Armáda ČR si chce jako univerzální prostředek pro přepravu personálu i materiálu pořídit vozidla pick-up double cab, tedy náklaďáčky s čtyřdveřovou kabinou. Tímto článkem pokračujeme na stránkách CZ Defence v diskusi, zda se jedná o dobrý krok. Tentokrát se zaměříme na historický vývoj pick-upů a současnou situaci na trhu s těmito vozidly.

Je paradoxem Armády ČR, že nejzastaralejší technika v její výbavě je ta, která se v běžném životě ozbrojených sil používá nejvíc. Jedná se o osobní terénní automobily, které v našem vojsku zastupují letité a poruchové ruské UAZy a o něco mladší Land Rovery Defendery 1. Přesto armáda dala projekt náhrady osobních terénních automobilů k ledu a místo nich chce přednostně pořídit malé náklaďáky: pick-upy. A to v úctyhodném počtu 600 ks. 

Foto: Je paradoxem Armády ČR, že nejzastaralejší technika v její výbavě je ta, která se má v běžném životě ozbrojených sil používá nejvíc (na snímku osobní terénní automobil UAZ). | army.cz

Motivací zřejmě je, že pick-up střední kategorie je levný off road, který představuje zároveň ´osobák´ a zároveň náklaďák. Prostě vše v jednom, a ještě to stojí míň. No nekupte to! Jako vždy ale platí, že co je levné, není nutně dobré. Zákazníci na civilním trhu evidentně prohlédli, že v koncepci pick-upu je háček a v Evropě je o tuto kategorii vozidla zájem setrvale nízký, prodeje nedosahují ani jednoho procenta. A to tak nízký, že se dva výrobci rozhodli opustit trh. Končí produkce Mercedesu X a VW Amarok, v prvním případě bez náhrady, druhá generace Amaroku bude postavena na základě Fordu Ranger, původně ale neměla vzniknout vůbec. Dominujícími typy v této menšinové kategorii jsou v Evropě dlouhodobě Ford Ranger, Toyota Hilux a Nissan Navara.

USA: Kolébka pick-upů

Úplně opačná je situace pick-upů na druhé straně Atlantského oceánu. Pick-upy mají v USA 20procentní podíl na trhu, v řadě států jsou nejprodávanějším vozidlem vůbec. Dlouhodobě nejúspěšnějším modelem na americkém trhu je Ford F 150. V americkém případě ale pick-upy jen z jedné pětiny slouží jako užitková či pracovní vozidla. Naprostá většina zákazníků se pick-up pořizuje jako rodinný automobil, který ve většině amerických států představuje výraz určitého životního stylu. 

Foto: Dlouhodobě nejúspěšnějším modelem na americkém trhu je Ford F 150 (na snímku) | Ford Motor Company

Je však třeba zdůraznit, že ‚americký pick-up‘ se nerovná ‚evropský pick-up‘. Američané milují velké pick-upy s karosérií dlouhou okolo šesti metrů, které pohodlně uvezou pětičlennou rodinu i s nákupem na měsíc. Kromě Fordu F 150 je největší zájem o podobné obry Dodge RAM a Chevrolet Silverado. Cena těchto vozidel se pohybuje okolo tří miliónů korun. Oproti tomu evropské pick-upy, se kterými se lze s trochou šikovnosti proplétat i uličkami Starého Města či Českého Krumlova, jsou o metr kratší a stojí podle výbavy a motorizace i pod milión. V kontextu Armády ČR a její motivace ušetřit se tedy bavíme o středních pick-upech, jako je Toyota Hilux.

Foto: V kontextu Armády ČR a její motivace ušetřit se tedy bavíme o středních pick-upech, jako je Toyota Hilux (na obrázku). | Toyota Motor Sales

Oblíbenost pick-upů v Americe lze do značné míry vysvětlit kulturou a tradicí. Malé náklaďáčky se objevily už před první světovou válkou, většinou však šlo o účelové modifikace v malých počtech. Hned po válce Chevrolet přišel s malými náklaďáčky odvozenými od osobních vozů, ale není jistě překvapivé, že prvním pick-upem stavěným ve větších sériích byla nákladní verze slavného Fordu T. Henry Ford si všiml, že si běžné „téčko“ farmáři často upravují pro práci na poli a na farmách, a tak se v polovině 20. let začal vyrábět model T roadster se zadní ložnou plochou pro náklad. Během několika let se prodalo přes 130 tisíc těchto pick-upů. Zakrátko však byl nahrazen modelem A v provedení pick-up, který již předznamenal podobu moderních vozů této kategorie s oplechovaným nákladní prostorem.

