V posledních týdnech jsou problémy Ministerstva obrany a jeho úředníků spojovány s několika údajně předraženými zakázkami. Ty ostatně vedly i ke konci působení Filipa Říhy na postu náměstka ministra obrany pro vyzbrojování. Vše začalo oznámením ceny za pořízení kompletů DPET, jejichž součástí jsou pasivní lokátory Věra NG, a systémů STARKOM, pokračovalo to například zakázkou na modernizaci vrtulníků Mi-171Š a tanků T-72M4CZ, které má naše armáda ve výzbroji. Zdá se však, že bývalý náměstek Říha, a případně další, byl spíše obětním beránkem než „původcem všeho zla na ministerstvu“ a chytil se do pasti okolností způsobených dlouhodobou neprofesionalitou úřednického aparátu na Ministerstvu obrany. Naprostá většina skandálů v tomto resortu se totiž jeví jako výsledek neznalosti nebo nedostatečné informovanosti úředníků připravujících podklady pro důležitá rozhodnutí nebo výběrová řízení.

O této skutečnosti svědčí další výběrové řízení, které ovšem ve světle výše zmíněných jaksi zapadlo. Jde o zrušený (a nyní znovu připravovaný) tendr na stovky automobilů osobních terénních za až dvě miliardy korun, jehož průběh a náhlý konec ukázaly, jak nekompetentní dokážou úředníci ministerstva být. Z veřejných dokumentů je patrné, jak závažných chyb se úředníci dopustili v zadání výběrového řízení i technických specifikací a jak nedokázali přesně a fundovaně formulovat požadavky na techniku pro AČR. Dokonce v průběhu samotného výběrového řízení došlo ke změnám jeho podmínek, přestože to zákon zakazuje.

Chce armáda osobák nebo náklaďák?

Po sáhodlouhé písemné komunikaci, kterou museli uchazeči o účast ve výběrovém řízení na náhradu zastaralých vozidel UAZ a LR Defencer absolvovat, aby prostřednictvím obsáhlého seznamu doplňujících otázek získali alespoň přesnější kontury, co ministerstvo vlastně chce, došlo k tomu, že úředníci nejdříve změnili některá zadání a specifikace a následně raději celé výběrové řízení zrušili. Oficiální mediální prohlášení ministerstva, ústy tiskového mluvčího Pejška, pak znělo: „Zakázku jsme v souladu se zákonem zrušili, protože část zájemců si příliš striktně vykládala některé požadované parametry, například na nátěr vozidla.“ Jedná se však o bagatelizaci problému, který je mnohem hlubší.

Foto: Nové osobní terénní automobily by měly mimo jiné nahradit dosavadní zastaralá vozidla UAZ 469B (na snímku) | army.cz

Jak je z veřejně přístupné dokumentace i odpovědí ministerstva na vznesené dotazy zřejmé, nešlo tedy o nějaký příliš striktní výklad parametrů, ale spíše o neschopnost úředníků přesně specifikovat požadavky. Navíc množství chyb v zadání výběrového řízení svědčí o nedostatečné odborné výši těch, kteří na ministerstvu výběrové řízení na automobily osobní terénní připravovali. Z průběhu soutěže i nezainteresovaný pozorovatel mohl nabýt dojmu, že teprve z dodatečných dotazů uchazečů si úředníci sekce vyzbrojování vytvářeli přesnější představu, jak mají zadání na poptávku nových vozidel formulovat a co mají vlastně pro armádu chtít. Můžeme uvést několik příkladů.

Jednou ze zásadních podmínek byla specifikace podvozku poptávaných vozidel. Formulace úředníků zněla „podvozek s pevným rámem a zavěšením zadní nápravy na listových perech nebo vinutých pružinách“. Po několika opakovaných dotazech a nejasných odpovědích úředníci upřesnili, že k listovým perům/vinutým pružinám může být použito i dalších řešení (třeba i vzduchové odpružení). Záhadou však bylo, co je myšleno termínem „pevný rám“. Na přímý dotaz, zda ministerstvo požaduje samonosnou karosérii nebo nosný rám (známý také jako žebřinový rám) s tuhými nápravami, uchazeči dostali opět mlhavou odpověď, že pro výběrové řízení je požadováno „vozidlo s pevným rámem, které nemusí mít tuhé nápravy a nemusí mít samonosnou karosérii“. Co je myšleno „pevným rámem“, se nikdo nedozvěděl a upřesnění dalších detailů se neslo v duchu „může, ale nemusí“.

