Bojová vozidla pěchoty, terénní vozidla, vrtulníky, radary – to jsou modernizační programy, které uvedla česká armáda do pohybu. Některé z výše uvedených projektů, o kterých armáda mluví, se ale zadrhly nebo se dostávají do zásadního skluzu – jako příklad uveďme nové radary. V neposlední řadě je zde zastaralá vojenská technika, která akutně potřebuje náhradu, avšak samotná armáda mlčí. Občas se objevují komentáře, že výzbroj je několikanásobně starší než vojáci, kteří s ní mají naši zemi chránit. Vezměme jako příklad dělostřelectvo. 

V posledních měsících vyšlo pár článků o polském systému řízení palby dělostřelectva TOPAZ, které budí dojem, že by mohl být spásou pro českou armádu. Ale je situace polské a české artilerie opravdu srovnatelná?

Vychvalovaný TOPAZ… zaslouženě?

Před dvěma roky se skutečně stalo, že američtí vojáci byli při společném cvičení ve východním Polsku nadšeni zmíněným systémem TOPAZ. Zejména schopností UAV FlyEye, které jsou integrální součástí tohoto systému. Tyto malé drony operující nad (v tomto případě cvičným) bojištěm totiž dokázaly rychle identifikovat místa dopadu granátů a napomoci tak obsluhám děl i jiných dělostřeleckých prostředků, jako jsou minomety nebo raketomety, okamžitě upravit zamíření a zasáhnout cíl devastující silou. Výkonný výpočetní systém data v reálném čase zpracoval a poskytl nové – již přesné – zacílení.

Foto: Plně automatizovaný systém řízení palby TOPAZ | WB Electronics

Jistý americký kapitán napsal do oficiální hlášení, že se tak stalo v řádu sekund. Nezbývá než Polákům pogratulovat. Nebylo by divu, kdyby se tím Poláci chlubili. Realitou je, že informaci směrem do vojenské komunity zveřejnil jako první přímo oficiální web US Army.

Stinnou stránkou tohoto příběhu je, že polské dělostřelectvo už tehdy předvedlo americkým kolegům to nejlepší, co má, ale co ještě není zavedeno u všech určených útvarů a jednotek. Pro TOPAZ byly dodávány dvě generace dronů, tu modernější odebrala polská armáda jen v řádu kusů. Kontrakt od té doby vázne, důvodem jsou jiné finanční priority.

Foto: TOPAZ byl v polské armádě instalován již na více než 500 vozidlech.  Možnosti použití jsou neustále rozšiřovány v souladu s dodávkami nových systémů RAK (na snímku) a KRAB. | printscreen z YouTube

Porovnávat polské a české dělostřelectvo je jako porovnávat tygra a kotě.

„Dělostřelecké a raketové vojsko polské armády bude do několika let nejsilnějším v Evropě“. To zní skvěle, ale je třeba si uvědomit, že Polsko je 9. nejlidnatější země v Evropě. Bez Ruska a Turecka (ty z většiny leží už v Asii) dokonce sedmá. Polsko má téměř čtyřikrát více obyvatel než Česká republika. Jistě, Francie nebo Velká Británie mají populaci o třetinu větší než Polsko, právě s těmito zeměmi vedou tedy Poláci „soutěž“ o nejvýkonnější artilérii. (Zdaleka největší německou armádu můžeme vynechat, ta byla z ideologicko-politických důvodů v proporcionálním srovnání až hanebně paralyzována, v poslední době však i zde dochází ke změně myšlení, nárůstu investic a realizaci zásadních modernizačních projektů.)

Jde o to, že od České republiky nelze očekávat, že by se v absolutních číslech jakékoli vojenské techniky srovnávala se sousedním Polskem. Porovnávat můžeme historii těchto států, včetně výstavby jejich armád, protože byly součástí východního vojenského bloku – tzv. Varšavské smlouvy. 

Mají tak společné dvě věci – některou dělostřeleckou výzbroj (např. samohybné houfnice ShKH vz.77 DANA) a pozvolné přezbrojování na systémy NATO. Polsko se přitom vydalo „patriotickou cestou“ – politicky i fakticky. Nechce čistě kupovat zahraniční výzbroj, stát podporuje domácí zbrojovky. Ty by samy vývoj nové výzbroje nezvládly, takže spolupracují se zahraničními (západními) partnery. Ale většina výroby u nejsložitějších technologií probíhá na polském území, další systémy jsou vyvíjeny na domácí půdě – s odpovídající finanční podporou ze strany vlády. (Přesně o to prosí už řadu let český zbrojní průmysl, ale dostává jen drobky nebo sliby).

Foto: ShKH vz. 77 Dana ve službách polské armády v Afghánsitánu |  Wikimedia Commons

Na základě této strategie vznikly i nové dělostřelecké prostředky – 155 mm pásová samohybná kanonová houfnice Krab a 120 mm samohybný minomet Rak. A stejně tak systém řízení palby dělostřelectva TOPAZ. Je logické, že tento postup umožňuje plnohodnotnou integraci. A to včetně unikátního řešení, kdy je možné v rámci jednoho systému řídit nejnovější houfnice a raketomety domácí produkce nebo zakoupené od západních renomovaných zbrojovek, stejně jako výzbroj ze 70. a 80. let minulého století (dnes modernizovanou), která se nachází právě i v českém dělostřelectvu.

Foto: AHS Krab (na snímku) je 155mm samohybná houfnice vyráběná pro polské ozbrojené síly | printsreen z YouTube

Kam se ale bude ubírat české dělostřelectvo? A kdy?

Dva čeští vojáci se nedávno v diskusi na sociální síti trumfovali, který útvar Armády české republiky je vždy ten poslední (z hlediska investic). Zda dělostřelci z posádky Jince, nebo „PVO rakeťáci“ dislokovaní ve městě Strakonice. Ti první mají právě samohybné houfnice ShKH DANA vz.77 z roku 1977, ti druzí 2K12M KUB (v kódu NATO: SA-6) z roku 1980. Strakonice aspoň v posledních letech dostali rakety krátkého dosahu RBS 70/RBS 70NG, což samozřejmě není v žádném případě náhrada za KUB, který má zásadně delší dolet a je v kategorii raket středního dosahu.

České dělostřelectvo je na tom asi objektivně ještě hůře. Byly zde pokusy, aby české zbrojovky modernizovaly samohybné kanónové houfnice DANA (např. DANA M2 od Excalibur Army), ale česká armáda trvala i na změně ráže – ze 152 mm na 155 mm. A především na zdvojnásobení dostřelu, což nebylo technicky možné. A tak se armáda porozhlíží po západní produkci, například francouzské nebo německé. Dosud nic však nenasvědčuje tomu, že by nákup nových houfnic skutečně zahájilo. Svět armádních dělostřelců je tak zřejmě řízen jen články z internetu.

Foto: Samohybná houfnice ShKH DANA vz.77 ve službách AČR | army.cz

Proto je absurdní, že Česká republika jako první systém dělostřelectva začala poptávat systém řízení dělostřelecké palby. Média přinesla zprávy, že se uvažuje o norském prostředku řízení palby dělostřelectva 155 mm ODIN. Tento prostředek však není žádný systém řízení palby dělostřelectva, který by dokázal integrovat více palebných systémů s prvky velení a řízení, jde spíše jen o balistický počítač 155 mm houfnice Archer s minimální schopností pokrýt komplexní potřeby dělostřelectva AČR na další desetiletí. Takže generální štáb přestal mluvit nejen o něm, ale o nákupu vůbec.

Sny českých generálů versus realita limitovaná státní rozpočtem

Vědí generálové něco, co řadoví vojáci a veřejnost netuší? Například, že o nových houfnicích se rozhodlo mnoho let před tím, než na ně bude mít český stát peníze?

Na jedné straně externí odborníci předpovídají, že česká armáda v dohledné době dělostřeleckou výzbroj NATO nekoupí z finančních důvodů – chladnoucí ekonomika, snížený rozpočet na obranu, rozdíl mezi reálnými cenami moderních systémů a plánovanou částkou na akvizici… 

Až se jí to podaří, půjde o přezbrojení prvosledového útvaru samohybných houfnic plus několik systémů pro vojenskou akademii – noví dělostřelci se na něčem musí učit, ne až v garážích útvarů a bojových jednotek. Proto bude AČR muset modernizovat ty staré a stále spolehlivé ShKH DANA a ponechat je záložním jednotkám. K zajištění provozu systému, který komunikuje s tak rozdílnými zbraňovými systémy, by se tak hodil evidentně SŘP TOPAZ, který právě pro tuto situaci vyvinulo Polsko, a jenž integruje raketomety, dělostřelectvo ráží NATO (155 mm), dělostřelectvo ráží Varšavské smlouvy (152 mm), minomety různých ráží (mobilní i přenosné), raketomety ráží NATO i ráží Varšavské smlouvy, bezpilotní průzkumné prostředky, dělostřelecké pozorovatelny, dělostřelecké návodčí, místa velení …. 

