Blížící se vstup Švédska do Severoatlantické aliance je jedním z nejvýznamnějších bezprostředních dopadů Ruskem rozpoutané války proti Ukrajině. Jedná se skutečně o překvapivý geopolitický zlom? A co toto rozhodnutí přinese z hlediska komplexu evropské bezpečnosti a obrany? V čem je Švédsko tak zásadním vojenským přínosem pro Alianci? Jaký význam mu máme přikládat z české perspektivy? Co konkrétního pak členství Švédska znamená pro Česko a vojenskou spolupráci obou našich zemí?

Tyto a další otázky zazněly v diskusi, která proběhla během konference „Švédsko v NATO: Nová dimenze zajištění evropské bezpečnosti“ 15. prosince 2022 na půdě ČVUT, jejímž organizátorem byla Pražská bezpečnostní konference, z.s. za podpory generálního partnera – společnosti SAAB Technologies. Pro čtenáře, kteří nemají čas sledovat celou debatu, tak nabízíme stručný přehled nejzajímavějších argumentů a postřehů – a k nim přikládáme tři krátké videorozhovory s aktéry konference.

Video: Rozhovor s velvyslancem Fredrikem Jörgensenem, generálporučíkem Jaromírem Zůnou a místopředsedou Výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, poslancem Pavlem Růžičkou / CZ DEFENCE

Hned v úvodu přidělenec obrany velvyslanectví Švédska pplk. Jörgen Marqvardsen nabídl dějinnou perspektivu, která může pod nánosy valících se událostí zapadnout. Je známo, že Švédsko žilo v trvalém míru a neutralitě od roku 1814, tedy dvě staletí. Přidružení k programu Partnership for Peace zřízenému NATO v roce 1994 ještě zásadním odklonem nebylo, vstup Švédska do Evropské unie jen o rok později už však neutralitu zkomplikoval zásadně. Je třeba mít na paměti, že stát mimo spojenecká uskupení během studené války znamenalo také nutnost úplné nezávislosti na zahraničních dodavatelích téměř veškeré výzbroje. A také že té výzbroje muselo být opravdu hodně. V roce 1960 švédské letectvo zahrnovalo 58 stíhacích letek. Není pak překvapením, když i po masivních redukcích vzdušné síly této desetimilionové země disponují dnes prakticky stovkou nadzvukových stíhacích letounů Gripen.

Přišel rok 2014, který – mimo návratu války do Evropy – přinesl také program NATO Enhanced Opportunities se zapojením mimo jiné Švédska a Finska. Tím byl spuštěn proces. Roku 2016 přibyla klíčová dohoda NATO-Švédsko o Host Nation Support, v březnu 2022 proběhly rozhovory s aliančními partnery a v květnu 2022 oba severské státy podaly oficiální přihlášku. Nešlo tedy o žádný blesk z čistého nebe: situace na severu Evropy po ruském útoku nebyla impulsem, ale spíš posledním a konečným argumentem v procesu sbližování a integrace Švédska s Aliancí, který začal v 90. letech. Dokonce je možné, že proces vstupu do NATO bude dokončen v době, kdy Švédsko zároveň předsedá Evropské unii.

Jan Sechter, bývalý velvyslanec ČR v Polsku a Rakousku, vyzdvihnul klíčovou změnu, kterou vstup Švédska a Finska přináší geograficky – a sice v Baltském moři. Jeho status se mění, je sdíleným bezpečnostním prostorem a opět se z něj stává horká zóna. Nově bude třeba chránit jak dopravní cesty, tak veškerou infrastrukturu pro transport energetických surovin, která nyní v prudkém tempu vzniká na jeho pobřežích. De facto se z něj stává vnitřní moře NATO, které je členskými státy nově obklopeno ze všech stran. Zároveň je však Balt stále exponován, neboť Rusko má do něj nadále přístup, a to ze dvou oddělených prostorů – na jihu z Kaliningradské oblasti a na severovýchodě z Finského zálivu a Sankt-Petěrburgu. Klidné časy toto mělké a uzavřené moře nečekají.

