Štábní praporčík Luděk Kolesa je v současnosti vrchní specialista odboru řízení lidských zdrojů v rámci Sekce státního tajemníka Ministerstva obrany. Pochází z Litoměřic, studoval na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1994 vstoupil do Armády České republiky. V letech 2000 až 2003 působil na Velitelství NATO v Bruselu jako asistent vojenského představitele České republiky Vojenského výboru NATO.  Dne 1. srpna 2003 byl ustanoven do funkce jako vůbec první vrchní praporčík Armády ČR. V letech 2007 až 2011 sloužil jako první neamerický vrchní praporčík Velitelství NATO pro transformaci (ACT) v Norfolku v USA.  V roce 2008 byl uveden Síně cti US Army Sergeants Major Academy. Byl nasazen v rámci monitorovací mise Evropského společenství (ECMN) a kontingentu OSN v Iráku (UNGCI). Pana Kolesy jsme se, nejen ohledně jeho dřívější funkce vrchního praporčíka Armády ČR, zeptali na pár otázek.

Foto: Štábní praporčík Luděk Kolesa | army.cz

1) Pane štábní praporčíku, byl jste prvním „stříbrným generálem“. Můžete čtenářům objasnit, co tato funkce znamená a obnáší?

Systém funkcí vedoucích a vrchních praporčíků je moderním prvkem systému podpory velení. Vrchní praporčík jako nejnižší článek velení zajišťuje tok informací, a to oběma směry. Tak aby např. potřebná informace z porady náčelníka generálního štábu doputovala přes vrchní praporčíky až k „poslednímu vojákovi“. A naopak dorazila vhodná zpětná vazba na danou informaci k náčelníkovi. Je také důležitým poradním prvkem velitele a jeho pravou rukou. Tento systém je prověřený mnoha armádami a u nás se upevnila role vrchních praporčíků od roku 2003, kdy tyto funkce v české armádě byly zavedeny.

2) Před Vámi pozice vrchního praporčíka AČR neexistovala. Odkud se v rámci této funkce AČR nechala inspirovat?

Inspirovali jsme se západními armádami. Prvním takovým, který uvažoval o této pozici, byl generál Jiří Šedivý. Funkci však fakticky zavedl až generál Pavel Štefka. V té době to byl vliv především z Francie, Akademie amerických pozemních sil v El Pasu, britského vojenského poradního a výcvikového týmu BMATT ve Vyškově, dále pak holandský a kanadský systém, který nám byl velmi blízký. Generála Šedivého proto nazývám otcem této myšlenky a generála Štefku zase jejím porodníkem. 

Foto: Št. prap. Kolesa (vlevo) s tehdejším náčelníkem Generálního štábu AČR generálem Pavlem Štefkou | army.cz

3) Jaká byla Vaše práce pomyslného průkopníka ve stříbrném sboru?

Stručně řečeno velmi pestrá. Nevěděl jsem ze začátku, kam dřív skočit a některé mé představy byly z dnešního pohledu velmi naivní. Nechal jsem se inspirovat zavedením funkce vojenského kaplana a duchovní služby do armády. Významně mi při tom pomohl tehdejší první český vojenský kaplan Tomáš Holub. Jeho služba vznikla v roce 1998. Osobně jsme si sedli, velmi úzce spolupracovali a podporovali. Vždyť centrem práce nás obou byla péče o vojáky. Například jsme museli čelit, podobně jako kaplani, označení „novodobí politruci“. Přesvědčit lidi, že jimi nejsme, se povedlo jen naší prací. Dnes je Tomáš druhým biskupem plzeňským. Měl jsem velkou podporu ve své práci od tehdejšího náčelníka generálního štábu. Ale byl jsem si vědom toho, že tato důvěra a podpora, která mi otvírala dveře, platí do prvního zklamání jeho důvěry. 

Foto: Příprava před výjezdem na patrolu, Afghánistán, 2008 | army.cz

4) Chápala vždy generalita Vaši úlohu? Setkával jste se v rámci své funkce se vstřícností nebo byly začátky krušné?

