Současné potíže s plánovanou akvizicí bojových vozidel pěchoty pro AČR, ale i samotný výběr vhodného typu, který se až neuvěřitelně vleče, vede k otázce, jak takový výběr nových bojových vozidel probíhá v zahraničí. V obdobné situaci jako Česká republika jsou např. i USA, jelikož americká armáda dlouhodobě a až překvapivě neúspěšně hledá nástupce svých stávajících BVP M2/M3 Bradley.

Foto: BVP M2 Bradley | army.mil

Americké bojové vozidlo pěchoty M2 Bradley

Zrod amerického BVP M2 Bradley lze vystopovat až do počátku sedmdesátých let minulého století, kdy americká armáda začal pociťovat potřebu náhrady ověřených, ale již zastarávajících obrněných transportérů M-113, na kterých jí vadila především jejich slabá výzbroj, tvořená jen běžnými či velkorážovými kulomety. Stejně tak byl ale zrod amerického BVP M2 Bradley i jakousi odpovědí na sovětské vozidlo BMP-1, jehož představení na vojenské přehlídce v r. 1966 způsobilo západním pozorovatelům určitý šok. BMP-1 totiž překvapilo jak svou kompaktní siluetou, tak i svou, pro pěchotní vozidlo nezvykle mohutnou výzbrojí, tvořenou kanonem 73 mm.

Americká armáda si ovšem na své BVP M2 Bradley musela počkat, protože jeho vývoj se nečekaně protáhl a v neposlední řadě také prodražil. Opakovaně se také měnily požadavky na jeho vlastnosti. První M2 Bradley (a od nich odvozená průzkumná vozidla M3) se proto do výzbroje US Army dostala až v roce 1981, tedy 15 let od představení vozidla BMP-1. A od té doby až dodnes vozidla M2 Bradley tvoří základní typ BVP americké armády.

Americké BVP M2 Bradley se ovšem od ruské řady BMP významně liší - svým pojetím, svou konstrukční filozofií. Oproti vozidlům BMP je M2 Bradley mnohem vyšší. Je také těžší, kdy i ve své základní verzi M2 Bradley vážilo více než 22 tun, tedy o polovinu více než vozidla BMP-1 (cca 13 tun). Zásadně se lišila i výzbroj, kdy oproti vozidlům BMP-1 vyzbrojeným nízkotlakým kanonem 73 mm disponovalo jen automatickým kanonem 25 mm a odpalovacím zařízením pro protitankové rakety. BVP-2 Bradley tak obsahovalo základní technické rysy, které se staly příznačné pro západní BP a které napodobovala i další BVP, jako např. britský typ Warior č italská Dardo.

Je zajímavé, že v době svého vzniku bylo BVP Bradley pro tyto své vlastnosti velice kritizováno. Negativně byla hodnocena především jeho výška, díky které jsou tato BVP pozorovatelná na větší dálku než sovětská BVP. Vadila i jeho hmotnost, která byla vyšší nejen oproti sovětským vozidlům BMP, ale i oproti obrněným transportérům M-113. Je otázkou, jak by se tito kritici tvářili na dnešní BVP, která jsou mnohem vyšší a jejichž hmotnost se běžně pohybuje kolem 40 tun. Ostatně, i samotné M2 Bradley postupně díky aplikaci přídavného pancéřování „ztěžklo“ a dnešní verze váží více než 30 tun.

Praxe navíc ukázala, že tyto výtky jsou liché. Především faktor vysoké siluety a tedy snadná detekce na bojišti se vzhledem k rychlému pokroku detekčních přístrojů ukázal jako druhotný. Díky vysoké siluetě má M2 Bradley dostatečný prostor pro výsadek, což je přitom velký neduh vozidel řady BMP. Také kanon 25 mm se ukázal jako překvapivě účinný, zatímco 73 mm kanon sovětského BMP-1 nenaplnil očekávání a u následujícího BMP-2 byl nahrazen automatickým kanonem 30 mm.

Především pro tyto vlastnosti se BVP Bradley americké armádě velice osvědčilo – a to navíc i v několika válečných konfliktech. Přesto již M2 Bradley již pomalu zastarává, a proto nastala potřeba nahradit tato BVP nějakým novějším typem.

Otázka náhrady BVP M2 Bradley

Snaha nahradit BVP Bradley nějakým jiným typem se objevila již na konci devadesátých let minulého století. Je zajímavé, že nebyla motivována potřebou nahradit BVP Bradley z důvodu jeho zastaralosti či technického stáří (BVP Bradley bylo v té době relativně nové, nemělo za sebou ani dvacet let služby), ale spíš ze snahy přizpůsobit americké ozbrojené síly novým podmínkám. Pro devadesátá léta bylo totiž příznačné vypuknutí celé řady různých regionálních konfliktů, ve kterých se často angažovala právě americká armáda.

