Probíhající válka na Ukrajině přinesla obrovský zájem o bezpilotní vzdušné prostředky, jež se tam ukázaly jako mimořádně účinné nástroje. Média většinou věnují hlavní pozornost útokům provedeným s využitím dronů, ale tyto akce, přestože jsou často pozoruhodné, představují jen malou část opravdového významu bezpilotních strojů. Největší reálný příspěvek této techniky (a současně i jednu z hlavních příčin rozdílu mezi vojenskou efektivitou obou stran) totiž tvoří uplatnění v průzkumu a pozorování, jelikož to přináší i fundamentální změna v celém procesu vojenského velení a řízení. Vedle bezpilotních letadel se v této roli samozřejmě uplatňují také další kategorie techniky, zejména kosmické družice a kromě nich např. pozorovací balony, jež v posledních týdnech rovněž přitáhly velký zájem. Tím spíše je potřeba zdůraznit, že výkonné drony, balony a družice perspektivně obohatí i arzenál Armády ČR, která chce vytvořit vlastní senzorovou soustavu pro sledování Země. Jako hlavní partner tohoto projektu se rýsuje Izrael, který české armádě dodá bezpilotní letadla Heron 1.

Foto: Vedle bezpilotních letadel se v rámci průzkumu a pozorování uplatňují také další kategorie techniky, zejména kosmické družice ale i pozorovací balony, jež v posledních týdnech rovněž přitáhly velký zájem. (ilustrační foto) | Shutterstock

V české armádě se provozovalo a stále provozuje několik typů bezpilotních prostředků, avšak ve všech případech jsou to letouny relativně malé, resp. plnící výhradně taktické úkoly. Jedná se např. o typy RQ-11 Raven, RQ-20 Puma nebo ScanEagle, které váží jednotky nebo desítky kilogramů, takže patří do kategorie UAV Class I. Posledně jmenovaný a nejvýkonnější z nich vydrží ve vzduchu až 20 hodin. Již před vypuknutím války na Ukrajině však existoval i záměr pořídit výrazně větší drony operační úrovně, konkrétně stroje kategorie UAV Class III s max. hmotností 1200 kg, z čehož má 300 kg tvořit užitečné vybavení. Nově se objevil i požadavek, aby dron mohl nést zbraně, resp. fungovat i jako útočný. Zkušenosti z války jasně ukázaly, že výkonné bezpilotní prostředky s dlouhou vytrvalostí, kvalitní senzorovou výbavou a možností používat výzbroj reprezentují nesmírně důležité nástroje. Dá se říci, že válka na Ukrajině ještě zdůraznila to, co napověděly již některé předchozí konflikty, mj. válka mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Náhorní Karabach na podzim 2020, v níž Ázerbájdžán uspěl i díky tomu, že zjevně vysoce efektivně nasadil řadu různých typů dronů.

Takříkajíc „hvězdou“ tohoto konfliktu a posléze i války na Ukrajině se stal turecký bezpilotní letoun Bayraktar TB2. Kromě senzorů může nést i naváděnou výzbroj a díky svým úspěchům v boji v posledních letech přitáhl mimořádné množství zájemců. A rozhodně nejde jen o státy třetího světa, jelikož do seznamu přibývají i členské země NATO a EU. Stroje Bayraktar TB2 si objednalo Polsko a hovoří se např. o zájmu Finska, Maďarska, Slovenska či Velké Británie. Jistě tedy nepřekvapuje, že se hlasy volající po pořízení těchto letounů objevily i v Česku, ale současně zazněly také skeptičtější či opatrnější názory. Jistě nelze popírat, že si turecké drony připsaly četné úspěchy, ale většiny z nich bylo dosaženo jen za specifických podmínek. Např. ve válce o Náhorní Karabach měla Arménie jen minimální množství vhodných prostředků pro obranu, kdežto na Ukrajině se ruská armáda zpočátku dopouštěla až tragikomických chyb, jež operace Bayraktarů usnadnily. V pozdějších fázích se ale přece jen poučila a začala nasazovat systémy elektronického boje, které efektivitu dronů turecké výroby značně snížily, protože se Rusku často daří narušovat jejich dálkové ovládání.