Na zahraničních kurzech vojáky vždy vítal velitel a vrchní praporčík školícího zařízení. Byl to signál. Další důležitý aspekt této funkce bylo dodání té „zemité pravdy“ (ground truth), kterou po mně vždy chtěl třeba generál Mattis v Norfolku. A to i takové pravdy, která nebyla příjemná. Šlo o již zmiňované informování oběma směry, směrem dolu a také nahoru. V Norfolku to bylo o to nepříjemnější, vzhledem k tomu, že jsme byli v mezinárodním prostředí. To někdy vzbuzovalo obavy víc než rozpaky.

Foto: Setkání vrchní praporčíků velitelství NATO v Neapoli, 2009 | army.cz

5) Někdy se v žertu říká, že má naše armáda více důstojníků a generálů, nežli mužstva. Jak se díváte s odstupem času na způsoby velení a rozdělení jednotlivých velitelství?

Nemyslím si, že je to pravda. Procentní zastoupení odpovídá definovanému procentnímu poměru v Bílé knize o obraně v roce 2011. Tedy 50 % mužstva, 30 % praporčíků  a 20 % důstojníků. Jednu dobu jsme „osekávali sádlo“, avšak nesmíme ho osekávat i s nervy, které řídí „maso“.

Foto: Št. Prap. Kolesa byl prvním neamerickým vrchním praporčíkem Velitelství NATO pro transformaci (ACT) v Norfolku v USA. Jeho velitelem byl tehdy generál Jim Mattis. | army.cz

6) Jste v kontaktu se svými nástupci? Například současný „stříbrný generál“ Peter Smik je velmi aktivní (včetně působení na sociálních sítích).

V kontaktu jsme všichni. Nejméně jsem byl v kontaktu paradoxně se svým nástupcem, protože jsem po skončení své funkce ihned odjel za oceán. Nyní se ale scházíme v úzkém kruhu včetně vrchního praporčíka Vojenské policie. Radíme se, děláme brainstorming. Vrchní praporčík Peter Smik je volbou současného náčelníka. Je to strašně důležité, protože mu důvěřuje a ví proč. Takový vztah je mnohem důležitější pro tuto funkci, nežli například otázka, zdali odpovídá tabulkovým požadavkům.

Foto: Jako člen oficiální delegace NATO v České republice s velitele SACT francouzským generálem Stefánem Abrialem | army.cz

7) Na co doposud nejvíce vzpomínáte v rámci Vaší kariéry v AČR? Co vás nejvíce ovlivnilo?

Měl jsem štěstí na osvícené nadřízené. Vyzvali nebo pustili mě k věcem, ke kterým bych se za jiných okolností nedostal. Byl jsem u historických momentů jako vstupu ČR do NATO, profesionalizace armády či tvorby praporčického sboru. A tehdejší první vrchní praporčíci byli skupina lidí, o které jsem se mohl opřít a kteří se mnou sdíleli své zkušenosti z útvaru. Ty mě chyběly.

8) Jaký posun udělala naše armáda od doby Vašeho působení na pozici vrchního praporčíka AČR?

Nyní mám možnost toto hodnotit s odstupem a se zkušenostmi. Řekl bych, že neuvěřitelný, a to i přes tu každodenní rutinu, kdy si neuvědomujeme už tu startovací pozici. Nejvíce mě to trkne při zahraničních cestách, kdy můžu porovnávat se zahraničím. Dnes jsou běžné věci, o kterých se nám před dvaceti lety nesnilo. Nikdo si nedovedl představit, že by kompletně praporčíci vedli základní přípravu, řídili Praporčickou školu a v ní kariérové kurzy, podíleli se na tvorbě zákonů, vnitřních předpisů, nebo na Bílé knize o obraně. Podívejte se na její seznam, kdo se na ní podílel. Tohle nemá mnoho západních zemí.

9) Co bylo obvykle při Vaší práci nejtěžší? Přesvědčit generalitu nebo komunikovat s politiky?

Vždy to bylo jednání s lidmi, bez ohledu na jejich hodnost a funkci. Těžko se diskutuje s lidmi, kteří řeknou, že mají nějaký pocit nebo že se jim něco nelíbí. Pak se vyjednává marně. Mám proto pojem „strategic patience“, kdy lidé začali něco plánovat a dotáhlo se to až s jejich nástupci nebo po mnoha letech.  Ať už se jedná o místa vrchních praporčíků u Univerzity obrany nebo Vojenské policie. Zářným příkladem byl platový systém. Jeho principy jsme začali řešit v roce 2004 a změna se uskutečnila až s novelou zákona č. 221, která vešla v platnost v roce 2015. 

