Nedávno si zástupci Armády ČR spolu se zastupiteli města Lázně Toušeň a místních spolků připomněli 8. výročí úmrtí veterána obou front druhé světové války armádního generála Tomáše Sedláčka. Skvělého vojáka, skromného člověka a čestného příslušníka praporu Čestné stráže AČR, jehož život jakoby symbolizoval československé dějiny pohnutého 20. století.

Foto: Armádní generál Tomáš Sedláček | army.cz

O deset měsíců starší než republika

Ve svých pamětech s názvem „Vydržet!“ o sobě prohlásil: „Jsem o deset měsíců starší než tato republika a prožil jsem všechny její vzestupy a pády. Ne jenom jako pouhý pozorovatel, ale jako jejich přímý účastník. Mobilizace, Mnichov, okupace, léta druhé světové války. Stal jsem se nedobrovolným aktérem padesátých let, což mne stálo devět let svobody a rozpad manželství, ale prožil jsem rok 1968, listopad 1989…“ Generál Sedláček byl jedním z československých vojáků, kteří během druhé světové války bojovali na západní i východní frontě a po návratu do vlasti se pro tehdejší režim stali nepohodlnými.

Domeček, Pankrác, Valdice, Mírov, Leopoldov, Bytíz – všechno kruté Sedláčkovy adresy

V roce 1951 byl zatčen a po roce samovazby a tvrdých výsleších byl odsouzen na doživotí za údajnou velezradu. Sedláčkova cesta dále vedla přes všechna nechvalně známá vězení, včetně uranového Bytízu, což zanechalo nevratné následky na jeho zdraví i osobním životě. V roce 1960 přišla amnestie a jeho následné propuštění. Později pracoval jako dělník a projektant. Po roce 1989 byl rehabilitován a plně se zapojil do veřejného života.

Sedláčkův odkaz dále inspiruje

O tom, že odkaz druhoválečného hrdiny Tomáše Sedláčka rozhodně není zapomenut, svědčí nejen vzpomínka těch, jejichž čestným příslušníkem se v roce 2004 stal – vojáků praporu Čestné stráže AČR a příslušníků Posádkového velitelství Praha, ale i nedávná rekonstrukce Sedláčkova politického procesu, kterou studenti Právnické fakulty Univerzity Karlovy nastudovali jako svědectví o protiprávnosti totalitních režimů.

Foto: Armádní generál Tomáš Sedláček je stále čestným příslušníkem 1. roty praporu Čestné stáže AČR | army.cz

Na pietním aktu, který se uskutečnil 27. 8. 2020 u Sedláčkova hrobu v Lázních Toušeň, na něj zástupce velitele Posádkového velitelství Praha podplukovník Ján Kotvas zavzpomínal takto: „Generál Sedláček byl voják a vlastenec, který nikdy neporušil slova přísahy a svými skutky dále inspiruje. Vojenské tradice, k jejichž obnově přispěl, my – vojáci s hrdostí stále udržujeme.“

Generál Tomáš Sedláček

Narodil se 8. ledna 1918 ve Vídni v rodině aktivního důstojníka rakouské armády. Po pádu Rakousko-Uherska se rodina přestěhovala zpět do Čech.

Po maturitě na vinohradské reálce v roce 1935 nastoupil dobrovolně vojenskou presenční službu. Po jejím absolvování byl v roce 1937 přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích, kterou jako jeden z nejlepších ukončil v létě 1938 a v hodnosti poručíka dělostřelectva nastoupil službu u dělostřeleckého pluku 104 v Hradci Králové.

Po okupaci a rozpuštění československé armády krátce působil na Okresním úřadu v Jilemnici a počátkem roku 1940 se rozhodl k odchodu do zahraničí. „Balkánskou cestou“ se v květnu 1940 dostal k naší zahraniční armádě do Francie a po jejím pádu do Velké Británie. Zde až do léta 1944 sloužil u dělostřeleckých jednotek čs. a britské armády. Poté byl převelen do Sovětského svazu. Jako náčelník štábu dělostřelectva 2. čs. samostatné paradesantní brigády se zúčastnil bojů na Dukle. Dne 7. října 1944 odletěl na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Poslední válečnou zimu prožil ve slovenských horách.

V létě 1945 nastoupil, již v hodnosti majora dělostřelectva, jako profesor bojové zdatnosti na Vojenské akademii v Hranicích. V letech 1946–1948 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze. Po krátkém působení ve štábu 11. pěší divize v Plzni (1948–1949) až do svého zatčení v únoru 1951 přednášel týlové zabezpečení na bývalé válečné škole.

Zatčen a souzen byl v souvislosti s vykonstruovanou „protistátní skupinou Irena“. V létě 1952 jej Státní soud poslal do vězení na doživotí. Prošel hradčanským „Domečkem“, věznicemi v Praze na Pankráci, ve Valdicích, na Mírově a v Leopoldově. Od roku 1953 až do propuštění v květnu 1960 byl vězněn v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku. Po propuštění v rámci amnestie v roce 1960 pracoval jako dělník a později jako projektant. V roce 1973 odešel do důchodu.

Po roce 1989 byl plně občansky i profesně rehabilitován a postupně povýšen až do hodnosti armádního generála ve výslužbě. Aktivně se podílel na rehabilitacích zahraničních vojáků, počátkem 90. let stanul v čele Sdružení zahraničních vojáků – Západ a poté jej zvolili prvním předsedou obnovené Československé obce legionářské a posléze i jejím čestným předsedou.

Za zásluhy mu byly mimo jiné uděleny státní vyznamenání Řád M. R. Štefánka a Řád T. G. Masaryka. Za statečnost v boji obdržel dvakrát Čs. válečný kříž 1939 a Čs. medaili Za chrabrost. Byl nositelem řady zahraničních vyznamenání, a také nejvyšších vyznamenání Ministerstva obrany.

Koncem 90. let odešel ze zdravotních důvodů ze všech veřejných funkcí, ale veřejného života se i nadále aktivně zúčastňoval.

V pondělí 27. srpna 2012 ve věku 94 let zemřel v Praze.