Minulý měsíc započal druhý rok války v Evropě; její konec je ale stále v nedohlednu. Předpovídat budoucí vývoj není snadné: dlouhodobou analýzu komplikuje příliš mnoho proměnných a nových trendů. Přesto lze s jistotou naznačit dvě věci. Zaprvé, válka se dostala do „slepé uličky“, protože ani jedna ze stran nemůže v současné fázi dosáhnout svých stanovených cílů a úkolů. Za druhé, obě válčící strany sbírají síly k zoufalému, možná i poslednímu, pokusu o dosažení kýženého bodu zlomu. Proto je další „horké kolo“ na jaře a v létě 2023 téměř nevyhnutelné.

Pevnost Bachmut: Wagnerova pomalá „Jízda valkýr“

Zimní tažení nepřineslo ruské straně žádné významné výsledky. Očekávání totální ofenzívy se nenaplnilo. Hlavní úsilí se v podstatě omezilo na dvě lokality, které ruské vrchní velení vybralo jako místa pro prolomení ukrajinské frontové linie. Tyto snahy se ukázaly být do značné míry marné.

Boje v oblasti kolem města Bachmut (které mělo před válkou něco přes 70 000 obyvatel) již trvají osmý měsíc. Od srpna 2022 se Wagnerovci snaží prokousat vícevrstvou ukrajinskou obrannou linií v silně opevněném městském terénu. Ztráty jsou přitom neuvěřitelné: podle některých odhadů připadá na ruské straně až 2 000 zabitých a zraněných bojovníků na každých sto metrů získaného území. 

Foto: Válka na Ukrajině se dostává do slepé uličky (ilustrační foto) | Shutterstock

K polovině března 2023 se ruským jednotkám, postupujícím želvím tempem, konečně podařilo obklíčit město a ohrozit zásobovací trasy obránců. Navzdory odhodlání pokračovat v obraně Bachmutu budou ukrajinské síly pravděpodobně nakonec muset ustoupit na jinou linii. Moskevské ústředí pro styk s veřejností bude pravděpodobně líčit vyvěšení ruské vlajky v troskách Bachmutu jako velký válečný úspěch. Hned za rohem však čeká další rozsáhlá opevněná oblast: městská aglomerace Slovjansk-Kramatorsk. Zatím by kontrola nad Bachmutem (která ještě nebyla plně ustavena) představovala pro Rusko taktické vítězství, potenciálně by však mohla být vnímána i jako strategický neúspěch, což bude vysvětleno níže.

Dalším aktivním ohniskem je městečko Vuhledar v jižním sektoru fronty v Donbasu. Zde ruské velení do boje nasadilo své pravidelné vojenské síly, narozdíl od Wagnerových žoldnéřů, a brigády složené z trestanců operujících v Bachmutu. Jejich výkon je však ještě méně pozoruhodný. „Elitní“ prapory 155. gardové a 40. námořní pěší brigády Tichomořské flotily, kterým pomáhaly jednotky separatistických „republik“, byly opakovanými útoky přes minová pole a palebnými přepady fakticky zdecimovány a ztratily stovky bojovníků, asi 130 hlavních bojových tanků a četná obrněná vozidla.

Celkově lze říci, že kromě dvou výše zmíněných ohnisek probíhala válka pomalu. Kontaktní linie se výrazně nezměnila kvůli zimním podmínkám omezujícím manévry. Přenesení odpovědnosti za válečné operace na náčelníka generálního štábu ruských ozbrojených sil v lednu 2023 zatím nepřineslo očekávaný efekt. Pravidelná ruská armáda nadále vykazuje jen skromné operační a taktické schopnosti. Kvůli neschopnosti ruského vojenského průmyslu plnit požadavky armády byly k nahrazení nefunkční techniky použity zastaralé modely vyřazené ze skladů. 

„Muniční dystrofie“ je již chronická: ruské dělostřelecké jednotky vystřelí tři nebo čtyři granáty a rakety na každou, kterou vystřelí jejich ukrajinské protějšky, přičemž Ukrajinci používají přesnější a delší projektily dodávané Západem. Ruské stíhačky a bojové vrtulníky se na obloze za kontaktní linií téměř nevyskytují, čímž se vyhýbají hrozbě ukrajinské protivzdušné obrany. Morálka ruských sil nacházejících se jak v zákopech na frontě, tak v týlu zůstává na nižší úrovni než morálka ukrajinské armády.