Mezi příčiny obrovských komerčních úspěchů strojů Bayraktar TB2 se řadí rovněž nízká cena a mnohdy i působení turecké diplomacie, protože jde často o země, které s Ankarou z různých důvodů udržují velmi těsné vztahy. Kromě toho platí, že společnost Baykar Makina disponuje rozsáhlými produkčními kapacitami, takže dokáže drony dodávat pozoruhodně rychle, a proto zpravidla boduje tam, kde existuje urgentní, resp. časovým tlakem podporovaná poptávka. To samozřejmě platí o Ukrajině, ale do značné míry třeba i o Polsku. Žádné z předchozích tvrzení nemá snižovat kvalitu strojů Bayraktar TB2, jde pouze o konstatování, která by měla uvést do jakéhosi realistického kontextu onen bezmála kultovní a ikonický status tureckých dronů. Tak jako jiné typy vojenské techniky prostě mají i Bayraktary své výhody a nevýhody. Lze říci, že představují laciné a rychle dostupné řešení pro státy, které právě to požadují. Jde tedy o jakýsi ekvivalent automobilu střední třídy, jenž nevyniká ohromujícími technickými finesami, avšak zpravidla splňuje to, co se od něj realisticky očekává.

Armáda ČR ovšem na své budoucí drony formulovala poněkud náročnější požadavky, a proto ani neoslovila tureckou firmu Baykar Makina, protože její výrobek těmto specifikacím prostě nevyhovuje. Jedním z důvodů je koneckonců již sama hmotnost a nosnost, neboť Armáda ČR žádá dron podstatně větší, vlastně téměř dvakrát těžší než 700 kg vážící Bayraktar TB2, který přepravuje max. náklad 150 kg, tedy poloviční oproti tomu, co formulovala česká armáda. Její pozornost se tudíž obrátila k větším dronům izraelské a americké výroby, které se také mohou pochlubit rozsáhlými operačními a komerčními úspěchy. Volba nakonec padla na typ Heron 1 od izraelské společnosti IAI (Israel Aerospace Industries), jež ostatně náleží mezi průkopníky celého sektoru bezpilotních prostředků a disponuje v tomto směru výjimečnými zkušenostmi. Už v 70. letech vytvořila typ Scout, který potom dlouhá léta sloužil v izraelské armádě a patří vlastně mezi „archetypy“ moderních dronů. Byl jedním z prvních typů dronů, jež užívaly dnes nejobvyklejší schéma s trupovou gondolou, tlačnou vrtulí a dvojicí ocasních nosníků. Na stroj IAI Scout posléze navázaly další úspěšné konstrukce.

Onu konfiguraci tedy používají i prostředky řady Heron, z nichž první vstoupil do služby roku 1994. Následně vznikla široká škála typů a verzí, jelikož firma IAI neustále aplikuje konkrétní zkušenosti z provozu ve službách jak izraelských ozbrojených sil, tak zahraničních zákazníků. Zejména proto je velmi zavádějící ona kritika, která se v českém mediálním prostředí objevila po oznámení výběru typu Heron 1 a podle které jde údajně o zastaralý, vlastně téměř třicet let starý typ. Sama skutečnost, že první generace tohoto letounu vstoupila do výzbroje před téměř třiceti lety, totiž říká jen velice málo o současné úrovni těchto strojů. Jak bylo uvedeno, firma IAI své drony stále modernizuje, takže je zcela absurdní se domnívat, že by Armáda ČR měla získat stroj z první poloviny 90. let. Základní konstrukce stroje Heron 1 sice skutečně pochází z této doby, ale za ony tři dekády pochopitelně prodělala obrovské změny v konstrukčních materiálech, ale zejména pokud jde o palubní vybavení, na němž logicky nejvíce záleží. Letadla IAI Heron 1 s českými znaky tak sice mohou na pohled vypadat téměř stejně jako drony z 90. let, ale z hlediska svých reálných schopností se již budou nacházet někde úplně jinde.

Právě ony rozsáhlé zkušenosti a opakované modernizace přispěly k tomu, že se soudobé verze dronů Heron 1 řadí na světovou špičku z hlediska kvality palubních senzorů a komunikačních systémů. Tyto dimenze ostatně představují to nejvýznamnější, co dokáže moderní průzkumný dron nabízet svému provozovateli. Kamery pro denní i noční podmínky, radary pro sledování pozemních cílů nebo senzory pro elektronický průzkum získávají data, která je následně třeba dodat velitelům, což samozřejmě vyžaduje kvalitní komunikační kanály, které mohou rychle a bezpečně přenášet velké objemy dat. Velitel tedy může mít v reálném čase k dispozici širokou škálu informací o situaci na bojišti, může znát přesnou pozici svých i protivníkových jednotek a na základě toho okamžitě přijímat rozhodnutí a vydávat rozkazy, jejichž výsledky pak může opět v reálném čase sledovat. Právě skutečnost, že velké bezpilotní stroje jako Heron 1 mohou působit nad bojištěm velice dlouho a zajišťovat perfektní situační povědomí, vede k zásadním proměnám celého velitelského rozhodovacího procesu.

