Ruská agrese proti Ukrajině, která trvá již téměř pět měsíců, se již od prvních dnů stala nesmírně cenným zdrojem poučení pro armády západních států. Obecně se totiž očekávalo, že Ukrajina nebude schopna ruské invazi vzdorovat konvenčními silami déle než několik týdnů a že Rusko zvítězí, ačkoli pak patrně bude muset čelit partyzánské válce. Situace se ovšem záhy vyvinula naprosto odlišně, neboť Ukrajinci projevili výjimečné odhodlání, morálku a taktické mistrovství, zatímco ruskou armádu evidentně trápí obrovské problémy s technikou, taktikou, logistikou, velením a morálkou. Z výkonů, resp. úspěchů a neúspěchů armád obou stran se tak dá vyvodit široká škála závěrů pro aktuální procesy modernizace armád zemí NATO a EU. To se pochopitelně dotýká též Armády České republiky, resp. některých jejích probíhajících nebo zamýšlených programů pořizování vojenské techniky.

Foto: Ukrajinci projevili výjimečné odhodlání, morálku a taktické mistrovství, zatímco ruskou armádu evidentně trápí obrovské problémy s technikou, taktikou, logistikou, velením a morálkou. (ilustrační foto) | Shutterstock

Stručný přehled lze začít u tanků, jelikož právě tato kategorie techniky dlouhodobě budí velké a někdy až iracionální diskuse. Obrovské ztráty ruských tanků na Ukrajině, které už prakticky odpovídají čtvrtině předválečného stavu (protože Rusko už ztratilo okolo 700 z přibližně 2800 aktivně provozovaných tanků), vedly k hlásání názoru, že tanky jsou prostě zastaralé a ztrácejí význam, neboť se stávají snadnými oběťmi moderních protitankových řízených střel. Nejedná se zdaleka o první případ, kdy se tento názor objevil, ovšem skutečnost se dosud vždy ukázala být odlišnou a daleko složitější. Rozbory bitev na Ukrajině totiž prokazují, že tyto těžké ztráty ruských tanků nevyplývají ze zastaralosti tanků jako takových, nýbrž daleko spíše z nevhodné taktiky. Do jisté místy se tedy opakuje situace z Čečenska, kde v bojích o Groznyj ruské tanky také utrpěly porážku, což poté vedlo k celkovému odsuzování této kategorie vozidel, ačkoli se jasně ukázalo, že se ruští velitelé především dopustili obrovských chyb při nasazení tanků. To samé lze proto nyní konstatovat o bojích na Ukrajině.

Tanky nadále představují ohromně efektivní spojení palebné síly, pancéřové ochrany a terénní pohyblivosti, avšak to platí jedině za předpokladu, že fungují jako organická součást vojenské síly, která obsahuje též další nezbytné složky. Ostatně už ve druhé světové válce se prokázalo, že tanky mohou být poměrně snadno zranitelné zejména protitankovými kanony a přenosnými (pěchotními) protitankovými zbraněmi. Tanky proto musí provázet pěchota, která s nimi musí udržovat tempo postupu a měla by disponovat také adekvátním stupněm ochrany. Tak vznikla motorizovaná a posléze mechanizovaná pěchota, která zpravidla spolupracuje s tanky, protože si umí efektivně poradit s hrozbami, jimž mohou samotné tanky čelit jen omezeně. To posléze potvrdily i další konflikty, např. v Koreji nebo na Středním Východě. Je ale zřejmé, že ačkoliv ruští velitelé tyto zásady zajisté znají v teorii, nedovedou je správně realizovat v praxi, a proto ukrajinské protitankové zbraně ničí ruské tanky.

Pokud se však něco opravdu projevilo jako jednoznačně zastaralé, pak je to sovětská, potažmo ruská tanková konstrukční škola. Ta u tanků tradičně preferuje nižší hmotnost a malou siluetu, jenže na úkor ochrany osádky. Ruské tanky totiž mají nabíjecí automaty umístěné ve věži, kde se nachází též většina zásob munice. Po penetraci pancíře tedy zpravidla následuje sekundární exploze, která potom odtrhne věž od korby a způsobí okamžitou smrt osádky. Výsledkem pak je totální ztráta vozidla a tří vojáků. Západní tanky jsou konstruovány naprosto odlišně, neboť munice se skladuje odděleně od osádky, která tedy má i v případě exploze velkou šanci přežít. Moderní západní tanky navíc vesměs disponují podstatně silnější pancéřovou ochranou. Totéž koneckonců platí i o bojových vozidlech pěchoty, jelikož na Ukrajině byl zničen rovněž velký počet pásových vozidel řady BMP. Ta jsou sice lehká a rychlá, jenže úroveň ochrany osádky i převážené pěchoty je tristní. Také u nich totiž platí, že v případě proražení pancíře mají osoby v obrněnci pouze malou šanci vyváznout ve zdraví.