Navzdory absenci manévrových operací se paradoxně zvýšily ruské bojové ztráty. „Černé díry“ v Bachmutu i Vuhledaru pohlcují ruskou lidskou sílu. Houževnatá obrana Ukrajině pomáhá získat čas (výměnou za omezené územní zisky nepřítele), a připravit strategické rezervy na očekávanou velkou jarně-letní protiofenzívu. Podle některých odhadů je současný poměr obětí na straně Ukrajiny a Ruska 1:7 (i když je to pro ukrajinskou stranu stále bolestivé, vzhledem k rozdílnému počtu obyvatel v porovnání s Ruskem). Další úbytek již opotřebované ruské válečné techniky bude mít navíc zásadní vliv na nadcházející jarní a letní kampaň.

Boj s nepřítelem: Drony a sabotéři

Po měsíční přestávce Rusko dne 9. března 2023 obnovilo útoky raketami dlouhého doletu a „drony kamikaze“ na ukrajinská městská centra a energetickou síť země. Poprvé byly použity sofistikované hypersonické aerobalistické střely X-47 Kinžal, které je obtížné zachytit. Celkem bylo v uplynulých pěti měsících na kritickou infrastrukturu Ukrajiny vypáleno 821 raket a dronů. Tato replika „Douhetovy doktríny letecké války“ zatím přinesla jen málo výsledků: Ukrajina během zimy nezamrzla a západní pomoc na posílení jejího systému protivzdušné obrany se zvýšila. Přesto bude kampaň pokračovat, jakmile Rusko doplní své vyčerpané zásoby raket a obdrží od Íránu munici Shahed loitering.

Mezitím Ukrajina zahájila ve vnitrozemí Ruska vlastní kampaň pomocí dronů s dlouhým doletem. V poslední den kalendářní zimy byly ukrajinské drony vypuštěny na několik míst v evropské části Ruska (včetně předměstí Moskvy) a také na jeho severokavkazské provincie. Od té doby výpady pokračují téměř každou noc. Dosud tyto drony, pravděpodobně domácí prototypy, nezpůsobily žádnou znatelnou škodu; byly však použity k testování ruského systému včasného varování a k odhalení konfigurace ruské protivzdušné obrany. Nicméně jejich použití může představovat indikátor potenciálu pro následné smrtící útoky.

Dalším asymetrickým nástrojem (s potenciálně dalekosáhlými politickými důsledky) je využívání kolaborantských (polo)vojenských etnických jednotek Ukrajinou. Od začátku války se na Ukrajinu sjelo mnoho tisíc dobrovolníků z celého světa; v rámci tohoto kontingentu zahraničních bojovníků je velmi zvláštní kohorta disidentských migrantů z Ruska. V řadách ukrajinských vojáků na frontě bojuje pět čečenských praporů a také jeden dagestánský a jeden turkestánský (středoasijský/baškirský/tatarský) prapor. Na ukrajinské straně bojují také dvě neznámé ruské skupiny: Ruská legie (pravděpodobně složená z válečných přeběhlíků) a Ruský dobrovolnický sbor (ten 2. března 2023 provedl odvážný a velmi medializovaný vpád do pohraniční oblasti v Rusku, což vyvolalo pobouření v prokremelských médiích).

Souběžně s tím v Rusku nadále působí některá pololegální sociální hnutí. Šíří protiválečnou propagandu s cílem narušit mobilizační úsilí, především v „etnických“ regionech s neruskou většinou, jako je Tuva, Burjatsko a Tatarstán. Kromě toho se tajné jednotky, jako je Baškirský výbor odporu a skupina krymských Tatarů Ateš (Oheň), dopouštějí zdánlivě náhodných sabotáží na ruských železničních sítích. Jeden takový sabotážní čin měl za následek zničení stíhačky SU-27 na letišti u Vladivostoku.

Podobně postupovaly i odbojové složky v Bělorusku, které poškodily jeden z mála cenných letounů včasné výstrahy ruského letectva, A-50, a použily k tomu kvadrokoptéry naložené výbušninami. Kromě toho Kyjev ukrývá samozvané „exilové vlády“ Tatarstánu, Čečenska-Ičkerie a Radu krymských Tatarů.

