Nedávné dění kolem podniku Meopta Přerov, kde došlo k propouštění stovek zaměstnanců a přesunu části výroby do zahraničí, a kvůli čemuž došlo i k určitému zásahu vlády, vyvolává celou řadu otázek - a to i otázek hlubšího, koncepčního charakteru. Má v takovýchto případech zasahovat stát? A má se případně stát snažit daný podnik zachránit? 

Nejedná se ostatně jen o Meoptu Přerov. V podobné situaci jako Meopta se mohou snadno ocitnout i další firmy, včetně těch firem zbrojního průmyslu, které často vnímáme jako tradiční. I proto stojí za to se touto problematikou hlouběji zabývat. Právě Meopta je případem typický, ba přímo ukázkovým. Je to dáno především charakterem její výroby, ale i jejím postavením v rámci českého průmyslu.

Foto: Meopta okázala přežít celou řadu zvratů a krizí – a to jak v době socialistického hospodaření, tak i v moderní době. Meopta ostatně přežila i poslední světovou krizi v r. 2009, byť za cenu určitého omezení výroby a počtu zaměstnanců. (ilustrační foto) | Meopta

Českému průmyslu se často vytýká, že je až příliš postaven jen na dodávkách komponentů, že mnohé firmy fungují jen jako subdodavatelé a nikoliv jako producenti finálních výrobků s vyšší přidanou hodnotou. Takovéto vnímání je ale zcela chybné. Záleží totiž na tom, o jaké komponenty jde. Pokud jde o komponenty snadno a tedy i kdekoliv (např. v rozvojových zemích s nízkou úrovní mezd) vyrobitelné, pak je samozřejmě přidaná hodnota velice nízká. Ale i příklad Meopty ukazuje, jak vysoce pokročilé, technologicky náročné komponenty, které jsou klíčovými součástmi finálních výrobků, mohou přinášet výrobcům značný zisk i vysokou přidanou hodnotu. Jsou tak významným přínosem i pro samotný stát.

V případě Meopty je tento faktor umocněn i historií, tradicí této firmy. Vždyť historie Meopty se začala psát již v třicátých letech minulého století, tedy téměř před sto lety. Jistě, mohlo by se říci, že to je jen historie, a že takové hodnoty jako je historie a tradice jsou již zastaralé a nehodí se do moderní doby. Příklady z různých států (Rusko, Velká Británie, USA) ale ukazují, jak velký význam má právě průmyslová tradice, a že jen firmy opírající se o určitou tradici nesoucí v sobě i potřebné know-how jsou schopny se vyrovnat výzvám v podobě složitých, komplexních projektů. Proto také tyto státy své tradiční firmy všemožně podporují – a to i přesto, že převážně jde o firmy soukromé či polosoukromé.

Také Meopta je přímo ukázkovým příkladem tradiční firmy. Nejde přitom jen o dobu existence. Důležitější je, že výrobky Meopty se staly součástí celé řady zbraňových systémů, které spolehlivě sloužily jak v československé, tak i následně české armádě, a to po celá desetiletí. Nikoliv nezanedbatelným faktorem je i to, že výrobky Meopty sloužily i v  zbraňových systémech, které byly exportovány do zahraničí, a přinesly českému státu značný zisk.

Meopta Přerov je navíc podnikem velice životným, se značným rozvojovým potenciálem. Na její životnost ukazuje třeba i to, že dokázala přežít celou řadu zvratů a krizí – a to jak v době socialistického hospodaření, tak i v moderní době. Meopta ostatně přežila i poslední světovou krizi v r. 2009, byť za cenu určitého omezení výroby a počtu zaměstnanců. A i dnes Meopta pouze částečně omezuje výrobu. Každé takové omezení ale samozřejmě snižuje výkonnost podniku, jeho potenciál a výrobní schopnosti. I proto stojí za to, aby se takové problematice věnoval i stát.

Bohužel, právě stát, resp. ministerstvo obrany, v minulosti např. nenakoupilo výrobky Meopty napřímo, ale její produkt zakoupila zahraniční společnost, která daný produkt následně prodala českému státu jako součást svých výrobků, ale za mnohem vyšší cenu. To ovšem znamená zbytečnou ztrátu jak pro stát, tak i pro daný výrobní podnik.

