0,96 % HDP, hluboko pod alianční průměr) se jejich úroveň trvale a výrazně zvyšuje na současných cca 1,5 % HDP.

Pokud bude (s velkou pravděpodobností) schválen aktuální vládní návrh zákona o „financování obrany ČR“, mělo by být dosaženo vytyčené úrovně 2 % HDP již v roce 2024. To by znamenalo „skokový“ nárůst hladiny obranných výdajů ČR, který by už oproti schválenému rozpočtu na rok 2023 (cca 112 mld. Kč) představoval navýšení o cca 40 mld. Kč. Optimální využití tohoto bezprecedentního nárůstu obranných výdajů v době nedobré ekonomické situace státu je předmětem oprávněné diskuse a současně i očekávání, že aktuálně probíhající aktualizace příslušných strategických, koncepčních a plánovacích dokumentů tento požadavek splní.

Foto: Optimální využití tohoto bezprecedentního nárůstu obranných výdajů v době nedobré ekonomické situace státu je předmětem oprávněné diskuse a současně i očekávání, že aktuálně probíhající aktualizace příslušných strategických, koncepčních a plánovacích dokumentů tento požadavek splní. (ilustrační foto) | Mjr. Ladislav Kabát

Kvantitativní pohled na obranné výdaje

Diskuse na téma obranné výdaje se nejčastěji zabývají hodnocením kvantitativních údajů, vyjadřujících zejména jejich podíl na HDP. Tento ukazatel je mezinárodně užíván pro vyjádření priority, jakou politická reprezentace země přikládá budování své obrany. Tomu pochopitelně odpovídá příslušný podíl obranných výdajů ze státního rozpočtu. S ohledem na podprůměrnou hodnotu i pomalý růst našich obranných výdajů dokonce zaznělo od některých našich politiků varování, že bychom se mohli v rámci NATO stát „černými pasažéry“.

Realita však není tak dramatická. V roce 2022 podíl obranných výdajů ČR (přes dílčí pokles v důsledku nevyčerpaných cca 2 mld.Kč) představoval 1,34 % HDP. To je sice stále pod aliančním průměrem (1,65% HDP bez USA), avšak rozdíly mezi většinou členských zemí, pohybujícími se okolo aliančního průměru, nejsou nikterak zásadní. Například Belgie vydala v roce 2022 pouhých 1,19 % HDP a Německo 1,49 %HDP. V rámci další plánované progrese našich obranných výdajů by tyto měly dosáhnout v roce 2023 hodnoty 1,52 % HDP a již v roce 2024 hodnoty 2 % HDP. Přehled a vývoj obranných výdajů jednotlivých zemí NATO ukazuje následující tabulka z výroční zprávy NATO (NATO Annual Report):

Foto: Přehled obranných výdajů jednotlivých zemí NATO | NATO Annual Report

Dalším mimořádně významným kvantitativním indikátorem, sledovaným v rámci NATO, je podíl výdajů na pořízení hlavních druhů výzbroje výzkum, vývoj a inovace, který má činit minimálně 20 %. Tohoto ukazatele dosáhla ČR již v roce 2021, avšak ve výdajích na výzkum a vývoj a podporu vojenské vědy trvale stagnuje hluboko pod aliančním průměrem.

Kvalitativní požadavky na obranné výdaje

Kvantitativní údaje a jejich analýzy jsou základním, transparentním a mezinárodně srovnatelným ukazatelem, avšak z hlediska efektivnosti obranných výdajů je rozhodujícím kritériem to, do jaké míry přispívají ke zvýšení obranyschopnosti dané země z hlediska aktuálních, ale zejména budoucích bezpečnostních hrozeb.

Hodnocení efektivnosti, resp. kvalitativní kritéria obranných výdajů však mají velmi specifický charakter a je velmi obtížné definovat nějaký univerzální, mezinárodně uznaný indikátor. Efektivnost obranných výdajů se zpravidla hodnotí individuálně z pohledu dané země. Obecně je možné ji definovat jako poměr velikosti výdajů vůči hodnotě získané vojenské schopnosti (obranné i útočné) eliminovat konkrétní bezpečnostní hrozbu. Dá se zjednodušeně říci, že se jedná o hodnocení ve smyslu obecně známé metody „hodnocení nákladů a užitku“ (Cost - Effectivenes Analysis). Její využití však opět nemá žádný univerzální algoritmus a je zcela závislé zejména na hodnocení či kvantifikaci konkrétní hrozby a vlastní vojenské schopnosti zaměřené na její eliminaci. Hodnocení vyžaduje individuální metodiku a zpravidla i vytvoření specifického aplikačního softwaru. Mezi běžně používané analýzy spadající do procesu hodnocení schopností vlastních ozbrojených sil rovněž patří specificky zaměřené formy „válečných her“ (War Games).