Tuto změnu koneckonců přesvědčivě demonstrovala i válka na Ukrajině, neboť Ukrajinci sice zatím nemají drony srovnatelné s typy řady Heron, ale dokázali velmi efektivně nasadit stroje méně pokročilé a méně výkonné. Poskytlo jim to obrovskou informační převahu nad Ruskem, jehož armáda by sice teoreticky měla disponovat širokým arzenálem moderních dronů, ovšem praxe ukazuje, že ruské stroje z hlediska kvality i kvantity dramaticky zaostávají za soudobou světovou špičkou. Ještě důležitější ale je, že velitelský proces v ukrajinské armádě již prodělal onu fundamentální systémovou transformaci, a proto již využívá oné možnosti permanentního situačního povědomí, kterou drony nad bojištěm zajišťují. Naopak v ruské armádě tato změna evidentně neproběhla, což ale ve skutečnosti příliš nepřekvapuje, neboť mezi nutné podmínky aplikace této změny patří i velká pružnost a podpora iniciativy velitelů, tedy právě to, čeho se ruské armádě nedostává. Jinak řečeno, ruská vojenská kultura není kompatibilní s možnostmi, které současné průzkumné drony dokážou nabízet.

První armádou světa, ve které ona transformace proběhla, byla právě armáda Státu Izrael, kde naopak dlouhodobě existuje kultura podporující přesně takové změny a inovace. Izraelci tedy dlouhodobě používají pestrou škálu dronů, které dodávají velitelům perfektní obraz situace na bojišti a dramaticky zvyšují rychlost a efektivitu velitelského procesu. Část těchto dronů může nosit i zbraně, ovšem izraelské zkušenosti korelují s tím, co ostatně prokázalo rovněž nasazení tureckých bezpilotních prostředků nad Náhorním Karabachem či Ukrajinou. Schopnost dronu nosit a vypouštět naváděné zbraně je potenciálně zajisté velmi užitečná, zejména když je třeba zasáhnout cíl, jenž by se mohl záhy přesunout nebo se jinak stát nedostupným (v angličtině se užívá termín „time-critical target“), ale takové situace jsou v praxi podstatně vzácnější, než by se mohlo zdát. Užívání zbraní proto představuje pouze vedlejší aktivitu, zatímco nejdůležitější činností je ono permanentní sledování bojiště. Není tedy divu, že se Armáda ČR rozhodla pro pořízení dronů z Izraele, který má v tomto směru největší zkušenosti. Podobnou cestou jde též mj. Francie, jejíž dron Harfang vychází z typu Heron.

Kromě sledování bojiště a příležitostného vypouštění zbraní však mohou výkonné drony plnit i spoustu dalších činností, a to nejen ve vojenské sféře. Některé země, jež si pořídily izraelské bezpilotní letouny, je používají také v civilní oblasti, neboť špičkové senzory těchto strojů lze uplatnit různými způsoby. Mezi běžné činnosti patří monitorování situace během přírodních a jiných katastrof, jak ostatně názorně ukazuje i současná situace v Turecku a Sýrii po tamějším ničivém zemětřesení. Moderní drony tudíž dokážou také asistovat pří pátracích a záchranných operacích, pomáhat při hašení požárů, střežit hranice nebo monitorovat různé ilegální aktivity. Mají tedy obrovský potenciál i v sektoru vnitřní bezpečnosti. Užitečný náklad se pochopitelně nemusí omezovat pouze na senzory, jelikož drony mohou nosit také např. retranslační zařízení pro prodloužení efektivního dosahu komunikačních systémů. V tomto smyslu lze konstatovat, že výkonná bezpilotní letadla operující ve velkých výškách nabízejí možnosti, díky kterým se dají pokládat za jakousi alternativu či doplněk vesmírných družic. Pro velké výškové drony se dokonce někdy používá označení „pseudo-satelity“.

Poslední jmenovaný termín má ovšem širší význam, jelikož za „pseudo-satelity“ se považují i další létající prostředky schopné částečně nahradit či doplnit družice na kosmických oběžných dráhách. Na prvním místě se jedná o prostředky lehčí než vzduch, tedy vzducholodě a balony, což určitě stojí za zmínku i díky sérii incidentů z počátku roku 2023, kdy se nad USA objevily čínské špionážní balony. Navzdory širokému překvapení veřejnosti ale nešlo o žádnou velkou novinku, neboť průzkumné, výstražné, komunikační, meteorologické i další balony se nalézají a užívají v armádách mnoha zemí dlouhou dobu, zpravidla však budily jen zájem odborníků a fanoušků. Mezi provozovatele vojenských balonů se už záhy zařadí také Armáda ČR, která již několik let uskutečňuje program STRATOM (stratosférický obrazový systém), jehož hlavním cílem je vypustit do výšky asi 25 000 m speciální balon, který tam setrvá celé měsíce a ponese optické, radarové a jiné senzory ke sledování povrchu. Nebude se tak jednat o špionáž, jelikož STRATOM bude sledovat jen území České republiky, ačkoliv pochopitelně nelze vyloučit ani jeho nasazení např. v zahraničních misích Armády ČR.

