Ve vztahu k výběrovému řízení zaměřenému na přezbrojení polního dělostřelectva AČR nezaškodí upřesnění některých základních informací. Jedná se o konstrukční řešení polních děl ve vztahu k taktice dělostřelectva. Polní dělostřelectvo moderních armád je zpravidla vyzbrojeno kanónovými houfnicemi, raketomety, minomety ráže 81 mm, případně taktickými raketami. Pojďme se blíže podívat právě na polní děla resp. kanónové houfnice.

Současná AČR má ve výzbroji samohybné kanónové houfnice vz. 77 DANA ráže 152 mm. Kanónová houfnice spojuje historické konstrukční rozdělení polních děl na kanóny a houfnice. Historicky se kanóny obvykle vyznačovaly dlouhou hlavní (ve srovnání s houfnicemi a moždíři) a jednotnou municí (spojení střely a nábojky tvoří jednotný náboj), přičemž střílely spodní skupinou úhlů na viditelné cíle.

Foto: Samohybná kanónová houfnice vz. 77 DANA | 13. dělostřelecký pluk "Jaselský"

Dostřel se dal měnit pouze nastavováním náměru. Houfnice jsou historicky mladší, přičemž měly obvykle kratší hlaveň větší ráži a používaly dělenou munici (střela a nábojka jsou dvě oddělené a samostatně nabíjené součásti náboje) a sloužily především k ničení cílů mimo vizuální kontrolu. Dělený náboj umožňoval měnit dostřel pomocí odebírání částí výmetné náplně v nábojce před střelbou. Hlavním cílem houfnic byl protivník za terénním krytem, nebo v polních i jiných opevněních. Vycházelo se rovněž z předpokladu, že dopad granátů na cíl shora má ničivější účinek na opevnění, stavby a v podstatě i na obrněnou techniku. Houfnice však mohly sloužit i k přímé podpoře pěchoty spolu s kanóny. Současná kanónová houfnice má dlouhou hlaveň, většinou opatřenou úsťovou brzdou a používá dělenou munici s granáty a zapalovači různého druhu. Může sloužit jak k přímé, tak k nepřímé střelbě.

Foto: Samohybná kanónová houfnice vz. 77 DANA na mezinárodním cvičení Joint Fires 2019 | army.cz

Současná polní děla se rozdělují podle způsobu pohybu na tažená a samohybná. Samohybná se dělí podle podvozku na kolová a pásová. Podle způsobu ochrany obsluhy a zbraně se samohybná děla dělí na pancéřovaná a nepancéřovaná. Podle způsobu lafetace a ochrany zbraně na vezená a tanková. Podle způsobu nabíjení na děla nabíjená manuálně (ručně), kombinovaně (kombinací manuální práce granátníka a nábojkáře s elektrickým, nebo hydraulickým doražečem) a automatická, kde nabití zajišťuje nabíjecí automat ze zásobníků, u moderních typů včetně časování zapalovačů. Za bezpečnější je považován elektrický doražeč ve srovnání s hydraulickým. Jedná se o zařízení, do nějž granátník a nábojkář manuálně položí postupně granát (střelu) a nábojku (výmetnou náplň/moduly) a ty jsou doražečem postupně zasunuty do nábojové komory hlavně.

Nejčastější provedení současných polních děl a vzorové typy jsou následující:

A) Tažená děla, obvykle v ráži 105, 152, nebo 155 mm. Mobilitu zajišťuje nákladní automobil, nebo jiný tahač, na němž se kromě obsluhy přepravuje i palebný průměr munice. Hlavní moderní typy jsou M198/155 mm (především USA), M777/155 mm a jeho modernizace (především USA), L118/105 mm (především V. Británie), houfnice D-30/122, nebo 125 mm a její modernizace (především Rusko). Uvedené typy se nabíjejí manuálně. Tažená děla jsou v rámci NATO používána v omezeném množství, přestože některé zbrojovky, například Nexter, je stále nabízejí. Nevýhodou je ohrožení nekryté obsluhy při střelbě a pomalejší příprava k palbě ve srovnání se samohybnými (viz body E, F) a do určité míry i s vezenými typy (viz body B, C, D).

B) Vezená děla na kolovém podvozku, nepancéřovaná. Jedná se o nákladní automobily 6x6, nebo 8x8 s dělem na pivotové lafetě na korbě, ráže obvykle 155 mm. U některých typů je na vozidle i palebný průměr munice, nebo jeho část. Většina typů není schopna střelby v kruhovém odměru, především kolmo do stran od osy vozidla. Nevýhodou je ohrožení obsluhy a zbraně jak za jízdy, tak při střelbě. Kabina chrání obsluhu pouze z hlediska povětrnostních vlivů. Většina typů byla modernizována pancéřovou kabinou pro řidiče a obsluhu. Nabíjení je obvykle manuální, nebo kombinované.

