Podpora domácího zbrojního průmyslu, to je téma, které se v médiích čas od času objevuje, a to jak v odborném tisku, tak i v různých politických prohlášeních. Zejména před volbami se politické strany a jejich představitelé předhánějí v tom, jak budou podporovat domácí zbrojní průmysl. Škoda jen, že tato podpora často skončí jen u deklarací, a reálná politika pak vypadá poněkud jinak. Příležitostí k takové podpoře by se přitom dala najít celá řada. Typickým, v poslední době hodně zmiňovaným případem je cvičný letoun L-39NG, klíčový produkt známé firmy Aero Vodochody.

Letoun L-39 Albatros

Letoun L-39 NG je přitom jen novou generací po desetiletí vyráběného letounu L-39. Ten představoval velice zajímavý fenomén, a proto stojí za to si jej krátce připomenout. Letoun L-39 Albatros (stejně jako jeho předchůdce L-29 Delfín) představoval vydařenou konstrukci. Oproti některým svým konkurentům vynikal především svou spolehlivostí, nenáročností. Příznačně vysoká byla u něj i technická úroveň zpracování.

Foto: Letouny L-39 Albatros | army.cz

I díky těmto vlastnostem letoun L-39 dosáhl neobyčejného rozšíření. Letoun L-39 sloužil v tehdejší československé armádě; možná ještě významnější je ale to, že letoun L-39  byl také rozsáhle exportován, a to prakticky po celém světě. Dominantním uživatelem se stal Sovětský svaz, významný byl i export do dalších států Varšavské smlouvy, pro kterou se letouny L-39 staly standardním cvičným letounem. Stejně tak byl ale letoun L-39 exportován i celé řady spřízněných států v rozvojovém světě – do arabských či afrických zemí, ale i států jihovýchodní Asie. Samozřejmě, těchto obchodních úspěchů bylo dosaženo jen díky specifickým podmínkám tehdejší doby, atmosféře studené války nahrávající vojenským akvizicím, ale také díky systému tehdejší RVHP, kde byla Československá republika direktivně určena jako dodavatel cvičných letounů. Přesto je faktem, že díky tomuto exportu se letoun L-39 stal nejrozšířenějším proudovým cvičným letounem.

Důležité je, že každý takový zbrojní export přinášel tehdejšímu Československu výrazný ekonomický zisk. Jistě, mnohdy byly letouny L-39 dodávány i těm státům, které za tyto letouny platily velice liknavě, a v některých případech dokonce tyto dodávky de facto nikdy nebyly zaplaceny. Přesto lze konstatovat, že letoun L-39  tehdejšímu státnímu podniku Aero Vodochody, ale i československému státu přinášel miliardové částky. Výroba letounů L-39 navíc výrazně přispívala i k zaměstnanosti v tehdejší ČSSR. Nešlo přitom jen o samotný podnik Aero Vodochody, zaměstnávající v té době tisíce zaměstnanců, ale i o celou řadu menších subdodavatelských firem prakticky po celé republice. Letoun L-39 tak představoval svébytný ekonomický fenomén, který výrazně napomáhal tehdejší ekonomice, a tedy i československému státu jako takovému.

I přes všechny své přednosti letoun L-39 postupně zastarával. Proto byly vyvinuty jeho nástupci  - letouny L-39 MS/ L-59 a L-139. Specifickou kapitolou je letoun L-159, který ovšem představuje lehký bitevník a nikoliv cvičný letoun, byť také vznikl na bázi letounu L-39. Vzhledem k tomu, že tyto letouny se zrodily ve složitých devadesátých letech minulého století, která zbrojním akvizicím příliš nepřála, nedosáhly výraznějšího obchodního úspěchu a nedokázaly navázat na obchodní a ekonomický úspěch letounu L-39. Přesto Aero Vodochody i nadále pokračovalo ve vývoji cvičných letounů. Vývoj tak postupně dospěl až k letounu L-39 NG.

Foto: V prosinci 2020 uplyne dvacet let od zavedení lehkého bojového letounu L-159 ALCA do výzbroje Vzdušných sil AČR | Aero Vodochody, aero.cz

L-39 NG

Také letoun L-39 NG je po technické stránce velice zdařilý. Letoun L-39NG plně navazuje na letoun L-39; zachovává si všechny charakteristické technické prvky, kterými se vyznačoval již jeho předchůdce, a které byly zákazníky tolik oceňovány. Zásadně byla ovšem modernizována avionika, byl použit nový motor atd.

