Armádní generál Ing. Jiří Šedivý (v.v.) je bývalý náčelník Generálního štábu AČR, vedoucí katedry bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO Institut, garant programu MPA – Bezpečnostní a krizový management a člen České euroatlantické rady. Jeho specializací je bezpečnost, krizové řízení, reforma ozbrojených sil ČR, ochrana kritické infrastruktury státu, energetická bezpečnost a další související oblasti. Před rokem 1989 vystudoval Vysokou školu pozemního vojska a postgraduální studium na VA Brno, Od roku 1975 do 1992 vykonával v armádě řadu velitelských funkcí v tankových útvarech. V letech 1993/94 studoval na Vysoké válečné škole Armády Spojených států amerických (Pensylvánie). Součástí studia byl specializovaný program boje proti terorismu. V letech 1994 - 1995 velitel 4. brigády rychlého nasazení. Od roku 1996 do konce roku 2002 vykonával velitelské a štábní funkce ve velení AČR a svoji vojenskou kariéru zakončil funkcí Náčelníka Generálního štábu AČR (1998-2002). V roce 2003 založil konzultantskou firmu Generals, s.r.o., která se zabývá poradenstvím v oblasti bezpečnosti a řízení projektů. Od roku 2011 do současnosti Jiří Šedivý vyučuje na Vysoké škole CEVRO Institut. Pana Šedivého jsme se zeptali na pár otázek.

Foto: Armádní generál Ing. Jiří Šedivý (v.v.) | archiv Jiřího Šedivého

1) Pane Šedivý, jak vypadá život bývalého náčelníka Generálního štábu v penzi?

Vůbec se necítím penzistou. Jsem zaměstnán jako vysokoškolský učitel na CEVRO Institutu – Vysoká škola kde zastávám i funkci vedoucího katedry bezpečnostních studií. Samozřejmě se stále zajímám o dění v armádě, ale i o otázky bezpečnosti státu jako takového. Pokud je o mé názory zájem, dávám konzultace nebo přednášky jak v oblasti bezpečnosti, tak krizového řízení nebo v rámci ochrany kritické infrastruktury státu.

2) Můžete nám popsat Vaši práci pro Cevro institut? Jste zde i garantem programu MPA – Bezpečnostní a krizový management.

Nejvíce času věnuji funkci vedoucího katedry bezpečnostních studií, kde vedle organizačních záležitostí spojených s touto funkcí také přednáším. Zároveň jsem odpovědný za vedení programu postgraduálního studia bezpečnosti a krizového managementu. V tomto programu již připravujeme 10. běh, což jsme v počátku programu ani neočekávali. Naše zaměření je především na řízení bezpečnosti na strategické úrovni z pohledu všech relevantních aspektů ale i krizového řízení, nebo ochrany kritické infrastruktury státu. Poměrně velkou pozornost věnujeme i kybernetické bezpečnosti. Naši absolventi jsou dnes ve vysokých pozicích ve státní správě, ale i politické sféře. Podařilo se nám sestavit skutečně reprezentativní sbor přednášejících – bývalých ministrů, náměstků ministrů, generálů a vysokých důstojníků všech „silových“ ministerstev, služeb a odborníků na danou oblast. V tomto jsme určitě špičkový program. Moje role je mimo organizační i přednášet v částech studia, které se zpravidla týkají bezpečnosti, mezinárodních vztahů v oblasti politicko-vojenských záležitostí. Aktuální vývoj v krizových oblastech nebo vztazích je také významnou částí přednášek. Aktuálně to bylo samozřejmě téma Náhorního Karabachu nebo dlouho sledovaný problém Tureckých ambicí na regionální velmoc, které se promítají do potenciálně rizikových oblastí.

3) Katedra bezpečnostních studií zní velice zajímavě, co si pod tím má čtenář představit a jaké znalosti posluchači oborů získají? Vycházíte ze současných hrozeb, rozborů teroristických útoků, jejich předcházení apod.?