Foto: Prvním pick-upem stavěným ve větších sériích byla nákladní verze slavného Fordu T (na snímku) | Wikimedia Commons

Před druhou světovou válkou se v USA našly firmy, které Fordovy pick-upy upravovaly do provedení 4x4, ale opravdu první sériově vyráběným civilním pick-upem s pohonem vše kol byl Dodge Power Wagon z roku 1946. Šlo vlastně o převlečený původně vojenský podvozek, nicméně byl natolik dobrý, že se jen malými úpravami prodával až do roku 1968. Dodge ve 40. letech přišel ještě s pick-upy série B a Ford představil první generaci dnes již legendární série F, které svým pojetím a tvary už ukazovaly, kam se tato kategorie bude ubírat další desetiletích.

Foto: Před druhou světovou válkou se v USA našly firmy, které Fordovy pick-upy upravovaly do provedení 4x4, ale opravdu první sériově vyráběným civilním pick-upem s pohonem vše kol byl Dodge Power Wagon z roku 1946 (na snímku). | Wikimedia Commons

Z náklaďáčku osobáček

Zlatým 50. létům v Americe mezi pick-upy vládly Fordy, Chevrolety a Dodge a začaly se objevovat i stroje, které nebyly primárně určeny pro práci, ale pro zábavu a rychlou jízdu. Chevrolet například v roce 1955 poprvé do pick-upu namontoval plnokrevný osmiválec. O dva roky později se také poprvé objevila dnes populární tzv. crew cab nebo také double cab. Tou byl vybaven International Harvester Travelette, nejdříve měl troje dveře, na počátku dalšího desetiletí už se prodával se čtyřmi dveřmi. Na konci 50. let se také objevily první pick-upy odvozené od běžných sedanů nebo kombíků, které dostaly i výkonné osmiválce, příkladem jsou známé modely Ford Ranchero nebo Chevrolet El Camino.

V 50. letech se však začaly prodávat nejen v USA i pick-upy odvozené od dodávek neboli vanů. Ty pocházeli především z Evropy, ale později i z Japonska. Příkladem je známý Bulli čili první generace VW Transporteru. Zahraničním pick-upům však v USA silně zatopila tzv. chicken tax, kterou americká vláda v roce 1964 uvalila na importované lehké užitkové vozy jako odvedu za evropské celní poplatky na americký export kuřat na starý kontinent. Výrobci se tuto daň snažily různě obcházet, buď stavěly továrny na výrobu lehkých užitkových vozů v USA, nebo vymýšlely různé fígle. Například Subaru od konce 70. let dováželo do USA model BRAT (který si mimochodem koupil i Ronald Reagan), který měl na ložné ploše připevněny dvě sedačky otočené proti směru jízdy, takže legislativně byl osobním autem (sedačky se daly samozřejmě vyjmout). 

Šesté desetiletí 20. století změnilo charakter picku-pů v USA, proměnily se totiž z vozů pro jízdu z farmy na pole a zpět na automobily použitelné i pro delší trasy po běžných silnicích. Do té doby byl pick-up i v USA vnímán jako marginální segment, od 60. let je to však v mnoha částech země jedno z nejpopulárnějších provedení vozů pro běžné použití. Obrovské pick-upy asi obyvatelům amerického středozápadu či Texasu připomínají vozy tažené voly či koňmi, na kterých kdysi dorazili jejich předkové. 

Macho Power

Další důvod nárůstu popularity velkých pick-upů ve Spojených státech ale souvisí opět s regulací trhu. V roce 1973 v souvislosti s ropnou krizí byly v USA zavedeny limity spotřeby pro osobní auta. Netýkaly se však užitkových aut. Důsledkem bylo, že druhdy oblíbené muscle cars a pony cars nahradily silné pick-upy a offroady stavěné nikoliv jako pracovní stroje, ale jako lifestyle vozy. V politicky méně korektních dobách tak mohly být prodávány modely jako Dodge Macho Power.

Foto: Dodge Macho Power | Wikimedia Commons

Ropná krize ale i americké výrobce donutila vyrábět menší pick-upy, které se ovšem musejí potýkat s konkurencí především z Japonska. Jsou to například také u nás známé a už zmiňované Ford Ranger, Toyota Hilux, Nissan Navara atd. V těchto středních pick-upech dominujících své kategorii v Evropě se však dospělý muž necítí jako macho, ale spíše jako sardinka. Platí to zejména o zadních sedadlech, které lze bez velké nadsázky označit jako nouzová.

Foto: V těchto středních pick-upech dominujících své kategorii v Evropě se však dospělý muž necítí jako macho, ale spíše jako sardinka. Platí to zejména o zadních sedadlech. | archiv CZD

Foto: V těchto středních pick-upech dominujících své kategorii v Evropě se však dospělý muž necítí jako macho, ale spíše jako sardinka. Platí to zejména o zadních sedadlech. | archiv CZD