Členství v NATO představuje bezpochyby nejvyšší možnou bezpečnostní záruku, kterou mohl jakýkoliv stát v historii čerpat. V případě správné koordinace se totiž jedná o alianci, která svými vojenskými, ekonomickými i lidskými kapacitami převyšuje všechny své oponenty dohromady. V poslední dekádě ale dochází k opakovanému zpochybňování závazku kolektivní obrany, tedy hlavní přednosti a hlavního důvodu existence NATO. To je patrné zejména v souvislosti s rétorikou amerického exprezidenta a reálného uchazeče o Bílý dům Donalda Trumpa, který princip kolektivní bezpečnosti opakovaně zpochybňuje. Připomeňme, že v jednom ze svých výroků se vyjádřil v tom smyslu, že by Rusko povzbudil, aby si s každou členskou zemí NATO, která dostatečně neplatí, dělalo, co chce.

Otázky pro Evropu

Pro Evropu tak z logiky věci vyvstává velmi zásadní otázka, jejíž znění je poměrně jednoduché: Co když v takto nestabilním světě Donald Trump (nebo kdokoliv jiný) tento slib přetaví z prozatím rétorické roviny do reality, a to zrovna v některé z krizí, o něž nemá současná Evropa zrovna nouzi? A proč by to politik představující pomyslnou výkladní skříň umění kremelské subverze západních institucí vlastně neudělal?

Pokud by chtěl kdokoliv vážnost jeho výroků zpochybňovat, stačí si jen vzpomenout na analogickou situaci z doby jeho předchozího mandátu. Trump v roli prezidenta USA na jedné tiskové konferenci po jednání s Putinem (pro některé možná překvapivě) podpořil namísto tvrzení amerických zpravodajských služeb právě tvrzení Vladimíra Putina. Jeho prezidentování bylo rovněž charakteristické daleko slabší podporou Ukrajiny, která (přestože se to z nějakého důvodu téměř neříká) byla Ruskem napadena již roku 2014. I přes tuto jen velmi slabou podporu ze strany USA Ukrajina ruské agresi nepodlehla díky pomoci Kanady a Velké Británie, které tento výpadek obstojně suplovaly, to však bylo v době daleko nižší intenzity konfliktu.

Lze v případě vítězství Donalda Trumpa opravdu očekávat změnu jeho postoje, nebo bude nutné na celoevropské úrovni udělat přesně to, co kdysi zvládla Kanada s Velkou Británií? Pro odpověď se stačí podívat do americké Sněmovny reprezentantů na to, jak dlouho přívrženci Donalda Trumpa pomoc Ukrajině blokovali a jaké důsledky to mělo pro ukrajinskou (tedy i pro evropskou) bezpečnost. Je tedy zcela jasné, že si ti, kterým o evropskou bezpečnost jde, nemohou dovolit být na tato překvapení jakkoliv nepřipraveni.

Oživení debaty o evropské armádě

Pro čtenáře zajímajícího se hlouběji o bezpečnostní architekturu Evropy zřejmě nebude příliš uspokojující odpověď, která by v řešení výše uvedeného dilematu zahrnovala jakoukoliv formu appeasementu se stále agresivnějším Putinovým Ruskem. Může být sice pravda, že ze strany Donalda Trumpa nebylo tvrzení o „ponechání spojenců na pospas Rusku“ myšleno vážně. Jenže kombinaci takto silných výroků z úst možného budoucího prezidenta země, která je pro fungování NATO klíčová, společně se stále se zhoršující bezpečnostní situací, nemůže již nikdo zodpovědný brát na lehkou váhu (jak tomu bylo v dobách méně turbulentních). 

Z výroků vrcholných evropských politiků tak opět začíná být patrný opětovný návrat dlouho odkládané debaty o konceptu evropské armády. Naposledy tuto myšlenku, právě v reakci na Trumpovy velmi ostré výroky proti spojencům v rámci NATO, zmínil italský ministr zahraničí Antonio Tajani. Tento koncept nebyl nikdy nijak cizí ani současnému francouzskému prezidentovi Emanuelu Macronovi.

Proč je Trumpova rétorika vůči spojencům tak problematická?

Čím je vlastně rétorika Donalda Trumpa problematická, když upozorňuje na něco, co by na první pohled mělo být jasné? Neplacení tolik skloňovaných dvou procent HDP ročně na obranu skutečně černým pasažérstvím je. Následující řádky nemají vyznít jako obhajoba neplnění závazku členských zemí NATO přispívat dvěma procenty HDP na obranu. Jde mi o vysvětlení strategie rozbíjení organizací podle určitého jednotného playbooku všech dezinformátorů, jehož velmi úspěšně zneužívají například i příznivci vystoupení ČR z Evropské unie.

