V současnosti se Armáda České republiky připravuje na příchod nových samohybných děl Caesar 8x8. Po desetiletích čekání a odkladů, daných jak ekonomickými, tak i politickými důvody, se české dělostřelectvo konečně dočká nových samohybných děl, která nahradí osvědčená, ale již zastaralá a notně opotřebovaná samohybná děla vz. 77 DANA. V současné době také probíhají na Ukrajině, pouhé stovky kilometrů od České republiky, těžké boje, ve kterých je klasické hlavňové dělostřelectvo s různými úspěchy rozsáhle nasazováno. Stojí tak za to se na nasazení hlavňového dělostřelectva na Ukrajině blíže podívat a případně se z něho poučit.

Dělostřelectvo na Ukrajině

Pro ukrajinský konflikt je příznačné skutečně masové nasazení dělostřelectva. Obě strany, jak ukrajinská, tak i ruská (resp. i síly proruských separatistů), nasadily tisíce děl různých ráží, ať již tažených nebo samohybných. Tím se ukrajinský konflikt liší od některých konfliktů především v rozvojových zemích, kde bylo v minulosti dělostřelectvo také nasazeno, ale pouze v malých počtech. Ukrajinský konflikt má tak hlubší vypovídací hodnotu.

Je také dobré zmínit, že na počátku konfliktu byly dělostřelecké arzenály obou stran velmi podobné, kdy se obě armády spoléhaly na děla, která byla stále ještě dědictvím po někdejší sovětské armádě. Šlo především o tažená děla D-30 ráže 122 mm a těžší 2A65 MSTA-B či 2A36 Giacint ráže 152 mm. Samohybná děla zastupovaly typy 2S1 Gvozdika 122 mm a 2S3 Akacija ráže 152 mm, výkonnější 2S19 MSTA-S či 2S5 Giacint 152 mm, ale i těžká samohybná děla 2S7 M Pion/Malka ráže 203 mm. Jak již bylo zmíněno, jde však o poměrně staré dělostřelecké systémy a ani modernější konstrukce, jako jsou děla 2S19 MSTA-S, se nemohou rovnat západním dělům, a to nejen svým dostřelem, ale i celkovým technickým pojetím. Pro tato děla je také příznačná i nižší úroveň systémů řízení palby atd., přesto však tyto mají nemalou bojovou hodnotu, kterou umocňuje i jejich obrovské množství.

Ukrajina i Rusko se snažily vyvinout i modernější typy děl – ukrajinské samohybné houfnice 2S22 Bohdana či ruské 2S35 Koalicija-SV, nicméně až do vypuknutí konfliktu nebyl žádný z těchto typů dotažen do sérové výroby. Zajímavá je i organizace dělostřelectva, kdy ruská armáda při formování svého dělostřelectva používala starý „pyramidový“ vzorec, kdy děla byla přiřazována k jednotlivým stupňům pěších jednotek (prapor – brigáda – divize) podle své výkonnosti. K nižším jednotkám byla přiřazována děla nižší výkonnosti (ráže 122 mm), k jednotkám větším pak velkorážová děla 152 mm. Specifikem ruské armády je pak to, že dělostřelectvo přiřazovala k pěším jednotkám již na úrovni praporu (v západních armádách pro podporu praporů slouží pouze minomety). Je zajímavé, že od tohoto začleňování děl na úrovni praporů v současnosti ruská armáda ustupuje, a to právě na základě zkušeností z Ukrajiny. Na druhou stranu Ukrajina při formování svého dělostřelectva postupovala poněkud jinak, což je dáno i tím, že tato země po vzoru západních armád přešla na brigádní strukturu. Součástí brigád, ať již tankových či mechanizovaných, jsou i dělostřelecké jednotky, ovšem právě až na úrovni brigády. Vedle toho pak ukrajinská armáda zformovala i samostatné dělostřelecké brigády. Nevýhodou těchto jednotek však byla jejich zastaralá technika.

