Česká republika směřuje k bezprecedentnímu navýšení obranných výdajů na 3 % HDP do roku 2030. Tento zásadní krok odráží výrazně zhoršenou bezpečnostní situaci v Evropě, tři roky trvající ruskou agresi na Ukrajině a zvýšená očekávání druhé Trumpovy administrativy. Nový rozpočtový rámec umožní eliminovat dlouhodobý mnohamiliardový vnitřní dluh v obranném sektoru, dokončit klíčové modernizační projekty a posílit pozici ČR jako důvěryhodného spojence v rámci NATO.

Přelomový moment pro českou obrannou politiku

Tři roky po zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 a měsíc po nástupu druhé administrativy prezidenta Donalda Trumpa stojí evropské státy před stěžejním přehodnocením své bezpečnostní politiky. Válečný konflikt odhalil rozsáhlé mezery v obranných kapacitách evropských členů Aliance a zdůraznil jejich dlouhodobou závislost na amerických bezpečnostních zárukách. Současně nová americká administrativa přichází s jasně formulovaným požadavkem na výraznější evropský příspěvek k vlastní obraně, včetně zásadního navýšení obranných rozpočtů.

V tomto kontextu přijala česká vláda počátkem března bezprecedentní rozhodnutí o postupném navyšování obranných výdajů až na 3 % HDP v roce 2030, počínaje 2,2 % HDP v roce 2026 s každoročním lineárním nárůstem o 0,2procentního bodu. Ministryně obrany za ODS Jana Černochová k tomu uvedla následující: „Ukazuje se, že alianční závazek vydávat 2 % HDP na obranu země jednoduše nestačí. Bezpečnostní situace v Evropě se nadále zhoršuje a nelze realisticky očekávat, že se v dohledné době zlepší." ČR již v letech 2023-2024 splnila dvouprocentní cíl NATO, což umožnilo zahájit některé klíčové modernizační projekty, ale nový závazek představuje výrazný kvalitativní posun v přístupu k financování obrany.

Tento krok České republiky není ojedinělý v rámci evropských spojenců. Podobná navýšení již oznámily Polsko, Estonsko a další pobaltské státy, které dokonce dávají do obrany mnohem více. Zatímco Německo, největší evropská ekonomika, poprvé v poválečné historii dosáhlo 2 % HDP a plánuje další nárůst. Tato koordinovaná reakce signalizuje fundamentální změnu v evropském přístupu k obranným výdajům a sdílení břemene v rámci Aliance.

Nová bezpečnostní realita a strategické priority českých obranných investic

Zvýšený obranný rozpočet České republiky míří primárně do pěti klíčových oblastí, které byly identifikovány jako rozhodující pro skutečné posílení obranných schopností. V první řadě jde o dokončení strategických akvizičních programů v rámci nejrozsáhlejší modernizace AČR v její historii. Tento program zahrnuje již kontrahované nákupy pásových bojových vozidel pěchoty CV90, stíhacích letounů F-35 Lightning II a transportních letounů Embraer C-390 v celkovém objemu přesahujícím 400 miliard korun. Tyto akvizice zajistí skokové zvýšení bojových schopností a interoperability s aliančními partnery, přičemž větší část těchto prostředků bude vynaložena v následujícím desetiletí podle dohodnutých splátkových kalendářů.

Druhou prioritou je eliminace vnitřního dluhu v obraně, který ministerstvo obrany odhaduje na několik stovek miliard korun. Tento dluh vznikl systematickým podfinancováním sektoru v uplynulých dvou dekádách, což vedlo k využívání zastaralé, často ještě sovětské techniky, která neodpovídá požadavkům moderního bojiště ani aliančním standardům. Prioritně budou modernizovány dělostřelecké systémy, prostředky protivzdušné obrany krátkého dosahu a speciální technika, která představuje kritickou mezeru v současných kapacitách.