Důležitá je ale především sama technická koncepce letounu L-39 NG, kterou lze hodnotit jako velmi pragmatickou. Na rozdíl od letounu L-159  s jeho diskutabilní filozofií lehkého bitevníku letoun L-39 NG představuje klasický cvičný letoun. I letoun L-39 si zachovává sekundární schopnost působit jako lehký bitevník. Přesto je letoun L-39 NG primárně cvičným letounem.

O cvičné letouny je přitom ve světě čím dál větší zájem. Důkazem mohou být jak stoupající absolutní počty cvičných letounů, tak i široká škála jejich typů. Někdy se může zdát, že letoun L-39 NG se mezi těmito letouny poněkud ztrácí, a že svými výkony nemůže konkurovat moderním pokročilým cvičným letounům, jako je letoun JAK-130, italský M-346 či jihokorejský T-50. Takové hodnocení je ale mylné. Tyto letouny, svými výkony (ale i cenou) se blížící lehkým stíhacím letounům, potřebují vedle sebe nějaký jednodušší, levný a nenáročný cvičný letoun, na kterém by piloti mohli realizovat nižší úrovně výcviku. Právě takovýto dvoustupňový proudový výcvik je ve světě čím dál populárnější.

Stejně tak je ale ve světě řada menších letectev, které provozují jen lehčí typy stíhacích letounů (např. čínský letoun FC-1). Pro tato letectva je levný, nenáročný a přitom technicky pokročilý L-39NG vhodným řešením, protože je schopen jim pokrýt celý proudový výcvik. Cvičné letouny si ale pořizují i ty státy, které dosud téměř žádné vojenské letouny neměly, a kde cvičné letouny plní úkoly základního bojového letounu. Dalo by se tak říci, že dnešní doba a technický vývoj letounu L-39 NG jen nahrává.

Foto: Letoun L-39NG | Aero Vodochody, aero.cz

I proto se již objevují první zájemci o letoun L-39 NG. Jako první vážný vojenský zákazník se poněkud překvapivě ozval africký Senegal. Stejně tak se letoun L-39 NG dostal do hledáčku i dalších států a letectev, a to především z řad dosavadních uživatelů starších letounů L-39, kterým pomalu dochází jejich technická životnost. Takových států je přitom celá řada.

Zde se ale letoun L-39 NG potýká s určitým problémem. Mnohé státy totiž akvizici jakéhokoliv zbraňového systému podmiňují jeho zavedením do výzbroje domácích ozbrojených sil exportní země. Je to přirozený požadavek, jedině tak lze totiž garantovat skutečně plnohodnotné zajištění provozu daného bojového systému. Týká se to prakticky všech druhů vojenské techniky, a v případě letecké techniky to platí obzvlášť. Neochota států podpořit domácí zbrojní průmysl zavedením jeho produktů do výzbroje vlastních ozbrojených sil proto dokázala potopit celou řadu velice nadějných zbrojních projektů.

A právě tento problém se bohužel týká i letounu L-39 NG. Česká vláda totiž před nedávnem zarazila nákup letounů L-39NG pro státní podnik LOM Praha, resp. Centrum leteckého výcviku v Pardubicích, zajišťující výcvik pilotů pro AČR.  Podle některých zdrojů byl překážkou špatná ekonomická situace podniku LOM Praha, stejně tak byla údajně kritizována i vysoká cena letounů L-39 NG. Takovéto vnímání je ale zcela chybné. Vede nás k přirozené širší, obecné otázce. Má český stát podporovat svůj domácí zbrojní průmysl? A jak má stát tuto podporu realizovat, má jít o upřednostnění jeho produktů a jejich zavádění do vlastních ozbrojených sil?

Má stát zbrojní průmysl podporovat?

Někdy se lze setkat s názory, že je zbytečné domácí zbrojní průmysl podporovat, protože tato podpora jde na úkor jiných výdajů, a že jde jen o klasické přerozdělování. Jiné hlasy upozorňují na fakt, že AERO Vodochody jsou dnes ryze privátním subjektem, a stát by tedy neměl podporovat jednu soukromou firmu penězi získanými z prostředků jiných firem, resp. jiných průmyslových odvětví. Takovéto neoliberální přístupy ovšem většinou fungují jen na papíře, a praxe jasně ukázala jejich mylnost.