Jakákoliv organizace, počínaje spolkem, má svá pravidla, stanovy a závazky, které se ne vždy dodržují na sto procent, a přesto tyto organizace fungují „bez ztráty kytičky“. Jejich členy totiž stále spojuje určitý společný zájem a ten, komu se participace vyplatí více, má ochotu také více participovat. Záměrné vyhledání bodů, které jsou plněny nejméně, korunované urážením těch, kteří závazky přesně na sto procent neplní, pak zákonitě vede jen k jedinému možnému výsledku. Tím je nejdříve nižší kvalita spolupráce a poté úplné ukončení činnosti takového spolku nebo organizace. Tak jako v každé problematice i zde platí jistá ale.

Tím prvním v případě NATO je, zdali ta tolik proklamovaná dvě procenta odráží skutečnou míru přispívání konkrétního státu do systému kolektivní bezpečnosti. A vymyslet příklad, že tomu tak nemusí vždy být, není zrovna těžké. Je přínosnější posílit kapacity v doméně boje proti dezinformacím a v oblasti kyberbezpečnosti (a ochránit tak společnou kritickou infrastrukturu a udržet odhodlání obyvatelstva k obraně), nebo provést daleko nákladnější akvizici vojenské techniky? Pro obranu je potřebné samozřejmě obojí, ale daleko dražší akvizice vojenské techniky bude bezcenná, pokud si voliči kvůli neřešené problematice dezinformací zvolí reprezentaci, která tuto techniku jednoho dne klidně předá agresorovi, nebo „jen“ zajistí, že mu tato technika nikdy nezkřiví vlásek.

Pro příklad nemusíme chodit příliš daleko, stačí se podívat, co dovedla Ficova vláda na Slovensku, které „de facto“ subversivním aktivitám Kremlu podlehlo. Odpověď na otázku, jestli jsou efektivnější dvě procenta na pozemní vojenskou techniku, nebo třeba desetina procenta do kyberbezpečnosti, je tedy přinejmenším komplikovaná. Celá věc se má jednoduše tak, že řada dobře kooperujících aliancí funguje i přes nedodržování některých programových bodů, jelikož je spojuje právě zmiňovaný společný zájem. A společný zájem u NATO stále platí, tím je zejména zadržování Ruska a Číny a boj proti terorismu.

Neexistuje tedy jediný racionální důvod (kromě služby zájmům Kremlu) dávat do popředí jednu z mála slabin. Společná kooperace se totiž vyplácí jak Evropě, tak USA, a to i přesto, že některé evropské státy slibovaná dvě procenta HDP neplní a USA skutečně NATO financují nejvíce. Mezi dopady zhoršené transatlantické spolupráce by totiž zcela jistě byla nižší stabilita evropského kontinentu, což by společně s velmi nestabilním Blízkým východem ohrozilo svobodu námořní plavby a tím i ekonomické zájmy USA. Toho, že tyto nebezpečné varianty patří na seznam amerických geopolitických priorit, evropští členové NATO často zneužívají a na obraně velká část z nich skutečně velmi nezodpovědně šetří. Na politicích je, aby tento argument začali při kontrování Donaldu Trumpovi používat častěji a hlasitěji, třeba právě společně s ideou evropské armády.

Nejlépe pod křídly NATO

Debata ohledně vzniku možné evropské armády existuje a odráží fakt, že téma bezpečnosti bude v nejbližší budoucnosti jedním z klíčových témat všech nadcházejících voleb v zemích EU. Jakákoliv debata o evropské armádě by ovšem neměla jít mimo rámec NATO, k čemuž existuje více důvodů. Výhodou NATO je zejména velmi efektivní struktura řízení a plánování, která by pouze na evropské platformě pravděpodobně vůbec nevznikla. Je třeba si uvědomit, že k významným členským státům Severoatlantické aliance patří rovněž země mimo struktury EU, které budou i v případě vítězství Donalda Trumpa a hypotetického pootočení kurzu USA blíže k zájmům putinovského Ruska pečovat o evropskou bezpečnost řádně.

Avšak ani výše zmíněné nevylučuje možnost vzniku daleko užší kooperace mezi like-minded státy z regionu střední Evropy společně se Skandinávií. Tato spolupráce již ostatně probíhá v rovině společné materiální i vojenské podpory bránící se Ukrajiny a další prohloubení kooperace se tak na této platformě přímo nabízí. Klíčovou roli by v této užší formě spolupráce mohlo hrát nejen Německo s Francií a Velkou Británií, ale také Polsko a konečně i Česká republika společně se Skandinávií a Pobaltím. Ať už tedy něco užšího vznikne, nebo ne, jisté je, že muniční iniciativa Hradu společně s (na Západě velmi dobře vnímanými) aktivitami vlády Petra Fialy zajistila České republice velmi dobrou startovní pozici v tomto rodícím se elitním klubu užší evropské bezpečnostní a obranné spolupráce.

Zdroj: CEVRO ARENA