Téměř dvacet let byla Armáda České republiky přítomna v Afghánistánu, jednalo se o největší nasazení českých vojáků v novodobé historii. Za tu dobu se zde vystřídalo zhruba 11 500 vojáků, pro které šlo o neocenitelnou zahraniční zkušenost.

Současný náčelník Generálního štábu AČR, armádní generál Aleš Opata, má za sebou sedm zahraničních operací. V roce 2007 velel 5. kontingentu naší armády a byl náčelníkem štábu mezinárodního provinčního rekonstrukčního týmu v operaci ISAF v Afghánistánu. Od roku 2010 zahraniční operace armády řídil a pravidelně za vojáky jezdil. Česká republika své vojáky z Afghánistánu stáhla jako jedna z posledních zemí NATO. „Naše jednotky v Afghánistánu čelily složitým bojovým situacím. Hodně jsme se naučili a už to nikdy nezapomeneme,“ říká generál Opata. „Na naše vojáky jsem neskutečně hrdý.“ Ohledně působení našich vojáků v Afghánistánu generál Opata obdržel od měsíčníku Ministerstva obrany A report pár otázek:

Foto: Česká republika své vojáky z Afghánistánu stáhla jako jedna z posledních zemí NATO (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Afghánistán?

Náročné prostředí, jiná kultura. Abychom tam mohli operovat, museli jsme znát historii Afghánistánu a jeho kulturní zvláštnosti. Pochopit mentalitu Afghánců bylo dost složité, ale klíčové.

Vzpomenete si na své první dojmy po příletu do země?

Každého na první pohled upoutá afghánská příroda. Je zvláštní a svým způsobem krásná. V  roce 2007 jste velel českému kontingentu a  byl jste náčelníkem štábu mnohonárodního rekonstrukčního týmu v  operaci ISAF. Jak jste se tehdy připravovali? Bylo zřejmé, že to nebude vůbec jednoduché. Klimatické a  geografické podmínky v  Afghánistánu jsou extrémně nepříznivé. Proto jsme přípravu jednotky směřovali tak, aby byla schopna vést bojovou činnost ve vysokohorském prostředí. Výcvik jsme zahájili v Turecku. Turecká armáda nám doporučila výcvikové prostory, které se podobaly terénu v Afghánistánu. Kromě bojové přípravy to byla i příprava na náročné geografické podmínky. Zahraniční operace v  Afghánistánu se už jenom kvůli vzdálenosti značně lišila od předchozích misí v  bývalé Jugoslávii.

Čím nejvíc?

Všechno bylo složité: proces plánování, příprava jednotky k nasazení, přeprava, zásobování. V  operaci vzdálené šest tisíc kilometrů byli vojáci zpočátku závislí sami na sobě nebo na tom, co si přivezli s sebou. Dopravní zabezpečení bylo také komplikované, Afghánistán na rozdíl od zemí bývalé Jugoslávie neměl vybudovanou dopravní infrastrukturu. ¨

Měli jste představu, do čeho jdete?

Pochopitelně jsme měli informace od našich předchůdců. Čeští vojáci v Afghánistánu působili od roku 2002, navíc přímo v Badachšánu operovala jednotka průzkumného praporu. V průběhu naší přípravy mně velice vyšel vstříc velitel 601. skupiny speciálních sil, která už za sebou měla bojové angažmá v  Afghánistánu, byla nasazena v rámci operace Trvalá svoboda. Vojáci nám předali řadu zkušeností a zásadních doporučení. Několik měsíců před zahájením výcviku jsem začal číst dostupnou literaturu o  Afghánistánu včetně několika ruských knížek přeložených do angličtiny. Jednou z nich byla i studie Medvěd šel přes horu (The Bear Went Over the Mountain: Soviet Combat Tactics in Afghanistan).

Foto: Náčelník Generálního štábu, generál Aleš Opata | Ministerstvo obrany ČR

Bylo to poučné?

Rozhodně! Kniha detailně popisovala sovětskou taktiku během války v  Afghánistánu. Působili jsme v  Badachšánu, kde se sovětské jednotky potýkaly s  řadou problémů. Ze studia literatury o  sovětském konfliktu v  Afghánistánu jsme zjistili, že situace v  dané oblasti je jako přes kopírák, jen posunutá o několik let dopředu. Když jsme se bavili o zónách, kde byly napadány sovětské jednotky, zjistili jsme, že jsou v podstatě identické. Sověti měli také síť letišť na stejných místech jako my. Dost přínosných informací o  Afghánistánu se tedy dalo získat z  knih. Naprosto stěžejní pro mě ovšem byla spolupráce s  šestsetjedničkou  – jejich pohled na věc a na prostor nasazení byl rozhodující.