Ještě ambicióznější plán pak reprezentuje GOLEM (globální orbitální elektrooptický systém), protože v tomto případě už jde o skutečnou kosmickou družici, resp. soustavu družic na nízké oběžné dráze. Satelity ponesou kamery schopné snímkovat povrch Země, takže česká armáda již v tomto směru nebude plně závislá na obrazových datech od spojenců nebo od komerčních firem, protože bude mít vlastní vesmírné průzkumné kapacity. O významu dat z družic zajisté není třeba podrobně psát a stačí pouze zmínit zprávy v médiích, jak zásadní význam mají tato data pro Ukrajince, kterým je poskytují USA a jiné země NATO. Vedle toho se logicky nabízí i varianta, že by Česko mohlo pronajímat tyto kapacity dalším zemím, a stejně jako v případě balonu STRATOM lze perspektivně uvažovat i o možnosti dodávat takové systémy takříkajíc „na klíč“ zahraničním zákazníkům. Kombinace bezpilotních letounů Heron 1, stratosférických balonů STRATOM a kosmických družic GOLEM tudíž vytvoří jakousi třívrstvou senzorovou soustavu, která bude podléhat výhradně Armádě České republiky a může dramaticky zvyšovat efektivitu jejích velitelských rozhodovacích procesů.

Také v tomto směru se nabízí spolupráce s Izraelem, který představuje typický příklad malého státu, jenž se rozhodl nebýt plně závislý na zahraničních kosmických kapacitách a vyvinul své vlastní družice. První izraelský průzkumný satelit Ofeq byl vynesen na orbitální dráhu už roku 1988 a od té doby přibyla spousta dalších, jež kromě kamer s vysokým rozlišením pro optický průzkum nesou také radiolokátory se syntetickou aperturou, které umožňují mj. velmi kvalitní mapování terénu. Hlavním dodavatelem družic řady Ofeq je již zmíněná společnost IAI, která tyto své zkušenosti a technologie zúročila i na komerčním trhu, neboť zahraničním zájemcům dodává družice vycházející ze satelitů série Ofeq. V její nabídce se tak nachází několik družic řad OptSat, TecSAR a OptSAR, které nesou optické (a)nebo radiolokační senzory a mohou se uplatňovat ve vojenské i civilní sféře. Český projekt GOLEM sice zatím realizují pouze české subjekty, ale společnost IAI by se mohla stát ideálním partnerem, jenž by mohl dodat moderní kosmické technologie, kdežto izraelské ozbrojené síly se mohou podělit o rozsáhlé zkušenosti s budováním a provozováním takovéto soustavy.

Jestliže se na závěr ještě jednou vrátíme k válce na Ukrajině, lze konstatovat, že tento konflikt jednoznačně prokazuje obrovskou důležitost informační převahy. Ukrajinská armáda většinou nemá k dispozici tak rozsáhlé prostředky jako ta ruská, avšak díky masivní podpoře západních zemí může nasazovat modernější a účinnější systémy, a to nejen zbraňové. Nesmírně důležitý je totiž fakt, že země NATO podporují Ukrajinu i zpravodajsky, např. informacemi ze satelitů a dalších průzkumných prostředků, což poté umožňuje Ukrajině mnohem efektivněji plánovat a provádět vojenské operace. Ukrajinci navíc při srovnání s Rusy daleko účinněji nasazují svá bezpilotní letadla, díky nimž se ukrajinští velitelé těší výrazně lepšímu povědomí o situaci. To vše vytváří onen ohromný informační náskok, jenž je přinejmenším stejně důležitý jako sama ničivá síla zbraní, protože díky informační nadvládě mohou Ukrajinci udeřit rychleji, přesněji a účinněji než Rusové. Vybudování vlastní průzkumné soustavy zahrnující bezpilotní letadla i další platformy by proto mělo patřit i mezi priority Armády ČR, protože vše nasvědčuje tomu, že v moderních konfliktech jde o rozhodující nástroj.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR, armyrecognition.com