Dalo se čekat, že dodávky zbraní z ČR do válčící Ukrajiny nebudou pouze vítány a oslavovány. Zcela určitě pro tyto negativní postoje pracuje čas. Prvotní okamžik šoku z toho, že Rusko rozpoutalo válku několik set kilometrů od naší země, je pryč. Potenciální kritici pomoci Ukrajině byli radši zticha a až na pár zapřisáhlých Putinových obdivovatelů sami nevěděli, co se vlastně děje správně a co špatně. Dnes už vidíme i těžké důsledky, které tato válka má a bude mít také pro českou ekonomiku, energetiku, a nakonec i jednotlivé domácnosti. Zprávy z bojiště už nejsou vzrušující, jako v prvních týdnech.

Přesto je na místě této „únavě“ nepodlehnout a přinejmenším se pokoušet porozumět některým novým realitám a nárokům, které to na nás, na Česko, na jeho armádu a obranný průmysl bude mít.

Začněme u samotného vývozu vojenské pomoci Ukrajině. Export zahrnuje nejen množství různých typů výzbroje a munice, ale i ekonomicky různorodých položek: od zcela nového zboží z nabídky soukromých firem, přes starou a různě repasovanou techniku ze skladů soukromých výrobců a obchodníků, techniku z majetku Armády ČR, tedy státu, v různém stupni uložení a konzervace, až po výzbroj zcela vyřazenou, kterou stát z nějakého důvodu nestihl nebo nechtěl odprodat či zlikvidovat. Součtem finanční hodnoty všech těchto kategorií vznikne naprosto nesmyslné, zavádějící a k manipulacím svádějící číslo. To vidíme v různých paušálních odsudcích, podle nichž Česko údajně vyvezlo zbraně za tolik a tolik miliard. Jde o hloupé míchání hrušek s jablky – ve skutečnosti peněz, které vláda skutečně vzala a utratila, s částkami účetní hodnoty materiálu, který byl zaplacen v dávné minulosti a třeba desítky let ležel ve skladu (a jeho tržní hodnota může být i nulová či záporná při alternativě šrotování či delaborace).

Foto: Vojenská pomoc Ukrajině zahrnuje nejen množství různých typů výzbroje a munice, ale i ekonomicky různorodých položek: od zcela nového zboží z nabídky soukromých firem, přes starou a různě repasovanou techniku ze skladů soukromých výrobců a obchodníků, techniku z majetku Armády ČR, tedy státu, v různém stupni uložení a konzervace. | Open Source Intelligence Monitor

A to je jen první ukázka „mlhy“, která českou vojenskou pomoc Ukrajině halí. Přispívá k ní i „poloprůhlednost“ – některé položky jsou plně zveřejněny, jiné typy techniky se vyváží bez skrývání, další tak napůl (ministryně obrany to nechce komentovat), až po velmi důsledně utajené přesuny, kdy ani dobře informovaní nevěděli, kde se dané zboží vzalo.

I přes značnou publicitu, které se dostalo celkové velikosti českého vývozu zbraní a munice do válčící země, není příliš zřejmé, které české firmy se na něm podílely a jakými typy. Najít lze zmínky o dodávkách ze strany STV Group, České zbrojovky patřící do Colt CZ Group či Sellier & Bellot. Výjimkou jsou společnosti patřící pod křídla Czechoslovak Group, která Ukrajině dodává klasickou těžkou obrněnou techniku pro pozemní síly a jejíž přesuny byly zdokumentovány. K těmto dodavatelům přibyl i výrobce dronů, společnost Primoco UAV.

Vysokou pozornost si ale česká pomoc zaslouží. Ani ne tak pro rozkrytí, co, za kolik a odkud přesně šlo – to je a jistě ještě dlouho bude předmětem utajení, nýbrž protože ukazuje na významné chyby z minulosti a také příležitosti, kterých se Česko může chopit.

Osobně jsem spíš zdrženlivý k varováním, že Rusko se nezastaví a že ruské tanky před Varšavou a Prahou jsou scénář, který by se reálně začal odvíjet, pokud by Ukrajina současnou válku prohrála. Jednak úplná vojenská porážka Ukrajiny není na horizontu, protože jí Rusko není schopno dosáhnout, i kdyby o ni usilovalo. Zejména není známo, zda Rusko chce porazit a okupovat Ukrajinu jako celý stát. A i kdyby se mu to hypoteticky povedlo, není zřejmé, zda Rusko chce pokračovat ve vojenské agresi i proti sousedním státům, jelikož to už jsou všechno členské státy NATO a EU. Vyčerpání ruských ozbrojených sil bude obrovské a dlouhodobé, ať válka skončí jakkoli.

