I když se budeme chtít vyhnout všem genderovým stereotypům spojeným s prací, v armádě nakonec narazíme – žen, které by si svou budoucnost dokázaly představit se samopalem v ruce, zkrátka podle dostupných dat moc není. Jednou z výjimek je Hana Wachtlová, která jako poručice roty v Jindřichově Hradci velela třeba práci s obrněnými vozidly Pandur. Prošla si bojovou misí v Afghánistánu a jak sama říká, v civilu by se zbláznila. Před dvěma lety ale dočasně vyměnila maskáče za dětské hračky a naplno se věnuje roli mámy. 

Foto: Poručice Hana Wachtlová | archiv Hany Wachtlové se souhlasem autora

1) Pozice v armádě, zvlášť na vašem postu, rozhodně není typicky ženská role. Troufnu si tvrdit, že většina českých žen kariéru v armádě nikdy nezvažovala. Proč jste se pro ni rozhodla vy?

V mládí jsem hrála profesionálně hokej a pomýšlela jsem na i to, že bych ho jednou hrála profesionálně. Když jsem ale později zjistila, že ženským profesionálním hokejem si žena nevydělá na živobytí ani v Americe, ten sen se mi sesypal. Dlouho jsem pak přemýšlela nad tím, co by mě mohlo bavit, v čem bych se mohla vyřádit, zkoušela jsem různé věci, ale pořád mi něco chybělo. Asi proto, že jsem byla už od malička hodně dynamická a houževnatá. Armáda mě napadla až po nějaké době úplně běžných civilních prací. Myslím ale, že to nějak musíte mít v sobě, že se s tím lidi narodí. Já jsem měla k armádě vždycky kladný vztah – tatínek a babička byli piloti, navíc jsem vyrostla v Náměšti nad Oslavou, kde je velká základna.

2) Setkala jste se kvůli tomu s nepochopením ze strany okolí? Musela jste se někdy svoje rozhodnutí před někým obhajovat? 

Ne, nikdy. Právě naopak – cítila jsem spíš úctu. Když se řekne voják, každý si představí bojovníka a když je to žena, automaticky z toho vyplývá, že ten režim musí zvládnout i ona. Společnost vás v té roli vnímá jako silnější, že se ze všeho nerozsypete.

3) Jaké vlastnosti bych měla mít, abych mohla být úspěšná na vašem postu poručice v armádě? Předpokládám, že taková role není pro každou ženu, ale ať jsme fér, určitě není ani pro každého muže. 

To určitě ne. Dobrý základ je sportovní založení a pak jsou tady ty charakterové rysy. Chce to pořádnou dávku sebevědomí a přirozenou autoritu, kterou budete potřebovat pro úkolování ostatních. Taky ostré lokty, protože práce v ryze mužském kolektivu je někdy vyžaduje. Musíte se připravit na to, že muži si ne vždy nechají poroučet od ženy a pokud ukážete nějakou slabinu, poveze se to s vámi i do budoucna. Řekla bych tedy, že je to zároveň práce pro ženy, které dokážou velmi dobře řídit vlastní emoce.

Foto: Se svými kolegy | archiv Hany Wachtlové se souhlasem autora

4) Zaujala mě věta, že muži si ne vždycky nechají poroučet od ženy. Jak složité bylo ve vašem případě získat tu zmíněnou autoritu? 

Já jsem s autoritou neměla nikdy problém. Snažím se o lidský a spravedlivý přístup a zároveň to mám nějak zakódované od přírody. Nikdo mi naštěstí neodmlouvá (směje se). Je mi ale jasné, že kdybych neměla takovou houževnatou povahu, mohli by mě vojáci v útvaru obcházet nebo si ze mě dělat srandu – třeba by mi tvrdili, že Pandury (obrněné transportéry, kterými disponoval Hančin útvar v Jindřichově Hradci, pozn. redakce.) jezdí na plyn. 

5) Můžou si to vaši podřízení vůbec dovolit? 

