Ministerstvo obrany dlouhodobě proklamuje důležitost podpory domácího obranného průmyslu. V akvizicích jsou často přesně stanoveny podmínky nákupů, včetně offsetových programů a procentuálního zapojení domácích (často státních) firem do výrobních procesů budoucích akvizic (kupříkladu nových BVP). Jinak tomu je ovšem v případě přímého nákupu vysílaček americké firmy L3Harris za 80 milionů korun.

Foto: Pro naši armádu nejsou vysílačky Harris žádnou novinkou. První nákup těchto vysílaček se uskutečnil již před osmi lety pro naše vojáky působící v Afghánistánu, aby bez potíží mohli komunikovat s americkými kolegy. (ilustrační foto) | Harris Corporation

Pro naši armádu nejsou vysílačky Harris žádnou novinkou. První nákup těchto vysílaček se uskutečnil již před osmi lety pro naše vojáky působící v Afghánistánu, aby bez potíží mohli komunikovat s americkými kolegy. Od té doby se nakoupily další tisíce těchto radiostanic.

Naše armáda mimo jiné používá také české vysílačky od společnosti Mesit, která byla ještě nedávno zásadním dodavatelem pro českou armádu. Ředitel Mesitu Michal Hon nedávno deníku Právo řekl, že firma Harris je světový gigant, kterému nedokážou konkurovat. „Přesto jsme se pokoušeli, bohužel bezúspěšně, přesvědčit uživatele, kteří si toto americké řešení zamilovali ve společných operacích v Afghánistánu, o výhodnosti alespoň částečného zapojení lokálního dodavatele,“ řekl Hon. „Dnes máme produkty takové, že ve spolupráci s německým partnerem dodáváme do německé nebo do britské armády. Ale česká praxe podpory strategického průmyslu je taková, že jsme se rozhodli pro jistě kvalitní americké řešení, ale bez jakéhokoli zapojení českého průmyslu,“ uvedl dále ředitel firmy Mesit Michal Hon.

Jeho slova podporuje i Jiří Hynek, předseda Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP) „Říkáme tomu harrizace české armády. Nic proti rádiím Harris nebo preferenci české armády, ale mrzí mě, že si tu Harris nenašel v Česku nějakého výrobního partnera. Dnešní koronavirová krize jasně ukázala, že když potřebujeme nutně něco v zahraničí, tak to nemusí fungovat. A absolutní závislost – ve strategickém odvětví jako komunikace – na zahraničním dodavateli je špatně,“ uvedl Hynek.

Oproti tomu kontruje mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek: „Přístroje by měly zabezpečit spolehlivé spojení ve složitých klimatických a geografických podmínkách a zajištění požadované interoperability s koaličními partnery,“ uvedl Pejšek. Ten také dodal, že žádný český dodavatel přístroje s těmito parametry certifikované pro použití v rámci NATO nenabízí.

Poměrně ostrou rétoriku zaujal již před šesti lety také Generální štáb, když v jednom ze svých prohlášení sdělil: AČR by se neměla stát rukojmím a prostředkem konkurenčního boje mezi domácími a zahraničními společnostmi.

Není také od věci se podívat na některé reakce samotných vojáků ohledně míry zapojení českého průmyslu. Vojáci jsou totiž konečnými uživateli nakoupené techniky, proto mohou jejich kvality i nedostatky celkem objektivně zhodnotit. Jejich názory bychom pak mohli shrnout do věty, že ne vše domácí je dobré. Řada produktů domácích firem je tak samotnými vojáky objektivně porovnávána se zahraničními výrobky. Právě ohledně vysílaček pro AČR se na sociální síti jasně vyjádřil např. podplukovník Ivo Zelinka, zástupce velitele 43. výsadkového pluku: „Důvod, proč celé NATO používá buď Harris anebo Thales je jasný každému, kdo se v tom jen trochu vyzná. Pánbůh nás ochraňuj před českým řešením...,“ uvádí Zelinka a jeho slova podporují i další vojáci, kteří poukazují na fakt, že řada domácích firem doslova zaspala dobu.

Otázkou tedy zůstává, do jaké míry by měla naše armáda resp. ministerstvo obrany podporovat český průmysl. Zřejmě by to nemělo být za každou cenu, obzvláště pokud by úroveň českých produktů nedosahovala požadovaných kvalit, které může nabídnout zahraniční konkurence.