V rámci nedávno realizované akvizice útočných pušek Bren 2 od České zbrojovky nebyla Meopta dodavatelem celé optiky pro tyto pušky (jak tomu bylo v případě pušek BREN 1), ale dodala pouze zaměřovací systém včetně přídavného nočního vidění. To samozřejmě pro Meoptu znamenalo značnou ztrátu zisků. Oficiální vyjádření ministerstva obrany k tomuto projektu je následující:

"Společnost Meopta je partnerem České zbrojovky v projektu přezbrojení AČR, konkrétně v tomto kontraktu Meopta plní subdodávky ve výši 56% optického příslušenství u zbraně BREN 2. Meopta dodává přístroj nočního vidění, konkrétně modernizovaný NVMag3A s posíleným zesilovačem jasu oproti modelu NVmag3.

U přístrojů denního vidění je Meopta výrobcem optických komponentů, ve kterých je na špičkové světové úrovni. Tyto komponenty dodává společnosti Aimpoint, která je konečným výrobcem přístrojů denního vidění a má unikátní technologické schopnosti v optoelektronické části přístrojů.

Původní kolimátory od Meopty byly z roku 2008 a již byly morálně zastaralé. AČR požadovala technické parametry, ve kterých byl nejlepší švédský výrobce. Jeho kolimátory mají lepší ergonometrii, jsou kompaktnější a lehčí s vyšší délkou životního cyklu. Zároveň mají větší výdrž baterie a tím i delší užití v boji bez dobíjení."

Přestože všechny dosavadní vlády zdůrazňují podporu domácímu zbrojnímu průmyslu, jeho upřednostňování při realizaci dodávek pro AČR, v praxi se pak někdy setkáme s preferencí zahraničních výrobců. A možná by stačil trochu jiný přístup k zadávání zbrojních zakázek. Nejde přitom jen o zákon o zadávání veřejných zakázek, byť asi i ten by si zasloužil určitou modifikaci. Ani nejde o nějaký protekcionismus. Jde spíše o určitý přístup státu, resp. jeho exekutivy; o docenění významu zbrojního průmyslu jako takového.

Má tedy stát zbrojním firmám, nejen těm, které jsou v jeho vlastnictví, jako je např. státní podnik VOP, ale i firmám soukromým nacházejícím se na jeho území, pomáhat? A jak by tato pomoc mohla vypadat?

Klasická liberální ekonomická poučka nám říká, že stát by pomáhat neměl. Stát je tu především od toho, aby řádně vykonával veřejnou správu. Stát by neměl vynakládat prostředky získané v podobě daní z jednoho podniku či jednoho odvětví na podporu podniku jiného. Příklad Meopty a celé řady dalších podniků ale ukazuje, že teoretické ekonomické poučky definující ideál někdy selhávají, a že praxe může být zcela jiná. Dosavadní zkušenosti totiž ukazují, že takováto pomoc se danému státu vyplatí. A v případě zbrojního průmyslu to platí dvojnásob.

Zbrojní průmysl je prostě specifický, je zcela odlišný od jiných odvětví. Jeho výjimečnost je dána už jen tím, že je určený především pro doby zlé, pro doby válečné. Význam zbrojního průmyslu si proto v dobách dobrých často ani neuvědomujeme. Přitom zkušenosti mnoha zemí ukazují, že nejlépe je do zbrojního průmyslu investovat právě v dobách mírových, v dobách válečných na to bývá už pozdě.

Pro zbrojní průmysl je také typické to, že je mnohem citlivější na změny. Každé chybné rozhodnutí – jak ze strany státu, tak i ze strany jednotlivých firem – může mít nedozírné následky. Ztráta nějaké schopnosti, byť třebas jen dílčí a zdánlivě méně důležité, může negativně ovlivnit celý zbrojní průmysl.

