Muzeum na demarkační linii v Rokycanech dokončilo náročnou rekonstrukci podvozku stíhače tanků JPz 38(t) Hetzer a doplnilo ji nástavbou odpovídající málo známé verzi tohoto vozidla, označované původně neoficiálně jako Starr. Muzeum bude opět přístupné veřejnosti od 1. července a CZ Defence je mediálním partnerem daného muzea.

Foto: Muzeum na demarkační linii v Rokycanech dokončilo náročnou rekonstrukci podvozku stíhače tanků JPz 38(t) Hetzer (na snímku) | František Koch

Podvozek nyní zrekonstruovaného vozidla získalo muzeum v roce 1994. Byl zahrabán ve skládce odpadu na okraji Prahy. Objevil jej pan Antonín Červenka, který tehdy nezištně sdělil informaci autorovi tohoto článku. Tím pravděpodobně zachránil vozidlo od postupného zrezivění, nebo naopak „realizace“ někam do zahraničí. Vozidlo bylo zbaveno pancéřové nástavby, opatřeno kolejnicovým rámem a používalo se pravděpodobně v padesátých a šedesátých letech ke kladení kabelů v terénu. Tehdejší vedení Vojenského historického ústavu nemělo zájem o další techniku. Naopak, s jeho pomocí opustilo republiku (VHÚ) od roku 1989 několik zajímavých vozidel, především do Německa, a to na základě nevýhodných výměn. Jednalo se o polopásový motocykl HK101 Kettenkrad v pojízdném stavu a pancéřové skelety vyprošťovací verze tanku Panther (Bergepanther) a polopásového obrněného transportéru SdKfz 251. Povolení k exportu bylo zdůvodněno tím, že vozidla nemají vztah k české vojenské historii. Zároveň byla od roku 1992 blokována realizace projektu Vojensko-technického muzea v Lešanech a již zahájené výměny se zahraničím. Rovněž došlo k odmítnutí zbytku fundusu vojenské techniky filmových ateliérů Barandov, nalézajícího se v Praze-Hostivaři. Zachráncem vozidel z ateliérů, před sešrotováním, nebo výprodejem do zahraničí se stal František Koch, vedoucí klubu vojenské historie (KVH) Volduchy a zakladatel Muzea na demarkační linii v nedalekých Rokycanech. Proto byl právě jemu nabídnut podvozek vozidla Hetzer. Naopak v pozdějším období byla zahájena dodnes trvající spolupráce VHÚ a Muzea na demarkační linii.

Práce na vraku byly zahájeny před několika lety. Na rekonstrukci podvozku a výrobě nové pancéřové korby a dalších dílů vozidla se podíleli rovněž dobrovolní spolupracovníci muzea. Hetzer měl být představen veřejnosti v rámci akce Bahna 2020, která byla nakonec odvolána. František Koch a jeho spolupracovníci jsou zakladateli uvedené prezentace vojenské techniky, později pozemních sil AČR, kterou začali již roku 1989. Tehdy byla zahájena spolupráce s armádou, konkrétně 1. tankovým plukem ve Strašicích. Po jeho zrušení roku 1992 jsou partnery především dělostřelci z Jinců. Spolupráci s AČR zajišťuje především Nadace pozemního vojska AČR. Výsledné vozidlo lze označit jako kombinaci repliky a makety. Liší se od standardního Hetzeru především tvarem pancéřové masky kanonu, provedením záďového krytu větráku a vznětovým motorem.

Foto: Starr, oficiálně JPz 38(t) Ausf. D je zjednodušenou vývojovou verzí JPz 38(t). | František Koch

Samohybné dělo/stíhač tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer (štváč) byl vyvinut a vyráběn v době německé okupace v takzvaném Protektorátu Čechy a Morava. Využíval nepříliš upravený podvozek československého lehkého tanku LT vz. 38, který se bohužel dostal do sériové výroby až v době okupace. Vývoj vedli němečtí konstruktéři od roku 1943. Sériovou výrobu realizovaly české firmy ČKD Praha (v době okupace BMM – Böhmische Mährische Maschinenfabrik) a Škoda Plzeň od 1. dubna 1944. Do konce války bylo vyrobeno v BMM 2047 a v Plzni 780 kusů bojové verze. Dále byly vyvíjeny a vyráběny různé konverze. 

Celkem 8 Hetzerů se zúčastnilo na české straně pražského povstání. Kromě jednoho však byly vyzbrojeny pouze provizorně kulomety, protože se jednalo o odzbrojená vozidla z továrních oprav. Staly se spolu s francouzskými tanky a polopásovými obrněnými transportéry součástí slavné jednotky útočné vozby. Spolu s další kořistní technikou znamenaly velkou posilu v boji proti okupantům. V současnosti se na našem území nalézají dva stíhače tanků Hetzer, a to ve fondu VHÚ - Vojenské technické muzeum Lešany. Jeden je zachovalý povstalecký bez kanonu a druhý byl používán ČS armádou v poválečném období.

Krátce po válce byla výroba Hetzerů obnovena a vozidlo dostalo označení  ST-I (stíhač tanků), nebo lehké samohybné dělo SD 75/39-44. Celkem 120 kusů bylo vyrobeno nových a dalších 129 zrekonstruováno z kořistních. Ve výzbroji armády zůstaly do roku 1958 a z záloze do roku 1963. Následovalo 158 Hetzerů s označením G-13 a vyzbrojených kanonem KwK 40 s úsťovou brzdou pro Švýcarsko, vyrobených ve škodovce.  V šedesátých letech bylo vyvezeno 11 vyřazených Hetzerů do Guineje na podporu tamního pokrokového režimu.

Starr, oficiálně JPz 38(t) Ausf. D, je zjednodušenou vývojovou verzí JPz 38(t). Konstrukčně se jednalo především o zjednodušení odstraněním brzdovratného zařízení kanonu, takže zpětný ráz byl přenášen přímo na čelní pancíř vozidla, a to bez zákluzu hlavně. Jedno vozidlo mělo vznětový motor Tatra, který byl plánovanou pohonnou jednotkou u 500 objednaných sériových vozidel. Celkem byly vyrobeny 4 prototypy a 10 předsériových kusů. Většina z nich zůstala po válce na území Československa a jsou doloženy v přehledech kořistní techniky. Čtyři Starry byla předány Kampfgruppe SS Milowitz, formované od 5. 5. 1945 s příslušníků školy stíhačů tanků v Milovicích. Podle dosažitelných informací se tato vozidla zúčastnila bojů s povstalci v Praze Břevnově. Nelze vyloučit, že jeden z nich zničil tank T-34 číslo 1-24 poručíka Gončarenka na Klárově. Jeden Starr byl ukořistěn povstalci 8. května, ale do bojů už nezasáhl. Další dva, nebo dva z výše uvedených, byly viděny koncem války v Rokycanech.