Dělostřelectvo, které je někdy nazývané „bohem války“, hraje i dnes klíčovou roli v moderních vojenských konfliktech. Od napoleonských válek po současné konflikty je dělostřelectvo nenahraditelným prostředkem k ničení nepřátelských sil, podpoře vlastních jednotek a vytváření taktické výhody na bojišti. V období po studené válce byla sice některými experty tato schopnost považována za překonanou, zejména ve smyslu upřednostňování letectva jako podpory pozemních operací, avšak rozsáhlá válka vysoké intenzity, která již třetím rokem zuří na Ukrajině, jasně potvrdila nenahraditelnost tohoto bojového prostředku. NATO jako největší vojenská aliance na světě, jež kombinuje různé typy techniky, zbraní a moderních technologií, by pak mělo být připraveno na renesanci dělostřelectva, aby vyhovělo požadavkům současného pozemního bojiště. Pojďme si přiblížit jednotlivé druhy dělostřeleckých systémů, jejich schopnosti, výhody a nevýhody.

Hlavňové vs. raketové dělostřelectvo

Hlavňové a raketové dělostřelectvo jsou dvě základní kategorie dělostřelecké techniky, každá s vlastními specifickými výhodami a nevýhodami. Hlavňové dělostřelectvo, jako jsou minomety, samohybné houfnice, tažené houfnice či samohybné minomety, je charakteristické relativně nižšími provozními náklady a v případě některých moderních modelů i značnou přesností střelby. Tyto dělostřelecké systémy jsou schopny střílet na vzdálenosti až 50 km s použitím moderní munice, jako jsou naváděné granáty M982 Excalibur nebo Krasnopol-M2. Hlavní nevýhodou oproti raketovému dělostřelectvu je omezený dosah a nižší schopnost pokrytí velkých oblastí.

Raketové systémy, jako HIMARS, Tornádo G, RM-70 Vampire nebo BM-30 Smerch, nabízejí schopnost zasáhnout cíle na vzdálenosti až 300 km a provést destrukci na masivní oblasti. Raketomety se dají rozdělit do dvou kategorií. První kategorií jsou lehké „frontové“, které jsou ideální pro ničení velkých koncentrací nepřátelských sil nebo infrastruktury v blízkosti fronty.

Druhou kategorií jsou těžké „taktické“, které se většinou používají k eliminaci významných cílů dále za frontou. V tomto ohledu si částečně konkurují s balistickými raketami krátkého dosahu, jako je např. ruský Iskander.

Zatímco hlavňové dělostřelectvo vyniká přesností a efektivitou na kratší vzdálenosti, raketové systémy jsou nenahraditelné při operacích na velké vzdálenosti a při potřebě rychlé eliminace nepřítele na velké ploše. Nevýhodou je však vyšší cena munice a logistická náročnost.

Barážové dělostřelectvo vs. přesná munice

Takzvané barážové dělostřelectvo je založeno na masivním použití levné munice k pokrytí velkých oblastí se zapojením většího počtu dělostřelecké techniky. Tento přístup je efektivní při ničení opevněných pozic a demoralizaci nepřátel. Nevýhodou je značná spotřeba munice a vysoké riziko nežádoucích vedlejších škod. Dalším nutným zlem je náročnost na přísun náhradních hlavní a tedy i další zátěž pro válečný průmysl. Dnes je výroba takového typu dělostřelectva již minimální, a proto se jedná o starší typy často z armádních rezerv, což má za následek minimální náklady při nahrazování ztrát, jelikož stačí potenciální uloženou techniku vyjmout ze skladu a aktivovat.

Moderní technologie umožňují použití naváděné munice, jako je již zmíněná Excalibur nebo Krasnopol, která dokáže s minimálními vedlejšími škodami eliminovat klíčové cíle. Nevýhodou je vyšší cena a závislost na systémech GPS nebo laserovém navádění. Zatímco barážové dělostřelectvo je vhodné pro plošné ničení, přesná munice je klíčová pro operace, kde je prioritou minimalizace vedlejších škod.

Tažené vs. samohybné dělostřelectvo

Tažené dělostřelectvo, jako je například houfnice M777 nebo Msta-B, představuje tradiční a osvědčené řešení. Tyto systémy jsou relativně jednoduché, potenciálně lehké a ve srovnání se samohybnými houfnicemi i levné na pořízení a údržbu. Jejich hlavní výhodou je snadná přeprava vzduchem, což umožňuje rychlé nasazení i v obtížně přístupných oblastech. 

