Kyperský prezident Níkos Christodúlídés nastínil odvážný plán pro vstup do Severoatlantické aliance, včetně trvalého pobytu amerických sil na ostrově. Tento vývoj je v rozporu s dlouholetou politikou neutrality Nikósie, jejíž počátky sahají do období studené války. Postupný proces sbližování s NATO téměř jistě zahrne nahrazování ruské a sovětské vojenské techniky západními systémy. Největší překážku pro vstup představuje opozice Turecka, které vojensky okupuje severní část Kypru.

Kypr zůstává jediným členem Evropské unie, který není ani členem NATO, ani aliančního programu Partnerství pro mír. Důvodem této skutečnosti je dosud nevyřešený problém rozdělení ostrova. Od roku 1974 okupuje severní část Kypru turecká armáda, která brání sjednocení země s Řeckem a chrání zájmy místních Turků (tj. mezinárodně neuznané Severokyperské turecké republiky). Po padesáti letech od invaze ostrov navzdory letům intenzivních jednání a rozsáhlé mezinárodní snaze stále rozděluje vnitřní hranice. Mírové síly OSN na ostrově představují nejdéle rozmístěnou jednotku v historii organizace.

S koncem studené války a rozpadem SSSR se strategická hodnota východního Středomoří dočasně snížila, avšak události posledních let vracejí tento region na geopolitickou šachovnici. Občanská válka v Libyi, ruská podpora syrského režimu Bašára al-Asada a nejnověji válka Izraele proti Hamásu a Hizballáhu destabilizují celou oblast od roku 2011. Vody kolem Kypru ohrožují nestátní hrozby v podobě organizovaného zločinu, terorismu, obchodování s lidmi a uprchlických vln. Na rozštěpeném ostrově lze nalézt slabě hlídaná místa, jež mohou nezvaní hosté využít, neboť celokyperská bezpečnostní spolupráce je nadále omezená. 

Níkos Christodúlídés si uvědomuje, že Kypr nemůže kvůli námitkám Ankary do NATO vstoupit ihned. Kyperským ozbrojeným silám ovšem nic nestojí v cestě ke zlepšování svých obranných schopností s pomocí USA. „Nechceme, aby ozbrojené síly přišly o takovou příležitost. Jednáme s USA, jak Kyperská republika může okno příležitostí co nejlépe využít, děkujeme jim za jejich pozitivní reakci. Až bude vše na svém místě, Kyperská republika by se mohla stát členským státem NATO,“ uvedl kyperský prezident na konci listopadu pro zpravodajskou agenturu Associated Press. „Posílení odstrašujících schopností Kyperské republiky je nesmírně důležité a my využíváme každou možnost, a to jak směrem ke Spojeným státům, tak i k NATO.“ 

Geografická poloha Kypru umocňuje potřebu modernizace kyperské vojenské infrastruktury. Jedná se totiž o nejblíže položeného člena EU k bouřlivému Blízkému východu, pouhých 182 km vzdáleného od libanonského hlavního města Bejrútu. Podle Níkose Christodúlídése ostrov nyní jedná se Spojenými státy o opravě významné letecké základny a s Evropskou unií o vybudování námořního přístavu. Letiště Pafos na jihozápadním okraji země v současné době hostí zastoupení americké námořní pěchoty a několik transportních letounů V-22 Osprey, které jsou připraveny pomoci při evakuaci z blízkého Libanonu a dalších ohrožených míst.

Kyperský prezident se loni zavázal vyčlenit 2 % HDP na výdaje spojené s ozbrojenými silami země. Ve spojení s jeho západní zahraničněpolitickou orientací a předloňským zrušením amerického zbrojního embarga (uvaleného roku 1987 s cílem zabránit závodům ve zbrojení) přinesou slíbené finance velmi pravděpodobně nové akvizice pro ostrovní armádu. Dosud největší transformací kyperská obrana prošla v 90. letech minulého století, kdy od Ruska například koupila systémy protivzdušné obrany (PVO) S-300. Zastaralé ruské a sovětské zbraně začnou teď jistě nahrazovat západní modely. 