Bezpečnostní studia poskytují v bakalářském i magisterském studiu znalosti, které jsou potřebné pro uplatnění v celém spektru činností, počínaje bezpečnostní politikou státu, přes bezpečnostní otázky a krizového řízení státní správy a samosprávy nebo privátní organizace. Jedná se tedy o studium, které není jen úzce zaměřené na bezpečnost, ale dává skutečně komplexní znalosti z oblasti. Naši absolventi jsou schopni orientace, a jak jsem uvedl, uplatní se jak ve státní správě, tak samosprávě i privátních firmách. Za důležité považuji to, že jsou vedeni k samostatnosti a schopnosti analytického rozhodování a rychlé a efektivní reakce v krizových situacích. Krizová situace není jen ohrožení na životě, ale každé rozhodování, které je činěno pod tlakem času, při nedostatku potřebných informací. Naši studenti si vedle základních předmětů můžou vybrat z velkého množství volitelných předmětů. Právě ty dávají vedle nezbytných teoretických základů i ty nejnovější informace o tendencích, analýzách a závěrech z vývoje v dané oblasti, o kterou mají zájem. Velmi důležitou částí aktivit naší školy jsou pravidelné semináře – dnes on-line na platformě „COVID Aréna“, které jsou skutečně zaměřené na ty nejaktuálnější události. Nejenom terorismus je v hledáčku těchto seminářů, i když samozřejmě poslední případy zase toto téma vynesly do popředí. Přednáší, podobně jako v řádné výuce, renomovaní experti na danou oblast.  

4) Kde v dnešní době vidíte největší hrozby? Jde o přímé útoky na živé cíle, koordinované kyberútoky, dezinformační weby či něco jiného?

Dnešní hrozby jsou bezesporu komplexní a jednostranné zaměření se pouze na některou z nich by bylo nesprávné. Logicky tak, jak jde vývoj v některých oblastech, některé hrozby získávají na významu a naléhavosti, a proto je nutné se jim více věnovat. Není ale možné zapomínat na ty ostatní. Každý konflikt, kterého jsme v poslední době svědky, přináší něco nového, nebo připomene něco, co jsme již považovali za překonané. Také jsou rozdíly v regionech, kde se hrozba uplatňuje. Například vidíte, že na Středním východě, v Afghánistánu a v části Afriky – Sahelu a jejích severních částí je násilí stále reprezentováno teroristickými útoky, nastraženými bombami nebo sebevražednými útočníky. V Evropě se po řadě útoků v letech 2015 a 2016 a po opatřeních bezpečnostních složek evropských států podařilo eliminovat rozsáhlejší a organizačně složité útoky teroristů. Nedaří se však zastavit celkem primitivní, ale o to brutálnější, útoky jednotlivých radikálních islamistů, jako jsou útoky noži, auty, ale střelnými zbraněmi. Poslední takovýto útok střelbou ze samopalu se odehrál nedávno ve Vídni.

Existují také útoky vedené státy, které se přesouvají do podoby tzv. hybridních hrozeb. Ty představují celou škálu možností jak zaútočit. V posledních několika letech se dostáváme pod tlak v kybernetickém prostoru. Pravidelně jsou útoky vedeny proti ministerstvům, ozbrojeným složkám, kritické infrastruktuře, ale i vůči zdravotnickým zařízením, jak jsme toho byli v nedávné době svědky. Vystopovat skutečného původce útoku je obtížné, ale ne nemožné. V řadě případů, kdy se jedná o skutečně sofistikovaný útok, vedou stopy do Ruska nebo Číny, případně Severní Koreje.

Cílem takovýchto útoků nemusí být jen narušení naší obranyschopnosti, ale i získání know-how, nebo výsledků vědeckých bádání. Např. v červenci  tohoto roku bylo obviněno Rusko z pokusu získat informace o vývoji vakcíny proti koronaviru. Toto obvinění uvedlo britské Národní středisko kybernetické bezpečnosti (NCSC), společně s kolegy z USA a Kanady. A nejedná se o jedinou takovouto zprávu. Útoky jsou vedeny i na vojenské cíle. Jako velmi nebezpečné se jeví vedení informačních kampaní s cílem narušit soudržnost společnosti. Dezinformace, které se dnes dostávají mezi obyvatelstvo jsou velmi pečlivě připravené a dobře cílené. Nebezpečné je především to, že jsou zaměřené na mladou generaci se záměrem zpochybňovat demokratické zřízení, schopnost státu reagovat na problémy, včetně těch sociálních. Z toho pak pramení nespokojenost, levý i pravý radikalismus. Ale byli jsme svědky i poměrně sofistikované informační kampaně, kterou vedl tzv. Islámský stát, a které uvěřili tisíce Evropanů, kteří odešli bojovat na Střední východ ve jménu radikálního Islámu. Bohužel, ani česká společnost nebyla vůči této propagandě imunní a jak uvedly naše zpravodajské služby, i Češi bojovali (a možná, že ještě bojují) na Středním východě v řadách IS.

5) Dá se těmto hrozbám skutečně účinně bránit?

