Výzvy, které v posledních letech řeší Armáda České republiky, jsou v mnoha případech nadnárodní a jsou tak aktuální i v ostatních členských zemích NATO. Proto jsme požádali o rozhovor vojenského představitele České republiky při NATO a Evropské unii generálporučíka Iva Střechu, ve kterém jsme probírali například problematiku rekrutace a s tím spojené téma znovuzavedení prezenční služby, nižší míru odolnosti společnosti, ochotu podílet se na obraně státu, nástup nových technologií a mnoho dalšího.

Je rekrutace podobně palčivé téma pro ostatní armády členských států NATO, jako je pro Armádu ČR? 

Toto téma samozřejmě proniklo do programu jednání vojenského výboru a byly vydány úkoly strategických velitelů NATO v SHAPE a ACT, je evidentní, že valná část členských států se tímto problémem více či méně zabývá. Jedním z prvních konkrétních opatření bylo jednání personálních ředitelů členských států ke sdílení zkušeností zde na velitelství NATO v závěru minulého roku. Z diskuzí s mými protějšky zde na velitelství NATO je zřejmá různorodost přístupů. Některé severské státy staví na celkové ochotě obyvatelstva bránit svou zemi za každou cenu, a to bez ohledu na konečný výsledek. Naši přímí sousedé volí cestu navýšení platových prostředků vojáků nebo určitých benefitů a někteří zvolili variantu investicí do vzdělávání na všech úrovních. Nemyslím si však, že existuje univerzální řešení. Každá země si s tímto problémem bude muset poradit sama. Můžeme se ale v rámci Aliance od sebe učit a nové modely vyzkoušet, případně do nich nejít, protože jinde nefungovaly. K tomu je důležité reflektovat realitu dané společnosti, její legislativní limity a podmínky služby. Tyhle různé faktory také určují, že to, co jinde funguje, u nás nemusí a naopak. 

Řeší státy Aliance zavedení prezenční služby? 

Pokud myslíme prezenční službou základní vojenskou službu, pak některé státy, jako třeba Finsko nebo Norsko, ji stále mají a některé o jejím znovuzavedení uvažují. Z pohledu čistě vojenského, v kontextu současného nepříznivého vývoje bezpečnostního prostředí a ze zkušeností z průběhu vedené války na Ukrajině, má diskuze o schopnosti státu generovat a udržovat bojovou sílu v dlouhodobějším konfliktu legitimní základ. A nějaká forma prezenční služby by mohla být jedním z řešení. Prezenční služba v dnešním bezpečnostním kontextu není ale samospasná. Diskuze se vedou především o odolnosti celé společnosti a odolnosti všech kritických činností nutných pro chod celého státu. V Alianci tomu říkáme Whole-of-Society approach.  Tedy jednoduše, je třeba se do budoucna zabývat tím, zda současný model naší armády je dostačující pro udržení naší obrany. Obrana je a bude otázkou celé společnosti.

Jsou v oblasti náboru nových vojáků některé státy, u kterých bychom se mohli inspirovat a do jaké míry je možné, vzhledem ke kulturním a sociálním rozdílům jednotlivých států, sdílet zkušenosti? 

Kulturní a sociální zájmy, stejně tak i míra vnímaní hrozeb obyvatelstvem, jsou zásadní. Nelze plně aplikovat něco, co nám není blízké nebo historicky vlastní. To však neznamená, že bychom se neměli od partnerů něčemu přiučit. Téma vlastenectví rezonuje zejména v severských státech a v Pobaltí. Zajímavé mají projekty například ve Francii, kde v rámci udržitelnosti personálu rozšiřují projekty na podporu rodinných příslušníků a zraněných vojáků a soustřeďují se zároveň na zvýšení úrovně vzdělání populace a zavádějí odvodový den na středních školách, což je jakýsi ekvivalent našeho POKOSu, ale u nich je povinný pro všechny školy. 

Jaké další plošné výzvy týkající se většiny členských států Aliance řeší? 

Výzev je celá řada – nepříznivý demografický vývoj, zhoršený zdravotní stav mladé populace, konkurenceschopnost na trhu práce, nižší míra odolnosti společnosti a ochota podílet se na obraně státu nebo nástup nových technologií jsou jen některé z nich. Existuje mnoho průzkumů veřejného mínění a sociologických šetření, které zjišťují tyto faktory a jejich příčiny. Všichni samozřejmě řeší finanční náročnost a dobudování stávajících nebo vybudování úplně nových schopností, které jsme v době expedičních sborů upozadili nebo nebyly zásadní prioritou. Konkrétně se můžeme bavit o protiraketové obraně. 