Také fakt, že obě strany měly podobný vojenský arzenál včetně dělostřelectva (stejná situace byla i u obrněné techniky atd.) byl důvodem, proč se ve své předchozí fázi, od roku 2014 do jara letošního roku, ukrajinský konflikt tak vlekl. Každá strana útok druhé strany oplatila vždy podobným způsobem – ovšem takovým, který nemohl protistranu zásadně ohrozit. Obě strany, především ruská armáda, se pak spoléhaly především na početnost svých dělostřeleckých jednotek a mohutnost jejich nasazení. Šlo tak o typickou opotřebovávací válku, ve které ovšem měla ruská armáda navrch, a to nejen díky vyšší početnosti svého arzenálu, ale i proto, že se konfliktu účastnila jen nepřímo, a boje přenechávala na armádách separatistických republik.

Po únoru 2022 však situaci zásadně změnilo přímé zapojení ruské armády do konfliktu, kdy se ruské politické vedení spoléhalo na to, že když se plně zapojí ruská armáda, její početní převaha naplno vynikne, a umožní válku na Ukrajině ukončit během několika týdnů. Tyto předpoklady se však ukázaly jako zcela liché. Na ukrajinské straně pak změnu situace po zahájení ruské invaze způsobil fakt, že díky této ruské agresi Ukrajina začala dostávat od západních zemí rozsáhlou vojenskou pomoc, a to včetně techniky dělostřelecké. Ukrajina tak získala starší děla M109, a to hned od několika států (obdobně jako v případě dalších děl nebudu uvádět přesné počty, jelikož se neustále mění). Samohybná děla M109 představují sice starší techniku, je však třeba podotknout, že jde o modernizované typy s hlavní o délce 39 ráží. Výhodou je také fakt, že jde o děla disponující západní ráží 155 mm, pro kterou je k dispozici moderní munice. Důležitější roli ovšem hrají dodávky moderních vzorů samohybných děl ráže 155 mm, ale s délkou hlavně 52 ráží, díky čemuž běžně dosahují dostřelu přesahujícího 40 km. Na Ukrajinu byla dodána např. francouzská kolová děla Caesar 6x6, či slovenská samohybná děla Zuzana 2. Vedle již zmíněných samohybných děl M109 zastupuje pásová vozidla také moderní polské samohybné dělo AHS Krab, kombinující věž z britského SHD AS-90 s jihokorejským podvozkem. Vzhledem k úzké spolupráci Ukrajiny s Polskem lze předpokládat, že počty těchto houfnic budou nadále navyšovány. Nejvýkonnější samohybnou houfnicí, kterou ukrajinská armáda operuje, je pak německý typ PzH 2000 (Panzerhaubitze 2000).

Foto: Samohybná houfnice Caesar | NEXTER Systems

Na první pohled je nápadné velké typové rozpětí hned šesti různých druhů samohybných děl, což je v rozporu se současným trendem mít jen jeden či max. dva typy samohybných děl, což je někdy také kritizováno. Je však třeba uvést, že ve všech případech jde o děla stejné ráže 155 mm a většinou s délkou hlavně 52 ráží, což jejich spolupráci výrazně usnadňuje. Na Ukrajinu bylo dodáno také větší množství klasických tažených děl 155 mm. Vedle dodávek starších děl FH-70 hned od několika zemí se jedná především o dodávky amerických tažených děl M777, vyznačujících se nízkou hmotností. Americká děla M777 se na Ukrajině neobyčejně osvědčila, a i proto budou jejich dodávky dál navyšovány. Pro doplnění lze pak uvést, že na Ukrajinu již začaly být dodávány i lehká děla M119 ráže 105 mm, která zřejmě budou sloužit coby podpůrný prvek lehké pěchoty. Nicméně prim hrají uvedená děla standardní „západní“ ráže 155 mm.

