Nedávno podepsaná smlouva na dodávku samohybných děl Caesar pro AČR vyvolala mezi širší veřejností celou řadu názorů a reakcí, a to jak kladných, tak bohužel i negativních. Často se lze setkat s názory, že česká armáda by měla dostat české dělo, občas se lze setkat s úvahami, že AČR měla dostat nějaké zcela jiné samohybné dělo, např. jihokorejský typ K-9 Thunder. Objevují se však i názory zpochybňující akvizici jako takovou, tedy potřebu nahradit zastaralé samohybné kanónové houfnice vz. 77 DANA a koupit nová samohybná děla – s tím, že jde de facto o vyhozené peníze, které mohly být vynaloženy jinde. Je až s podivem, kolik negativních reakcí vyvolala akvizice relativně nízkého počtu samohybných děl (pouze 52 ks), a to za cenu pouze cca 9 mld. Kč. Je to o to absurdnější, když si uvědomíme, jak početné bylo kdysi československé dělostřelectvo, které čítalo několik tisíc děl různých ráží, za což tehdejší Československo zaplatilo částku mnohonásobně vyšší. Často se lze dokonce setkat i s názory, že dělostřelectvo včetně dělostřelectva samohybného je již zastaralé, že jde de facto o techniku minulých válek, a že úkoly dělostřelectva mohou plnit drony. Je tomu ale skutečně tak?

Foto: 155mm ShH CAESAR 8x8 na veletrhu IDET 2021 | Martin Šiška / CZ Defence

Drony dnes

Drony jsou dnes do jisté míry módním vojenským systémem. Jsou relativně dostupné, jejich počet raketově roste, a navíc jsou dobře mediálně známé. Možná ale právě v tom je problém. Díky této mediální známosti drony přestáváme vnímat jako nějaký technický systém, a ztrácíme tak schopnost realistického posouzení jejich skutečných schopností. To vede k přeceňování, ale na druhé straně i nepochopení jejich skutečného vojenského potenciálu.

Faktem je, že drony, resp. bezpilotní prostředky na dnešním bojišti hrají čím dál větší roli. A všechno naznačuje tomu, že význam dronů bude i nadále růst. Drony se totiž osvědčily jako univerzální systém, schopný plnit celou řadu úkolů, od ryze monitorovacích úkolů, přes průzkumné mise až po údery zbraňovými systémy na velkou vzdálenost, díky čemuž mohou plnit takřka úlohy strategických zbraní. Drony navíc prokázaly až překvapivou technickou odolnost a spolehlivost. I proto jsou tak populární, a to jak mezi představiteli armád, tak i mezi širokou veřejností.

Foto: Drony jsou dnes do jisté míry módním vojenským systémem. Jsou relativně dostupné, jejich počet raketově roste, a navíc jsou dobře mediálně známé. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Určitým problémem je i to, že často vnímáme drony, resp. bezpilotní prostředky, jen jakou pouhou jednu kategorii technických systémů. To je ale chyba. Drony totiž představují širokou škálu systémů, od miniaturních systémů o hmotnosti pouhých několika desítek gramů schopných pozorovat blízké okolí a sloužící tak pro průzkum již na úrovni pěšího družstva, až po těžké systémy o hmotnosti přesahující 10 tun a s doletem až několik tisíc kilometrů. Je tak zřejmé, že už jen z těchto základních technických parametrů vyplývají fatální rozdíly mezi jednotlivými typy dronů, které tak vytvářejí širokou škálu subkategorií. Tyto rozdíly se samozřejmě týkají i ceny, která u těch nejmenších systémů může dosahovat desítek dolarů, zatímco u těch nejvýkonnějších může dosahovat i desítek milionů dolarů, a blíží se tak ceně nadzvukových letounů. Stejně tak je zřejmé, že každý z těchto systémů se právě díky svým výkonům, ale i charakteristikám hodí jen pro určitý typ úkolů – a že tedy nemá smysl používat je pro úkoly jiné.