Předně lze konstatovat, že svůj domácí zbrojní, resp. letecký průmysl podporují prakticky všechny státy světa. A zdaleka se nejedná jen o etatistické ekonomiky, jako je např. Rusko nebo Čína. Svůj domácí zbrojní průmysl výrazně podporují i vyspělé západní demokratické země, např. Velká Británie, Francie či USA. Stejně tak svůj domácí zbrojní průmysl podporují i nové ekonomické mocnosti, jako je např. Jižní Korea. A výsledky obvykle bývají pozitivní.  Když to jde i jinde a vede to k úspěchům, proč by touto cestou nemohla postupovat i Česká republika?

Je také zajímavé se podívat, jak tato podpora bývá realizována. Obvykle jde o podporu politickou (obchodní diplomacie, vedená často nejvyššími státními představiteli), ekonomickou (poskytnutí úvěrů, financování daného obchodu) atd. Často je ale tato podpora realizována právě tak, že ozbrojené síly si zakoupí takový produkt, který vytvoří domácí zbrojní průmysl – a který má zřetelný exportní potenciál. A to třeba i přesto, že ozbrojené síly daný produkt akutně nepotřebují. Nejde přitom o nějaké neúčelné nakupování toho, co je zbytečné. Jde spíš o to, že ozbrojené síly přehodnotí své priority, a daný systém, který by třebas potřebovaly až za několik let, koupí o něco dříve.

Každé takovéto upřednostnění domácího zbrojního průmyslu před dodávkami ze zahraničí má jeden zásadní ekonomický půvab. Pokud si stát, resp. jeho ozbrojené složky koupí určitý systém od domácího podniku (byť soukromého), státu se velká část z vydané sumy vrátí na odvodech a na daních, a to jak přímých, tak i nepřímých. V případě České republiky s jejím poměrně vysokým zdaněním se může jednat až o téměř polovinu dané sumy! Z tohoto pohledu poněkud nemá smysl hádat se kvůli tomu, jestli určitý produkt je o nějakou částku, o nějaké procento dražší než srovnatelný produkt zahraniční. I v případě, že domácí produkt je o něco dražší, se taková akvizice státu vyplatí.

Dalším zásadním důvodem, proč státy takovou podporu zbrojního průmyslu realizují, je zvýšení či alespoň udržení zaměstnanosti. Nejde přitom jen o nějaké umělé udržování zaměstnanosti za každou cenu kvůli podpoře domácí spotřeby. Je třeba si uvědomit, že zbrojní průmysl stojí především na vysoce kvalifikované pracovní síle, s výrazným technickým a ekonomickým potenciálem. Ztráta i jen několika desítek odborných pracovníků přitom může ohrozit celý velký výrobní podnik, ale i dané odvětví zbrojního průmyslu, které přináší státu miliardové částky.

Nejde ale jen o zaměstnanost, ale také o technologický potenciál. Každá taková akvizice, každý realizovaný projekt totiž přináší i technologický pokrok. Ten lze pak zúročit i při dalších projektech, částečně se tento pokrok přenáší i do jiných, civilních odvětví. Relativně malá státní zakázka proto může rozhýbat celé odvětví zbrojního průmyslu, ale i ekonomiku jako takovou.

Je možná příznačné, že mnohé státy podporu domácího zbrojního průmyslu realizují i v časech dobrých, v době ekonomické prosperity. A to z jednoho prostého důvodu – prostě se jim to vyplatí, a to zejména z dlouhodobého hlediska. Mnohem aktivněji se ale státy angažují v dobách ekonomických krizí – jako je třeba i dnešní koronavirová krize. V takových případech státy svou podporu jen navyšují. Často tato podpora má opět formu akvizice nějakého produktu domácího průmyslu, jeho upřednostnění před jinými vojenskými akvizicemi, realizovanými v zahraničí. Někdy jde zas jen o rozšíření již probíhající akvizice. Něco takového by si zasloužil i letoun L-39 NG.

Ovšem snad nejzásadnějším argumentem pro takovou podporu ze strany státu je již zmíněný exportní potenciál daného zbrojního systému. A tento potenciál letoun L-39 NG bezesporu má.