Právě moderní děla ráže 155 mm, především pak děla samohybná, na Ukrajině jasně prokázala svou  vysokou hodnotu, kdy tato děla spolu s raketomety HIMARS výrazně ovlivnila tvář ukrajinského konfliktu. Mimo jiné také díky nim se ukrajinské armádě podařilo postup ruské armády zastavit, a na mnoha místech dokonce začít ruská vojska vytlačovat z ukrajinského území. Nedá se ovšem říci, že by Ukrajině v boji s ruskou armádou výrazně pomohla jen samohybná děla – faktorů, které to způsobily, bylo víc. Avšak tato děla současnému stavu výrazně napomohla. 155mm samohybná děla totiž rozbila hned celou řadu ruských útoků, a zastavila tak celkový postup ruských vojsk. Děla ráže 155 mm jasně prokázala svou schopnost působit i proti tankové technice. Stejně tak však dokázala efektivně působit proti cílům skrytým daleko za bojovou linií, ve zdánlivě bezpečném zázemí.

Moderní západní děla ráže 155 mm s hlavní o délce 52 ráží a dostřelem 40 km (a více) tak jasně ukázala svoji převahu nad ruskými děly, a to i těmi modernějšími, jako jsou SHD 2S19 MSTA-S či 2S5 Giacint. Nejde přitom jen o vyšší dostřel (pro srovnání ruská děla MSTA-S mají dostřel 29,1 km, samohybná děla SS5 Giacint pak max. 33,5 km), u západních samohybných děl je také velmi kladně hodnocena jejich vysoká přesnost, a to i na velké vzdálenosti. Vysoká přesnost západních děl je dána hned několika faktory. Klíčovou roli hraje především vyspělý software těchto děl, jejich moderní systém řízení palby. Svou roli pak hrají také moderní západní dělostřelecké radiolokátory, jako je např. typ AN/TPQ-36 Firefinder. Přesnost těchto děl dále umocňuje i použití moderní naváděné munice, jako jsou typy Vulcano, Bonus nebo Excalibur, které již byly na Ukrajinu dodány. Použití této moderní, výkonné, ale zároveň drahé munice je někdy kritizováno, kdy bývá poukazováno na to, že použití takovéto munice proti takovým cílům, jako je nemodernizovaný tank T-72, je neekonomické. Je však nesmyslné srovnávat pouze cenu samotné munice Vulcano (či jiných vzorů) s cenou tanku. Pokud použití této munice dokáže likvidací třeba i starších tanků zároveň odradit zbývající jednotku čítající další desítky tanků či jiné techniky od dalšího útočení (což pro bránící se stranu znamená ušetření lidských životů a techniky), pak se na ekonomický faktor díváme samozřejmě jinak.

Úspěšné nasazení moderních západních děl a jejich nadřazenost nad staršími typy sovětských děl tak přineslo hned několik zkušeností, které zřejmě ovlivní jak vývoj dělostřelecké techniky, tak i úlohu dělostřelectva ve výzbroji jednotlivých armád. Pozoruhodný je také fakt, jak rychle se ukrajinští dělostřelci dokázali přeškolit ze zastaralých děl sovětské výroby na moderní západní děla. Přestože se tak dělo pod tlakem války, a ne vždy optimálně, ukázalo se, že dané přeškolení je možné ve velmi krátké době. Lze tak předpokládat, že ukrajinskou armádu budou v tomto chtít napodobit i další armády (především postsovětských států), což pravděpodobně povede k zesílení zájmu o moderní děla, a to jak samohybná, tak i tažená.

