Rok 2022 se již navždy stane symbolem definitivního konce evropského uspořádání nastoleného po skončení studené války a rozpadu bipolárního světa v roce 1989. Uzavírá epochu relativního klidu a snah o mírové soužití mezi Západem a Ruskem, které však po třech dekádách skončily neúspěchem. Rusko se se svou předchozí porážkou nikdy nesmířilo a Západ zůstal jeho trvalým nepřítelem. 

Vypuknutí nového konfliktu tak bylo jen otázkou času. Válka na Ukrajině tedy není pouhým regionálním střetem dvou východoevropských států, je to konflikt geopolitický a civilizační, boj o nadvládu nad evropským kontinentem. O tom, kdo bude jejím vítězem, rozhodne odhodlání a připravenost obětovat vše. Boj to bude krutý a skončit může pouze totálním vítězstvím jedné strany a totální porážkou té druhé. Jakékoliv jiné řešení totiž trvalý mír do Evropy nepřinese.

Foto: Rok 2022 se již navždy stane symbolem definitivního konce evropského uspořádání nastoleného po skončení studené války a rozpadu bipolárního světa v roce 1989. (ilustrační foto) | Shutterstock

Evropská jednota iluzí

Výchozí postavení západního společenství není nijak oslnivé. Proti diktátorsky řízenému Rusku, vynucujícímu si vnitřní jednotu represí a silou, stojí sice demokratický Západ, trpící ovšem názorovou a zájmovou roztříštěností, po léta navíc živenou Ruskem vedenou hybridní válkou. Evropské státy, integrované v rámci Evropské unie, se nikdy nezbavily svých vlastních politických a ekonomických ambicí, a to ani tváří v tvář ruské hrozbě. Ostatně právě v hodnocení nebezpečnosti Ruska a jeho cílů v Evropě se dlouhodobě rozcházely. Klíčovou roli přitom sehrávaly velmoci, jejichž vliv na dění na evropském kontinentu zůstával i přes deklarované společné rozhodování v rámci Evropské unie naprosto zásadní. Odhlédneme-li od specifického postavení Velké Británie, podpořeného navíc Brexitem, rozhodující pozici v evropské politice zastávaly pouze dvě, a to Německo a Francie. A právě jejich politika ve vztahu k Rusku vydláždila cestu k nové evropské válce. 

Německo, jako nejsilnější evropská ekonomika, po léta sledovalo pouze své vlastní hospodářské zájmy s cílem upevnit své dominantní postavení na evropském trhu. Bez ohledu na bezpečnost postavilo svůj hospodářský rozmach na dovozu levných surovin z Ruska a zásadním způsobem prohloubilo svou závislost na jejich dodávkách projekty Nord Stream I a II. Právě výstavba plynovodu Nord Stream II, jenž byla zahájena po ruské anexi ukrajinského Krymu v roce 2014, naplno ukázala německou preferenci vlastních ekonomických zájmů na úkor bezpečnosti jiných evropských států. Francie zase toužila naplnit své mocenské ambice na politickém poli a posílit svůj vliv na mezinárodní scéně vyjednáním dohody s Ruskem o nové evropské bezpečnostní architektuře. Pravidelná setkání francouzského a ruského prezidenta tak pokračovala v nezměněné intenzitě i po roce 2014 ve snaze dosáhnout tohoto velkého cíle. Přestože na Rusko byly ze strany Evropské unie uvaleny sankce jako trest za jeho postup vůči Ukrajině, obě velmoci se k němu i nadále chovaly jako k partnerovi, s nímž stojí za to uzavírat vzájemně výhodné politické a ekonomické dohody, čímž jeho agresivní chování porušující mezinárodní právo legitimizovaly. Ba co více, i přes zbrojní embargo dodávaly Rusku i nadále ve velkém množství vojenský materiál a techniku, které nyní využívá ve válce proti Ukrajině. Zbraně, které jsou v současné době jen velmi neochotně a omezeně připraveny poskytovat oběti ruské agrese bránící své území. 