Jaká je podle vás úroveň přípravy obyvatel k obraně státu u členů Aliance ve srovnání s POKOS v ČR? 

Programy severských států jsou veřejně známé a zajímavé. Švédsko a Švýcarsko mají programy civilní obrany, které zahrnují školení občanů v oblasti krizového řízení, první pomoci a základních obranných dovedností. Finsko a Norsko mají také systém školení občanů v oblasti krizového řízení, evakuace a první pomoci. Pořádají pravidelně cvičení, která simulují různé krizové situace, aby občané byli připraveni na reálné hrozby. Estonsko má programy zaměřené na kybernetickou bezpečnost a obranu, které zahrnují školení občanů v oblasti ochrany před kybernetickými útoky a krizového řízení. Je toho hodně.

Je pochopitelné, že u nich je míra urgence vyšší a zde je zmíněný Whole-of-Society approach dlouhodobě podporován a rozvíjen. Myslím si, že POKOS u nás je správná cesta. Nedávno byla schválena jeho nová koncepce pro období 2025–2030. Tato koncepce reaguje na zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě a klade důraz na širší zapojení celé společnosti do přípravy na obranu. Míru efektivity ale nejsem schopen posoudit. Tento úkol nespadá do mého portfolia.

Když skončí vojákovi v zahraničí závazek, má šanci dále pracovat pro stát, kdy se využijí jeho schopnosti a zkušenosti? 

Služba v zahraničí musí být nedílnou součástí kariéry příslušníků armády. Znalost aliančního systému a mezinárodního prostředí je důležitá pro práci na generálním štábu, kde řešíme naše a alianční dokumenty na denní bázi. Dokážou naše domácí problémy řešit v aliančním kontextu. 

Ne vždy tyto zkušené vojáky zařadíme na adekvátní pozice, kde zhodnotíme jejich nově nabytou znalost. Z opačného úhlu pohledu nemáme dostatečné zastoupení ve významnějších pozicích v mezinárodních strukturách. Příprava takového personálu, který je schopen reprezentovat republiku a být schopen ovlivňovat chod organizace, je dlouhodobý proces spojený s celoživotním vzděláváním a budováním kariér těchto lidí. Buďme však k sobě upřímní, práce s personálem v naší armádě není to, co nám jde nejlépe. Je to dlouhodobý problém. 

Jakým způsobem funguje v zahraničí propojení armády a obranného průmyslu s cílem zefektivnit vojenské dodávky? 

NATO nedávno přijalo novou výzvu na rozšíření průmyslové kapacity na summitu v Nice. Tato výzva, známá jako NATO Industrial Capacity Expansion Pledge, byla podepsána v červenci loňského roku. Cílem je zvýšit obrannou průmyslovou kapacitu a urychlit produkci napříč Aliancí.

Výzva zahrnuje dlouhodobé akce, jako je rozvoj národních plánů na posílení průmyslové kapacity, urychlení mnohonárodního nákupu, zlepšení implementace standardů pro zvýšení interoperability a odstranění překážek obchodu a investic. Aliance také slíbila dodávat kritické schopnosti v krátkodobém horizontu, zejména v oblasti munice a systémů protivzdušné a protiraketové obrany. Je to významný krok k posílení obranného průmyslu a zajištění bezpečnosti členských států NATO.

Letos v červnu budou přijaty nové Capability Targets (CT) 2025. Je v silách České republiky při uzákoněných výdajích na obranu ve výši 2 % HDP cíle CT splnit? 

Jak jste uvedl, CT 25 ještě nejsou schváleny, ale v rámci předběžných odhadů lze říct, že to nebude možné. A to i proto, že aktuálně platné CT 21 nejsme také schopni plně splnit. 

Jak jsou na tom podle vás ohledně splnění CT 2025 další státy? 

V souvislosti s válkou v Evropě a s ní spojeným „znovuobjevením“ požadavků na schopnosti potřebné pro kolektivní obranu má poslední edice nových cílů výstavby sil úplně jiný rozměr než ty předchozí. Jasně se ukazuje, kde máme po letech mírových operací největší nedostatky. Nejsložitější úkoly jdou do oblastí, které jsme v těchto operacích nepotřebovali anebo ještě nebyly známy. Protivzdušná obrana, bezobslužné systémy a obrana proti nim, nutnost působení v nových doménách jako je kybernetický prostor, vesmír, navýšení počtu těžších bojových útvarů, schopnost efektivně zasahovat cíle v hloubce území protivníka jsou jen některé z nich. S dvěma procenty HDP na obranu nejsme schopni v dohledné době splnit ani CT 21, natož naplnit požadavky CT 25. Toto není problém jen ČR, většina aliančních partnerů je v podobné situaci. 