Ovšem závažnější byl další bod výběrového řízení. Ten byl nejspíše i důvodem ke zrušení výběrového řízení, a nikoliv „příliš striktní výklad parametrů“, jak tvrdilo ministerstvo. Není divu, protože v tomto bodě se úředníci dopustili změny podmínek výběrového řízení v jeho průběhu, což je porušením zákona! V původním zadání totiž byl jako základní bod požadavek na vozidla kategorie VM1-G (tedy vojenské osobní vozidlo terénní), jež je ekvivalentem civilní kategorie M1 (osobní vozidla určená k přepravě osob s nejvýše osmi místy). Od uchazečů však vzešel dotaz, zda je možné do výběrového řízení nabídnout i vozidla v provedení pick-up. To v odpovědi úředníci připustili a změnili formulaci příslušného bodu obsaženého v dokumentaci výběrového řízení! Nejen že je to podle zákona nepřípustné, ale navíc to v celé nahotě ukázalo, jak odpovědné osoby na ministerstvu dané problematice nerozumějí.

Vozidla provedení pick-up totiž podle české legislativy náležejí do kategorie N1/VN1-G (nákladní vozidla, jejichž nejvyšší přípustná hmotnost nepřevyšuje 3500 kg) a nikoliv do M1. Vozidla kategorie M1 mohou splňovat parametry kategorie N1, ale naopak to neplatí. Touto změnou byl nejen porušen zákon, ale odpovědní úředníci tím vyloučili další možné uchazeče, kteří se do výběrového řízení ani nepřihlásili právě kvůli požadavku na vozidla VM1-G, přitom by vozidla kategorie VN1-G nabídnout mohli.

Foto:  Nyní se ve službách české armády nachází cca 740 vozů Land Rover Defender (na snímku). Ty mají být, spolu s vozidly UAZ 469, v budoucnu nahrazeny novými osobními terénními automobily. | army.cz

Barva porušující zákon

Zarážející bylo také dění kolem již zmiňovaného nátěru. Možná právě proto ministerstvo ve svém oznámení o zrušení výběrového řízení zmínilo barvu, protože jde o banální a všem srozumitelnou věc, která může zakrýt hlubší a zásadnější problém. Záležitost barvy byla pro média prezentována jako úsměvná věc, a tím se mělo jaksi sdělit, že ministerstvo bylo ve svých požadavcích příliš „striktní“, ale napříště už bude k uchazečům „shovívavé“ a „sleví“ jim, aby nebyli z požadavků tak „vyplašení“. Jenže skutečnost byla naprosto odlišná a opět se pohybovala na hraně zákona. Zde se opět ukázalo, že úředníci ministerstva buď neznají zákony této země a pravidla pro zadávání veřejných zakázek, nebo jim jednoduše nedělá problém argumentovat z pozice síly. 

V zadávací dokumentaci totiž ministerstvo po uchazečích přímo požadovalo, aby vozidla byla opatřena „khaki nátěrem ČSN 5450 od výrobce Mankiewich“. Po opakovaných dotazech, zda musí jít o barvu od tohoto konkrétního německého výrobce, a poukázání na nezákonnost takovéto podmínky, uchazeči od úředníků ministerstva dostali odpověď, že „zadavatel trvá na barvě vozidla khaki ČSN 5450 od výrobce Mankiewich“. Úředníci argumentovali povinností zadavatele (tedy ministerstva) nakládat s veřejnými prostředky s péčí řádného hospodáře. Po argumentaci uchazečů, že ministerstvem požadovaná barva německé firmy Mankiewich je dražší než výrobky jiných výrobců včetně českých, které už armáda používá na jiných svých vozidlech, a tedy že si ministerstvo svým požadavkem naopak nepočíná s péčí řádného hospodáře, úředníci obrátili, a zadávací dokumentaci změnili tak, že zadavatel požaduje „barvu vozidla khaki ČSN 5450 výrobce např. Mankiewich“.

Úředníci byli také uchazeči upozorněni, že požadováním nátěrové hmoty od konkrétního zahraničního dodavatele ministerstvo porušuje zákon, protože neoprávněně znevýhodňuje některé dodavatele a dopouští se tak nerovného a diskriminačního jednání. Navíc podle Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je zadavatel veřejné zakázky povinen podle zákona připustit i jiné rovnocenné alternativy nebo technická řešení. Je evidentní, že nešlo o „příliš striktní vyklad parametrů“ ze strany uchazečů, ale o zjevné porušování zákona ze strany ministerských úředníků.