Pronikavou analýzu nabídl také generálporučík Jaromír Zůna, bývalý první zástupce náčelníka Generálního štábu Armády ČR. Vstup Finska a Švédska do NATO považuje za proces připravovaný transparentně cca od roku 2016. Region Baltu se z prostoru partnerství, ekonomické spolupráce a růstu socioekonomického potenciálu stal zónou, v níž nelze vyloučit konvenční ozbrojený konflikt. Zásadní změna nastává v dosavadním geopolitickém uspořádání východního křídla Aliance, jež sestávalo ze čtyř výrazně odlišných skupin států. První z nich jsou pobaltské republiky, jež samy disponují malou vojenskou silou a chybí jim operační hloubka. Druhou skupinou jsou státy V4, kde Polsko hraje pivotní roli a územím, vojenskou silou a potenciálem jde o významný celek. Třetí množinou jsou Rumunsko a Bulharsko zajišťující přístup k Černému moři. Čtvrtou skupinu tvoří Řecko a Turecko, což jsou opět aktéři silní, ale problematičtí (i vzájemně). K těmto skupinám přibude Švédsko a Finsko, jejichž přítomnost učiní z Baltu uzavřený operační prostor a NATO nad ním získává naprostou vojenskou kontrolu. Nové alianční velitelství JSEC (Joint Support and Enabling Command) získává na významu pro celý enabling obrany a podpoří budoucí uplatnění prvku, který je a bude pro tento prostor NATO charakteristický – tím je masivní mechanizovaná síla.

Rusko zejména ztrácí roli vládce vnitřních moří. A pominout nelze ani fakt, že navíc ve Finsku získává dlouhou pozemní hranici s NATO, což je pro Rusy další nepříznivý faktor, protože nemá kapacity na kompenzaci tohoto geopolitického oslabení.

Pro NATO je vstup Švédska a Finska zásadním přínosem proto, že oba tyto státy neprocházely postkomunistickou transformací, jde o silné demokracie a robustní, výkonné a moderní ekonomiky, navíc s relativně mimořádně velkou vojenskou silou – na rozdíl od států přijatých v předchozích vlnách rozšiřování.

Zcela přímočaře otázku vstupu severských zemí okomentoval Pavel Růžička (ANO), místopředseda výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Z politického hlediska český parlament respektoval přání Švédska a Finska, jelikož jejich přínos Alianci je nezpochybnitelný. Naopak hlasitým výhradám Ruska nebyl přikládán žádný význam.

Foto: Pro NATO je vstup Švédska do Aliance zásadním přínosem | Shutterstock

Téma obranného systému Švédského království a jeho schopností otevřel Daniel Koštoval, bezpečnostní analytik, konzultant a bývalý náměstek ministra obrany. Vyzdvihl hlavně skutečnost, že Švédsko si uchovalo mobilizační systém, schopnost přejít na válečnou armádu a naplnit ji lidmi, technikou a oživit potřebné výrobní kapacity. Za studené války bylo připraveno mobilizovat až 850 tisíc vojáků. Dnes je to samozřejmě mnohem méně, ale od roku 2015 tuto schopnost obnovuje, a dokonce přikročilo k navýšení personálního stavu válečné armády – pozoruhodné je, že se to podařilo i v podmínkách svobodné společnosti a tržní ekonomiky. Stejně pozoruhodné je, že země s 10 miliony obyvatel je schopna si i dnes vyrobit nadzvukový bojový letoun, ponorku a spoustu dalšího vojenského vybavení.

V kontrastu s tím stojí Česká republika, která schopnost mobilizace v realistických, tj. válce přizpůsobených počtech zanedbala a opustila. V tom samozřejmě není sama – značná část evropských zemí je na tom podobně, a dokonce i Polsko má značné slabiny. Švédsko je důkazem, že 10 milionů obyvatel je dost – samo sebe jako malou zemi neoznačuje. Je to jen otázka vůle.