Moderní konflikty kladou extrémní důraz na mobilitu dělostřelectva. Dnešní sofistikované radary dokážou během chvíle lokalizovat místo, odkud byla palba vedena, což činí statické dělostřelecké jednotky snadným cílem, zejména pokud k tomu přičteme masivní nasazení bezpilotních prostředků. Samohybné systémy dokážou rychle zaujmout palebné postavení, provést úder a okamžitě se přesunout nebo se uchýlit do předem vytvořených úkrytů, čímž minimalizují riziko odvetné palby. Samohybné systémy mají v tomto ohledu jasnou výhodu. Jejich integrovaný podvozek umožňuje okamžitý přesun, zatímco tažené systémy vyžadují časově náročnou přípravu a připojení k tahači. NATO proto upřednostňuje samohybné systémy v dynamických operacích, zatímco tažené systémy jsou využívány v situacích, kde je možné zajistit bezpečné zázemí. Nevýhodou jsou vyšší pořizovací náklady, složitější logistika a omezenější možnosti přepravy na delší vzdálenosti.

Pancéřové vs. otevřené systémy

Pancéřové dělostřelecké systémy, jako je česká DANA, DITA, MORANA nebo německá samohybná houfnice PzH 2000, jsou navrženy s důrazem na ochranu posádky. Jejich pancíř chrání obsluhu před střepinami, nepřátelskou palbou a chemickými či biologickými zbraněmi.

Jsou vhodné pro operace v nebezpečných oblastech, kde je vysoké riziko protiútoků. Nevýhodou je však jejich vyšší hmotnost, která omezuje mobilitu v obtížném terénu, a složitější údržba.

Otevřené systémy, jako je francouzský Caesar nebo izraelský ATMOS 2000, jsou lehčí a levnější alternativou. Jejich konstrukce umožňuje rychlejší přesuny a snadnější nasazení v terénu. Hlavní nevýhodou je zranitelnost posádky, která není chráněna pancířem, což je zvláště rizikové v konfliktech vysoké intenzity.

Výběr mezi pancéřovými a otevřenými systémy závisí na povaze mise – pancéřové systémy dominují v intenzivních konfliktech, zatímco otevřené systémy jsou ideální pro operace, kde je klíčová rychlost a flexibilita. Nepříjemným aspektem volby jsou i finanční možnosti toho či onoho státu.

MRSI a jeho role na moderním bojišti

Technologie MRSI (Multiple Rounds Simultaneous Impact) je jednou z největších inovací v moderním dělostřelectvu. Umožňuje vypálit několik střel po různých trajektoriích tak, aby všechny dopadly na cíl současně. Výsledkem je překvapivý a devastující úder, na který protivník nemá čas zareagovat. Tato technologie v praxi umožňuje přesný barážový přepad s využitím minimálního počtu hlavní.

Pro MRSI je klíčová pokročilá technologie řízení palby a výpočet trajektorií. Systémy jako PzH 2000 nebo Archer tuto schopnost nabízejí, což je činí ideálními pro údery na vysoce hodnotné cíle, jako jsou velitelská stanoviště nebo sklady munice. V kontextu NATO je MRSI důležitým nástrojem, který zvyšuje efektivitu dělostřeleckých operací.

Budoucnost dělostřelectva v NATO

Dělostřelectvo zůstává nepostradatelnou součástí moderních vojenských operací. Kombinace tažených a samohybných systémů, volba mezi pancéřovanými a otevřenými platformami a implementace technologií, jako je MRSI, ukazují, jak se NATO technologicky přizpůsobuje měnícím se požadavkům bojiště. Otázkou zůstává, zda Aliance nějakým způsobem přehodnotí preferování letectva, které může být dnešní moderní PVO doslova uzemněno. Do budoucna lze pak očekávat další rozvoj dělostřelectva směrem k větší automatizaci, integraci dronů pro navádění palby a využití umělé inteligence pro analýzu cílů. Tyto inovace by měly zajistit, že dělostřelectvo zůstane „bohem války“ i v 21. století, přizpůsobeným potřebám moderního bojiště.

Zdroj: NATO.int, Rheinmetall, KNDS, European Security & Defence