Nedávná válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem i přes svou tragičnost přinesla celou řadu zajímavých prvků a cenných zkušeností, a to zejména v oblasti vojenské techniky a jejího využití na moderním bojišti. Jednou z nich je rozsáhlé nasazení dronů a bezpilotních prostředků, ale také otázka boje proti nim.

Foto: Malorážový kanon: Účinná zbraň proti dronům (na snímku polský systém PVO PILICA) | PGZ Group / CC BY-NC-ND

Drony dnes

Drony, resp. bezpilotní prostředky a bezpilotní letouny, jsou dnes jednou z nejnovějších kategorií vojenské techniky. Staly se jakousi módní záležitostí, což je dáno také velkým rozšířením jejich civilních, snadno dostupných verzí. Drony oslovují laickou i odbornou veřejnost svou univerzálností, kdy mohou být použity k celé řadě úkolů, a to od různých pozorovacích či průzkumných misí až po mise bojové, kdy drony působí takřka jako malé bombardovací letouny schopné ničit i obrněnou techniku. V neposlední řadě drony oslovují veřejnost svou relativně nízkou cenou. To někdy vede až k určitému přeceňování úlohy dronů, resp. k domněnce, že drony dokáží vyřešit všechny úkoly a mohou nahradit klasické bojové systémy, jako jsou např. tanky či samohybná děla. Takový závěr je však mylný. Drony nemohou klasické zbraňové systémy plně nahradit, mohou je spíše vhodně doplňovat, a spíše jejich význam umocňují, jak ukazují právě zkušenosti z války o Náhorní Karabach, kde drony výrazně napomáhaly řídit palbu dělostřelectva.

Rostoucí význam dronů je nesporný, což prokázala již zmíněná válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem, kde drony nasadily obě strany, byť každá v jiných počtech a zcela jiným způsobem. Zkušenosti z této války jsou o to cennější, že proti sobě stály dva státy, resp. armády, přibližně stejně silné. Jistě, ázerbajdžánská armáda byla početnější a silnější než armáda arménská, a to třeba i v oblasti bezpilotních prostředků. Přesto byly síly obou stran zhruba vyrovnané. Není to jako v případě některých asymetrických konfliktů, kdy např. bojuje bohatý a technologicky vyspělý stát proti státu výrazně slabšímu, či standardní armáda proti povstaleckým jednotkám.

Lze proto předpokládat, že i na základě zkušeností z tohoto konfliktu význam dronů a bezpilotních prostředků dál poroste. Poroste také počet jednotlivých typů, ale i absolutní množství bezpilotních prostředků. Vzroste i počet armád, které budou drony provozovat. Zákonitě se tedy objevuje otázka, jak proti těmto systémům bojovat.

Nutno říci, že tato otázka se objevuje již nějakou dobu. Již brzy po objevení dronů a především jejich nasazení v ostrých válečných konfliktech se objevily první úvahy o tom, jak drony efektivně likvidovat. Faktem ale zůstává, že dosud se tuto otázku nepodařilo plně zodpovědět.

Kategorii systémů působících proti dronům lze velmi zhruba rozdělit do dvou podkategorií. První z nich jsou systémy kategorie tzv. „soft-kill“, jejichž úkolem je rušit signál mezi bezpilotním prostředkem a jeho operátorem, a tím způsobit jeho pád a zničení. Jde o tzv. rušičky. Doposud se objevila celá řada typů rušiček, a to od jednoduchých přenosných typů až po vysoce pokročilé systémy. Je faktem, že rušičky dosáhly už určitých výsledků. Ty však nejsou zjevně takové, jak jejich autoři předpokládali, jak ostatně naznačil i konflikt mezi Arménií a Ázerbajdžánem, kde ruské rušicí systémy, používané arménskou armádou, dosáhly jen velmi nízkých výsledků. Lze navíc předpokládat, že konstruktéři bezpilotních prostředků na existenci rušiček odpovědí dalším zdokonalováním dronů a důrazem na jejich vyšší odolnost proti rušení. Je však zřejmé, že rušičky jsou krokem správným směrem. Stejně tak je ale zřejmé i to, že rušičky mohou likvidovat jen určitou část spektra bezpilotních systémů.

Druhou podkategorií jsou systémy kategorie „hard-kill“. Tyto systémy působí proti bezpilotním letounům svou kinetickou energií. Mají je tedy fyzicky ničit, sestřelovat. Jde o metodu poněkud hrubou, přesto má své úspěchy. Některé armády v boji proti bezpilotním prostředkům počítaly s využitím klasických protiletadlových raketových systémů, což vycházelo z jednoduché úvahy, že i bezpilotní prostředky jsou vzdušnými cíli, a že by si tedy s nimi moderní protiletadlové systémy měly poradit. Právě válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem však ukázala, že tomu tak není, protože protiletadlové systémy, především arménské prvky PVO (protivzdušné obrany), v tomto směru dosáhly až překvapivě nízkých výsledků. Naopak se protiletadlové systémy mnohdy stávaly snadnou obětí dronů.