Místo toho jsme stavěli armádu pro expediční operace typu Irák či Afghánistán, připomněl poslanec Pavel Růžička. Jako vážný problém vnímá, že v českém prostředí chyběla objektivní zpravodajská informace o síle a odhodlání Ruska k provedení takto rozsáhlého útoku. Každopádně na půdě poslanecké sněmovny příslušné zpravodajské orgány žádné takové varování v posledních pěti letech neposkytly.

Podle generála Jaromíra Zůny ovšem tento nezdravý posun k budování armády expedičního typu nastal až kolem roku 2008, kdy se prosadilo pojetí radikálně zeštíhlené armády bez skladů, bez mobilizačních zásob a bez opravárenských kapacit. Daniel Koštoval poznamenal, že také Švédsko si prošlo obdobím se stejnou tendencí k profesionalizaci a důrazu na expediční mírové operace – ale nezašlo tak daleko jako jiné armády a včas se dokázalo vrátit k modelu uchování územní obrany, a tedy nutně i mobilizace. Tu ovšem, slovy generála Zůny, považovala za klíčový nástroj obranyschopnosti země ještě „Koncepce výstavby profesionální AČR a mobilizace ozbrojených sil ČR“ z roku 2002, která jasně stanovila rozdíl mezi mírovou a válečnou, mobilizačně rozvinovanou armádou.

Téma konkrétní vojenské spolupráce a vzájemného obchodu otevřela Kristýna Helm, zástupkyně ředitele Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR. Paleta švédských technologií v české armádě je bohatá. Největší je samozřejmě víceúčelový nadzvukový bojový letoun Gripen verze C/D v počtu 14 kusů. Dále je to dělostřelecký radar ARTHUR zařazený u 13. dělostřeleckého pluku, protiletadlový raketový komplet RBS-70 a RBS-70NG u 25. protiletadlového raketového pluku, či protitankové pancéřovky Carl-Gustaf u různých útvarů. Vzájemná bilance byla dlouhé roky výrazně nevyvážená. V současnosti už ale roste i vývoz českého vojenského a obranného materiálu do Švédska. Konkrétně lze uvést společnosti Sellier & Bellot, ERA, První brněnská strojírna Velká Bíteš (PBS Group) či Agados.

Další růst vzájemné obchodní a technické provázanosti lze očekávat v případě úspěšného uzavření smlouvy o pořízení bojových vozidel pěchoty CV90 od švédské společnosti BAE Systems. Podle dosavadních jednání se očekává navázání průmyslové spolupráce mezi výrobcem a zhruba 33 českými firmami. Mezi nimi jsou uváděni i největší hráči českého obranného průmyslu, zejména pak Czechoslovak Group. Její zapojení by se mohlo koncentrovat na výrobu věží nových BVP.

Foto: BVP CV90 | Michal Pivoňka / CZ DEFENCE

Vzájemné kontakty se rozvíjejí také prostřednictvím projektů v rámci European Defence Fund, kde v současnosti běží 4 projekty se zapojením českých a švédských partnerů. Uvést lze také spolupráci mezi společností SAAB a českou SVOS na výrobě demonstrátoru mobilního systému protivzdušné obrany MARS 4x4 s RBS-70NG.
V obou severských zemích jsou přítomna také těžká nákladní vozidla značky Tatra. Ve Švédsku zatím mimo ozbrojené síly, roste ale v tradičních doménách těžby nerostných surovin, lesnictví a stavebnictví, zato Finsko má mnohaletou dobrou zkušenost i s využitím Tater v armádě. Finské dělostřelectvo totiž disponuje několika desítkami raketometů RM-70/85 na podvozku T-815 8x8.