Pro Armádu ČR z toho tedy vyplývá poučení, že nyní budovaná těžká mechanizovaná brigáda musí disponovat moderními západními obrněnci, resp. tanky a bojovými vozidly pěchoty. Pro záložníky snad lze modernizované tanky T-72 ještě pokládat za postačující, ale aktivní útvary bezpodmínečně potřebují vozidla zcela nová. V případě tanků se jako nejvhodnější řešení jeví německý typ Leopard 2, který je již užíván v armádách čtveřice okolních států, tzn. Německa, Rakouska, Polska a Maďarska, a zřejmě se objeví též v armádě Slovenska. Tank Leopard 2 se ve své kategorii nepochybně řadí na světovou špičku, jeho konstrukce je osvědčená v provozu a současně stále nabízí evoluční potenciál. Kromě pořízení nových tanků je nezbytné konečně dovést do úspěšného závěru i výběr nových bojových vozidel pěchoty, která budou proti dnes provozovanému typu BVP-2 nabízet dramaticky vyšší úroveň pancéřové ochrany i ničivé síly. Tanky a pěchotní obrněnce musejí úzce spolupracovat a vytvářet perfektně integrovaný celek, který dokáže efektivně čelit všem hrozbám na bojišti.

Kromě pásových pěchotních obrněnců se v současných konfliktech vysoce efektivně uplatňují též kolová obrněná vozidla. Obvykle platí, že z hlediska odolnosti sice nedokážou konkurovat pásovým typům, mnohé moderní kolové obrněnce se však pásovým zcela vyrovnají z hlediska palebné síly. Kolová vozidla pochopitelně jasně dominují po stránce rychlosti jízdy po silnici, což může sehrát významnou úlohu, jestliže dojde ke konfliktu v regionu s hustou sítí pevných pozemních komunikací, neboť kolové obrněnce se tak mohou na potřebné místo dostat daleko rychleji než pásové. Armáda ČR by proto měla nadále investovat do nákupů a evoluce vozidel na osvědčené osmikolové platformě Pandur II. Na prvním místě je třeba provést výměnu dnes už nevyhovujících věží RCWS-30 za jiný, modernější a odolnější typ bezosádkové věže. Dále by bylo vhodné pořídit nově zhotovené exempláře vozidel Pandur II jak v bojové konfiguraci, tak v podpůrných variantách, každopádně však již v novém standardu, jenž nabízí mj. výrazně vyšší ochranu proti balistickým i výbušným hrozbám.

Nezbytnou součástí mechanizovaných vojsk ale musí být také kvalitní logistické zabezpečení. Průběh bojů na Ukrajině totiž ukazuje, že značná část ruských vojenských neúspěchů pramení z neefektivní a slabé logistiky, protože ruská armáda zjevně nedokáže poskytovat svým silám na bojišti nutnou podporu, jež zahrnuje dodávky munice, paliva a potravin nebo vyprošťování poškozené či v terénu uvázlé techniky. Ruská armáda trpí nedostatkem nákladních vozů, které navíc mají vážné provozní problémy. Preferování klasických valníků výrazně snižuje rychlost nakládky a vykládky, zatímco absence pancéřovaných kabin u naprosté většiny vozů znamená jejich snadnou zranitelnost. Ukrajinská armáda si je všech těchto slabin nepřítele zjevně velmi dobře vědoma, a tudíž velkou část svého úsilí soustřeďuje právě na ruskou logistiku. Útoky na špatně chráněné ruské zásobovací konvoje pak zcela zákonitě znamenají, že ruské jednotky na frontě nemohou vést ofenzivní operace podle plánu.