Obranu a jí podřízenou výstavbu ozbrojených sil však nelze připravovat a provádět na základě pozorování, kvalifikovaných odhadů, zdrženlivých úsudků, nebo na skepsi vůči zveličování (ruské i jiné) hrozby. Ruský útok z 24. února nás naučil, že výroky ruských představitelů je třeba brát vážně, a že je třeba brát vážně i jejich frustrace, obavy, patologické stavy, a řekněme i celkovou historickou mentální nepohodu. Pokud ruští politici a vlivní veřejní intelektuálové opakovaně prohlašují, že ambicí Ruska je ovládnout znovu prostor bývalé Varšavské smlouvy, je na místě to brát vážně. Bohužel jsou ve hře i další faktory, jako vývoz surovin a interakce s Čínou, Indií, Íránem, Tureckem, Afrikou, které z Ruska, ať už geopoliticky a ekonomicky oslabeného či posíleného stále činí kritický prvek evropské bezpečnosti. 

Logický závěr, a to bez emocí? Posíláním zbraní a munice Česko přinejmenším oslabuje protivníka, který sám sebe jako našeho protivníka označuje. A začal s tím prakticky dřív, než my v obráceném gardu. Ať se u Charkova bojuje za Prahu či nikoli, na což lze mít různý názor, je z hlediska principu předběžné opatrnosti při plánování obrany státu a plnění spojeneckých závazků třeba pracovat s horší variantou – tedy že ano. Všem občanům nemusí být příjemné schvalovat naši aktivní účast v této proxy válce, stejně jako to není příjemné zdaleka všem Němcům a dalším Západoevropanům. Strpět tento stav by ale neměl být problém přinejmenším z morálního hlediska: agresor je (přes všechny možné a přípustné pochyby o hlubších příčinách) jasně daný a vina za páchání válečných zvěrstev padá na agresora, tedy na Rusko.

Výroba a vývoz zbraní pro Ukrajinu má ale i pragmatické důvody. Zcela jednoduše lze říci, že touto výrobou jsou aktuálně udržovány a posilovány výrobní kapacity domácího obranného průmyslu, které mohou v budoucnosti a v případě potřeby významně posílit a rozšířit objem vyzbrojování Armády ČR. Ve stabilním a dlouhodobě plánovaném systému pořizování výzbroje, techniky a munice by tento fakt neměl být zásadní, protože stát, armáda i obranný průmysl by měly být schopny průběžně koordinovat a bez větších výkyvů korigovat svoje potřeby a kapacity.

V případě Česka to však v posledních třiceti letech vypadalo velmi odlišně. Armáda byla jednak příliš malý zákazník a velmi často také zákazník dosti nevypočitatelný. České zbrojní firmy proto téměř nikdy nemohly spoléhat na stabilní a dlouhodobý odbyt. Přes všechna ujišťování ministrů obrany – a těch se vystřídalo hodně – stát k obrannému průmyslu přistupoval nekoncepčně a nahodile. Když armáda něco potřebovala, až na výjimky nepanovala politická vůle uspokojit tuto potřebu primárně domácími výrobními kapacitami. Stát běžně pořizoval vybavení a výzbroj v zahraničí i tehdy, když mohl za jinak stejných či zcela obdobných podmínek nechat totožnou věc vyrobit českou firmu. Menší státy a menší armády tuto souhru zakázek, které se vypisují jen jednou za čas, a kapacit vlastního průmyslu, který musí vyrábět průběžně, zvládají vždy obtížně. Tím spíš je třeba spolehlivého plánování a prioritizace.