Hlavní nositelem obranné spolupráce v posledních dvou dekádách je přirozeně JAS-39 Gripen jako hlavní typ bojového letounu Armády ČR. Panuje shoda, že se jedná o mimořádně úspěšný příběh a dávné politické rozhodnutí, které navzdory tehdejším limitům (pronájem jako forma, počet pořízených letounů) posunulo českou armádu na kvalitativně novou úroveň a umožnilo dosáhnout pozoruhodných výsledků. Poslanec Pavel Růžička uvedl, že za dlouhé roky nezaznamenal na adresu Gripenu v českém letectvu ani jedinou kritickou zmínku. O to větším překvapením pro něj bylo „vojenské doporučení“, s nímž vláda vystoupila v roce 2022 a podle jeho názoru nedávalo smysl. Zejména riskantní bylo spoléhání Ministerstva obrany na klauzuli o opci na prodloužení pronájmu na období 2027-2029. Představitelé MO přehlédli fakt, že tato opce musí být schválena oboustranně, a teprve po tomto upozornění přikročili k oslovení švédské strany.

Kritice podrobil také blíže nezdůvodněnou preferenci letounu 5. generace a opakování této mantry v médiích. Jasným faktem naopak je, že letouny Gripen C/D, které používají vzdušné síly Armády ČR, v tomto okamžiku ještě nedosáhly ani 50 % plánované celkové životnosti. Stejně tak je zjevné, že i s hraničně nízkým počtem 14 letounů je české letectvo schopnost plnit všechny úkoly, a to i včetně náročných zahraničních misí k ochraně vzdušného prostoru Litvy, Lotyšska, Estonska či Islandu. Znamená to, že čeští letci i pozemní personál umí z Gripenu dostat maximum a udržovat stroje ve skvělé kondici.

Připomněl nepřipravenost pozemní infrastruktury pro přijetí F-35, mj. problémy s jejich hlučností, a naopak vyzdvihl hodnotu Gripenu jako zavedeného systému, s kterým čeští piloti umí plnit všechny úkoly, který má tradici, jež by přechodem k jinému typu byla znehodnocena, ztracena.

I v tomto světle je třeba posuzovat údaj amerického Government Accountability Office (GAO), který uvádí cenu za letovou hodinu F-35 ve výši 42 tisíc dolarů. Cena letové hodiny u Gripenu bývá uváděna ve výši 3,5 tisíce či 10 tisíc dolarů v závislosti na metodice výpočtu. Uvést lze i výrazný nárůst kupní ceny za F-35, jemuž v současnosti čelí Finsko a Švýcarsko, a to ve výši zhruba 30 % oproti první výrobcem nabídnuté ceně. Zároveň generální tajemník NATO Jens Stoltenberg uvedl, že není žádoucí, aby všechny členské státy přecházely na jednu platformu bojového letounu, a označil rozumnou rozmanitost za obrovskou výhodu.

Daniel Koštoval posunul téma budoucího bojového letounu pro AČR směrem k otázce ambicí. Ty by totiž Česko potřebovalo nejen udržet, ale spíš zvýšit. Jen tak bude možné podílet se na obraně vzdušného prostoru Aliance ve společné operaci – např. nad Polskem či Slovenskem. České letectvo i dosud fungovalo na dvou platformách: Gripen plus L-159. V budoucnu by bylo žádoucí toto udržet s platformami F-35 plus Gripen. Není dobré počítat jen s letouny pro jedinou, alianční vrstvu datového spojení a komunikace. Ta by se vylučovala s českým kryptografickým protokolem. Ponechat si jej může Gripen, a tím také přispět k užitečné diverzitě technologií.

Úspěch dosažený s integrací letounů Gripen byl – podle generálporučíka Jaromíra Zůny – založen mimo jiné silným politickým zadáním z 90. let, že do příští války se musí česká armáda zbavit letadel sovětské provenience a přejít na modernější západní techniku. To se povedlo. Dnes bychom se měli posunout zase dál a budovat národní systém obranného plánování, založený na operační analýze.

