Přinášíme druhý díl unikátního miniseriálu osobních zážitků našeho externího redaktora, který na konci minulého roku odjel na Ukrajinu, aby se o tamní situaci přesvědčil na vlastní oči. 

V Kyjevě a Žitomyru je probíhající válka patrná jen v náznacích. Jsou to šťastná města, nikoliv ta, která jsem navštívil v následujících dnech. Buča, Irpiň a Hostomel byla po kyjevské „normálnosti“ jako vystřízlivění do špatné kocoviny. 
V těchto městech probíhaly na jaře minulého roku ty nejtvrdší boje. Bitva o hostomelské letiště v prvních dnech války rozhodla o dalším osudu celé Ukrajiny. O devět měsíců později je už v oblasti klid. Na první pohled po příjezdu ani nic nenasvědčuje tomu, že se tudy prohnala fronta. „Lepší a lepší,“ komentovali zaměstnanci kavárny sebejistě situaci v Buči. Vydal jsem se na letiště Hostomel, kde mě, naprosto nepřekvapivě, zase otočil zpátky voják na checkpointu. Pokračoval jsem tedy dolů, do Irpině.

Foto: Buča. Kromě odstřeleného mostu vypadá město na první pohled v pořádku. Na snímku památník sovětským vojákům z Afghánské války. | Adam Čech

Z Buči se dá do Irpině dostat přes most klenoucí se přes řeku Buča. Právě tam jsem poprvé viděl pozůstatky reálné války. Rozvrácené ukrajinské palposty, které na jaře zpomalovaly postup Rusů, vyhořelé dílny, díry po střelách z pušek i kanónů ve zdech rodinných domů, věžáky, stojící v řadě za sebou, jeden jako druhý s krátery od tankových děl ve zdech. Po cestě jsem narazil na architekta Valeru, který se stará o projekty nouzového ubytování ve městě. O těch jezdí jednat prý i do Česka. Dle něj je poškozených či zničených 70 % ubytovacích kapacit ve městě – včetně jeho domu, který dostal zásah.

Foto: V Hostomelu jsou naopak stopy války stále patrné… | Adam Čech

Foto: Hora vyhořelých vraků rodinných aut z bojů v Hostomelu | Adam Čech

Čím blíž jsem byl centru Irpině, tím víc bylo znát, že je celá oblast bez proudu. Většina obchodů byla zavřená – ty otevřené byly jasně rozpoznatelné už z dálky podle rachotu běžícího generátoru. Elektřina v okresu se zapíná jen na 8 hodin, 3x do týdne, takže některým mobilním telefonům tak dlouho ani nevydrží baterie. Nemluvě o vaření, praní, teplé vodě nebo světle v bytě. Výdobytky moderní civilizace, jako internet v mobilu (Edge nepočítám) nebo platba kartou v obchodě, zde neexistují. Velkou část věcí, na které jsme zvyklí, je zde možné dělat jen během zmíněných tří osmihodinových oken. Přesto zde život jde dál. Kdo může, pracuje nebo pomáhá tam, kde je potřeba.

Foto: Generátory drží místní ekonomiku při životě. Generátory běží u lékárny, masny, restaurace, myčky aut nebo kadeřnictví. Místní se snaží. Peníze na živobytí potřebuje každý. | Adam Čech

Po nějaké době jsem se vrátil zpět do Kyjeva, odkud mi jel noční vlak směrem na Charkov. Čekání jsem si ukrátil v posilovně, kde pracovala dívka původem právě z Charkova. Do Kyjeva odjela do bezpečí před ruským ostřelováním. Využil jsem toho a vyzpovídal jí o situaci ruskojazyčných Ukrajinců. Byť sama měla ruštinu jako mateřský jazyk, učila se ukrajinsky – ne ze sentimentu, ale protože, jak tvrdila, se to ve společnosti stále víc vyžaduje. Sám Volodymyr Zelenskij, ač má ruštinu jako mateřský jazyk, se začátkem invaze začal komunikovat ukrajinsky, a aktivně tento přechod propaguje. Zeptal jsem se, jestli vláda ruštinu nějakým způsobem perzekuuje. Tak to podle ní není. Určitě ale cítí společenský tlak na to, aby ruštinu nahrazovala ukrajinština. Pro spoustu ruskojazyčných Ukrajinců, včetně ní, je dnes zkrátka jednodušší se ukrajinsky naučit, než aby trvali na komunikaci v ruštině. Přesto, když jsem odcházel, se se mnou dívka rozloučila typicky ruským „dasvydaňa“.