Proti fyzicky vedeným útokům je nutná obrana tak, jak ji známe z minulosti. Musí ale více než kdy jindy fungovat systémy bezpečnosti jednotlivých států i spolupráce všech složek, které se na obraně podílejí. Není to ale samozřejmé. Poslední útoky teroristů v Nice a Vídni ukazují, jak daleko jsou od sebe politické deklarace a realita. Oba případy jsou ukázkou nefunkčnosti systému. V případě útoku v Nice ve Francii útočil Tunisan, který byl z Itálie vyhoštěn a v Tunisku byl již v minulosti znám pro svůj pokus o útok nožem. Ve Vídni vraždil terorista, který byl rakouské policii znám a o jehož pokusu získat střelivo do samopalu referovala Rakušanům Slovenská policie.

Evropa musí změnit svůj smířlivý přístup k nerespektování základních demokratických principů našich společností a rezolutně začít řešit všechny náznaky teroristických, ale i kriminálně násilnických aktivit. Proti celému spektru hybridních hrozeb se můžeme bránit tak, že budeme velmi bedlivě sledovat naše protivníky, provádět analýzy a hodnocení trendů a možných záměrů. Pod názvem „hybridní hrozby“ se totiž neskrývá nic, co bychom neznali. Co je nové, je jejich komplexnost, vzájemná provázanost a logicky i to, že jsou prováděny na kvalitativně vyšší úrovni, než jsme tomu byli zvyklí v minulosti. Právě nové technologie nám dávají nové možnosti, ale zároveň vytváří prostor i pro různé útoky. Velká část z nich se realizuje pod prahem otevřené agrese. Tyto nebezpečné útoky bychom neměli přehlížet či trpět a měli bychom na ně rezolutně odpovědět v případě, kdy to budeme považovat za potřebné. Na to jsme bezesporu připraveni.

Velká část aktivit proti našim společnostem se přesunuje do kybernetického prostoru. V případě kybernetických hrozeb mám zato, že jsme schopni se poměrně účinně bránit. Máme vyspělé technologie a vzdělané lidi. Ne že by se vždy podařilo zabránit všem útokům, ale většině určitě ano. Problém vidím v nepřátelském úsilí ovlivňovat naše společnosti různými dezinformacemi, prezentováním nepravd nebo polopravd, které negativně působí na naši veřejnost.  Tedy bránit se těmto útokům je možné, ale za předpokladu, že budeme mnohem důsledněji realizovat svá předsevzetí a záměry. To platí jak pro boj proti terorismu, tak proti našim tradičním protivníkům, které dnes reprezentuje Rusko a postupně i Čína.  

6) Přestože jste v rámci přednášek a stálému zapojení v bezpečnostních otázkách stále blízko armádě, jste již v civilu. Chybí Vám armádní život?

Armáda je dnes mnohem dál, než byla v době, kdy jsem byl NGŠ. Týká se to jak vojáků, tak vybavení a zbraní. I když je stále část zbraní z doby před rokem 1989, přece jenom drtivá část armádní výzbroje a výstroje byla buď modernizována, nebo je moderní, pořízena podle posledních zpracovaných plánů výstavby AČR.

Dění v armádě sleduji jako pozorovatel zvnějšku. Je však pravda, že se poměrně často armádními tématy zabývám z pozice konzultanta nebo z důvodu náplně volitelného předmětu, který na CEVRu přednáším či v rámci programu postgraduálního studia. Hodně se věnuji probíhajícím nebo potenciálně problematickým bezpečnostním problémům v notoricky známých regionech v naší bezprostřední blízkosti, případně sleduji roli armády na našem území. Často srovnávám naši armádu, její vývoj a výstavbu s tím co se v bezpečnostním prostředí děje. Ale armádní život mi nechybí. Naučil jsem se, že jedna kapitola života končí, druhá začíná a ohlížet se zpátky nemá smysl. Tím nepopírám, že s kolegy občas nezavzpomínáme na službu v armádě. Měl jsem neuvěřitelné štěstí na mé blízké podřízené, kterým jsem mohl věřit. S většinou z nich jsem ke konci svého působení v armádě měl přátelský vztah. Cenné bylo to, že jejich námitky k mým rozhodnutím byly vždy míněny upřímně a já jsem věděl, že pokud se mnou některý z nich nesouhlasí, není to osobní, ale ryze profesní záležitost. Tohle prostředí mi trochu chybí, ale na častou řečnickou otázku, zda bych se chtěl vrátit, odpovídám že ne.

