Současná válka na Ukrajině má i přes všechnu svou krutost a tragičnost i jeden další rozměr – je jedinečným zdrojem poučení, byť bohužel spíše negativního rázu. Konflikt na Ukrajině je zdrojem ponaučení jak pro samotné armády, tak pro státy jako takové; ponaučením jak budovat ozbrojené síly, jak zajišťovat obranyschopnost země. Zkušenost Ukrajiny je navíc zajímavá i tím, že je podobná zkušenosti České republiky. Samozřejmě, každá země je zcela jiná a má odlišné dispozice, přesto si jsou některé procesy v obou zemích, potýkajících se s dědictvím (v případě Ukrajiny mnohem intenzivnějším) dlouholeté éry komunismu, velmi obdobné.

Foto: Konflikt na Ukrajině je zdrojem ponaučení jak pro samotné armády, tak pro státy jako takové; ponaučením o tom, jak budovat ozbrojené síly, jak zajišťovat obranyschopnost země. | Shutterstock

Ukrajina se po svém osamostatnění v roce 1991 nacházela ve složité, rozporuplné situaci. Na jedné straně byla dobře disponovaná (rozloha 603 700 km2, v době osamostatnění cca 50 mil. obyvatel), byla druhým největším státem SNS (Společenství nezávislých států), a patřila také k největším evropským státům. Velkou výhodou Ukrajiny byl i její rozsáhlý průmysl zahrnující celou řadu odvětví, stejně tak významnou devizou bylo i tradičně silné zemědělství. Přesto tyto dispozice byly v mnohém pro Ukrajinu spíše přítěží. Průmysl Ukrajiny byl sice rozsahem produkce silný, zároveň však byl zastaralý a neefektivní. Stejně tak i zemědělství bylo neefektivní, a zpočátku nebylo schopné ani zásobovat domácí obyvatelstvo. Velkým negativem bylo to, že rozpadem Sovětského svazu se rozpadl i celý ekonomicko-dodavatelský systém, ve kterém byly jednotlivé státy obvykle jen dílčími dodavateli (a to i v oblasti zbrojního průmyslu). Mnoho ukrajinských podniků tak doslova přes noc ztratilo své odběratele, jiní se zase potýkali s platební neschopností. Ukrajina byla navíc závislá na dodávkách ropy a plynu z Ruska, případně dalších zemí SNS. Ukrajina byla sice na první pohled silná, vnitřně (především ekonomicky) však byla slabá, a připomínala tak obra na hliněných nohou.

I proto se Ukrajina po svém osamostatnění okamžitě stala členem SNS, uskupení zahrnujícího prakticky všechny bývalé státy SSSR (kromě pobaltských zemí). Zároveň však začala již od poloviny devadesátých let realizovat svou proevropskou politiku. V Ukrajině a její politické reprezentaci totiž vždy existovala silná linie prosazující její evropskou identitu. Na Ukrajinu zapůsobily i pozitivní výsledky rozšiřování EU.

Prakticky od poloviny devadesátých let až do nedávné doby proto politiku Ukrajiny lze hodnotit jako lavírování. Na jedné straně se Ukrajina chtěla stát členem EU, na druhé straně nechtěla ztratit některé výhody plynoucí z členství v SNS a výhody plynoucí ze spolupráce s Ruskem. Velmi často z ukrajinské politické reprezentace zaznívaly hlasy, aby Ukrajina spolupracovala s oběma společenstvími, a z obou čerpala výhody, aby Ukrajina byla jakýmsi mostem mezi Evropou a zeměmi SNS včetně Ruska (to, jak je idea takového „mostu“ mezi dvěma zcela odlišnými celky naivní, přitom naznačovala i zkušenost někdejšího Československa, které se po druhé světové válce snažilo právě o takovouto politiku).

Z dnešního pohledu je zřejmé, jak moc byla tato politika lavírování pochybná. Přitom již tehdy existovaly pro Ukrajinu lepší alternativy. Pokud by se země po svém osamostatnění vydala cestou, jakou se vydaly pobaltské státy, tedy cestou jednoznačně proevropskou, případně by s těmito státy úzce spolupracovala, pak by Ukrajina, stejně jako tyto státy, prošla v devadesátých letech ekonomickou recesí (kterou tak jako tak prošla), avšak potom by se její ekonomika, obdobně jako v těchto státech, oživila. Především by však byla Ukrajina pro Evropu (ale i celý svět) politicky srozumitelnější, a měla by i silnější mezinárodně-politickou pozici.

