Uplynulo již přes 200 dní od říjnového útoku teroristického hnutí Hamás na Izrael a od zahájení odvetných operací židovského státu v Pásmu Gazy. Izraelci od samého začátku upozorňovali na to, že válka s terorem nebude krátká. Dnes je zřejmé, že si definitivní porážka Hamásu vyžádá ještě několik měsíců. To platí za předpokladu, že Izrael bude mít šanci svou práci dokončit. Mezinárodní společenství včetně některých demokratických zemí a jejich institucí vykazují snahu, aby Izrael přinejmenším nevyhrál, píše v podrobné analýze bývalý zpravodajec a bezpečnostní analytik Jaroslav Kuchyňa.

V řadě zemí naší západní civilizace se likvidace Hamásu a vítězství Izraele nerovná porážce terorismu. Válka s islámským terorem je nesmyslně přirovnávána ke genocidě. Logická teze o tom, že přežije-li Hamás, přežije s ním i jeho teroristická DNA, je tlačena do pozadí. Děje se tak nejenom na západních universitách, ale i v politických kabinetech některých našich spojenců. Izraelský vzkaz je stručný: nezničíme-li Hamás, tak terorismus bude pokračovat a půjde dál. Teror nemá hranice na Blízkém východě. Dříve či později udeří i v zemích těch, kteří Izraeli brání nejenom v likvidaci Hamásu, ale i v eliminaci dalších íránských proxies, jež palestinský terorismus podporují. Konec zprávy.   

Je matematicky nezpochybnitelné, že 7. října 2023 došlo k vyvraždění největšího počtu Židů od holocaustu. Je rovněž jasné, že izraelská obrana proti teroru zvedla ve světě největší antisemitskou vlnu od období, které právě holocaustu předcházelo. To bohužel platí i pro prostor naší židovsko-křesťanské civilizace. Někteří politici i nikým nevolení exponenti mezinárodních organizací si nemohou a ani nechtějí srovnat v hlavě, proč je izraelský postup v boji s terorem takový, jaký je. 

Proč Jeruzalém zvolil tak tvrdý postoj, proč nepostupuje mírněji, ohleduplněji, vstřícněji, proč nepřijme doporučení mezinárodních organizací, proč se nepřizná ke genocidě a proč nevydá své politiky pofidernímu mezinárodnímu právu. Do popředí se dostává i iracionální otázka, jak může být nějaká země tak drzá a dovolit si vést válku proti těm, kteří ji chtějí vymazat z mapy? To zaznívá i ve státech, které mají své základy v antické, hebrejské a křesťanské tradici. I takový je dnes hlas Západu. 

To, co Izraelce nejvíce překvapuje i zraňuje, je především postoj některých demokratických zemí, včetně jejich vzdělávacích institucí. Mnohdy tento postoj konverguje k tomu, co Židé nazývají chucpe. „Ano, zavraždili ti manželku, no a co. Je to jen tvoje chyba. Kdybys žádnou neměl, tak by se to nestalo.“ Transparent na Kolumbijské universitě, že tamní gayové taky podporují svobodnou Palestinu, už není chucpe. To si říká nejenom o odborné psychiatrické vyšetření, ale určitě i o radikální obměnu profesorského kádru na tamních politických vědách.    

Pozice států, které se k tradicím západní civilizace nehlásí a naopak se proti nim vymezují, je jasná a od vzniku moderního státu Izrael (i před ním) byla vždy konsistentní a srozumitelná. V predikci, že Židé budou od řeky zahnáni do moře, však zapomínají na to, že už jednou se moře rozestoupilo a pak se děly věci. Jejich pozice a pozice osy zla od Severní Koreje přes Írán, Rusko až do Sýrie není překvapivá. Jejich další postoj ke konfliktu je dobře predikovatelný a Izrael tak může mít jistotu, že tato část světa bude vždy proti němu. Na tyto země se nemusí Jeruzalém ohlížet. Co však nemůže ignorovat, je postoj zemí Západu a v tom především USA. 

Čtyři chyby Izraele

Izrael zatím udělal tři chyby, ale ne za všechny může. 1) dopustil, aby Hamás vkročil a vraždil na jeho území, 2) přistoupil k odvetě v době, kdy v Americe začala volební kampaň, což výrazně determinuje jeho další militární strategii, 3) permanentně prohrává „píárovou“ válku v zemích západní civilizace. Čtvrtou chybou je samotná existence státu Izrael včetně osídlení území později Římany nazvaného Palestina a to v době, kdy žádný islám neexistoval.  