Německo a Francie však nejsou zdaleka jediné země, které Rusko dlouhodobě vnímaly jako příležitost a nikoliv hrozbu, i přes jeho agresivní kroky. Ruské vlivové operace realizované v rámci hybridní války zanechaly stopy prakticky ve všech evropských státech. Někde byly úspěšnější, jinde méně. Jejich plody ale nyní naplno sklízíme při jednáních o dalších sankcích a postupu vůči Rusku v rámci Evropské unie. Zatímco v některých zemích byly díky těmto aktivitám a ovlivňování politických elit zanedbány kroky k posílení energetické bezpečnosti a nezávislosti na dodávkách ruských surovin, v jiných se Rusku podařilo získat plný vliv v politické, ekonomické i mediální sféře. Tímto odstrašujícím příkladem je Maďarsko, kde vládnoucí strana ruské pronikání sama usnadnila a ze spolupráce s ruskou stranou inkasovala nemalé zisky. Udržet evropskou jednotu tak bude velmi těžké. A Rusko to dobře ví. Je to největší slabina jeho nepřítele, na kterou už léta cílí.

Evropská bezpečnost v rukou Evropanů

Pro evropskou bezpečnost je ale mnohem zásadnější jednota v rámci jiného uskupení, a tím je Severoatlantická aliance. Útok na jednoho člena Aliance totiž znamená automaticky útok na společenství jako celek a tudíž i naplnění závazku kolektivní sebeobrany. Pokud by z jakéhokoliv důvodu tato reakce nebyla jednotná, znamenalo by to nejen konec tohoto paktu, ale především významnou strategickou výhodu pro nepřítele. Hovoříme-li tedy o odlišných zájmech v rámci Evropské unie, je jasné, že se tyto rozdíly přenáší i na půdu NATO. Projevují se pak v nejednotném přístupu k dodávkám zbraní Ukrajině, jejich transportu přes jednotlivé členské země, k vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou a také k samotnému členství Ukrajiny v Alianci. Právě neshoda na přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO v roce 2008 odstartovala sérii ruských agresivních kroků vůči těmto státům ve snaze zabránit jejich začlenění do západních struktur jednou provždy. Odmítavý postoj k členství obou zemí tehdy zaujali ti samí hráči, tedy Německo a Francie.

Přestože NATO není do války s Ruskem zatím oficiálně zapojeno, je jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Pokud se Ukrajině za nepřímé podpory aliančních zemí v podobě dodávek zbraní a munice nepodaří Rusko porazit a ze svého území vytlačit, přímý střet mezi Západem a Ruskem se stane nevyhnutelným. Bude to totiž jediná a poslední možnost, jak jeho další mocenské ambice na evropském kontinentu zastavit. Již dnes je zřejmé, že klíčovou roli v tomto boji za obranu Evropy budou hrát země východního křídla NATO, stojící v první linii na východní hranici společenství. Především na nich a na jejich odhodlání bude záviset, jestli Západ v této válce nakonec zvítězí. Posilování a vyzbrojování těchto států, budování nových základen a vysílání dodatečných jednotek je přesně to, co je v současné situaci nejvíce potřeba. Západ musí být připraven a Evropa pak zvláště. USA jsou sice od konce druhé světové války hlavním garantem evropské bezpečnosti, další velkou válku ale již za Evropany nepovedou. Připravují se totiž na střet s globálním vyzyvatelem číslo jedna, a tím je Čína.

Co s Ruskem?

Rusko mělo vždy problém se do Evropy začlenit a respektovat národní zájmy a suverenitu jiných států. Rozpínavost, diktovaná silou, je zakódovaná v jeho podstatě autoritářské mocnosti, ať již carské, sovětské či nyní putinovské. S demokratickým vládnutím se ve své historii téměř nesetkalo. Proto je jeho zadržování možné také jedině silou. Je jen na Západě, jaké Rusku vytyčí hranice, co mu dovolí, protože ono samo své hranice nezná. V této válce budou určeny nové hranice a západní společenství by mělo mít jasnou představu o tom, jak by z hlediska zajištění jeho dlouhodobé bezpečnosti měly vypadat.

