Jak uvádí organizátoři na svém webu, Future Forces Forum (FFF) „představuje široce podporovanou moderní koncepci akcí a aktivit zaměřených na dlouhodobou podporu zájmů státní správy a samosprávy, domácího průmyslu, výzkumu, vývoje a vzdělávání v oblasti obrany a bezpečnosti“.

Platforma FFF pravidelně zahrnuje mezinárodní výstavu, konference, workshopy, panelové diskuse, bilaterální jednání i oficiální zasedání odborných pracovních skupin NATO, jejichž členové se aktivně zapojují do programu. Tematické zaměření akcí FFF koresponduje s aktuálními obranně-bezpečnostními potřebami a trendy v bezpečnostním a operačním prostředí nejen ve vojenské, ale i civilní rovině.

Mezi hlavní témata letošního ročníku FFF 2024 patřily například:

• Autonomní systémy, robotika, umělá inteligence a další disruptivní technologie
• Budoucí trendy výstavby pozemních sil, vzdušných sil a protivzdušné obrany
• Krizový management a ochrana kritické infrastruktury
• Kybernetická obrana a bezpečnost
• Velení a řízení, C2
• Vnitřní bezpečnost a odolnost státu

Osobně jsem dostal možnost moderovat tři z panelů (Future Forces Conference 2024, Future Land Forces Panel 2024 a Disruptive Technologies, Security & Defence Innovations 2024) a rád bych se se čtenáři podělil o klíčové myšlenky (klíčové dle mého názoru a s jistou mírou zobecnění), které na nich zazněly z úst panelistů. 

Základním východiskem většiny příspěvků byla charakteristika současné bezpečnostní situace ilustrované válkou na Ukrajině a předpokládané trendy vývoje budoucího válčiště, které budou ovlivňovat tyto parametry:

• Moderní technologie a míra inovace spojená s nezbytnou interoperabilitou či kompatibilitou, promítající se do organizační struktury vojsk, taktiky a strategie
• Demografický vývoj v jednotlivých zemích a změna hodnotového žebříčku populace
• Kvalita obranného plánování, vyčlenění potřebných zdrojů a jejich čerpání podle principu 3E (Economy, Effectiveness, Effectivity – hospodárnost, účelnost, efektivnost)
• Zapojení obranného průmyslu, jeho kapacita, generování a dostupnost zásob a bezpečnost dodávek

Moderní technologie

Moderním technologiím jednoznačně dominovala umělá inteligence. Její použití ve vojenství a obranném průmyslu je široké, od podpory rozhodovacího procesu velitele a tvorby formalizovaných dokumentů, podpory zpravodajských činností OSINT, IMINT, SIGINT, fúze dat ze senzorů na bojišti, jejich vyhodnocení s následným doporučení nejvhodnější akce efektorů, přípravě personálu (výcvik a vzdělávání) atd. Fakt, že v budoucí době bude každý prostředek na bojišti či v jeho blízkosti zdrojem informace a bude přispívat do systému velení a řízení (SVŘ) si vyžaduje změnu našeho současného náhledu na fungování SVŘ a míst velení. Jak z hlediska jejich velikosti, robustnosti a mobility na bojišti, tak i využívaného elektromagnetického spektra a odolnosti proti rušení (a tím pádem i doby přežití na válčišti) a samozřejmě přípravy obsluhujícího personálu. 

Další významnou technologií, k jejímuž až skokovému vývoji a nasazení došlo v konfliktu na Ukrajině, jsou autonomní systémy, roboti a drony. Zde dnes sehrávají stejně převratný a limitující faktor vojenské taktiky a strategie, jako v minulosti sehrál například kulomet, tank, letadlo. Na názorných příkladech ze současné války na Ukrajině pak byly demonstrovány požadavky na potřebnou úpravu organizačních strukturu mechanizovaných jednotek. Diskutována byla např. otázka, zda je výhodnější začlenit tyto prostředky (drony, rušiče) přímo do struktury mechanizovaných rot v rámci praporu, či naopak vytvořit speciální rotu bojové podpory a s její pomocí vytvářet úkolová uskupení, která budou mít požadované schopnosti podle typu operace.