7. říjen 2023 je nevratným skutkem, stejně jako fakt, že k odvetě musel přistoupit bez ohledu na volební kampaň, zejména Joe Bidena. „Píárovou“ válku Izrael prohrál ještě předtím, než vůbec začala, a prohraje i každou další. Takový je fakt, který ještě dlouho nepůjde změnit. Jediné, co Jeruzalém může ovlivnit, je zmenšit rozměr porážky. Nebude mít šanci to udělat sám a bude k tomu potřebovat každého z těch spojenců, kteří mu ještě zbyli, včetně České republiky. Izraelská bezpečnostní komunita se ze 7. října poučí natolik, aby se už nikdy něco podobného nezopakovalo. 

Viníky potrestá izraelský volič, nikoli mezinárodní soudy

Nejde primárně ani sekundárně o hledání vinných. Ti jsou známí jak v IDF, ve zpravodajském či bezpečnostním aparátu země i v její politické reprezentaci. Předseda vlády Benjamin Netanjahu nebude nikdy vydán žádnému mezinárodnímu soudu. Bude mít toho nejpřísnějšího soudce v Izraeli: voliče. Ti mu spočítají nejenom 7. říjen 2023, ale i dosavadní způsob vedení války v Gaze. Jde zejména o vyřešení strategického dilematu, zdali upřednostnit negociace o vydání zbytku přeživších rukojmích před finální invazí IDF v Rafahu. 

Tato volba je pouze v rukou izraelského ministerského předsedy. Nemůže ho zastoupit Biden, Borrell ani Guterres. Těžkých rozhodnutí má však Netanjahu nebo jakýkoliv jeho následovník před sebou více. Ta, která učiní správně, umožní Izraeli přežít, ale nebudou se Borrellům líbit. Budou se týkat Hizballáhu a zastavení jeho raketových a dronových útoků na severu země. Klíčové pak bude rozhodnutí, které má prioritu nejvyšší a které by mělo vést k ukončení íránského jaderného programu. 

Izrael tak hic et nunc stojí především před těmito třemi výzvami: Gaza a Hamás, na severní hranici Hizballáh a Írán s jaderným programem. Iránské proxies (IRGC) v Sýrii, Hútiové v Jemenu a milice v Íráku jsou „jen“ další v pořadí. 

První kolo íránské porážky přijde, pokud se podaří normalizovat vztahy se Saudskou Arábií

Válka v Gaze se pomalu blíží ke konci. Hamás byl již téměř eliminován a v podstatě dnes už nemá sílu na robustnější útok. K definitivní likvidaci Hamásu, militární a bezpečnostní, nikoliv ideologické, dojde za předpokladu finalizace operace v Rafahu. To, co v Rafahu Hamásu dnes zbylo, je cca 5 tisíc bojovníků. Početně jde pořád o velkou skupinu, ale zbývající 4 prapory Hamásu jsou zdecimované a ne tak dobře organizované. Na stole je pořád návrh na uzavření příměří, propuštění rukojmích a případný odchod některých velitelů Hamásu z pásma. To může definitivní konec tohoto teroristického hnutí jen oddálit v čase. Byla-li by v ceně za odsun útoku na Rafah normalizace vztahů se Saudskou Arábií, tak by přišel Hamás i jeho íránské protegé o mnohem více. To, co bylo pravděpodobně jednou z příčin útoku 7. října na Izrael – zabránit normalizaci v relaci Izrael – KSA – by se uskutečnilo. Tento fakt by výrazně posílil pozici Izraele v regionu a umocnil by první kolo íránské porážky. 

Hamás dnes Gazu nekontroluje ani neovládá, ale pořád tam vzbuzuje strach. Projevuje se to i v tak diskutovaném tématu jako je humanitární krize. Na rozdíl od toho, co píší mainstreamová média, žádný hladomor v Gaze není. Existují objektivní potíže při distribuci potravin, kterou však nemá na starosti Izrael. Na konvoje s humanitární pomocí často útočí různé gangy od beduínských a klanových skupin až po kriminální gangy včetně Hamásu. Doprava humanitární pomoci mořskou cestou by mohla být řešením. Signifikantní rovněž je, že Hamásu a jeho lídrů už mají pomalu dost i v Kataru. Paralelně s tím stoupá role Egypta nejenom v negociacích s Izraelem, ale i před diskusí o civilní správě Gazy po konci vlády Hamásu. S jakoukoliv civilní správou v Gaze si Izrael poradí – včetně té, která by vzešla z palestinské autonomie. Zásadní je, aby Gazu ztratil Hamás. Definitivně!

