Mají elitní výcvik u britských a amerických kolegů i bojové zkušenosti z Afghánistánu. Jedná se o českou jednotku předsunutých leteckých návodčích JTAC, kteří navádějí letouny a vrtulníky na cíle, jež mají být zničeny. Jednotka „fakařů“ vznikla v české armádě relativně nedávno, v roce 2001 v Náměšti nad Oslavou. Od té doby se stala díky značným bojovým zkušenostem a získanému renomé pro armádu malým bohatstvím se schopností špičkové úrovně, již oceňují i spojenci. Patří mezi elitu a přísně střežený poklad české armády. Právě v souvislosti s touto českou elitní jednotkou jsme se zeptali na pár otázek bývalého člena JTAC Daniela Machače.

Foto: Vybavení, které v současné době používají letečtí návodčí | archiv Daniela Machače

1) Můžete specifikovat práci návodčích? Co je pro tuto práci nejdůležitější? Je to fyzická příprava? Psychická příprava?

Letecký návodčí koordinuje leteckou nebo i dělostřeleckou podporu s manévrem pozemní jednotky. K tomu má kromě nezbytné výstroje a výzbroje k dispozici vysílačku, dálkoměr, případně laser nebo laserové ukazovátko. Pomáhá identifikovat pozice nepřítele tak, aby pilot mohl správně zaútočit na cíl. Nejdůležitější je zachovat si „chladnou hlavu“, mít všeobecný přehled o situaci na bojišti, schopnost orientovat se v terénu. Samozřejmostí je umět používat moderní vojenské vybavení, znát taktiku jednotky, kterou návodčí podporuje, v neposlední řadě musí umět komunikovat s pilotem v angličtině. Pro tuto práci je nezbytná fyzická i psychická příprava. To souvisí s tím, co už jsem řekl. Koneckonců obojím musí být voják ve válce vybaven, už když do ní vstupuje.    

2) FAC a JTAC.  Jedná se o "stejnou jednotku" jen jinak označenou, nebo jde o dvě různé specializace?

Ani v jednom případě se nejedná o jednotku, ale o odbornost. Jednoduše řečeno, JTAC je americké označení pro leteckého návodčího, zatímco FAC je britská zkratka. 

Foto: Laserový dálkoměr s nechlazenou termovizí MOSKITO TI | archiv Daniela Machače

3) Dal by se výcvik a práce příslušníků JTAC přirovnat k práci speciálních sil?

V naší armádě máme letecké návodčí, kteří jsou předurčeni pro podporu mechanizovaných jednotek. A pak jsou tu letečtí návodčí speciálních sil. Všichni musí splňovat stejné podmínky kvalifikace. Speciální síly jsou, vzhledem k početnímu stavu armády, poměrně malá jednotka se specifickými úkoly. To klade vyšší nároky na připravenost leteckých návodčí, ať už jde o fyzické, psychické, střelecké či taktické a další schopnosti. Z mé zkušenosti považuji za velkou výhodu to, že letecký návodčí zná svého velitele i příslušníky jednotky dlouhodobě, a to i z předešlých výcviků a akcí, takže jejich spolupráce v krizových situacích probíhá daleko snadněji a rychleji. 

Foto: V popředí laserový dálkoměr s chlazenou termovizí JIM LR, na přilbě je připevněn zobrazovací display pro příjem video signálu z letadla. | archiv Daniela Machače

4) Jak lze srovnat naše návodčí a zahraniční? V čem ztrácíme a v čem naopak máme navrch?

Jsem už dva roky v civilu. Za mého působení jsme patřili mezi nejlepší, což potvrzovala naše práce v misích. Oceňovali nás Američané i Britové. Od Američanů jsem dostal vyznamenání za chrabrost v boji, kterého si velmi vážím. Co se týká vybavení, za zahraničními armádami rozhodně nepokulháváme. Současní letečtí návodčí používají nejmodernější přístroje pro komunikaci a identifikaci cíle nepřítele a zároveň mohou přenášet informace o cíli digitálně na jiné stupně velení. Také výcvik probíhá velmi realisticky. Je to i díky zkušenostem z misí, které instruktorům umožňují představit si, jak může daná situace vypadat ve skutečné válce. Myslím tedy, že za zahraničními návodčími neztrácíme v ničem. 

5) Jak vypadá profil typického návodčího v AČR s ohledem na věk, hodnost, jazykovou průpravu, kurzy…?