Něco takového se ukázalo již např. ve válce v Sýrii, Libyi, ale i některých dalších státech. I v těchto zemích různé povstalecké jednotky, jako je např. Islámský stát, nasadily větší počty bezpilotních prostředků a armády daných států na to reagovaly nasazením protiletadlových raketových systémů. Často šlo přitom o systémy sovětské provenience, jako jsou např. známé systémy OSA či S-10 M. Problémem ale je, že tyto armády se již delší dobu potýkaly s celkovým úpadkem, se zastaráváním jednotlivých systémů, ale především s poklesem úrovně výcviku a bojové morálky. Jejich zkušenosti ohledně nasazení protiletadlových systémů proti dronům proto nemají tu správnou vypovídací hodnotu.

Zkušenost Arménie je v tomto směru mnohem zajímavější. Je faktem, že arménská PVO používala velmi podobné systémy jako výše zmíněné státy, tedy především systémy OSA či S-10 M, zděděné ještě z dob sovětské éry, protože Arménie neměla prostředky na nákup nových systémů. Stejně tak je však třeba si uvědomit, že arménská armáda – právě kvůli tomu, že neměla dostatek prostředků na nákup modernější výzbroje – se zaměřila především na výcvik obsluh, na co nejlepší ovládání zmíněných systémů. Minimálně část arménských systémů OSA a S-10 M navíc prošla modernizací, která byla zaměřena právě na schopnost ničit nízkoletící cíle. Přesto však tyto systémy dosáhly až nečekaně nízkých výsledků. Je tedy zřejmé, že použití klasických raketových protiletadlových systémů, svými charakteristikami určených pro ničení zcela jiných vzdušných cílů, není vhodnou odpovědí na masivní nástup bezpilotních prostředků.

Na straně druhé válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem přinesla i poněkud jinou, takřka opačnou zkušenost. Poměrně dobrých výsledků v boji proti dronům dosáhly ty systémy PVO, které jsou někdy považovány za překonané a zastaralé. Jde o přenosné protiletadlové systémy tzv. kategorie MANPAD sovětské provenience, typy S-2M Strela, modernější typy IGLA a Verba a především známé lehké protiletadlové kanony ZU-23. Právě s těmito kanony měla arménská PVO dosáhnout nejlepších výsledků. Stejné systémy navíc dosáhly úspěchů i na ázerbajdžánské straně.

Nutno připomenout, že tato zkušenost není nová, podobné výsledky byly dosaženy i ve výše zmíněných konfliktech v Sýrii, Iráku, ale i dalších zemích. Válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem danou zkušenost jen potvrdily. I proto stojí za to si těchto systémů hlouběji povšimnout.

Kanony ZU-23 a přenosné protiletadlové systémy

Kanon ZU-23 je přitom starou zbraní, zrodil se již v šedesátých letech minulého století. Velice rychle se dočkal značného rozšíření, a to nejen v armádě Sovětského svazu, ale i v dalších armádách bývalého sovětského bloku a celé řady rozvojových zemí orientujících se na Sovětský svaz.

Kanon ZU-23 poměrně brzy zastaral, jelikož jeho možnosti v boji proti moderním letounům začaly být nedostatečné. Přesto si jej ruská armáda nechala ve výzbroji, protože se ukázalo, že je tento kanon vhodnou zbraní palebné podpory. Právě pro tento úkol jej dodnes využívá i celá řada dalších zemí. Jde především o země třetího světa, a to jak regulérní armády, tak i různé povstalecké jednotky. Charakteristickým obrázkem z dnešních asymetrických konfliktů se proto staly kanony ZU-23 osazené na podvozek nějakého terénního automobilu či gun trucku. Tyto kanony používají i armády evropských států, včetně států NATO (Polsko, Bulharsko atd.).

Některé armády, jako např. Finsko, ovšem i nadále používají ZU-23 pro boj proti vzdušným cílům. Nikoliv ovšem proti letounům, ale především proti nízkoletícím cílům, tedy vrtulníkům – a v posledních letech právě proti bezpilotním prostředkům, dronům atd. Jistě, i těmto armádám je zřejmé, že protiletadlové kanony mohou plnit úlohy obrany proti dronům jen částečně. Přesto jde o velice oblíbené a poměrně efektivní řešení. Zkušenosti navíc ukazují, že v boji proti vzdušným cílům dosahují kanony ZU-23 nejlepších výsledků právě ve spolupráci s lehkými přenosnými protiletadlovými raketami, jako jsou např. již zmíněné S-2M Strela, ale také např. francouzské rakety Mistral. Někteří výrobci toho využívají a osazují tyto přenosné rakety přímo na kanon ZU-23 (např. polský systém Jodek). Po doplnění modernějším systémem řízení palby, lepšími optickými přístroji atd. tak vzniká až nečekaně účinný systém schopný působit proti širokému spektru cílů.