Je zřejmé, že s pokračující válkou, která způsobuje další dopady na ruské vnitrozemí, bude Ukrajina stále více využívat faktorů regionalismu a etnického nacionalismu k „rozkolísání“ územní celistvosti a suverenity Ruské federace. 

Kreml si tohoto trendu jistě všiml: Prezident Vladimir Putin ve svém projevu ve Federální radě 21. února 2023 a na setkání s šéfy Federální bezpečnostní služby (FSB) o týden později prohlásil, že existuje povinnost čelit „národním zrádcům“.

Ruské válčení: Krvácení a učení se bojem

Zdá se, že si ruské politicko-vojenské velení začíná uvědomovat, že zásadní průlomová ofenzíva je nepravděpodobná. Rusko proto zvažuje alternativní (defenzivní) možnosti.

Výstavba dlouhých obranných bariér podél rusko-ukrajinské hranice a v částech Ukrajiny, které jsou kontrolované Ruskem, ukazují, že Rusko už zvažuje všechny možné eventuality. Nová opevnění už se dokonce objevují na pobřeží Krymu, i když Ukrajina rozhodně nedisponuje možnostmi obojživelného výsadku ve stylu námořního vylodění dne D.

Ruská armáda a na ni napojené polovojenské útvary jsou nuceny adaptovat se metodám válčení jednadvacátého století, i když je to pomalý a bolestivý proces. V ruském arzenálu se už objevila i vyčkávací munice a je používána stále víc, což způsobuje ukrajinským obrněným vozidlům a dělostřelectvu jisté ztráty. Ve vzduchu je v současné době více ruských bezpilotních letounů a k průniku protivzdušnou obranou protivníka používají letecké návnady. Začínají se dodávat i naváděné letecké pumy a protidronové vybavení.

Nicméně armáda se snaží odklonit se od svého konceptu „taktických skupin praporu“ a přijmout spíše taktiku malých skupin, kterou používají Wagnerovci a která byla vyvinuta na základě zkušeností s expedičními válkami se Sýrii, Libyi a subsaharské Africe. Lze s jistotou tvrdit, že „bouřkové jednotky“, které Wagnerovci používají, odráží know-how jejich nepřítele v Sýrii, tj. Islámského státu, který nasadil takové jednotky pro vysoce profilované a rizikové mise.

Tyto omezené snahy však zatím nestačí k poražení stále silnější ukrajinské obrany. Ruský systém velení a řízení je stále značně rigidní: velitelé jednotek nejsou iniciativní a fungují podle standardních vzorů. Polní síly pociťují důsledky nedostatku přesných palných zbraní a letecké podpory. Zpravodajské služby jsou neúčinné a logistika nedostačující. Nově mobilizované formace, označené jako teritoriální obrana, i když nasazené v přední linii, jsou špatně vycvičené a jsou v nich zejména vojáci druhé kategorie, z nichž mnozí jsou ve středním věku.

Složení ruských vojenských sil se v průběhu operací ukazuje jako čím dál méně konzistentní.  Zahrnuje klasické ozbrojené síly, Národní gardu Ruské federace, jednotky FSB, donbaské separatisty, mobilizované jednotky, Wagnerovce a další soukromé armády, čečenskou „divokou divizi“ a rostoucí počet dobrovolnických praporů vytvořených politickými stranami, a veteránskými hnutími, kozácké organizace a dokonce organizace přidružené k fotbalovým klubům. Profesní kvalita vojáků upadá a stejně tak i jejich bojovnost. Těžko očekávat něco jiného, ​​když například až deset procent pracovní síly v první linii tvoří propuštění vězni. Dalším indikátorem měnícího se složení ruských sil jsou nekrology rodáků ze středoasijských států, kteří byli zabiti na Ukrajině v řadách Wagnerova sboru.

Roste neposlušnost, zejména v „etnických“ jednotkách: dobrovolnické prapory z Tuvy a Tatarstánu v nedávné době odmítly uposlechnout rozkazy a byly staženy z bojové zóny. Jeden rok bojů vyčerpal kádr důstojnického sboru, přičemž pro obsazení pozic v nově vytvořených brigádách a plucích je zapotřebí více nižších a středních velitelů. Vláda proto zvažuje rozšíření vojenského výcviku na civilních univerzitách a přeměnu některých postgraduálních studentů na důstojníky (napodobuje tak americký program Reserve Officers’ Training Corps).