Válka na Ukrajině tedy jasně ukázala převahu faktoru kvalitativního nad faktorem kvantitativním, kdy i poměrně malý počet moderních výkonných děl s patřičným dostřelem (40 km a více) a kvalitními dělostřeleckými radary a systémem řízení palby, dokáže zlikvidovat nepoměrně vyšší počet méně výkonných děl. To znamená, že nemá příliš smysl snažit se stavět početné dělostřelecké jednotky vyzbrojené stovkami či tisíci děl, což je mimo jiné důležitá zkušenosti i pro českou armádu. V případě AČR je totiž někdy poukazováno na to, že nových děl bude mít AČR relativně málo (62 ks), v poměru s někdejší ČSLA, která disponovala tisíci kusy děl. Jenže právě zkušenosti z Ukrajiny jasně říkají, že ono extenzivní budování dělostřelectva typu ČSLA, tedy honba za maximálními počty je mylná, protože početnější méně výkonné dělostřelectvo se proti moderním dělům prostě nedokáže prosadit.

Válka na Ukrajině také ukázala, že na moderním bojišti kraluje triumvirát, který tvoří bezpilotní letouny, dalekonosné raketomety a samohybná děla. Zatímco děla mohou působit na vzdálenost 40 km (i více), a mohou tak do značné míry eliminovat vše, co se pohybuje pod touto hranicí, velkorážní raketomety, jako jsou např. známé HIMARS, pak mohou plnit úkoly na vzdálenosti vyšší, a to až po hranici cca 300 km. Tyto systémy pak budou čím dál častěji doplňovat bezpilotní systémy, které budou působit jak do úrovně výše zmíněných vzdáleností, ale také proti cílům vzdálených vysoko za hranicí 300 km. Díky tomu můžeme na moderním bojišti pozorovat zajímavý jev, který lze popsat jako „vyprázdnění bojiště“, případně „oddálení protivníka“, kdy se jednotlivé armády ostřelují na vysoké vzdálenosti, leckdy bez vzájemného kontaktu. O tomto jevu se hovoří již celá desetiletí, dnes je však tento fenomén díky výkonům moderních systémů mnohem výraznější. To ovšem neznamená, že na moderním bojišti bude zcela prázdno. I nadále se na něm budou pohybovat klasické systémy, jako jsou tanky, případně mechanizovaná pěchota, avšak jejich nasazení bude poněkud jiné než dosud a lze předpokládat, že tyto klasické pozemní systémy budou čím dál více doplňovány pozemními robotickými systémy, vozidly kategorie UGV atd.

Je však třeba podotknout, že nikdy to nebude vypadat tak ideálně, jak bylo výše popsáno – tj. že armády budou mít své hlavní síly od sebe vzdáleny desítky či spíše stovky kilometrů, a budou se pouze ostřelovat různými systémy. Něco takového by bylo možné jen tehdy, pokud by proti sobě stály stejně silné a stejně vyzbrojené armády. Jenže tak tomu v praxi obvykle nebývá a každá armáda má svá specifika, každá sází na něco jiného. Navíc je třeba brát v potaz, že ne každé bojiště má ideální terénní podmínky pro nasazení armád. Ukrajina takovým ideálním bojištěm do jisté míry je, a to díky svému převážně rovinatému terénu. Jenže tak tomu bývá málokdy. A nemusí jít hned o terénní extrém, jakým je vysokohorský Afghánistán, ale třeba i válka o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbajdžánem jasně ukázala, jak velkou roli může v moderním konfliktu sehrát terén. V takto složitém, málo přehledném terénu pak ono „vyprázdněné bojiště“ může vypadat úplně jinak. Proto budou i nadále války jen těžko předvídatelné, s celou řadou překvapivých zvratů.