Co vás během operací v  Afghánistánu překvapilo?

Bylo zvláštní, jak klimatické a  geografické podmínky ovlivňovaly plánovací proces. Pohybovali jsme se ve velice složitém terénu, kde scházela komunikační infrastruktura s výjimkou spojení mezi hlavními městy. Průměrná rychlost naší patroly byla mezi deseti a  dvaceti kilometry za hodinu. Vojáci operovali v nadmořské výšce blížící se třem tisícům metrů. Překvapilo mě, že jsme neměli výraznější problémy s aklimatizací na vysokohorské podmínky. Vojáci byli dobře připraveni. Počasí bylo velmi proměnlivé. V pohoří Hindúkuš docházelo k  náhlým, prudkým zvratům počasí, což nás citelně zasáhlo.

Na začátku května  2007 se na patrole utrhla podmáčená cesta a  lavina kamení a bahna smetla dva vojáky z vaší jednotky, jeden z nich zahynul. Jaká je nezbytná reakce na takovou událost?

Velitel nemá čas na to, aby truchlil nebo brečel, protože musí udržet jednotku pohromadě. Musí ji dostat rychle zpátky do podoby, aby mohla plnit operační úkoly. Chvíle, kdy tu ztrátu prožije, přichází až potom. Jednotka musí situaci zvládnout, musí obnovit bojeschopnost, vojáci si nemůžou vzít dva týdny dovolené, musí začít znovu. Když přijdete o vojáka, je to vždy velmi těžké, jakkoli se ztrátami musíte v  operaci počítat. Kolju Martynova jsem znal od té doby, co nastoupil k výsadkovému praporu. U  výsadkářů nejsou vztahy anonymní, jsou budovány na kamarádství a  vzájemném respektu, takže o to je to pak horší.

Co jste si z Afghánistánu odnesl?

Moje „take away“ z  Afghánistánu je skutečnost, že všichni vojáci bez rozdílu pochopili, že na správných nebo nesprávných rozhodnutích záleží životy. Každý velitel, a tím myslím i  na nejnižších velitelských pozicích, je pro své vojáky klíčová osobnost. Vojáci od svého velitele očekávají rozhodnutí. Na Balkánu si ho obvykle mohl desetkrát promyslet nebo ho odložit. V Afghánistánu se jasně ukázala důležitost rozhodování velitelů. Je nutné přemýšlet dopředu, rozhodovat se.

V čem například?

Je to poznat na tom, jak jsou vojáci ustrojení, jakým způsobem drží zbraně, jak se chovají. Je dnes armáda jinak vybavená a vyzbrojená? Čtyři roky jsem jako ředitel Společného operačního centra mohl sledovat, jak se měnila výstroj a  vybavení vojáků, ať to byly zbraně, zbraňové systémy nebo prostředky spojení. My jsme v  roce 2007 používali radiostanice, kterými se v členitém terénu dalo spojit pouze se značnými obtížemi. To už je ovšem dávná minulost, o několik let později se dosáhlo dokonalého spojení, které bylo kompatibilní s  našimi aliančními partnery. Pochopitelně musím zmínit „nekonečný příběh“ na téma neprůstřelné vesty a  přilby. Promítalo se to i do našeho působení v Afghánistánu. I když je to základní věc, kterou každý voják musí mít, tak s tím byly problémy, protože náš akviziční proces je složitý a zdlouhavý. Domníval jsem se, že je to stejné jako nakupovat rohlíky, ale to jsem se mýlil. Samozřejmě se doplňovala i technika. Jak se vyvíjel konflikt a jednotlivé hrozby, pozměnily se i taktické postupy, které vycházely z našich zkušeností.

V Afghánistánu jsme po boku spojenců působili dvacet let. Máme své raněné a padlé, stálo to nějaké prostředky. Jak váleční veteráni z  Afghánistánu vnímají současnou situaci?

Stažení vojsk je věc politického rozhodnutí. My jsme profesionální armáda a pracujeme na základě zadání, které jsme dostali. Netvrdím, že jsme odešli předčasně. Ale z mého vojenského pohledu jsme tam nějakou dobu ještě měli zůstat. Ukončení vnitřních ozbrojených konfliktů je komplikovaná záležitost. Před dvaceti lety země vypadala jinak. Afghánská vláda a  bezpečnostní složky měly od jednotek NATO svá očekávání, do významné míry jsme je naplnili. Na druhou stranu i my jsme očekávali, že Afghánistán naši investici nějakým způsobem zúročí. Vojáci, kteří v  Afghánistánu působili skoro dvacet let, tam bezesporu odvedli svoji práci. Afghánistánu odevzdali, co mohli. Armáda prodělala výkonnostní skok.