Nikósie se bude v budoucích nákupech zbraní zaměřovat na posílení svých obranných schopností relevantních pro nevyřešený ostrovní spor. V první řadě půjde o modernizaci PVO, především pokročilých raketových systémů krátkého a středního dosahu, případně radarových systémů pro lepší detekci a sledování. Kypr podle neoficiálních informací (americký časopis Forbes) usiluje o izraelský Iron Dome. Nové námořní prostředky mají k tomu zlepšit ochranu výlučné ekonomické zóny a ochrany pobřeží. To by mohlo zahrnovat vylepšení stávajících hlídkových lodí nebo pořízení novějších, sofistikovanějších plavidel, případně bezpilotních řešení. Na výměnu také čekají stárnoucí hlavní bojové tanky, bojová vozidla pěchoty a obrněné transportéry. Kypřané se rovněž zajímají o drony a o vylepšení komunikačních systémů či nástrojů pro shromažďování a analýzu zpravodajských informací. Kypr nikdy nevlastnil stíhací letouny, ale spekuluje se (opět Forbes) o předávce řeckých Dassault Mirage 2000 Nikósii.

Český zastupitelský úřad na Kypru loni v květnu zorganizoval setkání zaměřené na česko-kyperskou spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti, což dokládá snahu Prahy podílet se na transformaci kyperské armády. Cílem akce bylo propojit české a kyperské firmy a zároveň české podniky s vládními představiteli zodpovědnými za obranu a bezpečnost ostrova. Setkání se na české straně zúčastnily společnosti Tatra Trucks, ERA, SVOS, Excalibur Army, AVEC CHEM a Grant Detection, na kyperské pak byli přítomni ministr obrany Michalis Giorgallas, náčelník generálního štábu Dimokritos Zervakis a zástupci patnácti tamních firem. Projekt vykreslil Česko jako tradičního a dlouhodobě kvalitního dodavatele obranných technologií. České ministerstvo zahraničí vzhledem k účasti významných českých podniků a vrcholných zástupců ministerstev obrany „v brzké době“ očekává „návazné projekty obranného a bezpečnostního průmyslu obou zemí“. V případě vstupu Kypru do NATO bude možné vzájemnou spolupráci ještě rozšířit. 

Prezident Christodúlídés chce nejprve prohloubit vztahy své země se Severoatlantickou aliancí vstupem do přípravných organizací (např. Partnerství pro mír). To však vyžaduje pokrok v řešení kyperské otázky a zlepšení evropsko-tureckých vztahů, neboť Nikósie blokuje Ankaře přístup do unijních průmyslových programů a Turci blokují Kypřanům přístup do těch aliančních. Na dvoustranné americko-kyperské úrovni chce Kypr v první řadě dosáhnout dlouhodobější výjimky z amerického zbrojního embarga, a to přechodem od každoročního obnovování na tříleté nebo pětileté období. Druhým cílem je rozšíření možností společného vojenského výcviku pro příslušníky kyperské armády na amerických vojenských akademiích. Za třetí chce Nikósie modernizovat svou obrannou infrastrukturu, aby splňovala standardy NATO.

Turecko se na kyperské členství v Alianci dívá skepticky. Vysloužilý turecký diplomat Ulutç Özülker zdůrazňuje právo veta Ankary a kandidaturu Kypru srovnává se Švédskem. „Turecko nedovolí jižnímu Kypru vstoupit do NATO. Bude postupovat stejně, jako když se o členství Švédska pokoušeli ostatní bez našeho souhlasu,“ řekl Özülker. Poradce severokyperské vlády Hassan Ünal kromě toho navrhuje, aby Turecko svůj souhlas podmínilo mezinárodním uznáním Severokyperské turecké republiky. S tím souhlasí Aydin Selcen, který dříve působil na tureckém ministerstvu zahraničí. Vedle dvouzónové federace na Kypru, kdy by dva politicky rovnocenné subjekty mohly za určitých podmínek vstoupit do NATO jako jednotný stát, si dokáže také představit ústupky USA v otázkách Sýrie nebo Egejského moře.

Odpor Turecka ohledně členství Kypru v Alianci podtrhuje jeho strategický vliv v mezinárodních organizacích, jež využívá k posílení svých geopolitických cílů. Dokud nebude kyperská otázka vyřešena, Kypřané budou omezováni v rozvoji na svém ostrově a širší bezpečnost a prosperita východního Středomoří bude ohrožena. Okamžité členství sjednoceného ostrova v NATO může ovšem kyperským Řekům a kyperským Turkům přinést nové bezpečnostní záruky v rámci aliančního závazku vůči celému ostrovu, aniž by bylo zapotřebí jakýchkoli alternativních mechanismů. Základny NATO na Kypru budou navíc otevřené všem členům, včetně Turků, což spojencům přinese společné situační povědomí o dění ve východním Středomoří. Akviziční programy kyperské armády budou po vstupu do Aliance rovněž lákavou příležitostí pro český obranný průmysl.