Americký prezident Donald Trump hovoří o nutnosti členských států Aliance vydávat na obranu 5 % HDP. Jaké názory zní z velení NATO na tento nový směr a optimální výdaje na obranu? 

Dle mého názoru je 5 % v současné době mimo realitu. Nejde jen o peníze, jakkoliv bolestivé by bylo je najít, ale o schopnost je smysluplně vydat. Kapacity obranného průmyslu zejména v Evropě jsou nedostatečné a akviziční procesy jsou stále hodně komplikované. Nic oficiálního tady (v Bruselu) zatím nezaznělo, ale 3 % je aktuálně realistická částka, o které je možné se bavit. Vše bude závislé na vývoji bezpečnostní situace. 

Je v současnosti vůbec možné, vzhledem k rychlému vyzbrojovaní spojeneckých armád, aby byly účelně utraceny navýšené rozpočty armád? Stíhají podle vás výrobci zvýšenou poptávku uspokojovat v rozumných časových termínech? 

Všichni víme, že nejhorší je začít zbrojit v momentě, kdy začne krize. Obranný průmysl, navzdory velkému tlaku vlád, nenavyšuje své kapacity takovou rychlostí, jakou bychom chtěli. Ceny komodit i proto významně rostou. Rozšíření kapacit, urychlení výroby stojí velké peníze a průmysl by musel nést rizika, která jsou spojená s potencionálním uvolněním napětí v mezinárodních vztazích a snížením požadavků na jejich produkci. Vesměs se jedná o privátní sektor, pro který jsou zásadní dlouhodobé kontrakty. 

Na druhou stranu je zřejmé, že tato potřeba je obrovská a zde se můžu odkázat na slova dnes již bývalého předsedy Vojenského výboru NATO, admirála Bauera, že nechápe, jak si někdo může takovouto možnost nechat ujít. Je to ale značně komplexní problém, na který není jednoduché řešení.

Nemění se v jednotlivých členských státech NATO společenská nálada týkající se zvýšené potřeby výdajů na obranu? 

Mění se, a zásadně. Přirozeně to souvisí s pokračujícím konfliktem na Ukrajině, náladami ve společnosti, s chápáním míry nebezpečí a míry odpovědnosti převzít dobrovolně brannou povinnost mezi obyvatelstvem. Je zcela evidentní, že v celé Alianci je potřeba vynakládat na obranu víc, než tomu bylo v nedávné minulosti. Zda je to dost, je jiná otázka. Změna bezpečnostní situace není dána pouze válkou na Ukrajině, ale Ukrajina je už docela blízko, tudíž společenský dopad je značný, obzvláště v situaci, kdy Rusko neútočí jen na vojenské objekty, ale v podstatě srovnává se zemí celá města. V této situaci je zřejmé, že už nejde „jen“ o vojáky, ale v podstatě o všechny.

Aliance má své politické i armádní vedení. Souzní tyto dvě složky, pokud jde o budování evropské obrany? 

O tom, jak bude vypadat evropská obrana, rozhodují politici a vojáci mohou jen přinést svůj pohled na věc. O co se my vojáci snažíme, je vysvětlit politikům, že obrana je celospolečenskou záležitostí, že je nutné efektivně používat i další mocenské nástroje státu, jako diplomacii, informační působení, ekonomická opatření. A když dojde na ozbrojené síly, ty bez podpory obyvatelstva v konfliktech podobných tomu na Ukrajině nemohou uspět. 

Spolupráce je solidní, jen občas musíme upozornit naše politické partnery na to, že dlouhodobě zanedbané ozbrojené síly nejsou schopny plnit vše, co by od nich bylo aktuálně potřeba. Role vojenského výboru je poskytnout politickému vedení obou organizací nezávislé vojenské doporučení.

Jak je podle vás vhodná a potřebná standardizace výzbroje Aliance? 