Třetí klíčovou oblastí je vytvoření robustních strategických zásob, především munice a náhradních dílů. Válka na Ukrajině názorně demonstrovala kritický význam dostatečných zásob munice pro udržení bojeschopnosti – evropské státy zjistily, že jejich zásoby by vystačily pouze na několik týdnů intenzivních bojů. Česká republika proto výrazně navyšuje své zásoby a současně investuje do domácích výrobních kapacit pro zabezpečení strategické autonomie. V tomto ohledu hraje klíčovou roli aktivace a rozšíření výrobních linek v českých muničních závodech, které mohou zajistit nejen domácí potřeby, ale také přispět k posílení evropských kapacit jako celku.

Čtvrtou prioritou je komplexní modernizace vojenské infrastruktury. Ta zahrnuje rekonstrukci stávajících objektů a výstavbu specializovaných zařízení pro údržbu a provoz nově pořizované techniky. Zásadní investice směřují do infrastruktury pro letouny F-35, která musí splňovat specifické požadavky na bezpečnost a technologické zázemí. Tyto investice mají dlouhodobý charakter a jejich přínosy se projeví nejen ve zvýšené bojové efektivitě, ale také v nižších provozních nákladech a vyšší životnosti vojenské techniky.

Pátou strategickou oblastí je systematická investice do lidského kapitálu – zlepšení platových podmínek vojáků, intenzifikace výcviku a vzdělávání, rozšíření programů náboru nových rekrutů a aktivních záloh. Ministerstvo obrany plně reflektuje skutečnost, že ani nejmodernější technika nemůže být efektivně využita bez kvalifikovaného personálu. Zvláštní důraz je kladen na získávání a udržení specialistů v oblasti kybernetické obrany, operátorů pokročilých zbraňových systémů a technického personálu pro údržbu nových platforem.

Efektivní alokace zdrojů a mezinárodní kontext

Kvantitativní navýšení obranného rozpočtu samo o sobě nezaručuje adekvátní posílení obranyschopnosti – klíčem k úspěchu je efektivní alokace těchto finančních prostředků. Česká republika v tomto ohledu implementuje několik inovativních přístupů, které mají maximalizovat hodnotu každé investované koruny. Základem je zavedení důsledného víceletého obranného plánování s desetiletým horizontem, které poskytuje stabilitu a předvídatelnost pro strategické akvizice i dlouhodobé programy. Tento přístup zásadně odlišuje současnou modernizaci od předchozích pokusů, které často trpěly nestabilitou financování a změnami priorit s každou novou vládou.

Významným aspektem efektivní alokace je důraz na mezinárodní spolupráci a sdílené akvizice, které umožňují dosáhnout významných úspor z rozsahu. Česká republika aktivně participuje na iniciativách NATO a Evropské unie v oblasti společného vývoje a nákupů vojenské techniky. Konkrétními příklady jsou zapojení do evropského programu protivzdušné obrany a účast v aliančním programu společného pořizování munice, který byl iniciován v reakci na kritický nedostatek střeliva v evropských skladech. Tyto multilaterální projekty nejen snižují jednotkové náklady, ale také posilují interoperabilitu a standardizaci. Významným příkladem je české zapojení do aliančního programu European Sky Shield Initiative (ESSI), který se rozvíjí od října roku 2022 a sdružuje již 23 evropských zemí při společném budování integrované protivzdušné obrany.

Paralelně s mezinárodní spoluprací Česká republika systematicky podporuje zapojení domácího obranného průmyslu do dodavatelských řetězců velkých mezinárodních korporací. Tento přístup sleduje dvojí cíl – ekonomický přínos v podobě vytváření pracovních míst s vysokou přidanou hodnotou a strategický aspekt v podobě budování domácích kapacit pro údržbu, modernizaci a případnou výrobu kritických komponentů. Příkladem úspěšné implementace tohoto přístupu je kontrahovaný podíl českých firem na servisu a údržbě letounů F-35 nebo zapojení domácích výrobců do dodavatelského řetězce bojových vozidel pěchoty CV90.

V evropském kontextu Česká republika aktivně využívá nově vytvářené finanční nástroje EU určené pro posílení obranných kapacit kontinentu. Jak uvádí ministerstvo obrany: „Jedním ze zdrojů k takovému navyšování mohou být i prostředky z Evropské unie v rámci plánu předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové na posílení evropské obrany." Evropský obranný fond s rozpočtem 7,9 miliardy eur na období 2021-2027 a nově schválený Evropský program obranných investic (EDIP) s dodatečnými 1,5 miliardy eur mohou částečně kofinancovat společné výzkumné a vývojové projekty, čímž efektivně doplňují národní zdroje.

Dilema obranných výdajů mezi kvantitou a kvalitou

Zásadní navyšování obranných rozpočtů v České republice i dalších evropských zemích otevírá klíčovou otázku, která přesahuje rozměr prosté alokace zdrojů – jak optimálně vyvážit kvantitu a kvalitu obranných kapacit v éře, kdy technologická převaha může být rozhodujícím faktorem, ale zároveň se vracíme k „vysokoobjemovým“ konvenčním konfliktům? Toto dilema lze pozorovat na mnoha úrovních současné obranné strategie.

První rovinou je kontrast mezi pořízením menšího počtu vysoce sofistikovaných zbraňových systémů a větším množstvím jednodušších, ale robustních platforem. Česká republika se u letectva vydala cestou akvizice špičkových stíhacích letounů páté generace F-35, které představují technologickou špičku s odpovídající cenou. Jeden letoun F-35 stojí přibližně 100 milionů amerických dolarů a roční náklady na letovou hodinu se pohybují kolem 36 tisíc dolarů (podle dat z rozpočtového roku 2024). Tento přístup zajišťuje technologickou převahu, ale limituje počet dostupných strojů. Alternativní přístup by znamenal pořízení většího množství levnějších letounů čtvrté generace, které by poskytly vyšší početní stav, ale nižší schopnosti.

Druhou dimenzí je napětí mezi investicemi do viditelných bojových platforem a méně viditelných, ale stejně důležitých podpůrných systémů. Politicky atraktivnější je obvykle pořizování bojových systémů, jako jsou letadla, tanky nebo válečné lodě, které představují jasně viditelný symbol obranných kapacit. Zkušenosti z Ukrajiny však ukazují kritický význam logistických systémů, prostředků elektronického boje a komunikačních sítí, které často rozhodují o skutečné bojové efektivitě.

Třetí rovinou je časové dilema mezi okamžitými opatřeními a dlouhodobými investicemi. Současná bezpečnostní situace vytváří tlak na rychlé posílení obranyschopnosti, což může vést k preferenci okamžitě dostupných řešení na úkor strategických, dlouhodobých investic. Typickým příkladem je otázka muničních zásob – rychlý nákup existující munice poskytuje okamžité posílení schopností, zatímco investice do domácích výrobních kapacit přináší strategickou autonomii, ale s delším časovým horizontem návratnosti.

Plnění aliančních závazků a strategické výzvy implementace

Česká republika coby člen NATO je vázána nejen kvantitativním závazkem výše obranných výdajů, ale také kvalitativními požadavky definovanými v Cílech výstavby schopností (Capability Targets). Tyto cíle představují konkrétní vojenské kapacity, které se jednotlivé členské státy zavazují vybudovat a udržovat jako svůj příspěvek ke kolektivní obraně. V roce 2024 byly schváleny nové Cíle výstavby schopností, které se podle ministerstva obrany „budou týkat zejména výstavby schopností pozemních sil, protivzdušné a protiraketové obrany, systémů velení a řízení a logistických kapacit." Tyto požadavky jsou plně reflektovány v prioritách českých obranných investic.

Geografická poloha České republiky ve středu Evropy determinuje její specifickou strategickou roli v zabezpečování podpory hostitelskou zemí (Host Nation Support). Tato funkce zahrnuje budování kapacit pro přijetí, přesuny a logistické zabezpečení spojeneckých sil na českém území, což nabývá kritického významu v kontextu posílené předsunuté přítomnosti NATO ve východní části Aliance a potenciální potřeby rychlého přesunu amerických nebo západoevropských posil v případě krize. V této souvislosti ČR v posledních letech zvýšila investice do modernizace klíčové infrastruktury.