Využití většiny podpůrných analytických metod však zpravidla představuje odborně i časově náročný proces, takže je pro plánovače snadnější nahrazovat pracné analýzy subjektivním a empirickým či intuitivním hodnocením. Je zřejmé, že takovýto přístup je nejenom neprofesionální a netransparentní, ale zejména v případě rozhodování o nejvhodnějším druhu modernizované nebo pořizované výzbroje a příslušných miliardových výdajích se jedná o riskantní, až nezodpovědný přístup.

V souvislosti s diskusí o analytickém přístupu k plánování zdrojů je namístě zmínit, že na Ministerstvu obrany ČR se již cca deset let aplikuje princip „cílově orientovaného plánování“. To je založené na definici víceúrovňové hierarchické soustavy cílů, v rámci níž jsou plánovány příslušné rozpočtové výdaje. Definice cílů je však v podstatě formální (typu „Zajistit obranu silami AČR“), postrádá kvantifikační a časová kriteria hodnocení, tudíž nemůže řádně plnit hlavní účel této metodologie, obecně známé jako „Řízení pomocí cílů“ (Management by Objectives). 

Momentálně v rezortu MO probíhají aktualizace Obranné strategie ČR, Dlouhodobého výhledu rozvoje rezortu MO, Koncepce výstavby AČR a návazných plánovacích a rozpočtových dokumentů, kdy lze předpokládat, že budou dostatečně reflektovány zejména poznatky z probíhající války na Ukrajině.

Základním obecným závěrem z vojensko-politického pohledu je to, že nejpravděpodobnějším a jediným vážným vojenským ohrožením pro náš region bude v dohledné době představovat Rusko, což je ostatně konstatováno v aktuálním Strategickém konceptu NATO („The Russian Federation is the most significant and direct threat to Allies’ security and to peace and stability in the Euro-Atlantic area“). V případě scénáře rozsáhlého konvenčního konfliktu a aktivace článku 5 Severoatlantické smlouvy by v prvé řadě ČR vyslala na přímé alianční operace připravovaná úkolová uskupení. Na teritoriu ČR by však s velkou pravděpodobností neprobíhaly masové pozemní boje, ale zejména hlavní objekty AČR a kritické infrastruktury státu by se staly terčem přesně cílených vzdušných úderů. Z tohoto pohledu by měla být koncipována modernizace schopností AČR, ale i příprava státu a obyvatelstva. (Je nejen v našem životním zájmu předejít scénáři jaderného konfliktu, hrozícímu eskalací do globálních rozměrů a nedozírných následků).

Konkrétně by bylo žádoucí podrobit hlubší (nákladově-užitkové) analýze zejména tato velmi aktuální a zásadní témata:

• modernizace nadzvukového letectva
• naplnění aliančních cílů výstavby sil CT (zejména týkajících se dosažení plných operačních schopností 7. mechanizované brigády)
• koncepce protivzdušné obrany země
• koncepce dělostřelectva (možnost akvizice moderních raketometných systémů)
• koncepce systému velení a řízení a využití umělé inteligence
• posílení vojenské vědy, výzkumu a vývoje
• návratnost výdajů na obranu a strategie využití domácího obranného průmyslu 
• koncepce mobilizace, přípravy státu, obyvatelstva 
• aktualizaci branné a krizové legislativy

Závěr

Vláda svým mimořádně vstřícným přístupem k financování obrany země vytváří bezprecedentní podmínky pro modernizaci AČR, ale i pro související opatření ke zvýšení obranyschopnosti státu. Obranné výdaje jsou z hlediska připravovaného státního rozpočtu na rok 2024 jednou z nejvýrazněji rostoucích kapitol, samozřejmě na úkor jiných výdajových potřeb. Je proto velmi naléhavým požadavkem, aby tvůrci obranných koncepcí, strategií i plánů co nejodpovědněji analyzovali nejen potřeby a směry zvýšení obranyschopnosti, ale i efektivitu a možnosti včasné realizace příslušných projektů. Tím by se také mělo zabránit (mediálně známým) případům problematických akvizic. O tom všem budou muset plánovači z ministerstva obrany v nejbližších měsících transparentně přesvědčit nejen celou politickou reprezentaci země, ale i odbornou veřejnost a samotné občany.

Ing. Oldřich Hoďánek

Po absolvování Vojenské akademie v Brně (1972) sloužil jako voják z povolání v řadě funkcí v oblasti technického zabezpečení vojsk až po zástupce velitele tankové divize pro výzbroj. Od roku 1993 pracoval na MO ČR, kde se podílel na rozvoji systému obranného plánování a zpracování rezortních koncepčních, plánovacích a hodnotících dokumentů. Absolvoval postgraduální kurz řízení logistiky na US Army Logistic Management College a mezinárodní kurz managementu obranných zdrojů na US Naval Postgraduate School. Služební kariéru ukončil v roce 2009 jako člen Stálé delegace MO při NATO v Bruselu odchodem do starobního důchodu. Do současné doby aktivně působí v rámci bezpečnostní komunity ČR.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR