Vrchní praporčík Armády České republiky Peter Smik nese velké jméno a na jeho bedrech je také velká odpovědnost. Armáda České republiky má své mouchy a problémy. Mužstvo, praporčický a poddůstojnický sbor trápí řada problémů od výstroje, po různá logistická a materiální zabezpečení. Smikův relativně nízký věk (33 let) může výše uvedenou problematiku pomoci pevně uchopit a poprat se s ní. Důležité také je, že Peter Smik není vyhořelý a dobře rozumí potřebám svých vrstevníků. V letech 2009-2015 Peter Smik působil v 601. skupině speciálních sil generála Moravce a zúčastnil se několika zahraničních misí v Afghánistánu. V letech 2015-2019 působil na Ředitelství speciálních sil Ministerstva obrany. Od 1. 7. 2019 zastává Peter Smik funkci vrchního praporčíka Armády České republiky. Nejen v souvislosti s touto funkcí jsme se Petera Smika zeptali na pár otázek.

Foto: Vrchní praporčík Armády České republiky Peter Smik | archiv Petera Smika

1) Provází vás slavné jméno. Můžete nám představit rod Smiků? Váš otec byl také dlouhá léta vojákem a dodnes létá na záchrance v Líních.

Ano, můj praprastrýc byl Otto Smik, jeden z nejúspěšnějších pilotů Spitfirů a nejmladší československý velitel jedné z perutí RAF. Jsem na to hrdý, nicméně bych se zastavil spíš u táty, který mě nepřímo ovlivňoval a formoval. Víte co bylo pro mě nejdůležitější? Že i když jsem vyrůstal na letišti a leteckých dnech, nikdy mě rodiče ani táta do ničeho nenutili. I do armády jsem šel kvůli škole – studoval jsem vojenský obor na FTVS UK. Tam jsem opět zažil ten tolik důležitý pocit týmového ducha, který mě doprovázel i v plavecké kariéře. Vždycky z legrace říkám, že jsem nenásledoval své předchůdce v letecké cestě armádou, protože bych byl určitě úspěšnější pilot.

Foto: Otto Smik byl jeden z nejúspěšnějších pilotů Spitfirů a nejmladší československý velitel jedné z perutí RAF | Peter Zelizňák, Wikimedia Commons

Táta sloužil v uniformě neuvěřitelných 36 let a ještě dva roky jako civilmní zaměstnanec. A to co jí dal, je něco naprosto unikátního. Každýmu bych přál vidět, jaký je to, když vidíte sedmapadesátiletýho borce, když jede ráno na svým intruderu do služby u záchranky a směje se od ucha k uchu. To mě hodně baví. A měli byste vidět obličeje našich holek, když přijedeme k nám na vesnici v západních Čechách a my spolu probíráme různá armádní témata. Říkám tomu „naše guma hodinka“. Smějeme se jako malí kluci, občas jsme vážní a hlasití a to je naprostá paráda! Každopádně teď tu štafetu nesu já, tak doufám, že naší rodině neudělám ostudu. Budu se snažit!

Foto: Otec se synem | Jana Deckerová, army.cz

2) Jste ve funkci zhruba rok. Za tu dobu se udála spousta věcí. Co považujete ve svém působení za stěžejní?

Dal jsem si jako hlavní cíl komunikaci a důvěru, kde jsem cítil určitou mezeru a prostor ke zlepšení. Pro mě to jsou ale atributy, který jsou v mojí funkci naprosto klíčové. Důvěra musí být oboustranná. Vojáci mi musí věřit, musí věřit tomu, že pokud mají problém, vrchní praporčík za nimi stojí. Zároveň se ale musí recipročně dít to, že pokud já vymyslím něco v Praze, lidi mi budou věřit a udělají to.

Jezdím hodně za vojáky, mluvím s nimi, chci pochopit, co potřebují a s čím mají problémy. Nechci, aby funkce vrchního praporčíka znamenala, že budu sedět na zadku v kanceláři a vymýšlet ptákoviny. Jo někdy je to potřeba, doděláváme stěžejní dokumenty, kde bude poprvé v historii funkce vrchních praporčíků velmi důrazně zmíněna. Dávám si na tom záležet, byť to nemám příliš v lásce. Radši jsem mezi lidmi a šířím informace, který se kolikrát ti vojáci na nejnižších stupních vůbec nedozvědí anebo zkresleně. Přenos informace je jedním z největších problémů, co vidím. Lidi si neumí předat informace a věřte mi ne, jednou přijedu někam na útvar a dozvídám se, cože jsme to „my z Prahy“ zase vymysleli. Já jsem ale takovej, že rád s lidmi mluvím a věci vysvětluju. Každopádně sám cítím, že mluvení s lidmi je náš největší problém. Ale věřím, že se nám to daří narovnávat, například teď při pandemii bylo vidět, že téměř cokoliv, co bylo při nasazení vojáků potřeba, se nám dařilo díky včasnému přenosu informací řešit. Měl jsem dobrý pocit z toho, jak fungujeme. Ale jsou tam mezery a je třeba nezaspat a makat na tom dál.

Foto: Předání šeku vrchní sestře Domova VLČÍ MÁK | archiv Petera Smika

3) Jak na Vás pohlížel praporčický sbor. Když se porozhlédneme po jednotlivých posádkách, vrchní praporčíci jsou obvykle o řadu let starší. Domníváte se, že to máte vzhledem ke svému věku těžší?

Měli mě od začátku všichni rádi. :) Ne, tak možná se to někomu nelíbilo, ale moc to neřeším. Víte, mám docela zajímavou povahu, že mě osobně to motivuje k tomu, abych pochybovačům ukázal, že na to mám. Hlavní je, co dokážu udělat pro vojáky, jak obohacuju systém. Myslím si, že na věku nezáleží. Můžete být mladý a mít za sebou nějaké výsledky, anebo sedět třicet let v kanceláři a nemít za sebou nic. Pro mě ale bude zásadní, co můj sbor řekne, až budu ve funkci končit, jestli třeba uznají, že jsem dokázal určité věci, že jsme se posunuli dál. Jsem poměrně cílevědomý a věřím, že se nám bude dařit. Týmová hra. Čím víc budeme silní a jednotní jako tým, tím silnější budu já a přijdou i výsledky.

4) Kdybyste měl být kritický, jak hodnotíte své předchůdce?

Své předchůdce hodnotit nebudu, ale určitě každý z nich dělal to nejlepší, co uměl.

5) Jak byste ohodnotil své roční působení v roli vrchního praporčíka Armády České republiky?

Bylo jedním slovem velmi hektické. Po třech týdnech ve funkci jsem měl nepříjemný zážitek s kriminální službou vojenské policie kvůli incidentu v Afghánistánu, což dodnes považuju za křivdu. Ten pocit mám v sobě hluboce zakořeněný. Ale zpět k samotné práci. Zavedl jsem dvoutýdenní reporty, abych měl přehled o činnosti kluků, kde jsou na výcviku, koho a kde bych mohl navštívit. Je to výborný nástroj k tomu, abych zůstal pořád v obraze.

Od začátku jsme řešili personální otázky, vyměnilo se mi deset vrchních praporčíků v hodnostech štábních praporčíků a nadpraporčíků. Musel jsem najít kvalitní náhradu, což se povedlo. Všechno jsme museli řešit s veliteli i samotnými vojáky. Komunikace! Od 1. ledna má navíc stříbrný sbor pod palcem celý kurz základní přípravy, to znamená, že se staráme o celou přípravu, koncepční dokumenty a instruktory. Věřte mi, že přípravy začaly už v září, kdy byli kluci vyslání na stáž do Vyškova a načítali a analyzovali. Teď doděláváme program základní přípravy a cítím, že jsme na správné cestě.

Foto: Odborné shromáždění vrchních praporčíků útvarů a zařízení armády | archiv Petera Smika

Až doteď jsem strávil 60 dní čistého času na cestách mimo generální štáb. Navštěvoval jsem útvary, výcviky, kariérové kurzy, mluvil jsem s lidmi a vysvětloval palčivá témata. V zahraničí se podařilo znovu reaktivovat kurzy v NATO škole v německém Oberammergau, budeme opět posílat nejenom praporčíky na kvalitní vzdělávání.

Navázal jsem velmi nadstandardní vztahy s oběma vrchními praporčíky Národních gard, se kterými naše armáda úzce spolupracuje. Před dvěma týdny jsme byli na jednání na americké ambasádě a dohodli se na možnosti výměny našich instruktorů. My budeme jezdit tam, oni recipročně k nám do Vyškova. Bude to tuna práce, je to na úplném začátku, ale půjde to.

Foto: Navázal jsem velmi nadstandardní vztahy s oběma vrchními praporčíky Národních gard, se kterými naše armáda úzce spolupracuje (snímek z jednání s Národní gardou Nebrasky). | archiv Petera Smika

Pokud by nás neovlivnil "koroňák", už jsme měli za sebou první běh, kdy budeme s generálem Opatou navštěvovat kariérní kurz generálního štábu. Tam jim budeme také představovat práci vrchních praporčíků. Jsem zastánce toho, že když se já s šéfem objevíme na kurzu a budoucí generálové naživo uvidí interakci čtyřhvězdy a jeho vrchního, tak to bude mít mnohem větší účinek než výčet povinností v předpise. Musíme jít lidem naproti a vysvětlovat naši roli. A nezapomněli jsme na naše veterány, a proto jsme věnovali hezkou částku Domovu Vlčí máky. Sebekritiku mám rád, protože jen na tom můžete růst.

Foto: Návštěva kariérového kurzu pro vedoucí praporčíky | archiv Petera Smika

6) Jak to všechno stíháte?

Nestíhám. Chtěl bych mít asistenta v hodnosti nadrotmistra nebo praporčíka. Udělal bych to na bázi rotačního fleku, kdy by se u mě točili třeba po půl roce mladí kluci. Získali by zkušenosti ze strategické úrovně a viděli mně pod pokličku. Budou v armádě ještě dlouho a zkušenosti se jim budou hodit. Chtěl bych zlepšit komunikaci s ostatními generály, protože spoustu věcí řeším možná až příliš horlivě, přitom by stačilo, abych s nimi častěji jednal. 

7) Jak vypadá pracovní den Petera Smika? A jak trávíte volný čas? Lze vůbec mít volný čas při Vašem nasazení?

Tak zaprvé, kdybych neměl žádné volno, tak je to průšvih. To by znamenalo, že si neumím zorganizovat čas. Abyste dokázal něco vydávat, musíte umět i přijímat. Můj pracovní den je typický právě tím, že není ničím typický, je pokaždé jiný. Každý den jsem jinde a řeším něco jiného, někdy se to neobejde bez dlouhých porad. Jsem úplně normální kluk a od toho se odvíjí moje zájmy. Volný čas trávím nejvíc se svojí manželkou, kamarády a rodinou. Dost jsme si teď navykli na režim dlouhých procházek u nás v okolí Berounky a upřímně nás to úplně dostalo. Máme rádi cestování, ale Česko je pro nás číslo 1.

Hodně času teď trávím na zahradě, kde si krásně čistím hlavu z pracovních týdnů. Mám rád běh a sport celkově, ale jen proto, že mám rád jídlo. ☺ Jako hrdý Plzeňák jsem velký fanda piva a všech sportů, co se v Plzni hrají. Doteď si vzpomínám na duben roku 2013, já v zahraniční operaci na ambasádě ve službě, díky časovému posunu dvě hodiny ráno, kdy dal ve finále hokejové extraligy proti ševcům v prodloužení Stráča gól a já křičel tak vehementně, že můj kolega vyběhl z pelechu se zbraní a myslel si, že přišel útok.

Jako mladý jsem závodně plaval a dokonce na tři roky nakoukl do juniorské reprezentace. Plavání mám dodnes rád, nedávno jsme začali s otužováním, a to je naprostá bomba. Psychohygiena. A až skončím v armádě, začnu znova pořádně skákat a střílet.

8) Při svém uvedení na Vítkově jste prohlásil: „Práce u speciálních sil mě naučila překonávat překážky a nalézat konstruktivní řešení.“ Jak moc musí být vrchní praporčík konstruktivní a naučit se překonávat překážky?

Asi chápete, že armáda je velká organizace, takže když chcete něco změnit, tak to není úplně lehké. Ale snažíme se. Pro mě je zásadní, že mám podporu generála Opaty a že je vůle něco měnit. Práce vrchního praporčíka je vlastně jenom o překonávání překážek a neustálém vymýšlení cesty, jak to zařídit. Ještě mnohem intenzivněji než tomu bylo u speciálních sil. Víte co mi v tom paradoxně pomáhá? Časopis Forbes, jehož jsem čtenářem a velkým fandou. Mám rád civilní vychytávky, příběhy lidí, co začínali od nuly, ale hlavně startupů, kde my jako Češi máme úspěchy. Mám rád příběh Josefa Průši, který vybudoval elitní firmu, která měsíčně sestaví tisíce 3D tiskáren. Teď v době koronaviru měla firma zásadní podíl na dodávkách štítů pro zdravotníky. 3D tiskárny jsou budoucnost. Představte si, že by klukům z opravárenského praporu z Klatov chyběly pracovní nástroje, tak by obešli armádní byrokratické šílenství v nákupech a vytiskli by si to sami. My se musíme dívat dopředu, navíc v civilu je téměř všechno už vymyšlené a dá se to aplikovat i v armádě.

Foto: Důvěra mezi náčelníkem Generálního štábu a vrchním praporčíkem je hlavní atribut úspěšné spolupráce. | Jana Deckerová, army.cz

9) Myslíte si, že mezi některými útvary panuje rivalita? Ozývají se hlasy, že některé elitní útvary, jako Speciální síly nebo Chrudim, jsou do jisté míry protežovány na úkor ostatních. Přeci jen jsou všichni součástí jednoho „vlaku“ a ten se při nespolupráci může „vykolejit“.

Armáda musí fungovat jako tým, a kdo to nechápe, neměl by v armádě být. Ale určitá rivalita tady vždycky byla, je a bude. Musí tady být, zdravá konkurence posouvá každý útvar dopředu. Ale musí to být v rozumných mezích. Chrudim jako téma nevnímám, naopak bych řekl, že kolikrát je to pouze proto, že tam šéf dřív sloužil. Divili byste se, kolikrát jsem na poradách viděl, jak zrovna tyto dvě jednotky mají některé věci težší.

10) Zúčastnil jste se několika zahraničních misí v Afghánistánu. Tam působení naší armády prakticky končí (vojáci ještě zůstávají v Kábulu, nikoliv už v Bagrámu, kde působili v roli strážní roty.). Myslíte si, že mise v Mali mohou nahradit zkušenosti, které jim dal třeba Bagrám nebo Afghánistán?

Ale my nepotřebujeme nahrazovat ty zkušenosti z Afghánistánu. Naopak je využijeme a přidáme další. Nejenom v Mali. Podívejte se, kolik lidí jsme protočili v Afghánistánu. Hodně na očích jsou nasazení speciálních sil, bagramská rota, předtím Logar a Vardak, ale nezapomínejme, že více než deset let jsme se učili poznávat jiné prostředí, učili se paštó a darí, kulturní odlišnosti, naši vojáci pracovali v mezinárodních štábech jako operační důstojníci, plánovači, měli jsme tam zdravotnický personál, který pracoval v první linii a řešil nejtěžší případy. Logistika si vyzkoušela nákupy v cizím prostředí, opravy materiálu s minimem prostředků. Otočili jsme tam nespočet vrtulníkářů a techniků, kteří létali v naprosto odlišném prostředí a v prostředí mnohem složitějším. Můj táta tam sám byl dvakrát.

Foto: Bojové nasazení 601. Skupiny speciálních sil v Afghánistánu (provincie Nangarhár, 2011) | archiv Petera Smika

V Kábulu chráníme zastupitelský úřad, máme zkušenosti z ochrany VIP z bojové oblasti. Afghánistán pro nás jako armádu byl naprosto klíčový. Profesionální armáda získala top zkušenosti a hlavně v mezinárodním prostředí jsme ukázali, že jsme velmi dobří. O tom je kolektivní obrana. Byli jsme jeden tým, společně se bojovalo i umíralo.