C) Vezená děla na kolovém podvozku s pancéřovou kabinou pro řidiče a obsluhu. Jedná se o levnější alternativu samohybných děl (viz E), obvykle ráže 155 mm. Nevýhodou je ohrožení nekryté obsluhy při střelbě a zbraně při přesunu i střelbě. Vzhledem k faktu, že se v dnešní době moderní děla v palebném postavení zdrží cca 2 minuty (během kterých vystřelí cca 6-8 granátů) od prvního výstřelu a následně odjíždí do dál, se však dá fakt nekryté obsluhy akceptovat. Nabíjení je manuální, nebo kombinované. Koncepce je prakticky shodná se skupinou B, s rozdílem pancéřové kabiny pro obsluhu. Vzorovým typem jsou obě verze děla CAESAR.

D) Vezená děla na pásovém pancéřovém podvozku. Většinou se jedná o starší typy, přičemž americké M107 a M110, již byly vyřazeny z výzbroje. V menším počtu zůstávají ve výzbroji ruské armády typy 2S5 Giacint/152 mm a 2S7 Pion/Malka/203,2 mm. Obsluha je vezena v pancéřové korbě, stejně jako část palebného průměru munice. Nabíjení je kombinované. Nevýhodou je nechráněná obsluha při střelbě a zbraň při přesunu i střelbě. Trvalá rychlost střelby může klesat z důvodu únavy nabíječů a povětrnostních vlivů. Historicky existovala samohybná děla na pásovém podvozku převzatém z tanků a s dílčí pancéřovou ochranou po obvodu bojového prostoru, například typy M7 Priest a Sexton v době druhé světové války.

E) Samohybná děla obrněná (tanková) na kolovém podvozku. Vyznačují se tím, že dělo je lafetováno v uzavřené věži, takže koncepce připomíná tank kombinací pancéřové korby a věže. Obsluha i zbraň jsou proto chráněná jak za přesunu, tak při střelbě. Odměr je obvykle kruhový a nastavuje se pohybem věže. Ve vozidle se přepravuje palebný průměr, nebo jeho část. U novějších typů (DANA, Zuzana, Eva, Archer) se používá automatické nabíjení. U děla Archer se nabíjí muniční zásobníky přímo z muničního vozidla. Automatické nabíjení zaručuje udržování dlouhodobé vysoké rychlosti střelby. Skupina E je ve srovnání se skupinou D logicky dražší o pancéřovou věž se systémem automatického nabíjení.

F) Samohybná děla obrněná (tanková) na pásovém podvozku. Konstrukčně jsou shodná se skupinou E, avšak pásový podvozek zajišťuje vyšší průchodivost v terénu ve srovnání s kolovými typy. U vozidel nad 25 t hmotnosti se jedná zhruba o 20 %, při použití podvozku Tatra o něco méně. Vzorové typy jsou například M109, PzH 2000, Msta, Koalicija, GCT F1. S výjimkou M109 jsou podvozky převzaty ze zavedených typů tanků a upraveny.

V rámci modernizace pozemního dělostřelectva začalo Ministerstvo obrany České republiky nedávno jednat o podpisu smlouvy s francouzským výrobcem Nexter Systems ohledně nákupu nových francouzských samohybných houfnic Caesar ráže 155mm včetně prvotní dodávky munice, dvou simulátorů, servisní soupravy, školení instruktorů a technického personálu. Ministerstvo obrany se tedy dle výše uvedeného výčtu vzorových typů polních děl zvolilo kategorii C.

Základním parametrem bylo naplnění standardů NATO (především dostřel 40 km, munice ráže 155mm), protože pořízení nových houfnic je i naším aliančním závazkem. Houfnice budou součástí výzbroje těžké brigády, kterou resort obrany slíbil vybudovat do roku 2026. Dalšími kritérii byly například využití podvozku Tatra k udržení jednotné podvozkové platformy nebo zavedení děla v armádách NATO.

Foto: Samohybná houfnice Caesar 8x8 | NEXTER

Samohybných houfnic Caesar se vyrobilo již 300 kusů. Francie tyto systémy aktivně využívala v Mali, ale i v Afghánistánu a Iráku. Francie však není jediným uživatelem houfnic Caesar. Tyto stroje využívá také Indonésie, Saúdská Arábie, Thajsko a Libanon. V Evropě si tato děla v konfiguraci podvozku 8x8 od společnosti Tatra loni objednalo Dánsko. 

Bohužel, v reakci na tuto událost někteří publicisté na internetu namíchali skupiny B až F dohromady, bez ohledu na bezpečnost obsluhy a logicky rozdílnou cenu.