Izrael překvapivým a brutálním útokem Hamásu nedávno zažil své 11. září. Země, která disponuje jednou z nejsilnějších světových armád a excelentními zpravodajskými službami, je podobně jako Spojené státy před dvaadvaceti lety potupena. Hlavní odpovědí na teror má být ovládnutí Gazy jako základny Hamásu. „Musíme jít dovnitř, teď nemůžeme vyjednávat,“ prohlásil premiér Benjamin Netanjahu. Ministr obrany Jo'av Galant zatím nařídil úplné obléhání území, kdy doslova řekl: „Nebude tam žádná elektřina, žádné jídlo, žádné palivo. Bojujeme s lidskými zvířaty a podle toho se chováme.“

Armáda už se na útok připravuje. Obří mobilizace má zajistit dostatek vojáků pro pozemní útok, doprovázený údery letectva a dronů. Nasazeno má být až 400 tisíc vojáků. Proti nim bude stát 30-40 tisíc bojovníků Hamásu.

Útok na Gazu je však spojen s řadou rizik. Jedná se o malé území přitisknuté ke Středozemnímu moři s rozlohou 365 kilometrů čtverečních, což je méně než rozloha Prahy. Žijí v ní dva miliony lidí a patří mezi nejhustěji osídlená místa na planetě. Boje v Gaze se tak logicky neobejdou bez velkých ztrát civilního obyvatelstva, ale též izraelských vojáků. A nebyl nakonec jedním z hlavních cílů teroristického útoku Hamásu vyprovokovat Izrael k odvetné reakci, která přinese i nevinné oběti? 

Američané jsou si toho dobře vědomi a Bílý dům již údajně vyjednává plán, podle kterého by mohli civilisté uniknout z válečné zóny jižním koridorem do Egypta. Otázkou však je, zdali je tento plán s ohledem na počet obyvatel vůbec uskutečnitelný, navíc Egypt, resp. Jordánsko se k přijímání uprchlíků zatím moc nemá, zřejmě z důvodu obtížného rozlišování mezi skutečnými uprchlíky a teroristy.

Další otázka se týká konečného izraelského cíle. Za předpokladu, že bude Hamás zničen, co se stane poté? Kdo bude Gazu řídit a jaké bude postavení Palestinců uvnitř Izraele? 

A co když bude boj o Gazu, resp. celkový ozbrojený konflikt s Hamásem nakonec vleklý?  Pak by se to mohlo začít podobat americkým válkám v Iráku a Afghánistánu, jejichž výsledek nebyl optimální – Tálibán je v Afghánistánu opět u moci a Irák zůstává geopolitickým „sudem prachu“, jenž je do jisté míry spjat s íránským teokratickým režimem.

V této souvislosti je třeba brát také v potaz fakt, že předsedkyně Evropské komise před pár dny oznámila, že Evropská unie ztrojnásobí humanitární pomoc pro zranitelné civilisty v Gaze a v širším regionu s tím, že bude zdvojnásobeno úsilí k zajištění toho, aby se podpora dostala k těm, co jí potřebují. O tom, že se tak skutečně stane, však existují určité pochybnosti, neboť minulé zkušenosti ukázaly, že pomoc nakonec nebyla využita jen civilisty, nýbrž i Hamásem, což by v aktuálním případě přispělo spíše k prodlužování války. 

Gaza se také může stát spouštěčem širšího regionálního konfliktu. Lze si představit, že se vojensky aktivizuje Írán, např. kvůli podpoře jím ovládaného Hizballáhu v Libanonu, který začne útočit na Izrael ze severu. Válka s Íránem za účasti USA pak nemusí být nereálná. A nešířila by se pak celková válečná eskalace jako domino s ohledem na rostoucí animozity mezi Západem, hlavně USA, na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé? Stačí vzpomenout dva neuralgické body – Ukrajinu a Tchaj-wan.

Sílí volání po tom, aby především Spojené státy zatáhly za diplomatickou brzdu. Logiku to má. Je toho ale Amerika nyní úplně schopna v podmínkách vnitřní politické paralýzy s ochromeným Kongresem a s předvolební kampaní, která způsobuje, že pro polovinu Američanů je prezident Biden nepřítelem? 

Nestojíme tak na prahu jedné z nejvážnějších krizí, která může vést k širší válce či v lepším případě k vážné destabilizaci už tak narušeného globálního řádu? Vše tak trochu připomíná rok 1914.

Zdroj: Washington Post, The Times of Israel