Během prázdnin v termínu od 22. července do 14. srpna proběhl nultý ročník dobrovolného vojenského cvičení (DVC) pro středoškoláky. V Žatci u 4. brigády rychlého nasazení a v Hranicích na Moravě u 7. mechanizované brigády nastoupilo celkem 127 středoškoláků, kteří v  rámci měsíčního výcviku ve Vojenských výcvikových prostorech Hradiště a Libavá, absolvovali například střelbu z ručních zbraní, hod granátem, pořadovou, taktickou, topografickou a ženijní přípravu, kurz první pomoci apod. Naše redakce měla možnost se zúčastnit části tohoto cvičení u 4. brigády rychlého nasazení, z čehož jsme pro vás připravili následující článek.

Video: Reportáž z DVC u 4. brigády rychlého nasazení | CZ DEFENCE

Na dobrovolné vojenské cvičení u 4. brigády rychlého nasazení nastoupilo celkem 86 studentů, a to 67 chlapců a 19 dívek ve věku od 18 do 23 let. V původním seznamu uchazečů o DVC u 4. brn bylo dokonce 98 studentů, avšak 12 jich neprošlo vstupní zdravotní prohlídkou, zejména z důvodu špatných výsledků krevních testů či moči. Jedním z hlavních cílů DVC bylo mladé generaci přiblížit vojenský život prostřednictvím měsíčního základního výcviku, a to ve 22 schopnostech zaměřených na odolnost vojáka na bojišti. Jednalo se tedy například o střeleckou a taktickou přípravu, základní manipulaci se zbraní, taktický pohyb vojáka po bojišti, základní kurz přežití, základy orientace v terénu, základy zdravotní přípravy atd. Spoustu uvedených schopností a dalších benefitů si pak cvičící nezávisle na jejich rozhodnutí, zdali nastoupí kariéru vojáka z povolání či vojáka v aktivní záloze, odnesli s sebou do dalšího života, ať už hovoříme o překonávání různých překážek, překonávání sebe sama, uvědomění si síly kolektivní spolupráce apod. Cvičící účastníci DVC se mohli také přesvědčit, že armáda není parta „zelených mozků“, že ví, co chce, jak to chce, proč to chce a proč je to důležité. To, že se cvičení neminulo účinkem, potvrzuje i fakt, že by podle prvních reakcí téměř polovina absolventů DVC chtěla v armádě pokračovat, ať už nástupem do služebního poměru, vstupem do aktivní zálohy či studiem na Univerzitě obrany. Jedna z výhod DVC je také ta, že si studenti vyzkoušeli armádní režim tzv. nanečisto a bez závazků s tím, že mohli kdykoliv odejít, což byla výhoda pro ně i pro armádu, protože následně propouštět vojáka ze služebního poměru je finančně náročné. Naším průvodcem byl po celou dobu návštěvy vrchní praporčík 4. brigády rychlého nasazení nadpraporčík Michal Baka, který byl každý den v kontaktu se cvičícími a některé položky s nimi i absolvoval. 

Na začátek nás zajímalo, jak byla v rámci DVC řešena organizační struktura cvičících vojínů. „Měli jsme dvě výcvikové čety, každá četa byla o čtyřech družstvech. Co jsme měli oproti DVC u 7. mechanizované brigády jinak, bylo to, že velitelé čet i družstev byli z řad cvičících vojínů. My jsme tento přístup zvolili zejména z toho důvodu, aby se u vojínů rychleji budovalo sebevědomí a respekt jeden k druhému. Také jsme nechtěli vystupovat v roli té čisté autority, protože se to ne vždy vyplácí. Na druhou stranu i cvičící ocenili tu možnost, že si během DVC mohli vyzkoušet práci s lidmi. Tento způsob velení jsme tak nějak plánovali od samého začátku naší přípravy DVC, kdy ohledně toho samozřejmě proběhl určitý brainstorming, včetně nastavení mantinelů od velitele brigády generála Líbala nebo zástupce velitele plukovníka Hajducha. Dnes už všichni víme, že to byl dobrý tah, protože když si velí lidé mezi sebou, tak je to pro ně přirozenější, než když je tam striktně daná autorita z naší strany,“ vysvětluje nprap. Michal Baka.

„Z celkového počtu 86 cvičících se nám během DVC vytvořily takové tři základní skupiny. První skupina byli lidi z vojenských rodin, se kterou v podstatě nebyly vůbec žádné problémy či starosti, protože ty lidi jsou zvyklí na režim. Druhá skupina, ta nejpočetnější, byli lidi, kteří chtěli zkusit, co to obnáší být vojákem. A tam už jsme naráželi na takové věci, že například na dvaceti metrech byli schopni ztratit i přilbu z hlavy, takže jsme jim museli říkat ‚Vraťte se, kde máte přilbu, najdeme přilbu. Proč jste tu přilbu ztratil?‘. Šlo o to vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat, na což nejsme běžně zvyklí,“ pokračuje vrchní praporčík 4. brn, který doplňuje, že voják je za svůj materiál je odpovědný, kdy jeho případnou ztrátu řeší se svým nadřízeným a výkonným praporčíkem. „Třetí skupinu tvořili jedinci, kteří to opravdu přišli jen tak zkusit. Ti pak nebyli schopni přijmout vojenský režim, pracovat v kolektivu a překonávat sami sebe a nebyli mentálně připraveni na život vojáka. V rámci DVC se pak buď tyto věci naučili nebo cvičení opustili. Není to však žádná ostuda, i oni zasluhují respekt, jelikož to aspoň přišli zkusit a nehodnotili DVC z pohodlí domova a bezpečí sociálních sítí,“ doplňuje vrchní praporčík 4. brn Michal Baka.