Zkušenosti Ukrajiny tak ukazují, jak důležité je mít jednoznačnou, srozumitelnou politiku. Stejně tak se ukazuje, jak je ona politika „politických mostů“, politika „více azimutů“ chybná a v mnoha směrech naivní. Důsledkem takovéto zdánlivě výhodné politiky je totiž to, že daný stát pak není pro žádnou ze stran natolik zajímavý, aby se o něj skutečně zajímala, a aby mu pomáhala v případě nouze.

Součástí této politiky lavírování byla i bezpečnostní problematika, která byla velice složitá a nejednoznačná. Na jedné straně měla Ukrajina svou smutnou zkušenost z existence v rámci Sovětského svazu. Část ukrajinské politické reprezentace tak měla již od počátku obavy z možné rozpínavosti Ruska (které se přitom v dané době zaměřovalo spíše na své vnitřní problémy) a z možných nesouladů mezi oběma státy. I proto se toto křídlo ukrajinské politické reprezentace obracelo spíše k Evropě, a to jak k zemím západní Evropy, tak k zemím střední Evropy, ke kterým navíc měla i historicky blízko.

Na druhé straně Ukrajina ve své bezpečnostní politice i nadále dbala na dobré vztahy s Ruskem, což bylo z velké části dáno politickými důvody, ale i pocitem bezpečí a výhodnosti takovéto spolupráce – vždyť po celá devadesátá léta se zdálo, že by určitá koexistence s Ruskem byla možná, a to především díky spolupráci v rámci SNS. Ukrajinské vlády navíc musely brát v potaz i onu nešťastnou otázku silné ruské menšiny v zemi, což je taktéž nutilo budovat s Ruskem dobré vztahy. A to i přesto, že Ukrajina s Ruskem měla spory v otázce dělení majetku bývalé Černomořské flotily atd.

Jako určité východisko z této politiky se jevila neutralita Ukrajiny, kterou de jure Ukrajina nikdy nevyhlásila, ale de facto ji provozovala. Neutralita Ukrajiny byla dobrým argumentem pro Rusko, které se obávalo možného rozšiřování NATO resp. přiblížení NATO k ruským hranicím. Na druhou stranu neutralita Ukrajiny byla výhodná pro západní, resp. středoevropské státy, které tento stát naopak vnímaly jako hráz proti možné rozpínavosti Ruska.

Otázka neutrality Ukrajiny vyvstala naplno mnohem později, při postupném rozšiřování NATO o středoevropské státy, příp. státy jihovýchodní Evropy. Tehdy se jasně rýsovala možnost připojit se k tomuto trendu, který by dříve nebo později mohl vyústit v členství Ukrajiny v NATO. Avšak i v této době byl postoj ukrajinské politické reprezentace nejednoznačný, a země dál trvala na svém neutrálním postavení mezi Evropou, členskými státy NATO a Ruskem.

Dnes resp. již od roku 2014, se ukazuje, jak moc byly tyto úvahy naivní. Vždyť z retrospektivy je zřejmé, že Rusko nikdy nemělo s Ukrajinou příliš dobré úmysly. V Rusku vždy existovaly silné politické reminiscence, a to jak za éry Sovětského svazu, tak i carského Ruska, kdy Ukrajina byla v ruském područí, a z ní vyplývala snaha si Ukrajinu opět získat. Tyto reminiscence se přitom netýkaly jen politického extremismu, radikálů typu Žirinovského, ale i politiků, kteří zdánlivě byli v politickém středu. Právě to asi nejvíce ukazovalo na skutečnou tvář ruské politiky ve vztahu k zemím v jeho sousedství.

Příklad Ukrajiny tak ukazuje, jak moc nevýhodné je být neutrálním státem. Obdobně jako v mnoha případech z minulosti (německé obsazení neutrální Belgie, anexe neutrálních pobaltských států Sovětským svazem) se ukazuje, že základním problémem neutrality je to, že ji v případě nouze či potřeby nikdo nerespektuje. I v případě Ukrajiny její neutrální postoj nijak nezabránil Rusku v jeho čím dál ostřejší politice, která vyústila v dnešní válku.

Tato zkušenost je důležitá také pro Českou republiku. Vždyť i dnes se v české politice objevují hlasy, že by Česká republika měla být neutrální, že bychom neměli být členy NATO. Tyto hlasy většinou pocházejí z řad politického extremismu (KSČM, ultrapravicové strany), což však neznamená, že bychom je měli podceňovat. Je totiž pravděpodobné, že pokud ukrajinský konflikt zamrzne, a v tomto kontextu bude pokračovat ekonomická recese, dojde k zesílení těchto populistických subjektů, pro které bude dobrým terčem i naše členství v NATO. Poukázání na smutné zkušenosti Ukrajiny pak může být dobrou odpovědí na tyto populistické hlasy.