Česká armáda se těší výhodě, kterou nemá dokonce ani řada armád vyspělých zemí, jelikož na teritoriu České republiky působí zkušený a prestižní producent těžkých nákladních vozů, které představují páteř české vojenské logistiky. Automobily značky Tatra by tudíž měly být i důležitým prvkem podpory těžké mechanizované brigády. Za tímto účelem je třeba nakoupit nové vozy řady Tatra Force, optimálně vybavené nosiči kontejnerů nebo paletovými systémy, jelikož tato zařízení dramaticky zvyšují efektivitu nakládky a vykládky. Armáda potřebuje též cisterny na paliva a pitnou vodu. Pro přesuny tanků a bojových vozidel pěchoty jsou nezbytné tzv. tankové přepravníky, tedy výkonné tahače a podvalníky, neboť pásová vozidla se na delší vzdálenosti zpravidla transportují tímto způsobem, aby netrpělo jejich pojezdové ústrojí a aby nedocházelo k poškozování povrchu silničních komunikací. Co nejvíce nákladních vozů by se navíc mělo pořizovat v provedení s pancéřovanými řidičskými budkami, protože tím zákonitě dramaticky roste jejich šance přečkat nepřátelské akce.

Další významnou položku představují ženijní vojska, která pomáhají překonávat překážky na bojišti. Na Ukrajině se to prokázalo např. počátkem května při ruském pokusu o přechod řeky Severní Doněc, při kterém ruská armáda pozbyla desítky obrněných vozidel. Detailní analýzy této události dosud probíhají, ovšem zdá se, že na vině byla (opět) špatná koordinace, protože v blízkosti břehů se shromáždily početné ruské síly, jež poté dlouho čekaly na příchod ženistů a na stavbu pontonových mostů, čehož samozřejmě využila ukrajinská strana. Armáda ČR by každopádně měla investovat do komplexní obnovy parku mostních systémů, což zahrnuje mj. mechanizované mosty na automobilech a pontonové mostní soupravy. Vhodné řešení by mohl představovat např. mostní automobil AM-70EX, jehož most zvládne rovněž těžké západní tanky, a pontonová souprava IRB od firmy General Dynamics European Land Systems, která (stejně jako AM-70EX) využívá podvozky řady Tatra Force.

Válka na Ukrajině znovu potvrzuje také obrovský význam dělostřelectva a ukazuje, že armáda s větší hrubou ničivou silou rozhodně nemusí mít vyšší bojovou hodnotu. Ruská strana vlastní větší počet děl a raketometů než ukrajinská, avšak Ukrajina disponuje mnohem pokročilejšími prostředky pro řízení a navádění dělostřelecké palby. Ukrajinské zbraně proto střílejí mnohem flexibilněji, rychleji a přesněji než ruské, takže jejich reálná bojová hodnota je podstatně vyšší než hodnota těch ruských. Tento rozdíl vyniká tím spíše, vezmeme-li v úvahu fakt, že většinu dělostřeleckého arzenálu obou stran reprezentují identické, popř. velmi podobné zbraně, které pocházejí ještě ze sovětských časů. Situaci však nyní hodně proměňují nové západní houfnice ráže 155 mm, jež Ukrajina získává a nasazuje. Oproti ruským nabízejí mj. delší dostřel a vyšší účinnost munice, což dále zvyšuje schopnosti ukrajinské strany. Ostatně ona zkáza ruských sil na březích Severního Donce byla zřejmě způsobena zejména přesnou palbou tažených houfnic M777, které Ukrajina získala od několika států NATO.

Poznatky z tohoto konfliktu proto prokazují správnost rozhodnutí české armády zakoupit nové samohybné houfnice ráže 155 mm, a to francouzské zbraně Caesar na podvozku Tatra. Jde o výkonný a v reálném boji prověřený typ, který umožňuje palbu na vzdálenost téměř 40 km a používání „chytré“ munice včetně projektilů Excalibur se satelitním naváděním, které již byly koneckonců dodány rovněž na Ukrajinu. Houfnice Caesar začala ve druhé polovině května nasazovat v akci též ukrajinská armáda. Nesmírně důležitá je také schopnost zbraně Caesar spolupracovat s moderními systémy velení a řízení, díky nimž mohou dělostřelci přijímat data o poloze cílů a rychle nastavovat palebné prvky. Vysoce pohyblivý Caesar tak reprezentuje ideální nástroj pro taktiku „shoot & scoot“, kdy dělo zaujme pozici, vystřelí několik ran a poté rychle pozici opustí, aby se vyhnulo odvetné palbě protivníka. Za zmínku stojí rovněž fakt, že se na Ukrajině velmi osvědčují dělostřelecké raketomety, a proto by česká armáda měla zvážit opětovné zavedení této vysoce účinné kategorie zbraní.