V rámci DVC u 4. brn hned v prvních dnech odpadlo poměrně dost lidí, a to šestnáct. Podle nprap. Baky být vojákem prostě není pro každého. Velká skupina lidí DVC ukončila ze zdravotních nebo fyzických důvodů. Takže si minimálně zkusili, že být vojákem není jako zapnout počítač a spustit Call of Duty. Ten odpad byl pro nás stále přijatelný, protože jsme nepořádali pionýrský tábor, ale dobrovolné vojenské cvičení. „Studenti určitě nevěděli, do čeho jdou, lidi z vojenských rodin tušili. Každopádně režim od šesti rána do večera, pak osm hodin spánku a znova, byl pro většinu, která neměla moc ponětí o tom, co to obnáší nosit uniformu, velmi náročný. Avšak prali se s tím velice statečně, protože když jste jim dali ten důvod proč, tak se dokázali kousnout úplně stejně jako kdokoliv z nás. To je pro nás ukázka, že se skutečně jako armáda musíme mladé generaci přizpůsobit, ale zároveň vidíme, že když to dokážeme, tak i ta často lidmi odsuzovaná mladá generace dokáže být stejně tvrdá jako my. Jenom na to musíme jít prostě jinak,“ upozorňuje nadpraporčík Baka.

Cvičící se podle vrchního praporčíka během DVC skutečně naučili překonávat sami sebe, kdy se toho nejdřív hodně báli, ale velice rychle zjistili, že to vlastně není tak hrozné, že je to naopak fajn, protože to buduje jejich sebevědomí, což bylo také v průběhu cvičení jasně vidět. „Zvládli odhodit ruční granát, zvládli střílet z pušky a mimochodem velice pěkně. Střelecké výsledky drtivé většiny z nich byly velice slušné na to, že měli pušku nebo pistoli v ruce 14 dní, a začali si tak více věřit,“ říká Michal Baka.

Zajímalo nás, jaká výzva byla pro cvičící účastníky DVC nejsložitější. Vrchní praporčík na naši otázku reagoval okamžitě: „To, jak rychle dokážou spadnout do ponorky v rámci společného ubytování. My jsme bydleli po osmi až deseti lidech po dobu půl roku v kuse a ponorku jsme neměli, a oni se ve stejných počtech už po deseti, dvanácti dnech dokázali mezi sebou hádat. Na druhou stranu je potřeba si přiznat, že to je obrovský zásah do jejich soukromí, protože poprvé v životě je vlastně jejich jediný prostor jen postel, kterou je navíc dvoupatrová palanda. Další výzvou bylo pro studenty se naučit, že vzájemná pomoc slabším, tedy například těm, co nestíhají, je lepší, než na ně být naštvaný. Snažili jsme se je naučit týmovému duchu.“ Dozvěděli jsme se také, že v případě potřeby si mohli cvičící o svých starostech kdykoliv promluvit s armádním psychologem či kaplanem, který mimoto pomáhal také instruktorům řešit určité vzniklé situace.

Zeptali jsme se také, jakou výzvu představovalo DVC pro instruktory, kteří se s podobným výcvikem ještě nesetkali. „Je to nový úkol, se kterým jsme se museli poprat, protože i pro nás, pro naše instruktory, kteří výcvik vedli, to byla vůbec poprvé takováto srážka s realitou. Moje hlavní úloha na DVC pak byla upravovat třecí plochy, které by mohly vznikat v přístupu ke cvičícím z naší strany, abychom chápali, že ty lidi nemůžeme úplně zmasakrovat, když to takhle řeknu. Šlo o to, aby se trošku přizpůsobili tomu, že pracují s lidmi, kteří nejsou vojáky, ale jedná se o studenty třetích ročníků středních škol. Takže některé věci, který jsou v armádním prostředí běžné, tady prostě dělat nešly,“ přibližuje nprap. Michal Baka, který dále prozrazuje, že oproti vojákům středoškoláci úplně jinak reagovali, jinak se chovali a jinak vystupovali.

Studenti během dobrovolného vojenského cvičení měli vykonávat zaměstnání každý den, a to od šesti ráno do desíti hodin do večera. Pro mnohé to bylo dost náročné a večer rovnou padli do postele a spali. Někteří však využili volného času a možnosti použití mobilního telefonu, který byl jinak během celého cvičení striktně zakázán, aby kontaktovali svou rodinu apod. Další a nejvíce využívanou formou kontaktu středoškoláků se svými rodinami bylo klasické dopisování. Vojínům také ve velkém chodily „motivační“ balíčky od rodičů s různými dobrotami. Pro kontakt s vnějším okolím, hlavně pak s rodinou, byla také založena whatsappová skupina, kam instruktoři pravidelně vkládali různé informace a fotky z probíhajícího DVC, takže měli rodiče prakticky každodenní přehled o tom, co jejich děti dělají. Informace z výcviku se navíc také pravidelně zveřejňovaly na facebookovém profilu 4. brn.