Ukrajina ve své snaze o neutralitu zapomněla na jeden základní prvek – a to ten, že neutrální země musí mít dostatečně silné ozbrojené síly, které jsou schopny odstrašit potenciálního nepřítele, a donutit jej, aby neutralitu země respektoval. Právě toto činily státy, které donedávna byly tradičně neutrální – Švédsko, Finsko, Švýcarsko.

Ukrajina však svou bezpečnostní politiku spíše zanedbávala. Do jisté míry to bylo pochopitelné, Ukrajina budovala svůj vlastní stát, politické vedení země se navíc muselo soustředit na ekonomickou problematiku. Přesto se dnes ukazuje, jak moc byla tato politika neprozřetelná. Tato politika se promítala především v nedostatečných vojenských výdajích, které se po dlouhá léta pohybovaly jen na úrovni cca 1 % HDP. Ukrajinský HDP byl navíc poměrně nízký, což absolutní velikost vojenských výdajů ještě více snižovalo.

Politiku nízkých výdajů na obranu Ukrajina neopustila ani po změně politické orientace v roce 2005, a nástupu prozápadně orientovaného prezidenta Juščenka. Ukrajinské politické velení nereflektovalo dostatečně ani válku mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008, která přitom jasně ukázala, že politika Ruska je čím dál asertivnější a že Rusko neváhá použít vojenskou sílu proti svým sousedům. Změnu této politiky přinesly až přímé útoky Ruska na Ukrajinu v roce 2014, anexe Krymu a vyvolání secese povstaleckých republik na východě Ukrajiny. Teprve až tehdy došlo k změně bezpečnostní politiky Ukrajiny, a konečně také byly navýšeny výdaje na obranu.

Díky těmto navýšeným výdajům se podařilo dosáhnout mnohého. Během posledních osmi let se Ukrajině podařilo výrazně posílit své ozbrojené síly, a všichni pozorovatelé konstatují, že ukrajinská armáda z roku 2022 je zcela jiná než ukrajinská armáda z roku 2014. Přesto ve světle dnešních událostí je zřejmé, že ani urychlené navyšování vojenských výdajů v posledních letech nedokázalo plně nahradit ztracený čas. Stejně jako v případě jiných států se tak ukazuje, že mnohem lepší a efektivnější je věnovat se otázce obrany dlouhodobě, a vojenské výdaje navyšovat pozvolna a kontinuálně.

Stát by měl dbát na svou obranu dlouhodobě, tedy i v době míru, kdy to zdánlivě není třeba. Pokud se stát začne věnovat otázkám obrany až tehdy, kdy mu již hrozí přímé nebezpečí, pak je to obvykle už pozdě. Ani urychlené navyšování vojenských výdajů pak nedokáže vynahradit ztracený čas. Překotné navyšování vojenských výdajů pak navíc není dostatečně efektivní, a obvykle vede k neúčelným, ne zcela promyšleným krokům, a ve svém důsledku i ke zbytečným ztrátám.

Česká republika šla v lecčem obdobnou, stejně chybnou cestou, kdy po dlouhá léta praktikovala politiku nízkých výdajů na obranu a vydávala na obranu pouhé 1 % HDP. Do jisté míry to bylo díky tomu, že česká politická reprezentace byla uchlácholena členstvím ČR v NATO – a to i přes výtky ze strany NATO, že vojenské výdaje ČR jsou nedostatečné. Teprve po roce 2014, v návaznosti na zhoršení bezpečnostní situace v Evropě, došlo k revizi této politiky, a tehdejší vláda se dohodla s opozicí na postupném navyšování výdajů na obranu na požadovaná 2 % HDP. Byla přitom zvolena velice racionální cesta, kdy mělo každý rok dojít k navýšení vojenských výdajů o 0,1 % HDP. Tato politika však nebyla dodržena; vojenské výdaje byly sice navyšovány, ale nesrovnatelně méně. Dnešní vláda se proto tváří v tvář současnému konfliktu snaží o urychlené navýšení výdajů na obranu, a to z dnešních cca 1,3 % HDP až na 2 % HDP, čehož by mělo být dosaženo v roce 2025 resp. již v roce 2024. Je přitom zřejmé, že takto urychlené zvýšení výdajů na obranu nemůže být tak efektivní, jak by bylo v případě, kdy by bylo rozloženo do delšího časového období. Lze proto jen doufat, že současné vedení MO ČR se dokáže vyvarovat chyb, které jsou pro politiku urychleného navyšování výdajů na obranu typické.