Kromě toho začalo ruské ministerstvo obrany reformovat systém velení během přetrvávajících nepřátelských akcí. Jednotky leteckých a kosmických sil (ASF) a námořnictva opouštějí jurisdikci strategických velení a jsou podřízeny přímo generálnímu štábu. Všechny jednotky protivzdušné obrany armády se nyní shromažďují pod strukturou ASF. Dva nejschopnější armádní sbory Doněcké a Luhanské „lidové republiky“ se začleňují do řádného bojového řádu pozemních sil a dobrovolnické prapory se údajně spojí do jediného dobrovolnického sboru. Toto je poslední hřebíček do rakve reformy „nových“ ozbrojených sil Ruské federace z konce první dekády tohoto století.

Aby toho nebylo málo, objevily se ještě problémy v moskevském politicko-vojenském establishmentu. Třenice mezi ministrem obrany Sergejem Šojgu a velitelem Wagnerovy skupinyJevgenijem Prigožinem stále pokračují, protože oba se navzájem obviňují ze špatného přístupu k válce a do svého sporu zatahují jak politické spojence, tak média. Zatím to vypadá, že Šojgu a jeho náčelník generálního štábu mají v této „Hře o trůny“ převahu, nehledě na relativně dobré výsledky Wagnerovců oproti pravidelné armádě.

Ukrajina se chystá k protiúderu

Mechanismy západní vojenské pomoci Ukrajině fungují efektivně, a to navzdory některým politickým a technickým překážkám. Během prvního roku války Ukrajina obdržela 389 hlavních bitevních tanků, 3 560 obrněných vozidel, 512 dělostřeleckých systémů a 113 samohybných obrněných salvových raketometů – tyto počty byly uvedeny v rámci Ukrajinské obranné kontaktní skupiny (zvané „Ramstein Group“), což je skupina zemí složená ze všech 30 členských států NATO a více než 20 dalších zemí.

Další zbraně, vybavení a zásoby pak státy poskytují nebo prodávají na bilaterálním základě. Probíhá dodávka více než 250 moderních tanků západní výroby, jako je Leopard 2. Další dělostřelecké a útočné vybavení čeká na přesun, včetně dílů potřebných k přemostění obranných příkopů. Ukrajinské letectvo brzy dostane moderní rakety vzduch-vzduch a munici pro naváděcí soustavy JDAM, naváděné letecké pumy a piloti už ve Spojených státech testují proudové stíhačky F-16. Ukrajinští partneři usilovně pracují na splnění požadavků Kyjeva na další munici, jejíž spotřeba je enormní (měsíčně se spotřebuje asi 90 000 až 100 000 dělostřeleckých granátů a raket, přičemž se odhaduje, že je potřeba až 250 000).

Členské státy EU dokončují projekt ve výši 2 miliard eur na doplnění ubývajících zásob munice na Ukrajině (a také i svých vlastních). Do konce března 2023 vycvičí vojenská asistenční mise EU na podporu Ukrajiny (EUMAM-Ukrajina) 11 000 ukrajinských vojáků a důstojníků (program počítá s výcvikem dalších 30 000 do konce roku). Tisíce dalších připravují na různých místech po celé Evropě britští, kanadští, australští a novozélandští cvičitelé. Očekává se, že po zácviku se z nich vytvoří 17 nových strategických záložních brigád, které doplní 89 již existujících brigád.

Tvrdá obrana Ukrajiny v Bachmutu (i jinde) pomáhá zemi získat čas potřebný k dosažení očekávané technologické převahy a připravit se na budoucí protiofenzivní kampaň. Jak je uvedeno výše, očekává se, že kampaň začne na jaře poté, co roztaje sníh a půda ztvrdne. S obtížemi se však potýká i ukrajinská strana. Do popředí se dostává i otázka civilně-vojenského tření, protože političtí vůdci a nejvyšší vojenští velitelé se liší ve svých hodnoceních budoucího postupu.