Těžko mohu soudit, jak je tomu dnes. Za mě to byli kluci, kteří už si odsloužili v armádě několik let, někteří si prošli i zahraničními misemi. Každý měl svou odbornost. Byli mezi nimi spojaři, analytici, řidiči… Šlo o vyzrálé chlapy, kterým nescházely schopnost učit se nové věci a chtění dělat tuto práci. Jazyková příprava je samozřejmě nezbytná. Každý návodčí musí splňovat Stanag 3. Po jeho absolvování je adept poslán do základního kurzu, kde se učí práci leteckého návodčího. Po úspěšném zvládnutí získává certifikát a poté si pod dohledem instruktorů doplní kvalifikaci. 

Foto: Daniel Machač na firemních testech v Hradci Králové | archiv Daniela Machače

6) Co bylo při Vaší kariéře návodčího nejtěžší? (to o čem lze hovořit)

Možná obava, že se mně něco stane. A to nejen proto, že určitý strach, i když někde v hloubi ukrytý, máte vždycky. Ale i proto, že bych pak svým spolubojovníkům neuměl pomoct v boji z pozice své profese. Těch nebezpečných situací, ve kterých jsem se ocitl, byla opravdu spousta. Možná nejhorší byla ta, když jsme najeli v Afghánistánu autem na nástražný výbušný systém. Tehdy šlo o život celé jednotce. Jako letecký návodčí jsem pak přivolal leteckou podporu a na nepřítele zaútočil.   

7) Jak jste se chystal před každým nasazením? Jak probíhá briefing?

Než začal ten kolotoč, musel jsem být hlavně po všech stránkách v pohodě. Nejdřív přišel úkol, který bylo třeba rozpracovat a naplánovat. Mně náležela ta část, která se týkala letectva. Jak útočných letadel a bojových, tak i přepravních vrtulníků. Napsal a rozeslal jsem na jednotlivé stupně velení žádosti s naším požadavkem, kde byl přímo specifikován náš úkol, prostor, v němž budeme působit a způsob, jak chceme využít letadla. Pokud bylo pro zasazení jednotky zapotřebí vrtulníky, proběhla před samotnou akcí domluva a nácvik nastoupení a vystoupení. Před samotným úkolem se konal briefing, který shrnul jednotlivé úkoly pro členy jednotky. Kromě toho jsem si samozřejmě musel najít čas i na přípravu osobního materiálu. Zkontrolovat zbraně, vysílačky, dálkoměry, noční vidění, munici, doplnit vodu, jídlo. A před zahájením akce jsem si radiostanicí kontroloval spojení s velícím centrem přes TacSat. Při využití přepravních vrtulníků jsem byl vždycky první, kdo stál na přistávací ploše a komunikoval s jejich piloty. 

Foto: Letecký návodčí Daniel Machač při práci | archiv Daniela Machače

8) Součástí práce návodčích je i navádění bombardérů na cíl. Měl jste někdy pochybnosti, případně obavy z toho, že se na místě ukáže civilista?

To je velmi citlivá otázka. Přirozeně jsem takové obavy měl a byl jsem vždycky připravený útok v případě pochybností zrušit nebo odvolat. I proto jsem si pokaždé ověřoval informace o cíli. Snadnější bylo samozřejmě útočit na cíl, který jsem sám viděl než na ten, o němž jsem získal informace z jiných zdrojů.

9) Práce návodčích znamená i činnost blízko nepřítele, případně v nepřátelském území. Jak je těžké splynout s okolím, ale zároveň se včas dostavit na místo určení? A co civilní obyvatelstvo? Byla někdy nějaká vypjatá situace při kontaktu?

O leteckých návodčích se (asi ne nadarmo) říká, že jsou ti „první na ráně“ nepřítele. Nepřítel je hledá, protože ví o jejich možnostech a schopnostech přivolat leteckou podporu a zaútočit. Na pohled jsem se snažil nijak neodlišovat od jiných bojovníků, se kterými jsem chodil na úkol. Dostavit se na místo určení bývá různě obtížné. Třeba jsem se v noci plížil hustým lesním porostem, abych se dostal na pozici umožňující přehled o nepříteli. Jindy bylo třeba vystoupat horským terénem na vyvýšeninu, odkud bylo možné pozorovat zájmovou oblast. Převážnou většinu úkolu jsme plnili v noci, kdy místní obyvatelstvo spalo a nevědělo o naší činnosti. 

10) "Prací" JTAC je navedení letounu nebo jeho chytré munice na cíl. Liší se jeho práce např. od dělostřeleckého předsunutého návodčího? Předpokládám, že ano.