Nasazení dronů, jejich průzkumné a ničivé schopnosti vedou již dnes ke změně taktiky na bojišti. Dříve používaná taktika nasazení velkého množství obrněné techniky v první linii doprovázené sesednutou pěchotou podporovanou dělostřelectvem či vyčleněným úsilím letectva vzala za své. V několika prezentacích byly demonstrovány úpravy v organizačních strukturách bojových jednotek, kde vedoucí roli mají malé mobilní úderné týmy pěchoty podporované robotickými a autonomními systémy, a obrněná technika je až v druhém sledu působící z odstupu na cíle označené operátory dronů či jiným druhem průzkumu. Opět se vracím k již dříve zmiňované úpravě organizačních struktur jednotek s otázkou: bude třeba zvýšit počty pěšáků, přizpůsobit jejich výstroj a výbavu faktu, že rychlý pohyb na bojišti je lepší zárukou pro přežití, než těžká balistika a silný pancíř, zavést ve vysokém počtu (a tedy levnější dnes dnes) autonomní a robotické prostředky a snížit počty tanků či BVP, které mohou být částečně nahrazeny mobilnějšími prostředky s obdobnou palebnou silou. Palebná podpora, ať již pozemní, vzdušná či námořní pak musí „pracovat“ se schopností ničit cíle na vzdálenosti do několika po stovky kilometrů. Pro AČR se zde nabízí otázka k zamyšlení: je třeba neustále zmiňovat onen vnitřní deficit finančních prostředků z minulých let a snažit se doplnit chybějící techniku a materiál, která/ý se v konfliktu na Ukrajině ukazuje jako již překonaný, nebo začít znovu a v duchu materiálu Vize budoucího válčení AČR po roce 2040 budovat novou armádu pro budoucnost? Tomu by pak ale musela být přizpůsobena i oblast vědy a výzkumu (nejen v rámci resortu MO, ale i ČR) a také objem prostředků do této oblasti by musel doznat geometrického nárůstu.

Dalším limitním faktorem, který omezuje výkonnost jednotek na bojišti je míra interoperability, či ještě lépe kompatibility. Snaha výrobců zajistit si exkluzivitu výroby je sice pochopitelná v míru, nicméně v době krize je možnost záměny např. munice ráže 155 mm mezi různými dělostřeleckými systémy absolutní nezbytností. Samozřejmě to platí i pro radiostanice a další technické prostředky spojení, kdy v rámci jedné země je u o armády, jejích druhů vojsk a služeb, nešvarem souběžné zavádění prostředků, které spolu nejsou schopny navázat spojení. Nutno podoktnout, že toto není problém pouze u armád, stejně tak na tom jsou i další státní složky, které jsou vyčleňovány v případě řešení mimořádných či krizových události. Klíčem k úspěchu v této komplexní oblasti je modularita, otevřené systémy, využití cloudů a samozřejmě ona zmíněná interoperabilita opírající se o dodržovanou standardizaci v technické a procesní oblasti.

Demografický vývoj a změna hodnot populace

Demografický vývoj a změna hodnot populace je další široce diskutovaný limitující faktor pro současnost i blízkou budoucnost. V podstatě všechny Alianční armády se potýkají s nedostatkem personálu v oblasti kvantity i jeho kvality. Z úst panelistů zaznělo konstatování, že současné motivační programy již nejsou dostačující, konkurenceschopnost armád klesá nejen v poměru s ostatními bezpečnostními sbory, ale především s civilním sektorem. Je pravdou, že v budoucnosti, pokud přijmeme myšlenku autonomních bojových robotů, se požadavek na přímé nasazení lidí v bojových akcích sníží, ale současně nám bude růst požadavek na techniky, operátory, analytiky atd., kteří budou vytvářet nezbytné podmínky právě pro ono efektivní nasazení techniky. A tento typ personálu bude muset být daleko vzdělanější a odborně způsobilejší, než je tomu dnes. A tomu musí odpovídat i jeho hodnocení, motivace a také systém přípravy.

Daleko intenzivněji pak zřejmě budou začleněni civilní kontraktoři ze specializovaných firem zabývajících se problematikou aditivních technologií, AI, autonomních prostředků. Armády v budoucnu nemusí mít všechny schopnosti, jen je musí umět vhodně a efektivně sdílet s civilním sektorem. Ale i zde vyvstává dilema, a sice v oblasti etické a právní. Jaký budou mít status tito výše zmínění kontraktoři, budou mít právní status kombatanta, nebo si uchovají ten civilní. Jak se budeme dívat na fakt, že rozhodnutí o kinetickém působení na člověka může být v budoucnu zcela přenecháno autonomním systémům? I tímto je třeba se velmi intenzivně zabývat již dnes, neboť ve válce nevyhrává jen ten silnější s vysokým morálním kreditem, ale i ten, který nehraje podle svazujících pravidel a využívá všech dostupných prostředků bez ohledu na morálku a právní normy.