Jak vyřeší Izrael problém na severu s Hizballáhem?

S postupným vyčerpáním Hamásu a ukončováním raketových útoků z Gazy eskaluje situace na severu. Zde se počty raketových i dronových útoků Hizballáhu za poslední cca dva měsíce zvyšují. Obětí na izraelské straně je minimum, systém Iron Dome funguje zatím spolehlivě vůči většině typu střel. Největší počet raket míří z Libanonu do evakuovaného pásma. To však pro izraelskou vnitřní politiku představuje další problém. Není možné, aby v rámci státu Izrael existoval prostor, ve kterém není pro Židy bezpečno. Stát tak bude muset situaci řešit a ukončit tisícům evakuovaným ze severní Galileje „rekreaci“ v hotelích u Mrtvého moře a v Eilatu. 

Řešení je dvojího typu – militární a politické/diplomatické. Pro Izrael nejjistější je řešení první, ale zde se otevírá podobný problém jako v Gaze. Hizballáh má přes 120 tisíc raket a řada z nich je ukryta pod civilními objekty. Útok na Hizballáh s sebou nevyhnutelně nese i útok na některé části Bejrútu, které by mohly vypadat tak, jako Gaza dnes. Civilní oběti jsou velmi pravděpodobné a ryk v západní civilizaci s nimi spojený je jistý. Izraelci vycházejí z předpokladu, že Hassan Nasralláh válku nechce a nechce ji rozhodně Libanon. Pro tuto zemi by to byl zřejmě poslední úder, který by dostala, a není vůbec jisté, zdali by ho vydržela. Všechny opce jsou tudíž na stole, ale útoků stále přibývá. Výjimkou nebylo ani nedávné sváteční období Pesach.

Izraelci vědí, že v dohledné době musí vyřešit otázku íránského jaderného programu 

Poslední výzva pro Izrael a pro jeho další existenci je kruciální – představuje ji Írán resp. jeho jaderný program. Odhady, kolik jaderných bomb je Írán připraven vyrobit a za jak dlouho se u izraelských expertů včetně zpravodajců liší. I „optimistické“ odhady se pohybují v řádu měsíců! Bezprostřední raketový a dronový útok z Íránu na Izrael z 13. dubna 2024 nastolil ve všech zpravodajských službách i ve válečném kabinetu diskusi o tom, zdali nenastal čas íránský jaderný program ukončit. Nejde a nemůže jít o žádnou transparentní diskusi. Mezinárodní společenství (např. EU) může možná dosáhnout konsensu a zařadit IRGC (The Islamic Revolutionary Guard Corps) na seznam teroristických organizací, může uvalit i další sankce na Írán, případně vyloučit Teherán z Mezinárodní námořní organizace (IMO). Zabránit Íránu v dosažení jaderné bomby však nedokáže. To musí udělat Izrael a v Jeruzalémě to vědí. Vědí rovněž, že to, co naznačili Íráncům v Ishafanu, Teherán neodradí, možná jen přibrzdí.

Noční útok z Íránu Izraelci zlikvidovali společně se spojenci, včetně Saudů a Jordánců. Vše, co však tu noc na Izrael z Íránu letělo, Izraelci „viděli“ a měli kapacity to sestřelit sami. K tomu, co je potřeba udělat v Íránu a o čem se moc nemluví, budou však spojeneckou (americkou) podporu nezbytně potřebovat.

Na závěr jedna maličkost – potenciální uznání Palestinského státu. Některé země včetně dvou zemí z EU (Španělsko, Slovinsko) naznačily, že jsou připravené takový stát uznat. Palestinci několik příležitostí na vlastní stát už měli a všechny tragicky promarnili. Na nutnost jeho vzniku upozorňovali Palestinci v historii mnohokrát. Často svým nejvýznamnějším vývozním artiklem – terorismem.

To, co se stalo 7. října 2024, odsunulo ideu možného vzniku Palestinského státu o několik desetiletí. Palestinský stát nemůže vzniknout proto, že tuto myšlenku v Lublani či v Madridu podporují. Může vzniknout a fungovat pouze po dohodě s Izraelem. Na politickém horizontu se však po 7. říjnu nerýsuje žádná izraelská reprezentace, která by na to přistoupila. Od řeky k moři už vůbec ne! 

Jaroslav Kuchyňa

Bývalý diplomat a zpravodajský důstojník. Před rokem 1989 byl spolupracovníkem rozhlasových stanic Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Aktuálně se soustřeďuje na problematiku střední Evropy a také na problematiku teroristických hrozeb z oblasti Blízkého východu.