Také bylo těžké si uvědomit, že i když jsem byl na strategické úrovni, nemusím se ke všemu vyjadřovat. Že je dobré se vyjadřovat jen k tomu, co se mě týká nebo k tomu o čem něco vím.  

Foto: Tvorba dokumentu k výstavbě a transformaci poddůstojnického a praporčického sboru v rámci programu DEEP | army.cz

10) Jakou musí mít podle Vás vrchní praporčík povahu a znalosti, aby svoji funkci mohl plnit co nejefektivněji? 

Vždy se to mění s úrovní velení a řízení. Určitě musí mít dynamičnost, energii, pomáhá optimismus. Nenechat se znechutit. Určitě pomáhá diskrétnost, schopnost spojovat, ne rozdělovat. Musí si umět najít cestu k lidem. Měl jsem různé velitele – dva náčelníky generálního štábu, tři strategické velitele NATO. Z toho jeden byl americký generál vzdušných sil, další americký mariňák, a třetí byl francouzský generál. Museli jsme najít cestu jak společně fungovat. Vždy je to o vztahu mezi nimi. Není to o kamarádění, ale o vzájemném respektu a důvěře. Na té nejvyšší úrovni je nutnost diplomacie. Jde o to umět jednat s lidmi, hledat mezi kolegy spojence, než direktivně nařizovat. 

11) Můžeme vidět, že naše armáda zkouší nové postupy i v oblasti výcviku. Aktuálně například velí výcviku nováčků praporčík, což ve světě (a do nedávna i u nás) není obvyklé. Jde naše armáda v tomto ohledu dobrým směrem, i když tak trochu proti proudu?

U moderních profesionálních armád to je standard. Jestli se nám povedlo zvednout stříbrný sbor na tu dnešní úroveň, pak je to pokrok. Předpokladem pro to je, že na obou stranách – akademické, velení a stříbrného sboru jsou kompetentní lidé, kteří jsou schopní a splňují pro to podmínky.

Foto: Vzdání pocty na den válečných veteránů, 2019 | army.cz

12) Co může podle Vás nováčky nejvíce motivovat pro vstup do armády? Mohlo by to být pořízení nové moderní bojové techniky?

Vždy velkým motivátorem jsou finance a moderní vybavení. Je výzva, že lidé mohou pracovat s technikou, se kterou se nikde jinde nesetkají. Paradoxní je, že třeba na mě se obrátila spolužačka z vysoké školy, kterou si na stará kolena dodělávám, kdy jí v rámci armády oslovila možnost dalšího vzdělávání, kariérního postupu a jasný řád. Daná hierarchie. Podle mě je to soubor několika faktorů, kde u každého individuálně bude převažovat to nebo ono. Pro někoho mohou být motivátorem i sociální jistoty nebo např. možnosti dalšího vzdělávání.

13) Co máte v plánu do budoucna? Jak vidíte Vaši další kariéru v AČR s výhledem do dalších let?

Jsem voják z povolání sloužící na Ministerstvu obrany. Vrchol své kariéry mám tedy za sebou. Díky své službě a zkušenostem ve strukturách NATO se snažím předávat své know-how dál. Podílím se na kariérovém vzdělávání všech vojáků, tedy nejen praporčíků. Spolupracuji s Univerzitou obrany a Velitelstvím výcviku - Vojenskou akademií. Podílím se také na budování nebo transformaci systému vzdělávání pro poddůstojnický a praporčický sbor v rámci koaličního vzdělávacího programu pro partnerské státy tzv. Defence Education Enhancement Programme -  DEEP, který momentálně pomáhá 16 státům. Jsou tam balkánské státy, Maroko, Mongolsko, nebo Jordánsko a státy bývalého Sovětského Svazu. Je to velmi zajímavá práce, která mě velmi naplňuje. Vždy mě vyhovovalo mezinárodní prostředí.