Evropa musí začít vážně uvažovat o budoucnosti, v níž Spojené státy a jejich jaderné zbraně nebudou konečným garantem evropské bezpečnosti. Důvěryhodnost amerického odstrašení snižují dříve nemyslitelné rozhovory mezi Bílým domem a Ruskem, rozpoutání celní války nebo hrozby anexe Grónska. Na rozdíl od prvního prezidentství Donalda Trumpa si Evropa uvědomuje vážnost situace. Obě evropské jaderné mocnosti, Francie a Spojené království, chtějí zintenzivnit vzájemné konzultace v oblasti strategických zbraní a zahájit dialog mezi jadernými a nejadernými státy v Evropě. Jakékoli nové řešení se ovšem nevyhne kompromisům, ať už v případě věrohodnosti odstrašení, strategické stability nebo politiky nešíření jaderných zbraní. 

Skepse ohledně ochoty Spojených států vést za Evropu jadernou válku se objevila již dávno před nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu. Již během studené války francouzský prezident Charles de Gaulle zapochyboval, zda by Spojené státy „vyměnily New York za Paříž“. Kroky druhé Trumpovy vlády však dodaly snahám Evropy o zajištění vlastní obrany nový pocit naléhavosti. Pro Evropany není převzetí odpovědnosti za vlastní bezpečnost pouze otázkou větší politické vůle, vyšších rozpočtů na obranu nebo lépe koordinovaných procesů zadávání zakázek. Evropa musí podle amerického časopisu Foreign Affairs řešit strategické jaderné trilema:

1.    vytvořit věrohodné a účinné odstrašení vůči Rusku;
2.    dosáhnout strategické stability (tj. snížit atraktivitu použití jaderných zbraní jako první);
3.    pokračovat v politice nešíření jaderných zbraní do nových států. 

Evropa nemůže dosáhnout všech těchto cílů, volba kterýchkoli dvou znemožňuje dosažení třetího. Pokud se Evropa rozhodne pro strategickou stabilitu a nešíření jaderných zbraní, nemusí být schopna odstrašit Rusko. Aby však Evropa posílila svou jadernou pozici natolik, že bude schopna věrohodného odstrašení, musí buď umožnit novým státům získat zbraně, nebo obětovat určitý stupeň strategické stability. Žádná z dostupných možností není ideální.

Současnému evropskému uspořádání bez ochrany ze strany USA se nejvíce podobá kombinace nešíření jaderných zbraní a strategické stability. V tomto scénáři Francie a Spojené království zůstanou jedinými evropskými jadernými mocnostmi a žádné další země nezískají jaderné zbraně. Dvě evropské jaderné mocnosti si i nadále udrží arzenály určené především k zajištění spolehlivé schopnosti druhého úderu, ne však k poskytování rozsáhlých možností prvního použití. Obranná pozice Evropy vůči Rusku v tomto případě ovšem postrádá důvěryhodnost. Země na východním křídle NATO, zejména pobaltské státy, zůstanou zranitelné vůči omezenému ruskému vpádu. Moskva se bude moci zmocnit území sousedních států pod hrozbou jaderného útoku proti Evropě (taktika označovaná jako „aggressive sanctuarization“). 

Tato hrozba bude vzhledem k drtivé převaze Ruska nad Francií a Spojeným královstvím na substrategické úrovni (jaderné zbraně s menším výkonem a kratším dosahem k použití na bojišti), a to jak z hlediska množství, tak rozmanitosti arzenálu. Kreml se po vpádu například do Pobaltí pokusí zastrašit evropské mocnosti omezeným použitím jaderných zbraní, na které nejsou schopny stejným způsobem odpovědět, a udržet si kontrolu nad obsazeným územím. Bez amerického arzenálu proto nešíření jaderných zbraní a strategická stabilita půjdou na úkor důvěryhodnosti.

Evropané mohou alternativně zvolit nešíření jaderných zbraní a věrohodné odstrašení. Stejně jako v prvním scénáři Francie a Spojené království zůstanou jedinými evropskými mocnostmi s jadernými zbraněmi. K odstrašení ruského útoku na frontové východoevropské státy budou však muset rozšířit svůj arzenál taktických jaderných zbraní a projevit ochotu je použít, včetně jejich nasazení jako první. Podobně jako Spojené státy a NATO během studené války, kdy Sovětský svaz získal schopnost zasáhnout Spojené státy jadernými zbraněmi, Londýn a Paříž budou potřebovat rozšířit své omezené jaderné možnosti. Navíc bude nutné aktualizovat vojenské doktríny, které zachytí jejich reálné použití v bojových operacích a podrobně popíšou způsoby řízení eskalace. Upřednostnění nešíření jaderných zbraní a odstrašení vyžaduje vzdát se strategické stability. Věrohodnost prvního použití jaderných zbraní, kterou by každý potenciální cíl vnímal jako hrozbu, zvýší pravděpodobnost vypuknutí jaderného konfliktu.  