Následovala otázka na principy a záměry, jimiž by se mělo řídit budování ozbrojených sil – švédských i českých. Plukovník Marqvardsen zmínil koncept Totalförsvar čili komplexní obrany. Obranyschopnost státu zdaleka nezávisí jen na armádě. Jde o souhru dalších ozbrojených a bezpečnostních sborů, fungování kritické infrastruktury a státní správy, schopnosti firem udržet provoz. Přiznal, že i Švédsko procházelo obdobím škrtů a redukcí, důrazem na profesionalizaci – ale díky vstupní naddimenzovanosti a redundanci zůstal systém armády a její mobilizace dostatečně robustní. Generál Zůna ocenil fakt, že Švédsku se daří modernizovat své obranné kapacity inkrementálně, bez prudkých obratů, a držet dlouhodobě vytyčený strategický směr.

Zmíněna byla i architektura švédských dobrovolných branných nevládních organizací, které se specializují na jednotlivé oblasti, v nichž mohou podporovat armádu a v případě války i obranu. Jde o systém velmi podobný tomu, který Československo vybudovalo ve 30. letech 20. století a po válce byl sjednocen do Svazu pro spolupráci s armádou (SVAZARM). V českých podmínkách však dnes podle diskutujících není prostor pro širší rozvoj a zapojení nevládních branných organizací a ani není na místě uvažovat o obnovení povinné vojenské služby. Buďme rádi za současný zájem o službu v aktivní záloze a soustřeďme se na její naplnění a dobudování.

Přesto zazněla i úvaha o vhodnosti konskripce jako doplňku k profesionální bázi armády. Daniel Koštoval uvedl, že Česko by mělo umět vyčíslit početní stav tzv. válečné armády – ten lze odhadnout na cca 150 tisíc vojáků s tím, že tento počet by měl být dostupný v horizontu pěti až šesti měsíců. A to bez nějaké formy odvodů a přípravy záloh prostě dosáhnout nelze. Je třeba mít alespoň 40 až 50 tisíc záložníků s vysokou úrovní vycvičenosti, což ani dnes plánovaných 10 tisíc členů aktivní zálohy neposkytuje. Vše jen hlavně otázkou motivace. Je třeba dosáhnout situace, kdy zájem o zapojení do zálohy a průběžný výcvik v ní budou mít zejména šikovní, zruční a inteligentní lidé. V této souvislosti připomeňme, že Švédsko v lednu 2023 oznámilo plán na zvýšení počtu (dobrovolně odvedených) branců na 10 tisíc v kalendářním roce do roku 2030 a k tomu obnovení civilní služby pro 3 tisíce branců ročně v rámci totalförsvar, tedy pro obdobu naší civilní ochrany a integrovaného záchranného systému.

Na závěr zazněla doporučení, čím je pro nás Švédsko vzorem a v čem se můžeme inspirovat. Odpovědi lze shrnout takto: jednak je to disciplinovanost lidí a všeobecně panující slušnost a trpělivost; pokud jsou k dispozici fakta a důvody k tomu, něco udělat, tak také následuje rozhodnutí a schopnost to udělat. Další inspirací může být snaha nespoléhat na ostatní, ale zajistit si potřebné materiální kapacity vlastními silami a vlastní průmyslovou produkcí. Inspirativní je také dlouhá a úspěšná tradice budování technologicky vyspělé teritoriální obrany a snaha o dosažení nové rovnováhy ve výstavbě vojenských sil cestou opatrného a promyšleného vyvažování jednotlivých priorit.

Budoucnost pak ukáže, jaké místo si Švédsko získá v regionalizaci NATO a jak úspěšně po svém vstupu naváže na svou zkušenost určité izolace, plynoucí z neutrality. Česko a Švédsko, dvě desetimilionové evropské země, tak čeká pokračování a rozvoj těsné spolupráce i sdílení zkušeností jak v obranné politice, tak mezi jejich armádami i při uplatnění svých obranných průmyslů v budoucím nestabilním světě.

Zdroj: Pražská bezpečnostní konference