Sahel je časovaná bomba. Celá ta oblast bude vzhledem k náboženským problémům, ekonomické nestabilitě a demografickým změnám konfliktem budoucnosti. A my jsme připraveni. 12. června přebíráme velení v misi Evropské unie. Velí tam náš generál se svým štábem a budou úspěšní. Vytvoří dobré a pevné základy pro naše budoucí působení. 

11) Občas se v médiích a na sociálních sítích ozývají hlasy, proč vlastně v zahraničních misích působíme. Že naše armáda řeší spory daleko od našich hranic, což nemá nic společného s ochranou naší země. Co byste takovýmto lidem vzkázal?

Pro mě je důležité, že máme podporu 70 procent obyvatel. Jsme demokratická země a každý má právo říkat svůj názor, i když se mně třeba nelíbí. Dovolím si tady ale jednu reakci. Jsme díky konfliktům v zahraničí silnější. Vše, co děláme v zahraničí je právě proto, abychom byli schopni chránit naši zemi, až to budeme potřebovat. A znáte to: národu, který si neváží svých hrdinů, hrozí, že nebude mít žádné, až je bude potřebovat.

12) Poměrně nepopulárním tématem je dostupnost výzbroje a výstroje. Člověk si může poměrně často na sociálních sítích přečíst rozhořčené reakce přímo od vojáků, které se týkají třeba chybějícího oblečení GORE-TEX. Jak pohlížíte na úroveň výstroje a na fakt, že si naši vojáci často dokupují oblečení a výstroj za své v armyshopech? 

Upřímně, tohle je největší bolest. Každopádně pro mého šéfa a rezort obrany to je priorita. Ty nákupy se daří, vidím, že jsou tam lidi, kteří chtějí systém posouvat dál. Bohužel sklady jsou prázdné. Věřte mi, jezdím mezi lidi a 90 procent otázek jde na výstroj a vybavení. Moje role je vysvětlovat jim akviziční proces, vzdělávat je v tom, dát jim krátkou časovou osu nákupu jednotlivé komodity a popsat, že se řídíme nějakým zákonem. Jenže jak jim vysvětlit, že se opravdu dlouho nic nenakupovalo? Pouze tím, že už se konečně oblečou do něčeho nového.

V týmech, které píší specifikace, ale začali sedět i bojovníci, kteří mají reálnou znalost. Posouváme se dopředu. Na podzim bude obří dodávka přileb, které jsou dobré. Bojové opasky jsou ve vojskových zkouškách, brzy budou nové vesty. Je vytvořen pracovní tým, abychom vytvořili nový střih a vzor maskáčů, aby vojáci byli spokojení. Pak ale přijde klíčová fáze vysoutěžení nejlepší nabídky a také musíte mít finanční pokrytí, aby se sklady znovu naplnily.

Foto: S příslušníky Aktivní zálohy | archiv Petera Smika

13) Jak pohlížíte na současný stav některé naší techniky jako jsou BVP, tanky nebo terénní automobily a dosavadní vývoj jejich modernizace?

Armáda přežije všechno. Nikdy jsme nebrečeli. Teď je jasné, že modernizace a přezbrojení je nevyhnutelné. Nicméně je dobře, že se nakupuje. Našim lidem dochází trpělivost, protože jim vlastně už dvě dekády pořád někdo něco jenom slibuje. Já jsem optimista a než se šéfem odejdeme, věřím, že se klíčové projekty podepíšou a v roce 2025 uvidíme armádu v moderním kabátě.

14) Co když na novou techniku nebudou peníze? Je novodobá armáda vůbec schopna pracovat se současnou technikou, která je stará již několik dekád?

Vojáci si vždycky poradí. Budeme bojovat s tím, co máme a zvládneme to. Na druhou stranu, nepřijde mně v pořádku bránit zemi se šrotem, který by měl stát v muzeu v Lešanech. Uvědomme si, že třeba u střeleb z Dan už se opravdu jedná o průšvih, kdy to začíná být nebezpečné samotným vojákům. Jako Česká republika jsme se něčemu zavázali a nejde donekonečna jen brát a nic nedávat zpátky. Máme tady opravdu unikátní vztah ministra obrany a mého šéfa. Věří si, táhnou za jeden provaz a věci se opravdu hýbou správným směrem. 