Standardizace, interoperabilita a zaměnitelnost jsou pro veřejnost nesrozumitelná slova. Možná abstraktní v tom, co si pod tím mají představit. Znamená to pro nás ale schopnost společného působení různých národních armád v konfliktu, a to je absolutní prioritou, dokonce jsou tyto schopnosti základním stavebním kamenem pro vedení tzv. multidoménových operací v blízké budoucnosti. Co se týká procesů, struktur, doktrín, není skoro co řešit, to funguje. Pokud se začneme bavit o technických věcech, vstupuje do hry národní obranný průmysl, privátní sektor a jeho zájmy. To je kompletně jiný příběh. 

Ani v zemích bývalého Varšavského paktu, kde byl obranný průmysl centrálně řízen, nebylo možné dosáhnout úplné interoperability, a to o všem rozhodovaly státy pod taktovkou bývalého Sovětského svazu. Ideální stav, že všechny alianční státy jsou schopny se vzájemně doplňovat, sdílet náhradní díly nebo munici, jednoduše mezi sebou komunikovat na všech platformách, tady není a asi nebude. STANAGy však pomáhají zlepšit spolupráci a kompatibilitu.

Nemůže současný proces jednomyslného schvalování v rámci NATO do budoucna ohrozit celkovou akceschopnost Aliance? 

Tento princip je základ základů fungování organizace. Někdy i já cítím určitou míru frustrace nad důvody, pro které se státy nemohou na něčem dohodnout. Každopádně si však myslím, že opuštění tohoto principu by vedlo k fragmentaci Aliance. Pevně věřím, že v případě opravdové krize toto nebude problém. Jde především o obranu základních hodnot, které členské státy sdílejí, a ty se po každých demokratických volbách v jednotlivých členských státech zásadním způsobem nemění. 

Mění v obecné rovině současný konflikt na Ukrajině nějakým způsobem pohled velení NATO na zastoupení a roli jednotlivých druhů vojsk na moderním bojišti? 

Spíš než změnu bych to nazval jako adaptaci. Adaptace je nutná s nástupem nových technologií a proto, že současné války se vedou v doménách, které dříve nehrály takovou roli. Již jsem to trochu nakousl při otázce interoperability. Díky příznivé bezpečnostní situaci se Aliance dlouhá léta věnovala převážně krizovému managementu a bezpečnostní spolupráci. Naplňování principů kolektivní obrany, například v podobě naplňování závazků v podobě 2 % HDP na obranný rozpočet, bylo pro většinu států trochu stranou jejich zájmu. Tím docházelo ke snižování výdajů na obranu, zmenšily se ozbrojené síly, přešlo se na málo početné profesionální, víceméně expediční sbory. Investice šly do zbraňových systémů, které ve velké válce nemají potřebný efekt. Většina států už s velkým konfliktem v Evropě prostě nepočítala a tomu se vše přizpůsobilo. Návrat do původního stavu bude bolestivý. Znovu musíme mluvit o pojmech jako jsou odolnost státu a společnosti, efektivní obranný průmysl, válečné zásoby, bezpečnost dodávek, mobilizace apod.

Jak zástupci NATO vnímají nepřímé vyhrožování USA svému spojenci – Dánsku – ve formě použití síly proti jeho území – Grónsku? 

Toto téma je vrcholně politická záležitost dvou zemí a není předmětem oficiálních jednání ani neformálních diskuzí jak v NATO, tak ani EU. Jednota a soudržnost zůstává základním kamenem Aliance a přenést tuto diskusi – ať už záměrně nebo nechtěně – na půdu Aliance nebo Evropské unie by dalo tomuto tématu zcela nový rozměr.

Jakým způsobem válka na Ukrajině proměnila bezpečnostní prostředí v Evropě a jak na tyto změny reaguje NATO?

Ani válka v Gruzii, obsazení Krymu a ozbrojené konflikty na východě Ukrajiny nebyly dostatečným varováním. Dnes je tomu jinak. Aliance odvedla obrovský kus práce na posílení obranyschopnosti v mnoha oblastech. Koncepce obrany a odstrašení iniciovala rozsáhlý proces zpracování obranných plánů ve všech doménách a na všech úrovních. Došlo k harmonizaci Národních plánů s plány Aliance. Adaptovala se velitelská struktura. Posílila se spolupráce s partnery jako je EU, země Indo-Pacifiku, dochází k navyšování rozpočtů, obranné plánování vytyčilo ambiciózní cíle výstavby sil, posiluje obranný průmysl a průmyslová spolupráce, zavádí se nové technologie. Těch konkrétních kroků je hodně a nesmíme zapomenout, že to vše probíhá v podmínkách permanentní masivní podpory Ukrajiny.