Nevíme, co chceme, ale chceme to

Podivný a nepochopitelný byl i požadavek, aby uchazeči uvedli cenu nabízeného vozidla na základě ceny dílů, ze kterých je vyrobeno. Žádný koncový zákazník nekupuje vozidlo tzv. v rozsypu, ale kupuje kompletně vyrobené a sestavené vozidlo. Je tedy zarážející, proč úředníci požadovali vyčíslení ceny vozidla v místě a čase obvyklé na základě cen dílů použitých pří výrobě. Dodavatelé totiž mohou udat pouze cenu náhradních dílů, které výrobci v rámci servisní podpory svých výrobků distribuují do servisní sítě, a cena náhradních dílů je zásadně odlišná a samozřejmě vyšší než cena dílů, které výrobce používá při kompletaci vozidel ve své továrně.

Pokud by dodavatelé předložili ministerstvu ceny vozidel vykalkulované na základě cen náhradních dílů, které jsou jim dostupné, pak by byly takto vyčíslené ceny samozřejmě mnohem vyšší, než jsou ceníkové ceny zkompletovaných vozidel od výrobce. Pokud by dodavatelé měli uvést hypotetickou cenu rozsypových dílů používaných při výrobě, museli by lhát, protože díly vyrobené pro účely smontování automobilů nikdy oni ani armáda nedostanou, jejich výrobní cenu výrobci nesdělují a ani je nikomu nedodávají (když pomineme výrobu z tzv. CKD sad ve specifických případech). Přes tyto skutečnosti, a po opakovaných dotazech a upozorněních, že cenu vozidel tímto způsobem není možné odpovědně stanovit, úředníci trvali na tomto způsobu „nacenění“.

Uchazeči měli např. uvést náklady na údržbu vozidel v rozhodné době, což je období mezi uplynutím záruky (prvních 5 let) a koncem životnosti vozidla (20 let). Tedy 15 let po prvních 5 letech. Pravidelná údržba byla sice definována poměrně jednoznačně, jako náklady na výměnu olejů a kapalin a seřizování vozidla.  Problém byl v tom, že první vozidla měla být dodána v r. 2020, poslední v r. 2024. Zadavatel se tedy ptal na ceny olejů a kapalin a jejich výměny v období od r. 2025, u posledních aut dodaných v r. 2024 na ceny v období 2029 – 2044!  Uchazeči přitom měli uvést ceny pravdivě, s tím, že v rámcové dohodě byla za uvedení nepravdivých údajů v tomto hodnotícím kritérii sankce 20 000 000 Kč.

Uchazeč by musel být kouzelník, aby náklady dokázal pravdivě odhadnout na tak dlouhé období dopředu;
Zadavatel by se v krajním případě až v r. 2044 dozvěděl, zda údaj, který byl jedním z hodnotících kritérií,  byl pravdivý. Vrcholem pak bylo, že požadovaná hodnota se v rámcové dohodě vůbec neobjevila, zato 20-ti milionová sankce ano.

Dalším podivuhodností ze strany zadavatele bylo hodnotící kritérium: Náklady spojené s likvidací vozidla po skončení jeho životnosti. Armáda formou soutěží čas od času odprodává staré UAZy. Je tedy logické, že řada uchazečů byla ochotna provést budoucí likvidaci svých starých vozidel zdarma. Jak ale to zdarma formulovat? Za nulu, za halíř, za korunu nebo dokonce ještě nějaké peníze nabídnout?  Pokud pro jednoho zdarma bylo za halíř a pro druhého za korunu, tak ten za korunu měl hned výrazně méně bodů za toto hodnotící kritérium, i když z hlediska MO ČR to vlastně bylo úplně stejné.

Koneckonců všechna 4 hodnotící kritéria byla jen o cenách (vozidla, paliva, údržby a likvidace). S auty pro armádu je to podobné jako s auty pro rodinu – čím levnější, tím zpravidla horší, obyčejnější, méně bezpečné, méně moderní atp.  Proč zadavatel nedokázal bodově ohodnotit i některé technické parametry vozidla? Takhle s trochou nadsázky bylo možné armádě nabídnout Dacii Duster nebo rovnou nové UAZy vyráběné v Rusku.