Druhým faktem je, že díky neblaze proslulému „principu odložené potřeby“ jsou sklady Armády ČR prázdné – a to i v případě komodit, výzbroje a munice, které by při vážně míněné mobilizaci a rozvinování armády do válečné struktury nutně měly být pořízeny a připraveny. Nešťastná doktrína AČR z roku 2010 stále počítá s tím, „praktickou realizaci mobilizačních opatření přesouvá na období, kdy vznikne jejich reálná potřeba. Tímto opatřením se minimalizují finanční náklady spojené s udržováním mobilizační schopnosti, a to snížením příslušné administrativy a skladovaného materiálu.“ Nejpozději od roku 2014 bylo zřejmé, že tento přístup bude třeba změnit. Zásoby zejména dražší munice byly udržovány v tak malých počtech, že by vystačily maximálně na pár dnů bojové činnosti – a dnes jasně vidíme, že dodací lhůty zahraničních dodavatelů jsou jak při stabilní, tak při krizové poptávce v řádu roků. Opět: jedinou schůdnou cestou je průběžně fungující, anebo neustále připravená linka s dostatečnou kapacitou a zásobami – pro domácí výrobu.

Závěr z těchto dvou argumentů je, že pokud vlastní armáda nedokáže odebírat průběžně dostatečně velké vyráběné objemy zbraní a munice – což od konce 80. let 20. století vždycky byl a stále je náš případ – musí to být výroba na export, která umožní udržet výrobní kapacity v kondici pro doby, kdy je budeme nejvíc a primárně využívat sami. Může to znít cynicky, ale v tomto ohledu je válka na Ukrajině a spravedlivá podpora napadené strany také příležitostí. Příležitostí pro českou ekonomiku.

Je dobré připomenout, že české průmyslové podniky vyvážely na Ukrajinu zbraně či jejich významné komponenty už před válkou. Česká technika má tedy v prostředí ukrajinských ozbrojených sil velmi silné postavení nejen díky od jara 2022 dováženým zbraním – ty byly navíc z velké části sovětského designu a jen československé výroby. Dnes je ale ukrajinské bojiště „počeštěno“ mnohem výrazněji.

To vše by mělo hrát významnou roli v situaci, kdy Evropská unie a celý Západ bude muset chystat masivní a dlouhodobou pomoc pro Ukrajinu, protože bez ní by se země propadla do hospodářského rozvratu i při jakémkoli přijatelném příměří, respektive jiném výsledku válečných operací. Jednou z oblastí, do nichž bude nutné silně zainvestovat, je kompletní obnova ukrajinských ozbrojených sil. Po válce, ať dopadne jakkoli, bude ukrajinská armáda potřebovat unifikaci, přebudování a přezbrojení. Je logické, že nová technika a vybavení už bude jen západní provenience – zároveň by však bylo víc než pochopitelné, aby byly přizvány firmy, které jednak dodávaly ukrajinské armádě už před vypuknutím války, pro jejichž platformy a systémy se Ukrajinci rozhodli sami, a jednak aby byli spravedlivě přizváni ti, kteří dodávali zbraně ve výrazných počtech, ve vysoké kvalitě, a zejména ve chvíli, kdy jiní západní partneři až zbytečně dlouho váhali. Ano, Česko a jeho obranný průmysl tyto parametry splňuje. A netýká se to jen obranného průmyslu. Předpoklad, že spojenectví budované výraznou českou angažovaností v nejtěžších chvílích by mělo fungovat i při poválečné obnově, může při naší šikovné a obratné politice fungovat i v jiných sektorech. (Ale taky nemusí, bez práce a tlaku se tyto příležitosti snadno rozplynou. Respektive nám je někdo uzme před očima.)

To ale zatím hodně předbíháme. Válka se ke konci ani nenachyluje. Dřív, než začne obnova Ukrajiny, bude ještě nějaký čas potřeba další forma podpory, o níž se sice při rozjezdu české vojenské pomoci mluvilo, nic konkrétního se však zatím neděje – jde o opravy vojenské techniky. Schopnost vyprošťovat, odvážet, opravovat a znovu zasazovat do operací poškozenou bojovou techniku se sice v efektních videích pro sociální sítě neuplatní, v podmínkách této opotřebovací války se však může postupně stát úhelným kamenem logistiky, nezbytným k tomu, aby ji bylo možno považovat za zvládnutou, skutečně chytrou a dává jí to strategický význam; to platí dnes stejně jako za 2. světové války. A zde se opět nabízí optimální kapacity českých průmyslových firem, z nichž mnohé mají bohaté zkušenosti s opravami, repasemi a modernizacemi původních sovětských vzorů tanků, BVP a samohybných děl. Naše poloha a sousedství se Slovenskem a Polskem, přes jejichž hranice lze techniku relativně rychle a dosud stále bezpečně přepravovat, této zatím nevyužité příležitosti jen nahrává.