Jaké jsou hlavní výzvy, kterým čelí NATO v souvislosti s prodloužením konfliktu na Ukrajině a jakým způsobem aliance plánuje udržet jednotu a soudržnost svých členů?

Jsou to především zvýšené nároky na obranné výdaje, posílení obranných kapacit a plnění Capability Targets, úkoly spojené s odstrašováním a posilováním kolektivní obrany a v neposlední řadě politická koordinace a prohloubení politických konzultací a koordinace mezi členskými státy.

Udržení jednoty a schopnost efektivního partnerství, to jsou dva klíčové úkoly. Ruské destabilizační operace jsou vedeny ve všech zemích. Vůle států pokračovat v podpoře Ukrajiny a rozvoji schopností ozbrojených sil jako součást odstrašení je základním předpokladem.

Jaké jsou možnosti pro deeskalaci konfliktu na Ukrajině a jakou roli by v tomto procesu mohlo sehrát NATO?

Konstruktivní role NATO při ukončení konfliktu bude velmi obtížná, protože jak zástupci Ruska opakovaně prohlašují, NATO je pro Rusko nepřítelem. Na seznamu nepřátelských států je ostatně i Česká republika. Otázce eskalace a v tomto ohledu deeskalace je zde věnováno hodně pozornosti. Každé rozhodnutí, opatření, strategická komunikace se touto optikou pozorně hodnotí a diskutuje. Nicméně k ukončení konfliktu musí být vůle na všech stranách. Bez kompromisů to nepůjde, ty budou muset udělat všechny strany konfliktu. Spravedlivý mír to asi úplně nebude. Z pohledu NATO je důležité, aby tato situace nevytvářela podhoubí pro další a mnohem větší ozbrojený konflikt v budoucnosti. Věřte mi, že tato diskuze není vůbec snadná, 32 států, 32 pozic. 

Nicméně, členské státy Aliance mohou pro toto vyjednávání udělat to, že maximálně podpoří Ukrajinu, aby měla co nejlepší vyjednávací podmínky a tedy silnější pozici. Členské země Aliance loni překonaly svůj cíl a poskytly Ukrajině bezpečnostní pomoc v objemu přesahujícím 50 miliard eur (přes 1,2 bilionu korun). Původní cíl byl přitom poskytnout Ukrajině pomoc za 40 miliard eur (asi bilion korun).

Jakým způsobem válka na Ukrajině ovlivňuje vztahy NATO s Ruskem a jakými kroky by Aliance měla přistupovat k budoucímu dialogu s Moskvou?

Po více než 30 let se NATO snažilo budovat partnerství s Ruskem, rozvíjet dialog a praktickou spolupráci v oblastech společného zájmu. Rusko ale porušilo a porušuje i nadále normy a principy, které přispívají ke stabilnímu a předvídatelnému evropskému bezpečnostnímu řádu. Napadením Ukrajiny se Ruská federace stala nejvýznamnější a nejpřímější hrozbou pro naši bezpečnost. Přestože NATO oficiálně deklaruje, že i nadále je ochotno udržovat komunikační kanály s Moskvou, aby zmírnilo rizika a zabránilo eskalaci, je důležité, aby Putin pochopil, že Západ je jednotný. 

Jak se budou vztahy dále vyvíjet nám napoví květnový summit v Haagu. Aliance se musí prezentovat jako sebevědomá a silná organizace, která je připravena bránit zájmy své a svých členů. Má k tomu veškeré předpoklady. Tak i tak nějaká úroveň dialogu musí do budoucna existovat. Je zřejmé, že pravděpodobně nedosáhne předchozí úrovně, protože vzájemná důvěra byla ze strany Ruska zásadně podkopána.

Jaké jsou důsledky války na Ukrajině pro globální bezpečnostní architekturu a jakou roli by mělo NATO sehrát při budování nového světového řádu?

Válka na Ukrajině přispěla k návratu geopolitického myšlení, kde národní zájmy a sféry vlivu opět hrají klíčovou roli. NATO je především obrannou aliancí, reprezentuje zájmy a hodnoty miliard lidí na této planetě, největší ekonomiku světa, disponuje největší vojenskou silou a technologickou základnou. Pokud se nám podaří zachovat jednotu, udržet existující a rozvíjet další partnerství, bude NATO a její členské státy bezpochyby i nadále důležitou součástí bezpečnostní architektury světa.