Toto skoro vypadá jako popis koncepce rozvoje dělostřelectva AČR na další dekády, kdy existuje systém schopný toto technicky zajistit bez neustálého dokupování mnohdy nekompatibilních doplňků a investic do dalších „interfaces“. Tedy systém nabízející komplexní schopnost v souladu s koncepcí rozvoje AČR (protože to všechno dělostřelci AČR chtějí a potřebuji) a systém schopný práce v C4ISTAR.

Foto: AČR by měla modernizovat staré a stále spolehlivé ShKH DANA a ponechat je záložním jednotkám | Wikimedia Commons 

Na druhé straně, české Ministerstvo obrany vydalo před časem prohlášení, že o tomto polském systému neuvažuje. Jeho argumenty jsou ale trochu zavádějící – říká, že TOPAZ (respektive armáda jej používající) není členem ASCA (Artillery System Cooperation Activities). Zvláštní na tom je, že ani AČR není členem ACSA, jedná se o dobrovolnou organizaci, nejedná se o orgán NATO a nyní o členství v ASCA usiluje například Austrálie. ASCA produkuje např. komunikační protokoly nebo další normativní materiály, jež NATO může a nemusí zavést do svého systému. Ke cti ji slouží, že řada materiálů byla ze strany NATO vyhodnocena jako přínosná a v NATO akceptovatelná. Buď jsou ty materiály tak dobré, nebo zakládající členové ASCA (kdy jeden z nich vystoupil a později se vrátil), mají takový vliv.

V úvodu zmíněná spolupráce a kompatibilita polské a americké artilerie je jasným důkazem, že se systémem TOPAZ je vše v pořádku. Vlastně, mohla by tak důležitá evropská armáda jako ta polská, brzy třetí nejsilnější v Evropě, pracovat se systémem, který neplní standardy NATO? Ovšem, že ne. A mohly by tento systém, který současně u dělostřelců plní funkci C4ISTAR opakovaně získat ocenění nejlepšího SŘP dělostřelectva v rámci cvičení NATO – kdy se pracuje striktně dle norem, dokumentů a protokolů NATO? Odpověď na tuto otázku rovněž nebude složitá.

Nikdo nevnucuje České republice, aby následovala svého polského souseda. Je však zřejmé, že z nějakých důvodů prosazených dobře zavedenými lobbisty, nechce. Hlavní slovo má vláda, a ta slovy ministra obrany „věří, že rozpočet armády poroste“. Tuto svoji víru ministr Metnar zopakoval na konci srpna t.r. několikrát v televizi, aniž by potvrdil dříve ohlášené zbrojní nákupy, natož zmínil slovo o budoucnosti dělostřelectva.

Verdikt

České dělostřelectvo by se mohlo inspirovat u polských kolegů. Bohužel, je vysoce pravděpodobné, že je to úplně jedno, protože jak sami vojáci uvádí, dělostřelecký pluk v Jincích zůstane tím posledním na seznamu modernizace. Možná až do doby, kdy tamním vojákům nezbyde než jít si do lesa nasbírat šišky, a těmi pak házet po nepříteli. Česká veřejnost však musí zůstat bdělá, aby armáda např. nekoupila prostředek řízení dělostřelecké palby ODIN určený pro úzkoprofilové houfnice Archer.

Foto: Archer Artillery System neboli zjednodušeně Archer | Wikimedia Commons

Pak „se totiž najednou přišlo na to“, že k ničemu jinému vlastně ODIN není. Následně bude MO ČR pumpovat další finance daňových poplatníků do sólové akce připravené profesionálními lobbisty hlásající členství v ASCA jako jedinou garanci pro naše dělostřelce. Je jasné, že pokud toto nastane, máme garanci v tom, že monopolní cena takto “z ničeho nic“ vyprofilovaného Archeru, který bude jako jediný přesně odpovídat technické specifikaci na zakoupený ODIN, bude opravdu stát za to. A přitom může poměrně levně nakoupit vyzkoušený a komplexní systém a našimi zbrojovkami jej implementovat jak do našich stávajících houfnic DANA, tak do jakékoliv jiné houfnice, raketometu nebo minometu zavedených v NATO – a to hlavně bez omezení.

Snad modernizace dělostřelectva nebude dalším trhákem v médiích, kdy se bude diskutovat o nevýhodnosti nákupu, podezření z korupce a ministru či ministerských úřednících navštěvujících příslušný soud po mnoho let.