Jako poslední možnost zbývá zvolit věrohodné odstrašování a strategickou stabilitu, čímž by kontinent obětoval svůj závazek nešířit jaderné zbraně. Evropské jaderné mocnosti si ponechají jaderný arzenál optimalizovaný pro odvetu a tím zachovají strategickou stabilitu. Věrohodné odstrašení proti ruským konvenčním nebo omezeným jaderným hrozbám nicméně zajistí pouze kontrola nad takovým arzenálem ohroženými státy (nikoli pouze Francií a Spojeným královstvím). To vyžaduje šíření jaderných zbraní do dříve nejaderných zemí: východoevropské státy by musely mít vlastní jaderný arzenál, aby věrohodně dokázaly odradit Rusko od útoku. 

Takový scénář podporuje polský prezident Andrzej Duda. Nejenže požádal o přesun části (amerických) jaderných zbraní do Polska, ale naznačil i zájem Varšavy začít s vývojem vlastního strategického arzenálu. „Myslím, že nastal čas, kdy je bezpečnější, aby ty zbraně už tady byly,“ řekl Andrzej Duda. „Hranice NATO se v roce 1999 posunuly na východ, takže o 26 let později by mělo dojít i k posunu infrastruktury NATO na východ.“ Vysoké náklady činí tento scénář ovšem nejméně pravděpodobným. Získání jaderných zbraní evropskými státy může zasadit smrtelnou ránu Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Pro země, jako je Polsko, bude navíc logisticky obtížné rychle získat jaderný potenciál, protože jim chybí civilní jaderný průmysl, který by mohly k výrobě jaderných zbraní využít.

Podle internetových stránek Defense News se evropské jaderné zbraně mohou dříve než v Polsku ocitnout v Německu, jež má dostatek financí ke spolufinancování jaderných programů. Německo-britská obranná dohoda (Trinity House Agreement), uzavřená na podzim 2024, výslovně počítá s výměnou názorů v jaderných otázkách. Pro jaderný dialog navržený francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem se v rané fázi vyslovil i designovaný německý kancléř Friedrich Merz. Francie disponuje asi 40 jadernými raketami s plochou dráhou letu a stejným počtem pozemních stíhacích bombardérů Rafale schopných jaderného útoku. Zbytek z přibližně 290 francouzských jaderných hlavic je určen k použití na moři buď z ponorek, nebo pomocí bombardérů Rafale z letadlové lodi „Charles de Gaulle“. Britský jaderný arzenál je umístěn výhradně na ponorkách.

Česká republika se v otázce jaderných zbraní oficiálně drží „Smlouvy o nešíření jaderných zbraní“, včetně článku VI vyzývajícího k uzavření smlouvy o všeobecném a úplném jaderném odzbrojení. Ministerstvo zahraničí ČR zároveň uznává, že „jaderné odzbrojení je složitý a dlouhodobý proces, který nesmí ohrozit bezpečnostní rovnováhu ve světě“. Jak informovala ČT24, historicky se na českém území nacházely sovětské jaderné zbraně od 60. let minulého století do roku 1990 ve třech skladech (Javor 50 až 52). „Dva byly umístěny ve výcvikových prostorech Ralsko a Jince a třetí vznikl v severních Čechách nedaleko Bíliny,“ uvedl historik z pražského Vojenského historického ústavu Jan Šach. „Všechny ty objekty podléhaly takzvanému režimu přísně tajné zvláštní důležitosti (PTZD). To byl nejvyšší stupeň utajení a s touto skutečností mohlo být ve státě srozuměno pouze několik lidí, jako prezident, předseda vlády, ministr národní obrany, náčelník generálního štábu.“ 

Politicky nejvhodnější volbou pro evropské politiky se zdá být rozhodnutí pro strategickou stabilitu a nešíření jaderných zbraní a zároveň vzdání se věrohodného odstrašení vůči Rusku. V takovém případě bude Evropa muset doufat, že Moskva nebude blafovat a nezabere evropské území konvenčními silami a jadernými hrozbami. V důsledku se proto může ukázat jako nejatraktivnější nějaká verze britského nebo francouzského rozšířeného jaderného odstrašování. Poskytla by věrohodnou cestu k odstrašení bez politických nákladů a bezpečnostních rizik spojených s šířením jaderných zbraní. K jejímu zavedení může dojít relativně rychle, pokud Paříž a Londýn budou ochotny jednat rozhodně. Ačkoli se riziko prvního jaderného úderu proti Evropě zvýší, zůstane zvládnutelné, pakliže Francie a Británie vypracují nové doktríny signalizující odhodlání použít jaderné zbraně jako první.

Zdroj: Foreign Affairs, Defense News, MZV ČR