V první řadě by jakékoliv mírové řešení mělo být postaveno na obnovení ukrajinské suverenity v hranicích před rokem 2014. Ukrajina jako oběť dvojité ruské agrese musí být ze strany Ruska odškodněna reparacemi, které pokryjí rozsáhlé škody, které jeho armáda na ukrajinském území napáchala. Pokud bude ruský režim odmítat zaplatit, měl by být zkonfiskován veškerý jeho majetek v zahraničí a z něho tyto reparace uhrazeny. Jako trest za tuto agresi by dále Rusku měly být odňaty všechny zbývající územní zisky z druhé světové války. Rusko by tak konečně bylo potrestáno i za válečné zločiny, které spáchalo v Polsku a baltských státech jako spojenec nacistického Německa. Tím by byla odčiněna obrovská historická křivda, kterou tyto národy dodnes trpí. Je to i v zájmu bezpečnosti Evropy. Přímo spravovaná Kaliningradská oblast i prostřednictvím loutkové vlády ovládané Podněstří se staly klíčovými základnami ruských vojenských sil trvale ohrožujícími bezpečnost a stabilitu přilehlých regionů.

Pokud nebude Rusko tyto tvrdé mírové podmínky akceptovat a bude chtít ve válce pokračovat, a to i za použití jaderných zbraní, musí mu být dáno jasně na srozuměnou, že jedinou další alternativou je jeho bezpodmínečná kapitulace, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Právě bezpodmínečná kapitulace Ruska by možná nakonec jako jediná vedla k nastartování tolik potřebného očistného a obrodného procesu ruského národa a otevřela cestu k demokracii, tak jako se to stalo v případě Německa a Japonska na konci druhé světové války.   

Hra o trůny začala

Konflikt mezi Západem a Ruskem je teprve na začátku, ať již ale dopadne jakkoliv, zásadním způsobem promění dosavadní evropské uspořádání a rovnováhu sil na evropském kontinentu. Čeká nás velké mocenské přeskupení, jehož výsledkem bude vzestup východní části Evropy a úpadek té západní, jejíž vliv výrazně poklesne. 

Růst politického a bezpečnostního významu zemí na východní hranici Evropské unie a NATO je s ohledem na jejich roli v probíhající válce patrný již nyní. Politická podpora Ukrajiny v podobě osobních návštěv nejvyšších státních představitelů, dodávky zbraní a munice i přijetí miliónů válečných uprchlíků dokládá sílu a odhodlání tohoto regionu nenechat Rusko určovat budoucí podobu Evropy. Vedoucí pozici v tomto tažení zaujímá Polsko, největší a vojensky nejsilnější stát, aktivně prosazující posilování spolupráce v pásu od Baltského po Černé moře, prodloužené až na jih k Jaderskému moři. Jeho dlouholetá tvrdá a nesmlouvavá politika vůči Rusku, modernizace armády a vojenských kapacit a v neposlední řadě rozhodnutí zcela se zbavit závislosti na dodávkách ruského zemního plynu a ropy z něj učinilo zemi, která vyjde z této války posílena a zaujme místo nové evropské velmoci. Postavení a vliv Polska bude dále násobit jeho spojenectví s Ukrajinou, jejímž je po léta klíčovým partnerem a podporovatelem. Tandem Polsko-Ukrajina tak vytvoří nové evropské mocenské jádro, k němuž budou směřovat partneři jak z jihu - Rumunsko a Moldavsko, tak ze středu - Česká republika a Slovensko, i ze severu - baltské státy a Finsko.

Opačný vývoj pak čeká západ Evropy. V politické a především pak hospodářské oblasti sklidí hořké plody za krátkozraký přístup ve vztahu k Rusku, po léta reprezentovaný a prosazovaný Německem a Francií. K tomu se připojí společenské bouře a sociální problémy spojené s nezvládnutou integrací nelegálních přistěhovalců z Blízkého východu a Afriky, což povede k celkovému mocenskému úpadku tohoto regionu a ztrátě jeho politického a ekonomického vlivu. Zásadním způsobem to ovlivní i fungování obou dosavadních hlavních pilířů bezpečnosti a spolupráce na evropském kontinentu, tedy Evropské unie a NATO. Jestli a v jaké podobě budou nadále existovat, rozhodne právě výsledek války s Ruskem. 

Foto: Martina Heranová, Ph.D. | M. Heranová

Martina Heranová, Ph.D.

Je analytičkou a konzultantkou v oblasti mezinárodní politiky. Přednáší na vysoké škole CEVRO Institut. V minulosti působila na Ministerstvu zahraničních věcí (2002-2013), kde zastávala řadu diplomatických pozic, včetně postu zástupkyně velvyslance na ambasádě v Litvě. Specializuje se na otázky mezinárodní bezpečnosti (zj. geopolitiku a globální bezpečnostní výzvy, ruské a čínské vlivové operace) s důrazem na region střední Evropy.