Určitou výhodou je, že drony byly již reálně nasazeny hned v několika válečných konfliktech, a proto si můžeme jejich nasazení analyzovat. Drony se dočkaly nasazení v Sýrii, zdokumentováno je i jejich využití na současné Ukrajině a dalších zemích. Ovšem snad nejvíce pozornosti vyvolalo nasazení dronů během války mezi Ázerbajdžánem a Arménií v roce 2020.

Zkušenosti z války mezi Arménií a Ázerbajdžánem

Válka mezi Ázerbajdžánem a Arménií je někdy označována jako první válka dronů. Není to samozřejmě tím, že by v této válce byly použity pouze drony, když byly nasazeny prakticky celé síly obou stran. Přesto je toto označení oprávněné. Předně – v této válce byly drony použity skutečně masově, v počtu stovek kusů, a nikoliv jen v nějakém omezeném množství. Důležité je i to, že drony byly použity na obou stranách, byť na té ázerbajdžánské straně mnohem více. Možná nejdůležitější je však to, že drony v této válce dosáhly celé řady úspěchů. Ze záznamů z tohoto konfliktu je totiž patrné, že drony ázerbajdžánské armády dokázaly zničit stovky bojových systémů arménské armády – tanků, BVP, obrněných transportérů. Je to o to pozoruhodnější, uvážíme-li, že arménská armáda disponovala silnou, po léta promyšleně budovanou protivzdušnou obranou (různé snímky navíc zachycují, že často byly zničeny právě ony protiletadlové systémy, a to jak starší systémy 9K33 Osa, tak i výkonné systémy S-300 P a další).

Právě tato zkušenost vede někdy k určitému přeceňování významu dronů; k názoru, že drony dokáží vyřešit všechny úkoly současného bojiště, a že klasické systémy jako tanky, BVP, ale třeba i právě samohybná děla jsou zastaralé. Takovéto závěry jsou ale zcela mylné, a jdou de facto právě proti zkušenostem z konfliktu mezi Arménií a Ázerbajdžánem.

Předně – k tomuto konfliktu je téměř nemožné získat nějaká přesnější, exaktní data. Bylo by nesmyslné spoléhat se jen na takové zdroje, jako je YouTube, byť i ty mají svou hodnotu. Je také třeba brát v potaz propagandu; to, že obě strany manipulují s čísly, nadsazují ztráty protivníka a naopak ponižují ztráty vlastních ozbrojených sil. Přesto pokud toto všechno vezmeme v potaz, pak nejčastěji zmiňovaným a zřejmě i nejrealističtějším údajem je to, že drony ázerbajdžánské armády mají na svědomí asi 30 % zničené nepřátelské techniky. Je navíc třeba brát v potaz i to, že ázerbajdžánská armáda dokázala zničit mimořádně velké množství arménské techniky, údajně více než 40 % jejích početních stavů (arménské drony také zaznamenaly úspěchy, ale výrazně nižší, což je však dáno tím, že arménské drony nedosahovaly výkonů dronů, jakými disponoval Ázerbajdžán). Zbývající, tedy většinovou část pak zničily klasické, konvenční systémy – a to především dělostřelectvo.

Právě válka mezi Ázerbajdžánem a Arménií tak vedle významu bezpilotních prostředků ukázala i na až překvapivý význam dělostřelectva. Dělostřelectvo Ázerbajdžánu spolu s raketomety v konfliktu prokázalo mimořádnou účinnost, a v některých případech dokázalo zcela zastavit postup arménských jednotek.

Do jisté míry je tento úspěch pochopitelný. Ázerbajdžán totiž v posledních desetiletích své zbrojní úsilí zaměřil právě do oblasti dělostřelectva. Ázerbajdžánská armáda si tak pořídila hned celou řadu samohybných děl, a to jak ruská děla 2S19 MSTA, tak i izraelské samohybné houfnice ATMOS a v neposlední řadě také česká děla DANA M1. Stejně tak si Ázerbajdžán ve velkých počtech pořídil i raketomety, a to jak běžné polní raketomety ráže 122 mm, tak i dalekonosné raketomety různých ráží (ruský typ BM-30, ale i izraelský systém LORA atd.). Právě tyto dělostřelecké systémy, schopné působit na vzdálenost až několika desítek kilometrů, dokázaly způsobit většinu ztrát protivníka.