Navýšené obranné výdaje umožňují České republice vystupovat jako důvěryhodný a respektovaný spojenec, který přispívá k bezpečnosti celé Aliance adekvátně ke svým možnostem a geografickému postavení. Tento aspekt nabývá na významu v kontextu současné administrativy prezidenta Trumpa, která klade mimořádný důraz na spravedlivé sdílení „finanční odpovědnosti“ v rámci NATO.

Navzdory jasným přínosům představuje rychlé navyšování obranných výdajů také významné výzvy, které musí Česká republika systematicky adresovat. Prvním rizikem je omezená absorpční kapacita resortu obrany, která může limitovat schopnost efektivně plánovat a realizovat akvizice v krátkém časovém rámci. Ministerstvo proto v posledních dvou letech posílilo své personální kapacity v oblasti vojenských akvizic, projektového řízení a technické expertízy, včetně specializovaného týmu pro komplexní akvizice zásadního významu.

Druhou výzvou je cenová inflace v obranném sektoru, způsobená globálním nárůstem poptávky po vojenském materiálu. Tento faktor vede k růstu cen a prodlužování dodacích lhůt, což může komplikovat realizaci plánovaných akvizic v původně kalkulovaných rozpočtech. Česká republika reaguje implementací strategie koordinovaných nákupů, využíváním mezinárodní spolupráce a důsledným smluvním zajištěním cenových a dodacích podmínek.

Třetí strategickou výzvou je dlouhodobá udržitelnost financování, protože provozní náklady moderních zbraňových systémů často významně převyšují počáteční investici. Ministerstvo proto systematicky kalkuluje celkové náklady životního cyklu všech akvizic a vytváří finanční rezervy pro budoucí provoz a údržbu pořizovaných systémů.

Závěr: Investice do bezpečnosti jako strategická priorita státu

Navýšení obranných výdajů České republiky na 3 % HDP do roku 2030 představuje strategický milník, který zásadně překresluje podobu národního obranného plánování. Toto rozhodnutí reflektuje hluboké pochopení současných bezpečnostních výzev a přijetí odpovědnosti za vlastní obranyschopnost i příspěvek ke kolektivní bezpečnosti euroatlantického prostoru. V době, kdy se vracíme k realitě vysoko intenzivních konfliktů v Evropě, jde o nezbytný krok k zajištění odolnosti státu vůči širokému spektru hrozeb a zároveň naplnění aliančních závazků.

Skutečný přínos tohoto bezprecedentního navýšení obranného rozpočtu bude záviset na schopnosti efektivně alokovat dostupné prostředky do strategicky prioritních oblastí – od dokončení modernizace hlavních bojových platforem přes budování robustních zásob až po rozvoj lidského kapitálu. Česká republika má jedinečnou příležitost transformovat své ozbrojené síly v moderní, technologicky vyspělý a efektivní nástroj zajištění národní bezpečnosti, který bude plnohodnotně interoperabilní se spojenci a schopný čelit současným i budoucím hrozbám.

Klíčovým faktorem úspěchu této transformace bude schopnost udržet strategickou kontinuitu obranné politiky napříč politickým spektrem a volebními cykly. Historie českého obranného plánování je poznamenána častými změnami priorit a směřování, což vedlo k neefektivnímu vynakládání prostředků a chronickému zaostávání v klíčových schopnostech. Současné geopolitické podmínky neposkytují prostor pro podobné experimentování – investice do obrany musí být založeny na dlouhodobém strategickém konsensu.

V kontextu současné bezpečnostní situace v Evropě toto navýšení není volbou, ale strategickou nezbytností. Výsledkem by měla být nejen vyšší bezpečnost České republiky, ale také posílení její strategické pozice jako respektovaného a důvěryhodného spojence v rámci Severoatlantické aliance i Evropské unie.

Zdroj: Ministersvo obrany ČR, European Commission, Defense Magazine, NATO.int, European Council