Upřímně, když ukážete slabé místo nebo nevědomost, musíte počítat s tím, že toho někdo využije. V armádě vládne zákon džungle, musíte si hlídat záda. Zároveň je ale potřeba mít úctu k druhým. Nikdo nemá rád lidi, kteří si myslí, že jsou sami nejchytřejší. Když něco nevíte, ani v hodnosti poručíka není problém se zeptat. Pro mě to bylo na začátku obzvlášť složité, protože jsem na útvar přišla po pěti letech na Univerzitě obrany a z ničeho nic jsem měla začít velet lidem, kteří už na tom místě sloužili několik let. Musíte mít v sobě pokoru.

6) Strávila jste sedm měsíců na bojové misi v Afghánistánu. Jaká tam byla vaše role? 

Sloužila jsem na pozici styčného důstojníka v operačním centru se zástupci americké armády. Je to taková rychlá spojka, přes kterou se řeší všechno, co je mezi českou a americkou stranou potřeba vyjednat. Řekla bych, že na bojové misi je to pro ženu ideální pozice – jste na základně v relativním bezpečí, určitě to není tak rizikové, jako naskákat ráno do obrněného vozidla a jezdit patroly.

Foto: Por. Hana Wachtlová strávila sedm měsíců na bojové misi v Afghánistánu | archiv Hany Wachtlové se souhlasem autora

7) Měla jste před odjezdem nějaké obavy? Co se vám honilo hlavou, když jste balila kufry?

Strašně jsem se těšila, až konečně opustím takové ty běžné každodenní problémy – že ráno skončíte v zácpě, že vám přijde pokuta za parkování nebo dopis, že dlužíte 25 korun operátorovi z předchozího vyúčtování. Těšila jsem se, že budu konečně řešit nějaký oprávněný problém. Obavy jsem neměla, to mě ani nenapadlo. 

8) V české armádě je v současnosti asi 13 procent žen, vy sama v ní pracujete téměř 10 let. Myslíte, že číslo se bude do budoucna ještě zvyšovat? 

Mám pocit, že to číslo trochu roste. Je to určitě fajn, ale do budoucna už bych ho výrazně nenavyšovala. Mít ženy v armádě je dobré a rozhodně by nedělalo dobrotu, kdyby to byl výhradně mužský kolektiv, ale když se na to podíváte obecně, je armáda pořád symbol obrany země. Pokud se něco semele, musí jít ti lidé opravdu ven chránit zemi. Na bojové pozice jsou muži bez debat lepší – mají větší sílu, víc unesou, fyzicky se víc hodí na tvrdou práci. Vím, že existují i takové slečny, ale rozhodně jich nejsou stovky.

9) Vaše pozice ale taky není typicky ženská. 

Ne, to rozhodně není, ale já jsem rarita. Zároveň cítím, že mám rezervy, a určitě nechci říct, že jsem ten nejlepší poručík. To by ode mně bylo dost neuvědomělé. 

10) Máte dvouletého syna, těhotenství jste tedy taky strávila na vojenské základně. Bylo pro vás těhotenství v takovém prostředí něčím komplikovanější?

Spíš naopak. Když jsem byla těhotná, snažili se mi víc pomáhat – velitel mě nechtěl vystavovat zbytečnému stresu a celkově měli mí kolegové k mému stavu pochopení. Věřím, že podobné to bude i po návratu zpět do služby. Když se žena stane matkou, něco se jí sepne v hlavě, je ráznější, disciplinovanější, takže myslím, že mi to může v práci do budoucna i trochu pomoct.

Foto: S rodinou | archiv Hany Wachtlové se souhlasem autora

11) Vedení české armády se snaží jít s dobou a chce maminkám s malými dětmi umožnit návrat do služby po prvním roce formou home office. To je určitě krok dobrým směrem. 