Je přitom zřejmé, že kdyby se ázerbajdžánská armáda orientovala jen na drony (jak je často popisováno), tak by si tyto dělostřelecké systémy nepořizovala. A také by je tak masivně nepoužívala – zvlášť v situaci, kdy může hrozit ztráta těchto systémů, včetně jejich osádek. Přesto šla ázerbajdžánská armáda pragmaticky cestou rozsáhlého použití klasického dělostřelectva, a to přesto, že pro dané úkoly mohla použít své bojové drony. Proč?

Nasazení těžkých, úderných dronů totiž není tak snadné, jak se může na první pohled zdát. Předně – ony těžké, úderné drony jsou relativně drahé. Jejich cena nedosahuje ceny bojových letounů, přesto je velmi vysoká, dosahuje milionů dolarů. I armády bohatých států si jich proto mohou pořídit omezený počet kusů. To samozřejmě vede k tomu, že si armády tyto své úderné drony šetří, a používají je jen pro některé účely a jen proti některým cílům.

Drony navíc nejsou nezničitelné. Drony lze rušit, resp. lze rušit jejich naváděcí soustavu. A právě v oblasti rušících systémů v poslední době dochází k velmi rychlému vývoji. Výrobci dronů na to již reagují, dochází tak k jakémusi souboji mezi drony a rušícími systémy. Právě rušící systémy jsou na dnešním bojišti pro bezpilotní prostředky asi největším ohrožením, byť na bojišti Náhorního Karabachu se moc nepředvedly (Arménie však tehdy disponovala převážně jen méně výkonnými rušícími systémy).

Drony lze sestřelovat i klasickými protiletadlovými systémy. Je faktem, že třeba použití zmíněných protiletadlových systémů Osa (na které se arménská armáda spoléhala nejvíce) proti dronům bylo neúspěšné, a právě systémy Osa se naopak staly častým cílem dronů. Na druhou stranu třeba nasazení jiného ruského systému TOR proti dronům bylo úspěšné. Na masivní používání dronů navíc reagují již dnes výrobci protiletadlových systémů přizpůsobením svých produktů právě pro boj i proti bezpilotním prostředkům. V Rusku tak byla např. vyvinuta nová verze protiletadlového systému Pancir, který se má odlišovat právě lepšími výkony v boji proti dronům, vynikajících výsledků má dosahovat i nový systém Sosna atd. Podobnou cestou jdou i další výrobci prakticky všech zemí. Také zde lze očekávat bouřlivý vývoj, který bude bezesporu znamenat další významné nebezpečí pro drony.

Drony lze navíc sestřelovat i běžnými malorážovými kanony. Právě v konfliktu o náhorní Karabach paradoxně nejlepších výsledků dosáhly zdánlivě zastaralé lehké kanony Zu-23, které jsou široce rozšířeny v desítkách armád, či nestátních organizacích. Několika sestřelů dosáhly i obdobně staré kanony S-60. Lze předpokládat, že přinejmenším stejně dobrých či lepších výsledků by mohly dosáhnout i západní kanony, jako jsou známé kanony Bofors 40 mm, které navíc disponují lepší municí. Pro tyto protiletadlové kanony, stejně jako pro výše zmíněné protiletadlové systémy, je samozřejmě zásadním úkolem schopnost detekce takových relativně malých a rychle se pohybujících cílů, jako jsou drony. Fakt, že tyto starší typy protiletadlových kanonů již byly účinně nasazeny proti dronům, o něčem vypovídá.