Demografický vývoj a změna hodnot populace

Kvalita obranného plánování byla další oblastí hodnou zmínky. V současnosti v Alianci probíhá obranné plánování jako několikaletý proces, kdy jsou na základě požadavků a potřeb k naplnění tří základních úkolů Aliance (Odstrašení a obrana, Krizové řízení a Kooperativní bezpečnost) centrálně vytvořeny cíle (capability targets), ke kterým se následně přihlašují jednotlivé členské státy. Jelikož je tento proces postaven na tzv. plánování podle schopností, měl by být dostatečně flexibilní z hlediska pokrytí všech relevantních hrozeb a do budoucnosti orientovaný. Problém ale následně nastává na národních úrovních, kde jako v případě ČR, může být sice k dispozici odpovídající množství zdrojů, ale vlastní proces pořizování oněch schopností (akvizice) je nesmírně dlouhý a neefektivní. Limitovat legislativně (např. Zákon o zadávání veřejných zakázek) pořizování materiálu pro zabezpečení obranyschopnosti a bezpečnosti státu je přežitek, který dává zainteresovaným stranám možnost zcela legitimně torpédovat úsilí státu o zajištění jedné z jeho základních funkcí a stává se tak použitelným nástrojem v rámci hybridního působení cizí mocnosti.

Stejně jako kriminalizace vzájemného styku či výměny informací mezi vojáky v aktivní službě a zástupci průmyslových podniků, vysokých škol a dalších institucí, které mohou výrazně přispět k urychlení modernizace armády. Stávající Sekce průmyslové spolupráce roli agilního prostředníka mezi zainteresovanými stranami rozhodně nesehrává a do budoucna bude bezpodmínečně nutné se nad vhodnou formou sdílení informací zamyslet. Pokud vojáci neví, co je technicky možné a dostupné, a na druhé straně průmysl neví, co je vlastně požadováno a kam případně směřovat výzkum a vývoj, pak nemůže existovat smysluplné obranné plánování na úrovni státu.

Zapojení obranného průmyslu

Zapojení obranného průmyslu souvisí úzce s tím, co bylo řečeno výše. Konverze evropského obranného průmyslu, která začala v 90. letech pro rozpadu bipolárního světa, zanechala neblahé dopady na schopnostech Aliančních států vyrábět vojenský materiál v dostatečném množství a kvalitě, rychle a efektivně. Dnes a denně vidíme tuto neblahou situaci v kontextu války na Ukrajině.

V Evropě (ale nejen zde) existují výjimky, kdy se stát snaží cíleně podporovat svoje podniky, vytváří jim exportní příležitosti, dává jim přednost v zakázkám pro vlastní armádu. Příkladem jsou USA, Izrael, Francie…Tím největším přínosem pro zajištění obranyschopnosti u takových států je bezpečnost dodávek kritických komodit v průběhu krize. Česká republika v této oblasti rozhodně nepatří k premiantům. Podpora vlastního obranného průmyslu byla v nedávné minulosti minimální, stejně jako podpora od bankovního sektoru, což vedlo k výraznému omezení produkce a k redukci na opravárenské přeprodávající kapacity. V AČR je zavedeno minimální množství klíčového vojenského materiálu, který by se dal označit jako made in Czechia (výjimkou jsou těžká nákladní a speciální vozidla TATRA). Vojenští plánovači se snaží zajistit moderní techniku a výzbroj, ale jakoby ignorují jedno z důležitých kritérií, tedy bezpečnost dodávek. Pokud při výběru existuje srovnatelná kvalita a cena, měl by dostat přednost domácí výrobek. Zde je role státu, aby nastavil rámcová pravidla. Vojáci, ale i policisté, hasiči a další musí být schopni prokázat, že to, co chtějí je to, co skutečně potřebují a stát by měl rozhodnout s ohledem na vyšší státní zájem, jak a kde to pořídí. Transparentnost, získaná vnitřní a vnější interoperabilita, důvěra a podpora společnosti postavená na relevantní informovanost občanů jako daňových poplatníků je pak výsledkem celého procesu. A fráze „bezpečnost je základní úlohou státu, na které se podílejí všechna ministerstva“ dostane úplně jiný význam.

brig. gen. v.v. Ing. František Mičánek, Ph.D.

Brigádní generál v záloze, narozen v roce 1963. Po ukončení studia na VUT Brno (obor Elektrotechnologie) a absolvování základní vojenské služby, se stal vojákem z povolání. V letech 1988–2013 postupně prošel velitelské a štábní funkce až do úrovně ředitele Sekce plánování schopností GŠ AČR. V roce 2006 absolvoval válečnou školu letectva a PVO v USA, v letech 2009–2011 působil v Itálii na NATO Defence School jako mentor, a posléze ještě jednou v letech 2016–2019 na pozici děkana. Do roku 2016 vedl Centrum bezpečnostních a vojensko-strategických studií UO Brno. V současnosti pracuje jako bezpečnostní analytik/odborný asistent a výkonný ředitel CEBES na VŠ CEVRO. Zabývá se především problematikou plánování a rozvoje schopností organizace, řízením rizik v oblasti bezpečnosti, moderními technologiemi v oblasti obrany a bezpečnosti a také problematikou strategického řízení a komunikace.

Zdroj: Future Forces Forum