Stačí se jen podívat na současné uživatele starších letounů L-39. Letouny L-39 dosud slouží v desítkách států, a to množství stovek letounů!  V mnoha případech jde ovšem o letouny již starší a opotřebované provozem, a dané ozbrojené síly budou muset letouny L-39 dřív nebo později nahradit. Letoun L-39 NG je přitom ideálním nástupcem letounu L-39, pro takové letectvo je to nejednodušší a nejefektivnější řešení. Pravda, některé z těchto států jsou pro letoun L-39 NG ztracené, protože jsou pod vlivem Ruska, anebo Číny, jejíž zbrojní průmysl navíc může letounu L-39 konkurovat velice podobným letounem K-8. Přesto jsou zde desítky států, jejichž letectva budou v dohledné době potřebovat nové cvičné letouny – jako je právě letoun L-39 NG.

Nejde ale jen o tyto státy, dosavadní uživatele letounů L-39. Zde si zaslouží vyšší pozornost fakt, že o letoun L-39 NG projevil vážný zájem africký Senegal. A to i přesto, že Senegal si objednal pouhé 4 kusy, a tento obchod byl navíc odložen (je ale příznačné, že nebyl zcela zrušen). Senegal totiž dosud téměř neprovozoval žádné proudové letouny, a jeho ozbrojené síly se orientovaly převážně na dodávky zbrojní techniky z Francie, bývalé koloniální mocnosti. Přesto v posledních letech senegalská armáda zakoupila velké množství zbraňových systémů ze střední a východní Evropy. Podobných států je přitom v rozvojovém světě celá řada. I tato akvizice tak ukazuje na určitý posun, který se v posledních letech projevuje na světovém zbrojním trhu. V důsledku toho letoun L-39NG (oproti letounu L-39) některé své potenciální odběratele ztratil, jiné ale získal. Jde tedy jen o to tohoto jevu využít.

Je tedy zřejmé, že exportní potenciál letoun L-39 NG má. Jistě, nebude to jako v případě letounu L-39, kdy se podařilo do zahraničí exportovat tisíce letounů. Přesto lze odhadnout exportní potenciál letounu L-39 NG na stovky kusů! Každý takový export přitom představuje miliardové částky, a ty plynou nejen výrobci, ale prostřednictvím daní a odvodů také do ekonomiky, do státního rozpočtu. Nějaký neuvážený krok, nedostatek podpory ze strany státu pak může tento potenciál ohrozit. Hrozí tak nebezpečí, že kvůli úspoře několika desítek milionů stát, Česká republika ztratí miliardy.

Důležité je, že takováto akvizice produktu domácího zbrojního průmyslu výrazně přispěje i k zvýšení zaměstnanosti. Opět – nejde jen o samotné Aero Vodochody, ale i o celou řadu dodavatelských firem. Akvizice letounů L-39 NG by pak podpořila schopnosti těchto firem, jejich technologický a ekonomický potenciál. I z tohoto důvodu se podpora domácího zbrojního průmyslu prostřednictvím akvizice jeho produktů jen vyplatí.

Zkušenosti ze zahraničí navíc ukazují, jak, resp. kým je tato podpora obvykle realizována. Na takovéto akvizice jdou prostředky ze státního rozpočtu, z různých mimorozpočtových rezerv atd. Daný projekt ale většinou realizuje nějaká státní instituce (často i speciálně vytvořená pro takovéto účely). Nikoliv ale jen ze svých prostředků! Taková státní instituce je obvykle jen jakýmsi prostředníkem, realizátorem akvizice. V případě České republiky se pro tyto účely státní podnik LOM Praha přímo nabízí, přestože může působit jen jako realizátor projektu a nemůže projekt realizovat jen vlastními silami, vlastním kapitálem. Je ale poněkud iracionální argumentovat tím, že podnik LOM je v červených číslech, a na takovýto projekt nemá finance. Zde je naopak na řadě stát jako takový. Každopádně podpora takového projektu by byla efektivnější než jen pouhé nalití prostředků ze státního rozpočtu pro pokrytí ztrát daného podniku.

Jak vidno, všechny argumenty hovoří spíše pro podporu zbrojního průmyslu – a to zvlášť v případě takového produktu, jakým je cvičný letoun L-39 NG. Víme proč takovou podporu realizovat, ale také jak ji realizovat. Už třeba proto by stálo za to takovou podporu domácího zbrojního průmyslu uskutečnit.