Příklad Ukrajiny je zajímavý i proto, že po svém osamostatnění tato patřila k vojensky silným státům, což bylo také důvodem, proč ukrajinská politická reprezentace realizovala politiku nízkých vojenských výdajů. Jenže ve skutečnosti ukrajinská armáda byla spíše papírovým tygrem. Ukrajinská armáda byla sice velmi početná (po osamostatnění disponovala dokonce 780 000 vojáky) a patřila k nejsilnějším armádám v Evropě, jenže tato armáda de facto žila pouze ze své minulosti, a svůj potenciál spíše postupně snižovala. Politika snižování početních stavů armády byla správná; problémem však bylo, že na rozdíl od jiných států toto snížení počtu vojáků nebylo kompenzováno zvýšením kvalit zbývajících vojáků. Také dlouhodobě plánovaná profesionalizace armády byla neustále odkládána a často byla realizována ne zcela vhodnými kroky, které postrádaly logickou návaznost. Docházelo k neustálým změnám rozvojových koncepcí, v návaznosti na rychle se střídající politické vedení resortu obrany. Armáda často měnila i své plány, které jednotky mají být zachovány, resp. rozvíjeny, a které naopak mají být rušeny (často i kvůli politickému lobbingu). V důsledku toho ukrajinská armáda investovala nemalé finance do posádek, které vzápětí rušila, a naopak rušila posádky, které se o něco později ukázaly jako potřebné a jen velmi složitě je obnovovala (k podobným jevům bohužel docházelo i v České republice v devadesátých letech). To vše vedlo k obrovským finančním ztrátám i ztrátě motivace vojáků, kteří tehdy jen obtížně hledali v armádě nějakou perspektivu.

Ukrajinská armáda po svém vzniku disponovala obrovským množstvím zbraní. Ukrajinská armáda měla např. více než 4000 tanků, měla více než 11 000 OT a BVP atd. Značná část této techniky byla relativně moderní. S tímto potenciálem však Ukrajina nedokázala optimálně hospodařit. Ukrajinská armáda logicky snižovala početní stavy své výzbroje (stejně jako prakticky všechny státy v té době). Jednotlivé kroky však byly často ukvapené nebo neuvážlivé a armáda se často zbavovala i té nejmodernější techniky, zatímco si nechávala techniku starší (příkladem může být odprodání armádních tanků T-80UD Pákistánu). Ukrajinská armáda téměř nenakupovala žádnou moderní techniku, a de facto rezignovala na nějakou akviziční politiku. Tento stav navíc prohluboval celkovou letargii, a dál zhoršoval celkovou úroveň armády. V důsledku této politiky pak měla Ukrajina v roce 2014, po svém napadení, jen omezený počet skutečně použitelných vojáků, pro které navíc měla jen malé množství výzbroje. Ukrajinu si v tomto směru můžeme srovnat s pobaltskými státy. Ty po svém osamostatnění disponovaly jen velmi malými armádami, pro které navíc měly jen minimum výzbroje, protože většinu zbraní a zařízení si odvezla ruská armáda. Pobaltské státy tak při rozvoji svých ozbrojených sil začínaly takřka od nuly, na zelené louce. Na druhou stranu se pobaltské armády zaměřily především na výcvik vojáků a navíc navázaly intenzivní spolupráci se západními, zejména pak skandinávskými, zeměmi, od kterých nakupovaly převážně starší, avšak ověřenou výzbroj. Výsledkem je, že pobaltské státy při rozvoji svých ozbrojených sil v poměru ke své velikosti dosáhly více úspěchů než mnohem větší a zdánlivě lépe disponovaná Ukrajina.

Ukrajinská zkušenost, ale i zkušenost České republiky, nám tak ukazuje, že budování ozbrojených sil je mnohem složitější, než se může zdát. Vyžaduje, aby se při tomto budování postupovalo opravdu dobře promyšlenými a vhodně načasovanými kroky. Jednotlivé kroky by navíc měly na sebe logicky navazovat, proto je třeba umět při tomto plánování vidět dostatečně dopředu. Budování armády je také třeba vnímat mnohem šířeji, s vědomím všech důsledků – ekonomických, ale i politických. Proto při plánování nestačí jen pouhé technokratické, ryze vojenské uvažování, ale mnohem komplexnější vidění.