Výsledkem této snahy se stal program FCS, spojený se jménem tehdejšího náčelníka štábu pozemních sil USA E. Shinsekiho. Předem je nutno podotknout, že program FCS nepředstavoval jen vývoj nového BVP, ale celé řady systémů. Jeho součástí měl být i samohybné dělo, samohybný minomet atd. Stejně tak byl ovšem jeho součástí i vývoj nového BVP. Pro všechny verze ale byl společný limit hmotnosti, který neměl překračovat hranici dvacet tun. Tento požadavek vyplýval i z nosnosti nejrozšířenějšího amerického dopravního letounu C-130.

Již brzy se ale ukázalo, že dosažení tohoto cíle není možné. I v případě BVP se zjistilo, že pokud má mít BVP odpovídající ochranu (byť třebas nižší než M-2 Bradley), pak jeho hmotnost překročí limit dvacet tun. Zkoušel se proto model se snížením počtu přepravovaných vojáků, to ale bylo pro armádu nepřijatelné. Stejně tak se uvažovalo o rozsáhlejším použití kompozitových materiálů, výsledné BVP by ale pak bylo neúměrně drahé. Podobné zkušenosti byly ale zaznamenány i dalších součástí programu FCS. To spolu s vysokou cenou programu vedlo, že program FCS byl nakonec zrušen.

Program FCS ukazuje na několik zajímavých skutečností. Předně – je nesmyslné snažit se o vývoj celé široké rodiny vozidel, která by měla zahrnovat zcela odlišné verze (BVP, samohybné dělo). Takovéto programy jsou sice zdánlivě výhodné (společná logistika, úspora nákladů), ve skutečnosti jsou ale takovéto projekty nepraktické a často i nerealizovatelné.

Z hlediska vývoje BVP se pak ukázalo, že je prakticky nemožné zkonstruovat BVP s dostatečnou výzbrojí a s dostatečnou úrovní pancéřové ochrany, které by se vešlo do limitu 20 tun. Je poněkud překvapivé, že to platí dodnes. I moderní ruská a čínská BVP (která byla vždy lehčí než západní typy) hranici 20 tun překračují, a to i poměrně významně. Jediné BVP, které by splňovalo tento limit, je turecký typ Kaplan-20 – a je možná příznačné, že toto BVP se ani nedostalo do sériové výroby a jeho výrobce je nahradil novým typem Kaplan-30 o hmotnosti 30 tun.

Dalším programem, jehož cílem bylo nahradit vozidla M2 Bradley, se stal program GCV. Je zajímavé, že program vozidel GCV vycházel ze zcela odlišné konstrukční filozofie než program FCS. Zatímco program FCS zdůrazňoval co nejvyšší pohyblivost a schopnost nasazení v zahraničních misích (a to i na úkor pancéřové ochrany), program GCV naopak maximálně zdůrazňoval ochranu – a tedy i pancéřování. To bylo do jisté míry důsledkem rozsáhlého nasazení americké armády v konfliktech v Iráku a Afghánistánu, kde došlo k poměrně značným ztrátám lehce pancéřovaných jednotek, ale i jednotek vybavených BVP. Zajímavostí vozidla GCV byl i jeho hybridní pohon, kombinující vznětový motor s elektromotorem.

Právě důraz na co nejvyšší ochranu způsobil, že návrhy na BVP vzešlé z programu GCV byla zcela jiné než návrhy vzešlé z programu FCS. Výsledné BVP  GCV bylo výrazně větší, mělo dosahovat délky 9 m, šířky 5 m a výšky 3 m (pro srovnání BVP Bradley má rozměry 6,55 / 3,31/ 2,56 m). Co je ale ještě důležitější, vozidlo GCV mělo být v důsledku aplikace silnějšího pancéřování mnohem těžší. Jeho hmotnost měla dosahovat v běžné verzi 63,5 tun, v případě zesílené pancéřové ochrany až 75 tun. Měla být tedy ještě těžší než tanky M-1 Abrams!

Právě pro své velké rozměry a především pro vysokou hmotnost se typ GCV setkal se značnou kritikou. Bylo poukazováno na nízkou strategickou mobilitu (prakticky žádný letoun amerického letectva nebyl schopen transportu tak velkého vozidla), obtížnost nasazení v horším terénu atd. To spolu s komplikacemi při vývoji způsobilo, že program GCV  byl nakonec zrušen.