Další složku, která si zasluhuje pozornost, reprezentuje protivzdušná obrana. Letecká převaha zůstává nesmírně důležitým faktorem a na neúspěších ruské ofenzivy se podstatně podepisuje fakt, že Rusko stále nedokázalo nad Ukrajinou získat vzdušnou nadvládu. Nedokázalo potlačit ukrajinskou protivzdušnou obranu, jež proto nadále způsobuje ruskému letectvu citelné ztráty. Největší počty zničených letounů a vrtulníky s rudými hvězdami si připisují přenosné systémy jako Stinger, ale úspěchy získávají i systémy středního a delšího dosahu, které patrně dokážou likvidovat i část ruských střel s plochou dráhou letu. Obrovský problém pro ruskou stranu pak představují ukrajinské bezpilotní prostředky, a to nejen slavné turecké bojové stroje Bayraktar TB2, ale i menší průzkumné a útočné drony. Ruská armáda evidentně postrádá systémy, které by si s touto hrozbou dokázaly efektivně poradit, jelikož ani vychvalované typy jako Pancir či Tor nejsou schopny zabezpečit adekvátní ochranu, takže ukrajinské drony dramaticky zvyšují ukrajinské povědomí o taktické situaci na bojišti.

Z toho lze vyvodit správnost rozhodnutí české armády zbavit se starých sovětských komplexů Kub a koupit špičkové systémy Spyder od izraelské společnosti Rafael, které mohou účinně zasahovat proti letounům, helikoptérám i střelám s plochou dráhou letu. Do tohoto systému se řadí i vynikající víceúčelový radiolokátor EL/M-2084, která původně vznikl pro komplex Iron Dome, ale potom si našel také mnoho dalších aplikací. Dokáže zachycovat a sledovat všechny druhy vzdušných cílů včetně dělostřeleckých projektilů a malých dronů. Na tomto místě by se proto mělo zdůraznit, že by česká armáda měla investovat nejen do pořízení samotných dronů, ale také do prostředků obrany proti nim. Stojí tudíž za zmínku, že český průmysl již nabízí mj. špičkový radiolokátor ReGuard, který dokáže sledovat i malé drony, a také směrové rušiče, jež dovedou vyřadit ovládání a navigaci dronů. Každopádně je ale potřeba tyto různé obranné prvky propojit do jedné integrované soustavy, která pak dokáže zajistit kvalitní protivzdušnou obranu celého českého území a jednotek české armády.

Ostatně protivzdušné obraně bojových jednotek by se rovněž měla věnovat pozornost, neboť i navzdory nepochybným kvalitám komplexu Spyder jde přece jen zejména o zbraň, která by měla zabezpečovat především obranu území a statických objektů, resp. kritické infrastruktury. Komponenty systému Spyder jsou umístěny na podvozku Tatra Force, což jim samozřejmě zajišťuje vysokou pohyblivost, jenže vzhledem ke konstrukci celého systému není možné, aby dokázal chránit např. postupující tankové či mechanizované síly. Protivzdušnou obranu těchto jednotek tedy bude třeba řešit jinak. Moderní pěchotní obrněnce vesměs mají možnost střílet i na vzdušné cíle svými kanony, ale tuto schopnost by měly doplnit i další prostředky. Např. by bylo možno využít šasi kolového obrněnce Pandur II či nového bojového vozidla pěchoty pro montáž onoho rušícího systému k ochraně proti dronům a další možností by mohl být mobilní raketový komplet blízké obrany, který by využíval již zavedené protiletadlové rakety RBS-70/NG na vhodném kolovém nebo pásovém podvozku.

Všemi předchozími tezemi se ovšem jako příslovečná červená nit táhne především maximální apel na efektivitu koordinace a spolupráce různých druhů vojsk. Tanky mají nepochybně stále obrovský potenciál, avšak mohou jej využít jedině s podporou mechanizované pěchoty. Tanky i pěchotní obrněnce potřebují kvalitní logistickou podporu, kterou zajistí nákladní automobily. Totéž samozřejmě platí také pro dělostřelectvo, které zůstává základním nástrojem k destrukci nepřátelských sil mimo vizuální kontakt. A všechny tyto součásti potřebují efektivní „deštník“ v podobě protivzdušné obrany. Akviziční záměry Armády ČR by tedy měly odrážet i vědomí, že každá složka současných ozbrojených sil má specifický úkol a že se všechny složky musejí vzájemně podporovat a doplňovat, aby se dostavil synergický efekt. Pro moderní armádu tedy zkrátka musí platit, že celek je více než součet částí.