Ruská invaze na Ukrajinu měla na vztahy mezi Čínou a Evropskou unií zásadní dopad. Na jedné straně EU uvalila na Rusko řadu sankcí a výrazně Ukrajinu podporuje, čímž vyvolala tlak na vztahy Číny s EU i Ruskem, na druhou stranu je také důležité zmínit fakt, že po roce 2013, kdy se stal prezidentem Si Ťin-pching, začaly Rusko a Čína stále více spolupracovat v oblastech jako technologie, obchod, infrastrukturní projekty atd. V tu dobu se již Čína ve svém přístupu vůči okolnímu světu začala chovat agresivně a čím dál méně hledala cestu kompromisu. Na to však EU nebrala zřetel a po ruské anexi Krymu se stávala na Číně stále více ekonomicky závislou.

Spolupráce mezi Čínou a Ruskem nakonec vrcholila několik týdnů před invazí, kdy Vladimír Putin a Si-Ťinping deklarovali spolupráci obou zemí jako „přátelství bez hranic“. Do jaké míry se jedná o oboustranně výhodný vztah, uvidíme až v příštích letech.

Ve světle měnícího se politického prostředí musely Čína a EU přehodnotit své vzájemné vztahy a projít novou realitou zvýšeného napětí mezi EU a Ruskem. Invaze donutila Čínu i EU, aby pečlivěji zvažovaly své zájmy a hledaly způsoby, jak vyvážit potřeby svých vztahů s Ruskem a Ukrajinou. V případě EU to platí dvojnásob.

To však bylo silně ovlivněno tím, že Čína sledovala pouze své vlastní zájmy, aniž by se snažila najít konsenzus a podpořit například uzemní celistvost a suverenitu Ukrajiny. Ta je vlastně jedním z argumentů, který Čína velmi často používá vůči státním aktérům, kteří se snaží navázat oficiální vztahy s Taiwanem. Nic na této věci nemění ani fakt, že se Čína rozhodla představit svůj dvanáctibodový mírový plán, kde však už v prvním bodě požaduje respektování suverenity všech zemí, čímž poukazuje v kontextu války na Ukrajině na to, že právě suverenita této země byla od prvního dne invaze narušena.

Dopady ruské invaze na vztahy mezi Čínou a EU jsou dalekosáhlé a mohly by mít i trvalý vliv na jejich vývoj v budoucnosti. Obě strany možná budou muset zvážit nové přístupy k vzájemnému zapojení, jako je zvýšená spolupráce v bezpečnostních a ekonomických otázkách, aby si udržely silné partnerství tváří v tvář rychle se měnícímu globálnímu prostředí. To však s ohledem na zvýšenou kontrolu čínských investic ze strany EU a vyšším důrazem na porušování lidských práv v Číně vidím jako velmi nepravděpodobné vyústění vztahů mezi oběma aktéry.

V konečném důsledku bude dlouhodobý dopad ruské invaze na vztahy mezi Čínou a EU záviset na tom, jak se situace na Ukrajině bude dále vyvíjet a na rozhodnutích, která obě strany v reakci na průběh války na Ukrajině učiní. Zatím můžeme pouze konstatovat, že se EU stále ještě nerozhodla pro nějaký radikálnější krok vůči Číně, aby tak dala jasně najevo, že její spolupráce s Ruskem není pro válku na Ukrajině řešením.

Je jasné, že EU by v tuto chvíli měla vůči Číně začít vystupovat asertivněji, a to i s vidinou toho, že bude muset redefinovat svou vlastní ekonomickou strategii vůči tomuto aktérovi. Avšak, jak můžeme vidět s ohledem na zahraniční politiky jednotlivých členských států a jejich nedávné zahraniční cesty do Číny, jednotlivé přístupy se dost často diametrálně odlišují od EU. 

Státy většinou sledují svůj vlastní národní a ekonomický zájem. Pak je tedy logicky velmi nepravděpodobné a v současném prostředí i těžko dosažitelné, aby byla EU vůči Číně asertivnější.

Navzdory změnám, ke kterým došlo ve vztazích mezi Čínou a EU, a přes všechna vyjádření evropských představitelů o vztahu mezi EU a Čínou v kontextu války na Ukrajině bohužel nedošlo k žádným výrazným posunům. Jedním z hlavních důvodů je značný ekonomický zájem jednotlivých členských států, ale zároveň i strach samotných představitelů EU z dopadu jakýchkoliv radikálních kroků vůči Číně, například v podobě sankcí. Zde můžeme opět zdůraznit ekonomickou provázanost mezi Čínou a Německem, které jako největší ekonomika v EU má taktéž nezpochybnitelný vliv na rozhodování v rámci bloku.

Foto: Čínský prezident Si Ťin-pching s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen (Peking, duben 2023) | Velvyslanectví Čínské lidové republiky

EU to staví do velmi těžké situace, neboť kvůli inflaci a problémům, které má v tuto chvíli (v kontextu války na Ukrajině) zejména v energetickém sektoru, si nemůže dovolit radikalnější kroky vůči Číně, protože by to dle mého názoru mělo ještě větší dopad než sankce vůči Rusku. To by následně způsobilo jednotlivým členským státům mnohem větší problémy než ty, se kterými se musí potýkat v současnosti.

Nehledě na to, že pokud celou situaci vztáhneme ke vztahům mezi USA a Čínou, musíme si uvědomit, že USA potřebuje silného partnera, který je schopný okamžitě a rázně reagovat na jakékoliv výkyvy na mezinárodním poli. Jedním z takových výkyvů by mohla být čínská invaze na Taiwan.

V případě, že EU chce hrát v budoucnu klíčovou roli v globálním měřítku, musí se začít soustředit na svou vlastní strategickou autonomii, na které se v EU v tuto chvíli pracuje již od roku 2013 a která by EU poskytla větší prostor pro definování své vlastní globální strategie. Zde však vidím jeden obrovský problém: EU je v tuto chvíli stále pouze transnacionální organizací, kde každý členský stát má jiné priority ve své zahraniční politice. (Například pro USA toto není problém, neboť se jedná o stát.) Z toho důvodu, můžeme velmi často pozorovat to, že EU pouze následuje příklad svého amerického partnera.

V případě, že EU chce budovat strategickou autonomii, musí se postavit čelem další výzvě: zreformovat vnitřní fungování unie tak, aby byla schopna svou sílu rezonovat navenek vůči externím partnerům. Bez reforem nebude EU schopna definovat aktivněji svou roli vůči externím hráčům, například Číně, hlavně z toho důvodu, že EU nebyla nikdy prvoplánově budována za účelem řešení vojenských konfliktů a reagování na ně, ale spíše proto, aby těmto konfliktům na evropském kontinentu zamezila. Jedním z možných impulsů pro reformu a větší důraz na strategickou autonomii pro EU by nakonec mohl být právě konflikt na Ukrajině.

Zdroj: CEVRO ARENA