Proto je třeba vnímat příklad Meopty v rámci širšího kontextu českého zbrojního průmyslu. Vždyť Meopta je významným dodavatelem pro celou řadu dalších českých zbrojních firem – především pro již zmíněnou firmu ČZ a další. A naopak na společnost Meopta je navázána celá řada menších dodavatelů. Meopta tedy často funguje jako jakýsi mezičlánek, důležité kolečko v celém soukolí. Pokud se takovéto kolečko zastaví, může se zastavit i celý systém. I proto by se v takovýchto případech mělo postupovat velmi citlivě, ale zároveň dostatečně energicky.

Z toho vyplývá, že stát by měl na zbrojní průmysl brát zvláštní zřetel, a že by tedy případně měl zbrojním firmám pomáhat. Otázkou tedy spíš je, jak konkrétně by tato pomoc měla vypadat. Je zřejmé, že nestačí jen nějaké pouhé nalití peněz ze státního rozpočtu. Určitá dotace sice může výrazně napomoci, většinou jde ale jen o řešení krátkodobé. Pokud chce stát zbrojnímu průmyslu jako takovému skutečně pomoci, pak je třeba se soustředit spíše na kroky dlouhodobějšího charakteru.

Jednou z možností je podpora ani ne tak samotných firem zbrojního průmyslu (kde by český stát patrně narazil na legislativu EU) jako spíše na podporu a rozvoj některých jejich schopností. A to poněkud paradoxně i v případě projektů, které se na první pohled mohou zdát být jako neúspěšné, ale přesto mají zásadní význam.

Takových případů je celá řada, a to prakticky ve všech zemích disponujících zbrojním průmyslem.  Občas se stane, že nějaký výrobek, resp. zbrojní systém je sice technicky vydařený, ale jednoduše se nenarodil do správné doby. Často se dokonce stává, že některé systémy do jisté míry předběhnou svou dobu, a že se jejich skutečná kvalita projeví až později. Danou firmu přitom takový projekt může zcela vyčerpat (viz např. zkušenosti brazilského zbrojního průmyslu). Přesto je důležité, aby si takový výrobek stát zachoval, aby si udržel jak dané know-how, které bylo na jeho území vyvinuto, tak i potřebný lidský potenciál.

To, jak je to důležité, ukazuje třeba příklad Ukrajiny. Zde známý závod ChKBM vyvinul tank T-84. Tank T-84 se dočkal jen poměrně omezeného úspěchu, ani sama ukrajinská armáda si jej kvůli nedostatku financí nemohla pořídit ve větším množství. Přesto stát svého času objednal spíše symbolický počet těchto tanků. Vzhledem k nízkému počtu nedošlo k nějakému zásadnímu posílení armády, pro tento podnik to ale znamenalo nesmírně mnoho. Byl udržen kvalifikovaný personál, došlo k dalšímu rozvoji know-how a výrobních schopností. A jen díky tomu mohl tento podnik realizovat projekty modernizace tanků T-64 a T-72, které jsou dnes rozsáhle zaváděny do výzbroje a které jsou pro ukrajinskou armádu, ale i samotnou Ukrajinu vzhledem k bojům na východě této země životně důležité.

Podobná je situace i v České republice. Také zde lze nalézt celou řadu projektů, které se třebas nedočkaly své realizace, ale které přitom mají značnou hodnotu. Typickým příkladem je obrněný automobil VEGA firmy SVOS Přelouč. Obrněný automobil VEGA lze považovat za mimořádně vydařený, ve své kategorii (která je přitom ve světě velmi žádaná a konflikty současnosti jasně ukazují na její význam) patří mezi nejlepší. Tento obrněný automobil se ale bohužel nepodařilo dovést do sériové výroby.

Přesto je nesmírně důležité již jen to, že automobil VEGA a jeho projekt reálně existují. Může se totiž stát, že v určitých krizových situacích se ukáže potřeba takového obrněného automobilu či obdobného systému. Potom bude nutné takovéto obrněné automobily vyrábět, a nebude čas vyvíjet něco nového. I proto je důležité, aby tento projekt zde byl zachován, a aby byl dál, byť třebas jen v omezené formě rozvíjen. Třebas i ve spolupráci se státními podniky 
( VTÚ, VOP CZ atd.)