Ukazuje se tak, že drony rozhodně nejsou nezničitelné. Navíc lze předpokládat, že jednotlivé armády právě na základě zkušeností z konfliktu o Náhorní Karabach budou své schopnosti boje proti dronům spíše posilovat. Za takové situace je pak otázkou, zda má smysl nasazovat těžký, výkonný (a drahý) bojový bezpilotní prostředek proti méně významným cílům, jako je např. starý tank T-55. Opakuje se tak situace z podobné euforie po válce v Perském zálivu, kdy sice tehdejší raketové systémy dokázaly efektivně zasahovat své cíle s mimořádnou přesností, ale brzy se ukázalo, že není příliš efektivní použít protizemní raketu v hodnotě statisíců dolarů na cíl typu pouhého vozidla technicals, tedy džípu osazeném velkorážním kulometem, či třeba zmíněného tanku T-55.

Výše uvedená situace tak hovoří ve prospěch nasazení dělostřelectva. To, co dokáží drony, totiž zjevně dokáže i dělostřelecký projektil, zvláště jde-li o moderní výkonnou munici 155 mm. Vše je navíc umocněno i vysokými výkony dnešních moderních děl, především pak dostřelem. Moderní samohybná děla 155 mm (jako je třeba právě typ Caesar) se totiž vyznačují mimořádným dostřelem. Běžně je dosahováno dostřelu 40 km – právě takového dostřelu dosahuje i Caesar. Nejmodernější typy samohybných děl pak dosahují výkonů ještě vyšších. Např. připravované ruské samohybné dělo 2S35 má při použití speciální munice mít dostřel 70 km. Připravované americké samohybné dělo M1299 pak dosahuje výkonu velice podobného, a dokonce je pro tato děla vyvíjena munice, se kterou mají dosahovat dostřelu více než 100 km. Tato děla jsou navíc schopna zasáhnout cíl v tzv. režimu MRSI, kdy je vypáleno 6-8 ran ve velmi rychlém sledu. Účinnost proti cíli je pak přinejmenším srovnatelná s útokem bojového dronu.

Možná ještě vyšších výkonů pak dosahují raketomety. Ty mohou standardně pálit na vzdálenost 100 km, v mnoha případech pak ještě více (přes 200 km). V případě raketometů pak v jejich prospěch hovoří především schopnost působit na rozsáhlé plošné cíle. To je přitom schopnost, která se osvědčila i v moderních asymetrických konfliktech. Samohybná děla a raketomety tak jsou schopny plnit všechny úkoly, které jsou od nich na moderním bojišti požadovány.

Ve prospěch samohybných děl a raketometů hovoří i další fakt. Tyto systémy mohou být chráněny protiletadlovými a protiraketovými systémy. Jejich účinnost samozřejmě není stoprocentní, přesto dokáží zabránit celé řadě útoků (proto je důležité, aby i dělostřelecké jednotky disponovaly nějakými protiletadlovými systémy coby integrální součástí dané jednotky). Oproti tomu bezpilotní prostředky během svého letu prakticky nejsou nijak chráněny. Je tedy možné je relativně snadno ničit. Je sice pravděpodobné, že i bezpilotní prostředky získají postupně nějaký svůj vlastní systém aktivní ochrany, takové systémy však nebyly doposud vyvinuty, a jejich nasazení je tak hudbou vzdálené budoucnosti.

Samohybná děla resp. raketomety tedy mohou vykonat většinu úkolů, které mohou plnit drony, avšak mnohem efektivněji a levněji. Bylo by proto nesmyslné snažit se samohybná děla nahradit právě drony. Lze si ostatně vedle sebe postavit cenu moderního samohybného děla, a cenu moderního bojového dronu – jde o sumy zhruba srovnatelné. Je navíc třeba brát v potaz, že samohybné dělo je schopno vypálit tisíce ran, může sloužit celá desetiletí. Významnou roli hraje také cena 155 mm munice. Ekonomické faktory pak v celkovém kontextu překvapivě hovoří nikoliv ve prospěch dronů a bezpilotních prostředků, ale právě ve prospěch samohybných děl.