Nemáte obavu, že zkušenosti a schopnosti nabyté v  Afghánistánu časem vyprchají?

„Kapitál“, který jsme v  Afghánistánu získali ve výcviku a  mnoha dalších činnostech, se nepochybně ještě zúročí. Díky zkušenostem z Afghánistánu máme dnes skvělé instruktory v praporčickém a poddůstojnickém sboru. Když jste před deseti lety potkali deset vojáků, každý držel zbraň jinak, každý zaujímal jinou střeleckou polohu. Dnes se všichni chovají stejně, návyky mají zautomatizované. Do jiné dimenze se posunula i zdravotní příprava vojáků na základní, taktické úrovni. Každý rok uděluji několik plaket za záchranu lidského života, což dokazuje, že dobře vycvičený voják je schopen uplatnit své dovednosti i v běžném životě.

Co pro armádu znamená, že má přes 11500 veteránů z Afghánistánu?

Jsem na naše vojáky neskutečně hrdý. Nikdy jsme se neschovávali v nějakém závětří. Armáda tam působila ve složitých prostorech nasazení, v Kandaháru, Hilmandu, Vardaku, Lógaru nebo Parvánu, kde se skutečně bojovalo. Čeští vojáci získali nejen obrovské zkušenosti, ale i uznání od spojenců. Získali si stejný respekt, jako měli naši vojáci za druhé světové války. Naši alianční partneři vědí, že se na naše vojáky dá spolehnout.

V Afghánistánu jsem strávil více jak 21 měsíců, bezmála dva roky života, za které jsem dospěl nejen vojensky, ale i lidsky

Ohledně osobních zkušeností z misí v Afghánistánu jsme se zeptali vrchního praporčíka 4. brigády rychlého nasazení, nprap. Michala Baky, na následující:

Jaké jsou Vaše osobní zkušenosti z misí v Afghánistánu, jaký přínos pro naše vojáky mise v Afghánistánu podle Vás měla? 

Mé osobní zkušenosti z misí v Afghánistánu jsou více než bohaté, jelikož jsou postaveny na základech opravdového kamarádství, do mysli byly vryty potem a prachem, chvílemi plných smíchu, ale zároveň uvědomění si toho, co vše je podstatou vojenské práce. V Afghánistánu jsem strávil více jak 21 měsíců, bezmála dva roky života, za které jsem dospěl nejen vojensky, ale i lidsky. V rámci svých nasazení na území Afghánistánu jsem působil v programu Focus District Development (FDD), kde jsem cvičil příslušníky Afghánské Národní Policie, po boku svých kamarádů a kolegů prováděl demonstraci přítomnosti nebo síly našich jednotek, podílel se na operacích, které vedly ke zvýšení bezpečnosti v dané oblasti a zároveň také žil svůj život a každý den se setkával s odlišnou kulturou i náhledem na svět.

Foto:  V Afghánistánu jsem strávil více jak 21 měsíců, bezmála dva roky života, za které jsem dospěl nejen vojensky, ale i lidsky, říká nprap. Michala Baka | Ministerstvo obrany ČR

Když jsem byl spolu se svými kolegy v roce 2009 certifikován jako instruktor pro výcvik příslušníků Afghánské Národní Policie, myslel jsem, že předvedením vlastních schopností s prezentací v angličtině, bylo to nejhorší na tomto úkolu za mnou. Opak byl pravdou. Když ve 23 letech vkráčíte do místnosti, kde je přítomno 52 Afghánců a většina z nich je dvakrát tak starší než vy, ani netušíte, jak těžký úkol před sebou máte. Získat si respekt starších v zemi, jako je Afghánistán, je stejně snadné, jako nalézt onu jehlu v kupce sena. Když připočtete fakt, že z 52 policistů uměla číst a psát necelá pětina a s tlumočníkem komunikujete pouze anglickým jazykem, je před vámi výzva, která ukáže nejen vaši vnitřní sílu, ale naplno prověří vaše schopnosti a dovednosti. 

A v tomhle spatřuji ten největší přínos pro vojáky, který naše působení v Afghánistánu mělo. Musíte řešit vše teď a tady, nemáte čas dát „save“ a když se něco nepovede tak následně „load“. Je jedno, jestli to je „malá věc“ v podobě učení bez možnosti dělání si poznámek nebo mnohem „ větší věc“, jako je vyvedení kolegů z pozůstatků minového pole, do kterého vešli. Je to „teď a tady“, v reálném čase a prostředí, kdy neúspěch nese mnohdy až fatální následky. Nesete plnou zodpovědnost za své činy, svá rozhodnutí. Žádný chirurg nebude reálně operovat jen na kadáveru, žádný voják nebude reálně vojákem, dokud nebude prověřen bojem. A najednou se naše práce nejeví tak snadná. A není, protože kdyby to tak bylo, může to dělat každý. A právě tento střet s realitou je dle mého názoru ten největší přínos. Je jedno, zda jste byl v pozici střelce nebo velitele kontingentu, jelikož každý čelil svým „teď a tady“ a to nás posunulo, zocelilo a bylo obrovským přínosem pro budování opravdové profesionální Armády České republiky.