Právě zkušenosti z programů FCS a GCV ukazují, jak je problematické definovat vlastnosti a parametry, které by BVP mělo mít. Jaké BVP je nejlepší? To nejlépe chráněné? Pak ale zákonitě bude velice těžké. Pokud bude lehké a mobilní, pak naopak bude mít nedostatečnou pancéřovou ochranu. Má mít BVP co nejsilnější výzbroj? (u moderních BVP je zjevný trend k růstu ráže kanonů ze stávajících 25-30 mm na 35 – 40 mm, v případě ruských BVP dokonce ještě více). Pak se zákonitě hmotnost výzbroje obrazí i v celkové hmotnosti vozidla. Je to tedy jakýsi začarovaný kruh, který se dosud nepodařilo překonat – a to ani přes veškerý technologický pokrok.

Je zajímavé, že tyto diskuse v USA (a nejen tam) i nadále pokračují. Je to pochopitelné, potřeba nahradit M2 Bradley nadále zůstává, a dnes je samozřejmě mnohem naléhavější než v minulosti. Výsledkem těchto snah se stal další program OMFV. Je ale příznačné, že tento program byl v současnosti i přes rostoucí americký zbrojní rozpočet pozastaven – a to právě kvůli co nejlepší diskusi nad stanovením technických vlastností a parametrů budoucího BVP.

Tyto zkušenosti také ukazují, jak složité je definovat základní technické parametry pro BVP. Platí to pro všechny státy, a zjevně i pro tak vyspělý a bohatý stát, jako jsou USA. USA přitom na ozbrojené síly kladou značný důraz, a vynakládají na obranu dostatečné množství peněz, jeho vojenské výdaje překračují 4% HDP. Není to tedy jen otázka financí, jak je někdy předkládáno!

O to víc to platí i pro Českou republiku, resp. AČR. AČR je přitom v mnohem horším postavení než ozbrojené síly USA, protože si může vybírat jen ze stávajících typů. I proto je dobré mít vůči dnešnímu výběrovému řízení AČR na nová BVP určitý respekt. Každopádně je lepší výběr nového BVP co nejlépe promyslet, než později litovat.

Na konci minulého roku se objevily poněkud překvapivé zprávy, že americké Bradley si pořídí chorvatská armáda – 60 ks + 24 ks na náhradní díly. A pokud si M2 Bradley pořizuje Chorvatsko, proč by si je nemohla pořídit i Česká republika? Zde je nutno podotknout, že vozidla dodaná chorvatské armádě nebudou z novovýroby. Jde o vozidla z přebytků americké armády, která je chorvatské armádě věnuje – a to zdarma! Vozidla budou muset jen projít renovací. Ta si sice vyžádá určité náklady, její cena je ale nesrovnatelně nižší než v případě nákupu nových BVP. Na této modernizaci se navíc bude podílet domácí zbrojní průmysl. Nabízí se tedy otázka, zdali by mohla něco podobného realizovat i Česká republika.

Nákup vozidel M2 Bradley by ovšem byl do jisté míry krokem zpět. M2 Bradley se nemůže rovnat těm nejmodernějším BVP. Přesto lze konstatovat, že BVP-M2 Bradley je mnohem lepší než vozidla BVP-2 české armády. Jsou lépe chráněná, mají lepší vnitřní prostor. Určitým negativem je nižší ráže kanonu. Na druhou stranu kanon Bushmaster ráže 25 mm je natolik výkonný, že se vyrovná kanonu 2A42 ráže 30 mm použitému u vozidel BVP-2. Důležité je, že vozidla M2 Bradley z přebytků americké armády jsou v poměrně dobrém technickém stavu, nesrovnatelně lepším než česká BVP-2. Při dobré údržbě by tak mohla sloužit klidně dalších 15-20 let, možná i déle. Jde tedy o typ s dostatečnou perspektivou.

Další otázkou je, zda by česká armáda mohla stejně jako Chorvatsko také získat vozidla M2 Bradley zdarma – a to v tom počtu, jaký vyžaduje (210 ks). Spíš je pravděpodobné, že zdarma by mohla dostat jenom menší část, a další vozidla by musela koupit. Cena těchto již používaných vozidel by ale byla výrazně nižší než cena nových BVP.  Místo plánovaných 53 miliard by tak akvizice nových BVP stála nesrovnatelně méně!

Akvizice amerických vozidel M2 Bradley z přebytků americké armády by ovšem nebyla ideálním řešením, a za ideální tuto možnost nepokládá ani sám autor. Přesto je otázkou, zda má v případě BVP Armáda České republiky usilovat o ideální řešení, když jiné druhy obrněné techniky (tanky, samohybná děla) jsou možná v ještě horším stavu – a v ideálním stavu není ani samotná Česká republika. Každopádně ekonomická nenáročnost takového kroku je natolik zjevná, že by stálo za to nad touto možností uvažovat.