Bylo by ovšem chybné drony jakkoliv podceňovat. Právě drony mohou totiž ony výkony moderních samohybných děl jen umocnit. Ostatně, i na tento faktor nás upozorňují právě zkušenosti z války o Náhorní Karabach. Moderní děla, schopná pálit na vzdálenost 40-70 km, totiž samozřejmě potřebují i nějaké systémy, které by jim sloužily pro detekci cílů, pozorování účinku palby atd. – tedy pro úkoly řízení palby. Vykonávat tyto úkoly na tak velkou vzdálenost klasickými systémy do jisté míry nejde (i proto je ona snaha dosahovat u samohybných děl co nejvyššího dostřelu někdy zpochybňována – viz např. článek M. Vašíčka „Houfnice Caesar: Pouhý dostřel nestačí“). Používat pro tyto úkoly vrtulníky je pak často velmi neefektivní. Oproti tomu drony jsou pro tyto úkoly přímo ideální. V takovém případě ovšem nepůjde o drony bojové, úderné, ale právě pouze o drony, schopné plnit úkoly pozorovací, monitorovací. Takové drony pak mohou být méně výkonné, mohou být menší, lehčí – a v neposlední řadě také levnější (proto je u takových dronů také snazší smířit se s jejich ztrátami).

Lze předpokládat, že na bojišti budoucnosti dojde k rozdělení bojových úkolů, kdy těžké, výkonné typy úderných dronů budou nasazovány především proti důležitým, strategicky významným cílům. V plnění těchto úkolů by tak mohly nahradit bojová letadla, případně bitevní vrtulníky. Oproti tomu dělostřelectvo naváděné pomocí bezpilotních prostředků bude působit proti bližším, méně významným cílům – s tím, že i v tomto případě půjde o boj na značné vzdálenosti, patrně se blížící hranici 100 km.

Vše tak naznačuje, že drony a samohybná děla se spíše vhodně doplňují, místo aby si navzájem konkurovaly. Bylo by proto nesmyslné snažit se jeden prostředek nahradit druhým. Zvláště vezmeme-li v potaz, že s nasazením dronů máme zatím jen relativně omezené zkušenosti. V blízké budoucnosti se také může objevit nějaký principiálně nový bojový systém, který bude mít mimořádnou schopnost ničit bezpilotní prostředky. Žádný takový systém se zatím nerýsuje; to však nic neznamená, protože vývoj v této oblasti prudce akceleruje, a jednotlivé státy do takových projektů investují obrovské sumy (je také třeba počítat s tím, že právě v této oblasti vývoj probíhá spíše v režimu utajení). Historie vojenské techniky nám navíc naznačuje, že technický vývoj může někdy až nečekaně překvapit.

Zkušenosti již z dob druhé světové války nám navíc ukazují, že je chybou spoléhat se na nějakou „zázračnou zbraň“, na nějaký zdánlivě univerzální zbraňový systém, který by byl schopen plnit všechny úkoly (přístup Německa, ale i Japonska). Naopak vyšších výkonů dosáhly ty armády, které vsadily především na co nejlepší součinnost celé řady zbraňových systémů, a to i přesto, že tyto systémy měly jen průměrné výkony (s tím, že zdaleka ne vždy šlo o princip „mnoho psů, zajícova smrt“). Navíc lze připomenout i zkušenost poválečnou, kdy se na chvíli zdálo, že všechny úkoly budou moci plnit jen rakety, a byl prorokován zánik klasického dělostřelectva. Brzy se však ukázalo, že klasické dělostřelecké systémy i nadále mohou plnit celou řadu úkolů, případně je mohou plnit mnohem levněji a efektivněji než rakety.

Něco takového se pak může stát i v případě dronů. Bylo by proto chybné vidět v nich nějaký zázračný zbraňový systém, schopný plnit všechny úkoly. A především by bylo chybou kvůli nim zavrhovat to, co spolehlivě slouží již celá desetiletí – tedy třeba právě samohybná děla.