JFO poskytuje JTACu přesné informace o cíli, může na něj navádět letadlo, povolení k odhozu munice má ale pouze JTAC. V tom spočívá hlavní rozdíl mezi prací JTAC a JFO. JFO nemůže povolit letecký útok na cíl, zatímco JTAC tuto kvalifikaci má. 

11) Musí znát JTAC i jednotlivé specifikace letounů a použité munice?

Už při základním výcviku se letecký návodčí učí znát parametry jednotlivých letounů a výzbroje, kterou letoun nese. Munice je rozdílná a proto je třeba, aby návodčí znal jednotlivé typy bomb a jejich specifické účinky na cíli, aby dokázal vybrat tu v dané chvíli nejvhodnější. V konečné fázi nerozhoduje sám. Při výběru munice spolupracuje s velitelem jednotky, který musí dát souhlas se zvolenou municí, aby se zamezilo zasažení vlastních jednotek, zabránilo se zničení domů místních obyvatel a popřípadě ztrátám na životech civilního obyvatelstva. 

12) JTAC při své práci používají množství sofistikovaných elektronických přístrojů. Jsou však schopni plnit svoji úlohu i bez nich, např. v prostředích, kde operuje REB a REP?

Myslím, že ano. Letečtí návodčí procházejí výcvikem i bez sofistikovaných přístrojů, musí tedy umět pracovat v prostředí REB i REP, mají své metody, o kterých se ale nechci podrobně rozepisovat. Existují určité postupy, které letečtí návodčí provádějí tak, aby bylo zabezpečeno nejen získávání informací o cíli, ale i spojení mezi návodčím a letadlem. Umí používat papírové mapy, JTAC pravítka, buzoly, které slouží k určení polohy nepřátelského postavení. Některé přístroje leteckých návodčích jsou odolné vůči rušení a jsou schopny stále přijímat GPS signál. 

Foto: Daniel Machač při firemních testech, kde používá vybavení leteckého návodčího. | archiv Daniela Machače

13) Prostředky ke zničení cíle volí přímo příslušník JTAC, protože má o cíli situační povědomí, nebo jsou tyto prostředky voleny na úrovni vyššího stupně velení?

Každá mise má svá pravidla boje a umožňuje různé použití zbraní. Může se stát, že se cíl nachází v ohrožené oblasti útoku. Například v budovách civilního obyvatelstva nebo na jeho jiném majetku. Když o útoku nemůže na základě doporučení leteckého návodčího rozhodnout velitel jednotky, přichází na řadu vyšší velitelství. Ten samý postup nastane třeba i tehdy, když letadlo nese bombu, která nevyhovuje dané situaci. I tentokrát žádá velitel jednotky vyšší velení o povolení k použití takové munice. Když se ale dostaneme s jednotkou do situace, která nás ohrozí na životech, rozhoduje o útoku pouze velitel jednotky na základě vlastních informací. Tehdy se ale jedná o sebeobranu.

14) V současné době jste v civilu a pracujete pro společnost, která dodává speciální vojenský materiál. Jakou pozici zde zastáváte a myslíte si, že je Vaše předešlá vojenská kariéra plusem?

Musím předeslat, že v průběhu své vojenské kariéry jsem si prošel několika pozicemi u různých druhů vojsk (dělostřelectvo, mechanizované jednotky, letectvo a speciální síly). Celkem sedmkrát jsem se účastnil zahraniční mise (Bosna, Kosovo, Afghánistán). Tak jsem získal znalosti a zkušenosti, které mně později, v pozici leteckého návodčího, pomohly uvažovat všestranněji a věděl jsem si v obtížných situacích lépe rady. Měl jsem možnost vyzkoušet celou řadu přístrojů, které mi umožňovaly tuto práci dělat přesněji, rychleji a efektivněji. Jako instruktor jsem mohl tyto zkušenosti předávat i mladším kolegům, které jsem připravoval na pozici leteckých návodčích.

Ve firmě, která se mimo jiné zabývá dodávkou přístrojů pro letecké návodčí, pracuji jako instruktor odborné přípravy. Musím rozumět nejmodernějším přístrojům, které firma vyrábí a dodává, znát jejich schopnosti, umět s nimi zacházet v taktických situacích tak, abych je mohl představit armádě a složkám, které je budou používat. Umím si také živě představit využití tohoto vybavení ve válce, takže mohu dát firmě zpětnou vazbu. Rovněž vojáky školím. Tato úzká spolupráce firmy s armádou dokládá, že moje předešlá vojenská kariéra je plusem. 

Video: Česká jednotka předsunutých leteckých návodčích JTAC / YouTube