Foto: Jedno z vozidel bylo převezeno i do Kyjeva | Adam Čech

Při cestování na člověka občas padne krize, kdy si říká, jestli to nezabalit. Na mě tahle krize přišla právě v Charkově. 1 500 kilometrů mezi vámi a domovem je však poměrně dobrý důvod podobnou krizi překonat. Nevyspalý z nočního vlaku, ve kterém mi uprostřed spánku v mobilu začala houkat aplikace vzdušné výstrahy, promočený studeným deštěm a unavený z bagáže, kterou jsem s sebou táhnul, jsem skončil v chladném a vlhkém hostelu, kde nehrozilo, že bych se mohl dát jakkoliv do pucu. Bylo mi mizerně.

Na pokoji jsem byl ubytovaný s osmnáctiletým Voloďou. Pocházel z Izyumu - východoukrajinského města, které bylo ještě nedávno (tři měsíce zpět) pod ruskou kontrolou. Voloďa cestoval do výcvikového střediska ukrajinské armády, kam se po osvobození města přihlásil jako dobrovolník. Ještě ten večer jsem odposlechl jeho telefonát se svým otcem. Otec s ním probíral, jestli se neunáhlil, a jestli skutečně ví, do čeho jde. Voloďa ho ujistil, že to ví přesně. Pochopil jsem, že tím otce uspokojil. Když jsem pak ráno vstával, Voloďa už byl pryč.

Foto: Zničená ruská technika, nejspíše z jarních bojů na kyjevské frontě | Adam Čech

V Charkově jsem neměl žádný konkrétní plán. Byť je to druhé největší město na Ukrajině, nenašel jsem na něm nic zajímavého. Ráno jsem se tedy sebral, abych se alespoň prošel po centru. Po cestě jsem narazil na hlouček kouřících ukrajinských vojáků. U jejich nohou byly sklenice s hořícími svíčkami, a kousek od nich byl na zdi nakreslený jakýsi černobílý obličej. Zeptal jsem se, jestli je to nějaký památník. Odvětili, že nic takového. Svíčky byly ve skutečnosti betlémské světlo, které vojáci vezli na frontu. Jeden z nich, s položeným čírem na hlavě, mě vzal k malbě na zdi. Ukázalo se, že to jsou dveře, které vedou do jakéhosi sklepního co-workingového prostoru. 

Foto: Charkov | Adam Čech

Foto: Na Náměstí svobody je vystavená střela, která selhala | Adam Čech

Foto: Na tuto budovu dopadla podobná střela, která svůj účel naplnila. | Adam Čech

Uvnitř bylo rušno. Voják mě zavedl dál a začal se bavit s několika zaneprázdněně vypadajícími civilisty. Pochopil jsem, že mluví o nějaké cestě a dobrovolnících, ale přes okolní hluk a rychlost komunikace jsem se v překladu moc nechytal. Zeptali se, kdo jsem, co tam dělám – „Jsem z Česka, zajímá mě, jaká je situace v Charkově a jak tady žijete.“ Bavili se dál, a když skončili, převzal si mě jeden z civilistů, který mi již anglicky řekl: „Ok, máme volný místo v autě, takže tě můžeme vzít s sebou, Není to problém.“ „To je super,“ řekl jsem. „A o co vlastně jde?“ Ukázalo se, že ti lidé jsou z Kharkiv Media Hub, místní aktivistické skupiny, která zajišťuje a koordinuje kontakt novinářů s armádou, podporuje aktivity občanské společnosti a rozváží humanitární pomoc po celé Charkovské oblasti. Výjezd, o kterém byla řeč, mířil spolu se skauty do vesnice Starý Saltiv, kterou Rusové nejdříve okupovali, a po následném ústupu několikrát ostřelovali.

Foto: Schéma pro domobranu – jaká místa obrněnce lze poškodit útočnou puškou, kulometem a raketometem. | Adam Čech

Cestou jsme projeli několik checkpointů, až jsme se dostali na bývalou frontovou linii. Kolem stále ležela spousta trosek, ohořelé zbytky čerpacích stanic a dalších budov, a ještě dál pak stála opuštěná ruská opevnění – oproti těm ukrajinským, postaveným z pytlů s pískem, je Rusové stavěli z dřevěných klád.

Foto: Kharkiv Media Hub – Aktivisté zajišťující styk médií s armádou a podporující humanitární operace v Charkovské oblasti. | Adam Čech

Na mé další osobní zážitky z Ukrajiny se můžete těšit již brzy...

Zdroj: CZ DEFENCE