Nestačí však mít jen moderní, výkonná samohybná děla, jako je typ PzH 2000, v samostatných brigádách, je třeba také mít nějaký dělostřelecký systém sloužící pro úkoly palebné podpory, který je integrální součástí mechanizovaných jednotek. Čím dál víc se totiž ukazuje, že moderní 155mm samohybná děla jsou až příliš těžká a drahá, a je neúčelné je používat na všech úrovních a ke všem účelům. Moderní armády tak potřebují i lehčí, mobilnější dělostřelecké systémy. Tato zkušenost není nikterak nová, a např. sovětská resp. ruská armáda vybavovala a stále vybavuje své mechanizované jednotky i lehčími děly, avšak v této úloze používá především stará 122mm děla D-30, případně jim příbuzná samohybná děla 2S1 Gvozdika, které se vyznačují nízkým dostřelem a celkově zastaralou konstrukcí. Ukrajinská zkušenost však jasně ukazuje, že nemá smysl v oné úloze lehčího prostředku používat zastaralá děla, která byla původně zkonstruována pro zcela jiný typ konfliktu. Ze stejného důvodu je pak nevhodné používat pro tyto účely starší vzory 155 mm děl s kratší hlavní, která jsou pro tento účel příliš těžká. Je otázkou, jaký dělostřelecký systém by roli podpůrného systému pěchotních jednotek mohl plnit. Západní státy v této úloze používají těžké 120mm minomety, především pak samohybné. Jenže ani tyto moderní systémy nejsou pro účely palebné podpory zcela ideální, především díky svému relativně nízkému dostřelu, který činí cca 10 km. Někdy jsou pro tento účel používána lehká děla ráže 105 mm – jako jsou např. britské dělo L-118 či francouzská houfnice LG-1. Nevýhodou těchto děl je však jednak relativně nízký dostřel, ale především nedostatečný účinek v cíli. Je nepravděpodobné, že by světové armády šly cestou vývoje nějakého děla zcela nové ráže – např. 120 mm (což se přitom částečně nabízí vzhledem k tomu, že v této ráži jsou vyráběny tankové kanóny). Určitým řešením by však mohl být nějaký typ lehkého děla ráže 155 mm. Je příznačné, s jakým úspěchem jsou na Ukrajině nasazována americká tažená děla M777, která nabízí jak dostatečný účinek v cíli díky použití standardizované munice 155 mm, tak i poměrně vysoký dostřel 24-40 km (v případě použití munice Excalibur). Výhodou děl M777 je pak i jejich nízká hmotnost. Na druhou stranu tato děla mají i své nevýhody – především jejich vysokou cenu, která je důsledkem použití speciálních titanových litin kvůli dosažení nízké hmotnosti. Je ovšem možné, že současná masová produkce těchto děl nakonec jejich cenu sníží. Druhou cestou jsou tzv. děla s předkluzem hlavně – především pak nový americký systém Brutus, který kombinuje systém s předkluzem hlavně s ráží 155 mm (vedle něj existuje i lehčí systém Hawkeye v ráži 105 mm). Výhodou děla Brutus je především jeho nízká hmotnost. Na druhou stranu děla s předkluzem hlavně představují stále až příliš novátorský a dostatečně nevyzkoušený systém, kdy sám systém Brutus dosud ani nevstoupil do sériové výroby.

Na závěr lze tedy konstatovat, že hlavňové dělostřelectvo na Ukrajině jasně potvrdilo svůj význam a svou nenahraditelnost jinými systémy, a to i přesto, že moderní dělostřelectvo do značné míry mění svou tvář a již nepředstavuje tak masový druh vojska jako v minulosti. V důsledku zkušeností z ukrajinského konfliktu (ale i rostoucího globálního napětí) lze dále očekávat, jednotlivé armády budou své dělostřelecké arzenály modernizovat, a v mnoha případech (evropské státy) i navyšovat své početní stavy. A to jak v rámci dodávek moderních výkonných děl ráže 155 mm s dostřelem 40 km a více, tak i nějakými lehčími, avšak přesto dostatečně výkonnými systémy. Je tedy dobře, že Armáda České republiky obdrží nová 155mm děla Caesar a je otázkou, zda by nestálo za to schopnosti dělostřelectva AČR ještě dále rozvinout.

Zdroj: army-technology.com, armyrecognition.com