Velkou práci v rámci DVC odvedli samozřejmě instruktoři a nás zajímalo, kolik se jich vůbec během cvičení vystřídalo. „My jsme instruktory rotovali vždy po týdnu, takže celkem proběhly tři rotace vždy o 24 instruktorech,“ prozradil vrchní praporčík 4. brn. Ten nám také sdělil, že v celém průběhu DVC každý den chodily na velitelství 4. brigády brigádnímu generálovi Líbalovi hlášení o tom, co se v daný den událo, kolik lidí odpadlo nebo jaké problémy se řešily. Navíc byl každý den dobrovolného cvičení u všeho fyzicky přítomen zástupce velitele 4. brn plukovník Martin Hajduch, který s vojíny absolvoval i některé položky, jako byl například pětikilometrový pochod s 25 kilogramovou zátěží, který jsme v rámci naší návštěvy absolvovali i my.

Právě plukovníka Hajducha jsme se pak zeptali, jak hodnotí celý projekt dobrovolného vojenského cvičení z hlediska armády. „Za mě to byl super nápad, který naplní očekávání armády a v budoucnu bude probíhat ve větších počtech. Když jsme navštěvovali jednotlivé vybrané střední školy s nabídkou zúčastnit se dobrovolného vojenského cvičení, setkali jsme se s obrovským zájmem. Nakonec jsme už nabízeli jen omezený počet míst, už jsme prostě víc brát nemohli. Myslím si, že studenti byli ze cvičení většinou nadšeni. Některé aktivity jsem absolvoval přímo s cvičícími vojíny, abych získal informace, jak se jim to líbí a co můžeme případně do toho příštího ročníku změnit. Z tohoto nultého ročníku jsme získali informace, které si pak následně vyhodnotíme a další ročník podle nich upravíme. Studentů jsem se například ptal ohledně vstupu do DVC, jestli pro ně bylo vše srozumitelné, jestli bylo pro ně jednoduché se přihlásit a komunikovat s námi. Ptal jsem se i na to, zdali byl pro ně v pohodě seznam materiálu, který jsme jim dodali. V DVC vidím rekrutační potenciál do profesionální armády nebo do aktivních záloh, avšak minimálně jsou všichni nějakým způsobem vycvičeni, umí se o sebe nyní trošku líp postarat a získali pozitivní pohled na armádu,“ sdělil plk. Hajduch. Ten také ocenil celkovou fyzickou kondici cvičících studentů, která podle něj nebyla vůbec špatná.

Zajímalo nás, zdali se instruktoři striktně drželi původního plánu DVC, nebo byl program v průběhu cvičení v závislosti na schopnostech cvičících či vnějších vlivech trochu upraven. „Určitě jsme se drželi původního plánu, protože DVC mělo jasně daný rozvrh, kterého jsme se museli držet. Je ale pravda, že jsme výcvik například přizpůsobovali klimatickým podmínkám. Ať už to byla ta bouřka, která přišla, nebo horké dny s teplotou přes pětatřicet stupňů. Naším záměrem opravdu nebylo cvičící 'odvařit'. Dělalo se také třeba více pauz, než bylo v původním rozvrhu, nebo se přehodily ranní zaměstnání tak, aby studenti neběhali nebo nedělali fyzicky náročnější věci přes den ve výhni,“ přiblížil některé úpravy DVC Michal Baka.

Pro celou řadu cvičících vojínů, kteří nejsou běžně zvyklí na zvýšenou fyzickou aktivitu, byl výcvik náročný. Zeptali jsme se, jak bylo v rámci DVC zajištěno zdravotnické zabezpečení a jaká byla nejčastější zranění. „Zdravotní zabezpečení na DVC bylo 24/7, bez toho by to nešlo. K dispozici byla permanentně klasická sanita, zdravotník, prostě všechno tak, jak nařizuje legislativa armády. Nejčastější zranění byly podvrtnuté kotníky, kolena nebo únavové věci. Přeci jen tahat na sobě celý den vestu, přilbu, když na to není tělo zvyklé, je fyzicky náročné na svalstvo,“ říká nprap. Baka.

Na ty, co dobrovolné vojenské cvičení úspěšně dokončili, čekala slavnostní přísaha za účasti nejvyšších představitelů resortu obrany i Armády České republiky, což byl sám o sobě pro studenty velmi emotivní a neopakovatelný zážitek. 

Už nyní je velmi pravděpodobné, že se v budoucnu budou konat další dobrovolná vojenská cvičení pro středoškoláky, a nejspíš i na dalších armádních útvarech, jelikož letošní nultý ročník má zatím ze strany cvičících absolventů DVC i zástupců AČR kladný ohlas.