15) Jste velmi aktivní na sociálních sítích a neštítíte se zapojit i do opravdu choulostivých debat. Stalo se, že vás někdo z diskutujících opravdu překvapil?

Víte, já už toho v armádě zažil docela dost a sociální sítě beru jako součást svého komunikačního portfolia. Osobní blog jsem si na facebooku spustil na začátku února a nyní mám skoro dva tisíce sledujících. Dal jsem si za cíl přiblížit svoji práci nejenom vojákům, ale i lidem z civilu. Chci, aby lidi viděli, že se armáda socializuje a chce se lidem přiblížit. Na spoustu věcí se dívám trošku jinak než moji starší kolegové a je to jedině dobře. Choulostivým tématům se v žádném případě nevyhýbám, protože takový povahově nejsem. Jsem přímý a mám rád věci narovinu. Je to můj modus operandi chování nejenom v práci, ale i doma.

16) Jak probíhá spolupráce s generálem Opatou, jak snáší kritiku a naopak, jak kritiku přijímáte Vy?

Generál Opata je známý tím, že si dokáže vyslechnout každý názor a nebere to osobně. Pokud mu přijde, že to co říkám, dává smysl, zařídí se podle toho. Naopak, když se mu to nelíbí, pošle mě do háje. Naše debaty jsou obohacující, dokážeme si velmi asertivně nalévat čistého vína a jsme k sobě naprosto upřímní. Velmi si na něm vážím, že se dokáže kolem sebe obklopit lidmi, kteří nejenom jeho, ale armádu jako organizaci posouvají dál. Podívejte se sami, jak armáda jako celek komunikuje s veřejností. Chováme se jako moderní a dynamická firma, která chce pro svoje lidi to nejlepší.

17) Co naši armádu čeká v nejbližších letech, co čeká sbor a bez čeho se nelze pohnout dál?

Armádu čeká hlavně největší přezbrojení v historii, a to je opravdu úkol, který zaměstná všechny na mnoho let. Neobejdeme se bez peněz ve státním rozpočtu a ve výdajích na obranu. Neobejdeme se bez kvalitních lidí, které musíme vzdělávat, starat se o ně, dobře je vybavit a dobře s nimi mluvit. Ano, armáda pořád musí fungovat na rozkazech. Nicméně právě role vrchních praporčíků je pak přijít mezi vojáky a hovořit i o nepopulárních tématech. Ti lidi musí cítit, že jim věříme.

18) Jak se staráte o vojáky, kteří odcházejí do civilu?

V tom máme obrovské rezervy. Do čeho se ještě pořádně opřu, je rekvalifikace. Taková ta fáze, kdy vám voják oznámí, že nebude prodlužovat závazek nebo vy už mu závazek neprodloužíte a on je na cestě do civilu. Tady máme obrovský rezervy a už teď vidím, že se některým lidem nechce nic měnit. Představuju si, že každý voják dostane jednoduchý návod jak, kdy a co má udělat, aby byl ten přechod co možná nejpřirozenější. A je to proces, který netrvá posledních pár měsíců, ale musí se natáhnout na poslední dva roky.

Voják má dostat kompletní podporu od experta na psychologii, HR specialistu, aby třeba vůbec věděl, jak napsat kvalitní životopis. Jaké má přednosti a kam by se na základě dobré analýzy jeho schopností mohl posunout. Musí být konkurenceschopný. Pořád věřím tomu, že i dnešní firmy si rádi vezmou člověka, který má v sobě řád a loajalitu. Další samostatná kapitola je nabídka rekvalifikačních kurzů. V dnešním automatizovaném a digitálním světě musíme kompletně překopat nabídku kurzů, která je tristní. V tom máme se šéfem shodu a půjdeme po tom.

19) Jaký máte osobní cíl v armádě?

Změnit myšlení lidí, kteří už nechtějí měnit svoje rigidní myšlení a jsou rádi, že jim přijde výplata a hlavně neudělat nic navíc. Změnit myšlení lidí tak, že vám hned neodpoví, že něco nejde, ale že začne přemýšlet o tom, jak to udělat.