A podobných případů by se našlo více. Zajímavým příkladem je obrněný transportér Zubr, vyvinutý v polovině devadesátých let Přerovskými strojírnami. Tento obrněný transportér se nepodařilo dovést do sériové výroby, z dnešního hlediska je zastaralý. Je ale technicky zajímavý, a může tak být přinejmenším zdrojem poučení, může vést i k rozvoji znalostí, zkušeností. Obdobně lze zmínit i některé produkty společnosti CSG, resp. Excalibur Army, projekty společnosti ČZ atd.

Výše uvedené projekty mají svou nesmírnou hodnotu. Jsou součástí našeho národního myšlenkového dědictví. A jak již bylo zmíněno, mohou nastat situace, kdy se takovéto projekty mohou ukázat jako životně důležité.

Nejde samozřejmě jen o nějaké zachování daných systémů, na to by stačilo nějaké muzeum. Jde především o zachování schopnosti jejich výroby, byť třebas jen v omezeném rozsahu. O příslušné technologie, technické zázemí. A především jde o lidský potenciál spojený s takovouto výrobou; o zaměstnance, odborníky.

Právě z tohoto pohledu je ono propuštění cca 400 zaměstnanců Meopty Přerov mimořádně bolestné. Na první pohled to číslo není nijak tragické – v kontextu počtu obyvatel, velikosti nezaměstnanosti atd. Vzhledem k tomu, že jde o lidi spojené s tak sofistikovanou, technologicky vyspělou výrobou, je tomu jinak. Každá ztráta takovýchto odborníků může mít velmi negativní dopad. Nedostatek odborných pracovníků přitom zhatil celou řadu zajímavých projektů zbrojního průmyslu. Především zde se nabízí prostor pro pomoc ze strany státu, když je zřejmé, že schopnosti samotných firem na to nestačí.

I zde je zajímavé podívat se na to, jak daný problém řeší v zahraničí. Např. ve Velké Británii je běžné, že ministerstvo obrany (na základě vládního rozhodnutí, z peněz mimo běžný rozpočet) zadává zakázky zbrojnímu průmyslu na zbraňové systémy – a to jen proto, aby byla v příslušných firmách udržena zaměstnanost odborného personálu. Obvykle se také stává, že tyto projekty, které se na první pohled zdají zbytečné, se nakonec ukážou jako velice užitečné a přínosné. Častým jevem je i to, že výsledné zbraňové systémy se podaří exportovat do zahraničí, a výnos z takového obchodu vysoce převyšuje částku, kterou do toho původně stát investoval.

Obdobně ale postupují i další státy – USA, Francie. Blízkým příkladem může být Slovensko a jeho nákup samohybných děl ZUZANA 2. Na první pohled slovenská armáda tato děla nepotřebovala, jelikož má ve výzbroji SHD předchozího vzoru ZUZANA. Akvizice těchto děl ale schopnosti ASR zásadně umocnila. A především umožnila zachovat výrobu, kdy je navíc možné, že se podaří na tuto akvizici navázat exportem těchto děl do zahraničí.

I z těchto příkladů vyplývá, že má smysl takovým zbrojním firmám pomáhat. Je samozřejmě otázkou, jakou formu by tato pomoc měla mít, které konkrétní instituce by ji měly realizovat. Zjevně to není jen otázka ministerstva obrany, byť i to by mělo v tom mít svůj hlas. Stejně tak by se ale měly zapojit i další instituce; ministerstvo průmyslu a obchodu, do jehož gesce zbrojní průmysl patří, případně i Technologická agentura ČR (která by mohla být integrátorem projektu státní pomoci) a možná i další instituce. Jistě, takovéto vydávání peněz ze státního rozpočtu, z prostředků daňových poplatníků by mělo být pod přísnou kontrolou, také by nemělo být podporováno úplně všechno. Přesto lze konstatovat, že nějakou pomoc ze strany státu si zbrojní průmysl zaslouží – jednoduše proto, že se to státu vyplatí. A to nejen v případě Meopty Přerov.