Dnes je díky současné válce na Ukrajině zřejmé, že bude třeba AČR zásadně posílit, bude tedy třeba vybudovat armádu v lecčem novou, s mnohem vyššími schopnostmi. Pokud ale chceme, aby česká armáda byla skutečně efektivní, a aby nedošlo jen k rozházení navýšených výdajů na obranu, měla by se AČR, resp. MO ČR poučit právě z minulých chyb Ukrajiny i samotné České republiky.

Ukrajina nedokázala patřičně využít ani svůj tehdejší zbrojní průmysl, přitom po svém vzniku stát disponoval mimořádně výkonným zbrojním průmyslem, který dokázal produkovat celou řadu zajímavých zbrojních systémů pro pozemní vojsko – např. tanky T-80, vojenské nákladní automobily atd. Ukrajina disponovala i silným leteckým průmyslem (nákladní letadla Antonov), ale dokonce i lodním průmyslem schopným produkovat velké válečné lodě. Tento průmysl byl sice v mnohém izastaralý a disponoval jen staršími technologiemi, přesto byly jeho schopnosti impozantní.

Ukrajinský zbrojní průmysl byl schopen přicházet s mnoha novými, často i technicky zajímavými, zbraňovými systémy, byť šlo často pouze o modernizované varianty starších vzorů. Ty však často končily jen ve fázi prototypu. A to i přesto, že na vývoj těchto zbraňových systémů výrobní podniky i stát (ať již prostřednictvím ministerstva obrany či jiných státních institucí) vynaložily nemalé prostředky. Výše popsaná situace byla přitom výsledkem ani ne tak nedostatku finančních prostředků (i když i to samozřejmě hrálo svou roli), ale právě nedostatečnou koncepčností rozvoje ukrajinské armády, neustálého měnění rozvojových plánů a v neposlední řadě také až přílišného rozprostření investic do velkého množství často i zcela různorodých zbraňových a technických systémů. Ukrajina tak chtěla vyrábět všechno vlastními silami, nakonec však armáda nezískala téměř nic. Důsledkem této politiky byl navíc fakt, že mnohé ukrajinské zbrojní firmy buď zkrachovaly nebo se přeorientovaly na jinou výrobu, což se naplno projevilo právě po vypuknutí války v roce 201, kdy Ukrajina potřebovala nové zbraňové systémy, avšak její vlastní zbrojní průmysl je v mnoha případech již nedokázal produkovat. A když už něco produkoval, tak často ve zhoršené kvalitě, jak se ukázalo např. při výrobě obrněných transportérů BTR-3 či BTR-4 pro zahraniční zákazníky. Postupně se tuto situaci podařilo zlepšit, avšak za cenu mimořádného vypětí i vysokých (často neúměrně) finančních nákladů. Pokud by tyto finance vydala Ukrajina na vyzbrojení své armády, na podporu svého zbrojního průmyslu mnohem dříve, pak by dosáhla nesrovnatelně lepších výsledků. Dobře vycvičená a kvalitně vyzbrojená armáda by pak pravděpodobně dokázala protivníka (Rusko) odstrašit již jen samotnou svou existencí.

Závěr

Ukrajinská zkušenost tak ukazuje, že otázka zajištění bezpečnosti, obranyschopnosti státu se netýká jen samotné armády, ale je třeba ji vnímat mnohem šířeji. Důležitá je i schopnost a ochota využívat svůj vlastní domácí zbrojní průmysl, což se týká nejen ministerstva obrany, ale i dalších ministerstev.

Česká republika v současné době disponuje poměrně silným zbrojním průmyslem, schopným produkovat řadu zbraňových systémů, má však i svou vlastní zkušenost z let devadesátých, kdy zbrojní průmysl ztratil celou řadu svých schopností. Právě dnes by přitom tyto schopnosti byly potřebné. Pokud tedy Česká republika zamýšlí svou armádu, svou obranyschopnost výrazně posílit, měla by co nejlépe využít mimo jiné schopnosti svého vlastního zbrojního průmyslu.

Na závěr by chtěl autor podotknout, že jeho cílem rozhodně není dehonestovat Ukrajinu, autor chce jen poukázat na objektivně zjistitelná fakta, na určité historické zkušenosti, na jejichž základě lze dospět k určitému poučení, které je platné pro Ukrajinu i Českou republiku.