Lidé často nesmyslně svalují odpovědnost za politické či diplomatické rozhodnutí na naše vojáky působící v zahraničních misích. Jak toto vnímáte Vy osobně?

V dnešní době je takovou přirozenou vlastností Čechů, vždy vědět, kdo udělal tu nebo onu chybu a být přesvědčen o tom, že daný člověk přesně vše ví, a kdyby on rozhodoval, tak se tohle nikdy nestane. „Většina“ z nás dokáže radit trenérům národních týmů ve fotbalu nebo hokeji a přesně určit důvod nezdaru. Někteří lidé na stejném principu hodnotí i nás, vojáky. Ale stejně jako profesionální sportovce nepoloží neoprávněná kritika a „rady z hospody“, stejně tak nás nepoloží nesmyslné svalování politické či diplomatické odpovědnosti. Žádný z vojáků není, mimochodem je to i zákonem zakázané, členem politické strany. Armáda České republiky je apolitická a je postavena na systému velení a řízení, nikoliv politické agitaci a nátlaku. Každý voják Armády České republiky skládá Vojenskou přísahu. Já osobně jsem tuto přísahu skládal v roce 2005 na Pražském hradě do rukou prezidenta. Tento slib, je pro mě více než jen slova nebo hospodské povídačky. Nese odkaz generací, které za naši zemi bojovaly a umíraly. Nese v sobě odkaz československých legionářů, kteří přísahali věrnost států, který ještě neexistoval, nese v sobě odkaz našich parašutistů, kteří, zahnáni do krypty kostela nesložili zbraně a nevzdali se, protože my jsme Češi a nikdy se nevzdáme. Nikdy!

Lze podle Vás očekávat, že Tálibán dostojí svým slibům, že pro něj válka skončila, že se afghánská i světová veřejnost Tálibánu nemusí obávat a že někdejší krutovláda se už opakovat nebude?

Myslím si, že na tuto otázku je již z části odpovězeno a upřímně, nejlepší odpověď dá sám Tálibán. Co lze a nelze očekávat je věštění z křišťálové koule, ale mnohem chytřejší lidé než jsem já říkají, že lidé se nemění.

Jak vidíte další vývoj událostí v Afghánistánu. Hrozí nám nějaké bezpečností riziko?

Neoplývám tou správnou drzostí, abych tohle dokázal posoudit. Myslím si, že před 11. zářím nikdo v Langley netušil, jakému bezpečnostnímu riziku je jejich zem vystavena. Má výhoda je ta, že já jsem nástroj naší země k tomu, abych tato rizika eliminoval, když k tomu dostanu rozkaz. Práce vojáka spočívá v tom, že si plně uvědomujete, že váš úkol, je víc, než váš samotný prospěch. V armádě není místo pro prospěcháře, váš cíl, je podřízen vždy cíli celku, nikoli jednotlivci. Tak fungují opravdoví vojáci. Afghánci říkají, že my máme hodinky, ale oni mají čas. A jen čas ukáže, jaký bude další vývoj v Afghánistánu, nikoli má slova. Nicméně každému z Vás slibuji, že pokud zde bude bezpečnostní riziko, budu připraven mu čelit nejen já, ale každý příslušník 4. brigády rychlého nasazení Obrany národa, za kterého nesu odpovědnost.

Jaký bude další osud této země, je nejisté

Afghánistán je do značné míry také poučením. Země, ve které nebyl nepřítel prakticky nikdy zcela poražen a fakt, že řada spojeneckých úspěchů během mise byla často velmi brzy vyvážena počtem obětí v řadách spojeneckých vojáků i civilistů, by se měla brát v úvahu.

Jaký bude další osud této země, je nejisté. Jistý je však účet, který museli za 20 let spojenečtí vojáci zaplatit, avšak vojáci v Afghánistánu také získali neocenitelné (nejen) bojové zkušenosti. Jen vojáků Armády České republiky se zde protočilo kolem 11 500, jak bylo uvedeno již výše. I přes bolestivé ztráty se tak afghánská mise stala přínosem v otázkách zkušeností, dovedností, využívání nové techniky i celkové alianční spolupráce.

Zdroj: Armáda ČR, Areport, Ministerstvo obrany ČR