Maličkosti se zásadním vlivem na výběrové řízení

Zadání výběrového řízení obsahovalo vedle zásadních sporných bodů i nejasnosti v detailech, které se zdály marginálními, ale měly by vliv na pozdější přípravu vozidel ke zkouškám. Specifikace například obsahovaly podmínku, že vozidla musejí plnit maximálně emisní normu Euro 3 bez vysvětlení, proč nejsou přípustná vozidla plnící pozdější emisní normy. Teprve až po dotazech uchazečů sekce vyzbrojování upřesnila, že je požadován typ vozidla, který má být v případě ohrožení státu schopen fungovat na jednotné palivo JP/F-34 NATO, z čehož ale vyplynulo, že lze nabídnout rovněž vozy plnící i přísnější emisní normy (tedy nebyl důvod limitovat nabídku emisní normou Euro 3), jen musejí být schopné provozu při použití zmiňovaného typu paliva bez dalších aditiv. Do aditiv však úředníci ve vysvětlení zahrnuli i AdBlue (močovinu), tedy složku, která není aditivem do paliva. Je zřejmé, že přípravu zadávací dokumentace dělali lidé, kteří neměli jasno v technických aspektech pohonných jednotek současných motorových vozidel.

Dalším příkladem byl požadavek konkrétních nájezdových úhlů, které musejí nabízená vozidla splňovat, ale již nebylo nikde řečeno, zda tyto hodnoty musejí vozy splňovat bez přídavného vybavení nebo s ním, tedy myšleno prvky jako jsou tažné zařízení či navijáky, které mají zásadní vliv na tyto parametry. Upřesnění tedy přišlo opět po doplňujících dotazech. Podobně byl v dokumentaci požadován střešní nosič, ale bez specifikace jeho nosnosti, po doplňujícím dotazu ze strany uchazečů byl tento bod doplněn o hodnotu minimální nosnost 50 kg. U požadavku na naviják byla uvedena minimální hodnota tažné síly 5 kN, což je pro offroadová vozidla naprosto nedostatečné, po dotazech uchazečů ministerstvo změnilo tuto položku na hodnotu minimálně 30kN. A takto bychom mohli pokračovat dále.

Všechny dokumenty výběrového řízení podepisoval tehdejší náměstek Říha, který je právník. Technické stránce požadavků evidentně buď nerozuměl, nebo o ní nebyl dostatečně informován. Nicméně z nejasností, na které upozorňovali dodavatelé svými dotazy, si i poučený laik mohl udělat představu, že výběrové řízení probíhá v zásadě špatně. Průběh výběrového řízení na automobily osobní terénní byl ale také ukázkou toho, jak obecně neodborně a s chybami i zásadními přešlapy ministerstvo připravuje podklady pro výběrová řízení. Vynucený odchod náměstka Říhy by tedy neměl být spojován jen s některými kauzami Ministerstva obrany z poslední doby, ale s celkově nekompetentním řízením vyzbrojovacích procesů tohoto resortu.

Ale není se čemu divit. Úředníci ministerstva a lidé, kteří mají rozhodovat o tom, čím bude armáda vybavena, nemají přímý kontakt s děním v oborech, které výrobky potřebné pro armádu produkují, a nemůžou mít tedy představu, co mají vlastně chtít a jak zadávací dokumentace pro výběrová řízení formulovat. Jedním z hlavních důvodů je fakt, že tito lidé se bojí jakéhokoliv kontaktu s výrobci, dodavateli, prodejci a dalšími, aby nebyli náhodnou nařknuti z korupčního jednání či ze stranění některému z výrobců, nebo aby pak nebyli popotahování po soudech nebo nepřišli o práci na ministerstvu či v armádě. Jenže v důsledku toho vytvářejí zadání výběrových řízení na základě marketingových podkladů od výrobců, které si vyžádají e-mailem. Dostávají se obrazně řečeno do pozice zákazníka hledajícího optimální produkt prostřednictvím prodeje na e-shopech a pak rozhodují od stolu, aniž by měli přesnou představu, zda konkrétní výrobek splňuje potřeby armády (možná se dívají i na videa na Youtube, ale tam bohužel kategorii „unboxing produktů pro armádu“ nenajdou).

Podle toho pak bohužel vypadá průběh výběrových řízení a rojí se zbytečné skandály. Odpovědní lidé nerozumějí do potřebné hloubky problematice po technické ani po právní stránce, dělají pak zásadní chyby, nebo dokonce porušují zákony, čímž se ale dostávají přesně do situace, které se tak silně obávají – totiž hrozí jim kárný nebo trestní postih nebo konec profesní kariéry. Příkladem může být již zmiňovaný vynucený odchod bývalého náměstka Říhy. Je to tedy začarovaný kruh, který se dá rozetnout jen tak, že se odpovědné osoby konečně začnou aktivně zajímat o dění v pro armádu důležitých oborech, budou výrobce navštěvovat na veletrzích i v jejich továrnách a zkoumat i porovnávat jejich produkty reálně nikoliv na papíře, což je ostatně ve světě běžná praxe.