Informace z místa například naznačují, že ukrajinští polní velitelé obhajovali opuštění Bachmutu, aby mohli hladce ustoupit do další obranné linie. Jejich hlavními argumenty jsou provozní obavy a vysoká míra vyčerpání. Na druhou stranu politici trvají na pokračování boje na stejném místě – zřejmě z politických důvodů. Kromě toho, i když jsou oběti na ukrajinské straně menší než na ruské, jsou stále mimořádné a začnou ovlivňovat budoucí demografii Ukrajiny (stejně jako odliv milionů vzdělaných obyvatel do zemí EU, z nichž mnozí se pravděpodobně po konci války domů již nevrátí).

Dominový efekt: Je „velká válka“ zpět?

Každá vleklá válka začne promítat svou energii ven. Západ je přímým spojencem Ukrajiny. Západní země, stejně jako další třetí strany, se do konfliktu mohly přímo zapojit nebo se do toho nechaly zatáhnout – možná i proti své vůli – neúprosnou logikou války. Bělorusko je toho příkladem. Írán je jiný: vytvořil válečné strategické spojení s Moskvou, které mimo jiné zahrnuje dodávky dronů a dalšího vojenského materiálu. Výměnná dodávka proudových stíhaček SU-35 a dalšího vojenského materiálu z Ruska podporuje asertivní postoj Teheránu v Perském zálivu a na jižním Kavkaze.

Existují také neověřené zprávy o dodávkách severokorejských zbraní a čínských satelitních snímcích dodávaných do Ruska. Válka vysílá metastatické signály do některých sousedních států a nepřímo tak ovlivňuje domácí vývoj například v Moldavsku a Gruzii. Hrozbu náhodného střetu NATO-Rusko, který by se potenciálně mohl vyvinout v ozbrojený konflikt, jasně ilustroval incident ze 14. března 2023 nad Černým mořem, na kterém se podílel americký průzkumný dron a ruská proudová stíhačka.

Západní tábor, který se otevřeně staví na stranu Ukrajiny, se navíc přezbrojuje. Západní vojensko-průmyslový komplex se vrací zpět k úrovním nevídaným od konce studené války, přičemž jsou uvedeny do provozu nové linky na výrobu zbraní. Evropská válka znovu podnítila globální zbrojní průmysl, podpořila obranné rozpočty a celkově zbrojení po celém světě. Například Bidenova administrativa požádala Kongres USA o schválení rekordně vysokého rozpočtu na obranu pro fiskální rok 2024 ve výši 842 miliard dolarů (o 100 miliard více než před dvěma lety); Spojené království navýšilo své prostředky na obranu v roce 2023 o 20 procent; a Polsko si klade za cíl vyčlenit 117 miliard dolarů na modernizaci svých ozbrojených sil do roku 2035. Nedávno jsem se zúčastnil zbrojní výstavy IDEX 2023 v Abu Dhabi, vrcholné události v globálním obranném průmyslu, a pozoroval jsem v tomto směru naprosto nebývalou aktivitu. Tato situace evidentně nastala vlivem geopolitického, operačního a technologického poučení ze současné války.

Není pochyb o tom, že politicko-vojenští vůdci, velitelé a ti, kdo určují směr vývoje po celém světě, začlení zdlouhavou evropskou válku do svých strategických kalkulů. Každý scénář zahrnující Čínu a Tchaj-wan, Izrael a Írán nebo jakákoli jiná potenciální vojenská konfrontace bude ovlivněna aktuálním stavem a vývojem konfliktu na Ukrajině. Přesněji řečeno, zapojení a angažovanost hlavních mocností v evropské válce může poskytnout dalším aktérům pobídky potřebné pro použití síly v jejich vlastních konfliktech. To, co začalo jako lokální válka mezi Ruskem a Ukrajinou, se může stát precedentem pro budoucí širší integrovaný konflikt. Jedním z mých hlavních poznatků z účasti na IDEX 2023 je, že se na světové pódium vrací představa vysoce intenzivní konvenční války.

Jahangir E. Arasli

Působí jako senior research fellow na Institutu pro rozvoj a diplomacii a je bývalým poradcem pro mezinárodní otázky na ministerstvu obrany Ázerbájdžánu.

Zdroj: CEVRO ARENA