Je znát, že se velení snaží jít dopředu. Bohužel jsme velký kolos a než se proto jakékoliv rozhodnutí dostane do všech pater, nějakou dobu to trvá. Co se home officů týče, tak jsem jenom pro, je to správné rozhodnutí. Ženy-mámy budou moci zůstat součástí systému a nestanou se automaticky odříznutou větví. I když tam jsou věci, které se budou muset doladit – pokud odejdete na mateřskou, stáváte se volným hráčem a neexistuje pravidlo, že po návratu dostanete tu stejnou pozici. Jisté je jen to, že dostanete práci ve stejné hodnosti. Tam je tedy potřeba domyslet, jak by takové vzdálené pozice v praxi fungovaly. Za mě by bylo skvělé, pokud by ženy mohly zůstat dál v kontaktu, pomáhat jejich původní rotě a jako bonus si ještě vydělat nějaké peníze k rodičovské. Musím říct, že mě možnost pracovat z domova na rodičovské dost chybí. 

12) Možnou podporou pro těhotné vojákyně nebo budoucí maminky je nový projekt Fairsurence Spolek pro mateřství, který nabízí členkám milion korun pro případy, kdy věci nejdou podle plánu a další výhody jako třeba online konzultace s lékaři a dalšími odborníky. Doporučila byste ho kolegyním v armádě, které plánují miminko?

Ano, doporučila. Stále je tu mnoho z nás, které cítí patřičnou nervozitu ohledně představy,  jak do budoucna zvládnou svou roli matky, protože nemají žádné zkušenosti. A každé z nás záleží na tom, abychom vedly své děti tím nejlepším směrem. Pokud by projekt existoval už v době mého těhotenství, určitě bych ho využila. Po psychické stránce pro mě bylo těhotenství velmi těžkým a složitým obdobím, a ačkoliv mám úžasnou rodinu, o kterou se můžu kdykoliv opřít, zažívali jsme útrapy, které zasáhly celou mou rodinu. A paradoxně já, těhotná, jsem musela prokázat největší sílu z nás všech. Pro mě by tedy bylo opravdu dobré mít pomocnou ruku, například v podobě kontaktů na lékaře nebo psychology.

13) Myslíte, že by členství ve Spolku mohlo mít úspěch i mezi armádními benefity? Třeba tak, že by bylo možné ho platit z finančního fondu FKSP (Fond kulturních a sociálních potřeb, poskytují ho zaměstnavatelé, kteří jsou organizační složkou státu, pozn. redakce).

Benefity jsou od toho, aby se využívaly. Pokud nám armáda umožní finance na členství čerpat, ať už jako spolufinancování, nebo možností čerpání z FKSP, tak pevně věřím, že ho mnoho nastávajících maminek z armády využije.

Foto: S rodinou | archiv Hany Wachtlové se souhlasem autora

14) Těšíte se zpátky do práce? Jaké máte plány po návratu do služby? 

Práce mě vážně baví, takže se moc těším. Upřímně nevím, co bych dělala v civilu, to pro mě vůbec není. Jen doufám, že všechny kolegy mezitím neposlali na jiné útvary (směje se). Dřív jsem přemýšlela nad tím, že bych vyrazila ještě na jednu misi, ale jako máma zjišťuju, že teď není kdy – dítě vás hodně ukotví, nedokážu si představit, že bych odjela pryč. Nejspíš tedy vyrazím až později, až bude syn starší a nebude mě tolik potřebovat.

Fairsurence Spolek pro mateřství podporuje budoucí maminky v každé fázi těhotenství a mateřství. Díky unikátnímu konceptu vzájemné podpory členky Spolku jistí nejen samy sebe, ale i ostatní členky. Jádrem Spolku je finanční krytí jeden milion korun pro rodinu každé členky v případě, že se jí narodí dítě se závažnějším typem vývojové vady. Po dobu tří let, tedy během plánování, těhotenství a mateřství, mají členky přístup k neomezenému počtu online konzultací s lékaři a odborníky, informacím v podobě článků a k dalším výhodám.