Foto: Polský systém PVO PILICA | PGZ Group / CC BY-NC-ND

Nejde přitom jen o kanony ZU-23. Obdobně se osvědčily v boji proti bezpilotním systémům i jugoslávské kanony M-55, které jsou ještě zastaralejší, ale i další lehké malorážové kanony. Jde tak spíš o celou kategorii malorážových kanonů jako takovou. Nabízí se proto otázka, jestli si něco podobného nemá pořídit i AČR

Malorážový kanon pro AČR

Malorážové kanony dnes ve výzbroji AČR chybí, posledním malorážovým kanonem byly již dávno vyřazené 30mm protiletadlové dvojkanony vz. 53/59. Je to poněkud překvapivé, protože malorážové kanony v posledních letech zažívají jakousi renesanci. Jsou značně rozšířeny nejen v zemích rozvojového světa, ale i v armádách NATO. A to jak mezi bývalými státy Varšavské smlouvy (které používají zmíněný ZU-23), tak i např. ve Francii, Španělsku, ale i dalších zemích.

Malorážový kanon by v AČR mohl působit jako systém palebné podpory vojsk. V tomto směru jsou možnosti naší armády relativně omezené. AČR sice pro tyto účely používá např. automatické granátomety, je však zřejmé, že ty nemohou plnit celé spektrum úkolů. Malorážový kanon by je tedy dobře doplňoval.

Především by však malorážové kanony mohly plnit úkoly ochrany proti bezpilotním prostředkům. Je přitom docela reálné, že AČR se s bezpilotními systémy – vzhledem k jejich rozšíření, ale i snadné dostupnosti – bude čím dál častěji střetávat. Rozhodně nejde jen o nějakou hypotetickou hrozbu. Malorážové kanony by tak mohly plnit např. úkoly ochrany některých strategických míst v ČR (např. JE Temelín). Tato problematika je dnes v ČR poněkud podceňována.

Stejně tak by tyto systémy mohly plnit úkoly ochrany našich vojáků působících v různých zahraničních misích (Mali). Vzhledem ke značnému rozšíření bezpilotních prostředků a jejich oblíbenost mezi různými teroristickými jednotkami (Islámský stát atd.) je pravděpodobné, že i čeští vojáci, účastnící se těchto misí, se s nimi dříve nebo později setkají. Stálo by proto za to se na takovouto situaci dopředu připravit.

Je zřejmé, že daný systém by měl mít dostatečný dostřel, ale také účinek v cíli. Na druhou stranu příliš vysoký dostřel je zbytečný a možná je spíše na škodu. Je proto diskutabilní, zda by se měly pro tyto účely užívat kanony 35-40 mm, jako jsou např. 35 mm kanony GDF firmy Oerlikon či známé 40 mm kanony Bofors. Jako optimální se jeví spíše kanony ráže 25-30 mm. Takových kanonů je ve světě celá řada. Jde např. o švýcarské kanony KBA firmy Oerlikon nebo technicky zajímavé kanony francouzské firmy GIAT atd.

Foto: Kanon KBA instalovaný na italském kolovém bojovém vozidle pěchoty 8x8 Freccia, používaném italskou armádou | Italian Army / CC BY-SA 2.0

Zkušenosti z konfliktu mezi Arménií a Ázerbajdžánem také naznačují, že je důležité, aby měl malorážový kanon dostatečnou kadenci. Právě ta je zásadní pro boj s malými, vysoce obratnými a rychle manévrujícími cíly, jakými jsou bezpilotní prostředky. Toho lze dosáhnout použitím dvojité lafetace, což je běžné řešení. Je také vhodné takovýto kanon doplnit nějakými lehkými přenosnými protiletadlovými raketami. Tento typ raket ve výzbroji AČR je a na dnešním trhu jsou tyto snadno přístupné, a za příznivé ceny.

Výsledkem by tak mohl být poměrně jednoduchý a přitom dostatečně efektivní systém. Je otázkou, zda by takový systém nedokázal vyvinout český zbrojní průmysl, který má své zkušenosti s výrobou malorážových kanonů a má i určité produkční schopnosti.

Výhodou je, že malorážové kanony, případně lehké přenosné rakety, patří k těm spíše levnějším zbraňovým systémům. Malorážové kanony, doplněné protiletadlovými střelami, by tak mohly výrazně umocnit schopnosti AČR, a to za velice přijatelných finančních nákladů.

Zdroj: rferl.org, wbgroup.pl, army-guide.com