Pořád se tu opakují vzletná slova jako příležitost, pomoc, obnova. To všechno ale hodně stojí. Jsou to dokonce astronomicky vysoké sumy peněz. Česká republika vstupuje do nejhorší ekonomické krize své moderní historie. Kde na to tedy vzít a nepřivést na buben národní hospodářství, těžce zkoušené na všech stranách? Odpověď na tuto otázku je samozřejmě nejtěžší a žádná jednoduchá ani neexistuje.

Stále je třeba mít na paměti, že z české perspektivy může výroba zbraní pro Ukrajinu působit jako významný ekonomický stimul, a to právě směrem do domácí ekonomiky. Obranný průmysl patří do segmentů středně až vysoce vyspělých technologií a působní v něm převážně vysoce kvalifikovaná pracovní síla, typická pro transformovaná průmyslová odvětví. Tedy ty průmyslové obory, které přežily období „deindustrializace“ a off-shoringu v Evropě, zachytily a vstřebaly nástup informačních technologií, automatizace jednodušších výrobních úkonů a svěřily lidem vysoce přesnou, nerutinní, kreativní, v nejlepším slova smyslu řemeslnou a celkově náročnou práci. V čistém prostředí a po boku superdrahých strojů. Přínos investic do obranného průmyslu tak má výrazný multiplikační efekt. Jednak v přímých platbách za mzdy zaměstnanců a odvodech státu (zdravotní a sociální pojištění, daně); dále a nejvýrazněji je to nepřímý objem nákupů všech vstupů, technologií a komponent od subdodavatelů, pokud tito působí na českém trhu. Poslední jsou pak původní zbrojní zakázkou indukované výdaje zaměstnanců a subdodavatelů – ti všichni své příjmy dál vrací do národní, ale i lokální ekonomiky. Nejedná se o nic nového ani převratného: ve zdravém hospodářství fungující exportní firma, v našem případě sektor, táhne celá hejna menších firem, dodavatelů a živnostníků, kteří vydělávají na tom, že samotná firma i její zaměstnanci vydělávají a mohou rozumně utrácet. Tento efekt sekundární prosperity přece zažilo kdejaké české či moravské město už v 19. století, jakmile v něm vyrostl moderní a moudře řízený průmyslový podnik.

Jeden nevyužitý zdroj by tu možná přece byl. Zcela nedávno se objevilo téma řetězové výměny zbraní: Polsko nebo Česko předá své starší zbraně Ukrajině, a Německo či jiný velký západní spojenec část své o něco modernější výzbroje postoupí Česku a Polsku. Ve hře jsou údajně i jiné způsoby kompenzace za tyto naše dodávky. Zvlášť Polsko bylo v těchto jednáních velmi aktivní. Jeho objemné dodávky tanků T-72 a poté i PT-91 Twardy následovaly, aniž je zcela jasné, co za ně Poláci dostali či dostanou. Postoj Evropské unie k ruské agresi je dosud dost jednoznačný, deklarace vojenské podpory Ukrajině také. Není na čase se nyní ptát, zda finanční kompenzace pro ty členské země EU, které deklarovaný postoj potvrdily i ve svých činech, není velmi přijatelnou a také spravedlivou součástí mechanismu evropské jednoty tváří v tvář válce? Válce, kterou jsme nerozpoutali, ani si ji nevybrali, přestože za ni budeme platit účet. Měli bychom se snažit, aby tento účet nebyl likvidační, a aby z něj Česko dokázalo v nejisté budoucnosti vytěžit alespoň nějaký užitek.

Foto: PhDr. Libor Stejskal, Ph.D. | archiv L. Stejskala

PhDr. Libor Stejskal, Ph.D.

Bezpečnostní analytik Pražské bezpečnostní konference, z.s. Dlouhodobě se věnuje bezpečnostní politice, jejím společenským, ekonomickým a environmentálním aspektům, ochraně obyvatelstva a problematice zranitelnosti a odolnosti. Zabývá se trendy modernizace a použití ozbrojených sil a bezpečnostními dopady změny klimatu, v roce 2011 se podílel na vzniku Bílé knihy o obraně ČR. V letech 2008-2009 pracoval v civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar v Afghánistánu. Zabýval se historií československé armády ve 30. letech a je například spoluautorem knihy o roce 1938 na severu Čech. Připravuje vzdělávací kurzy v oblasti krizového řízení.