7) Jste stále v pravidelném kontaktu se současným armádním velením? Jak případně hodnotíte práci současného náčelníka Generálního štábu generála Opaty?

Téměř vůbec. Jen velmi zřídka. Před krizí koronaviru jsme se zpravidla potkávali jen při různých oficiálních příležitostech. V tomto roce krize koronaviru vůbec ne.  Mimo to jsem se před několika lety nechal nešťastně přesvědčit ministrem Stropnickým ke konzultacím k tématu Generálního štábu, ačkoli jsem odmítl být smluvně vázán k resortu MO. V důsledku to pak bylo zneužito a použito proti mně.  Proto jsem spíše zdrženlivý v kontaktech se současným armádním vedením.

Co se týká generála Opaty. Na hodnocení je ještě brzy. Zatím řešil povětšinou rutinní záležitosti a výstavba armády byla podporována politickým rozhodnutím umocněné tlakem na investice do bezpečnosti státu, který vytvořil končící prezident USA Donald Trump. Krize přichází teprve nyní. Uvidíme, jak bude vypadat debata na téma armádní rozpočet a zda bude nutné provést nějaké změny. Je ale dobré, že se mu daří udržovat dobrou prestiž armády a plnit ta zadání, která armáda od politické reprezentace dostává. Také se mu daří obhajovat přijatá rozhodnutí. To vytváří poměrně dobré podmínky pro rozvoj naší armády. On sám má určitě dobrou pozici jak před vojáky, tak politiky, má pověst dobrého profesionála a vojáka každým coulem. Pokud tuto pozici udrží i v následujícím období, bude to pro armádu výhra. Co bych mu vytknul – mrzí mě, že nemá ambici udržet bojovou hodnotu 4. brigády rychlého nasazení, když jí jeden prapor odejmul a slabě vyzbrojený prapor (44. mopr) nechal vybavený technikou, která neodpovídá určení brigády. Tím spíše, že je to jeho „mateřská brigáda“. Podle mě by se měl také více věnovat diplomacii své funkce. Větší pozornost by si zasloužil i český obranný průmysl. V závěru tedy je mé dosavadní hodnocení velmi pozitivní, ale jak jsem uvedl výše, celkové hodnocení teprve přijde a vždy se dělá až na konci kariéry.  

8) Jak se z Vašeho pohledu naše armáda změnila od dob Vašeho velení?

Zásadně! Úkolem mým a mých spolupracovníků bylo připravit armádu v rámci tzv. minimálních vojenských požadavků na vstup do NATO. Začínali jsme s armádou, která měla poměrně hodně problémů, i když měla již zkušenosti především z nasazení na Balkáně a z programu PFP. Vždy nebylo vše precizní, ale úkoly jsme splnili. Po vstupu do NATO přišel další úkol - připravit armádu na přechod na plnou profesionalizaci. V listopadu roce 2002 se vedení ČR nemuselo na Pražském summitu NATO stydět za svou armádu a můj nástupce mohl realizovat přechod armády na armádu profesionální. Bohužel do vínku dostal totálně zpackanou Škopkovu reformu, se kterou se potýká ještě dnešní velení AČR. Ale gen. Štefka, můj nástupce, mohl k 1. lednu 2005 ohlásit, že armáda je plně profesionální.

Proti armádě naší, která měla v počátku mého působení v roce 1998 přes 70 tisíc a kdy sloužilo ještě 33 tisíc vojáků základní služby, je současná armáda ani ne poloviční. Její kvalita je však nepoměrně vyšší. Především si cením změn, které přinesla uvedená profesionalizace armády, systém vzdělávání a výcviku vojáků. To vytvořilo od roku 2004 podmínky pro neuvěřitelný skok v kvalitě armádního personálu. I proto je naše armáda hodnocena našimi spojenci tak dobře. Některou starou techniku a zbraně nám naši partneři rádi prominou, protože se na naše vojáky mohou vždy spolehnout. Významné je to, že se jedná průřezově o celou armádu, tedy počínaje „pěšákem“ po generála. A to je důležité, protože armáda není jen jeden vyvolený útvar, ale armáda je systém, který musí fungovat ve všech podmínkách a situacích. Pokud se nezastaví modernizace armády a bude překonána hrozba komunistů, která by mohla vést ke snížení armádního rozpočtu, v konci tohoto modernizačního cyklu by naše armáda mohla být armádou sice malou, ale velmi výkonnou.

9) Váš armádní život byl spjat s pozemním vojskem, zejména s tankisty. Jakou roli podle Vás hraje tank na novodobém bojišti s ohledem na nové technologie?

Pořád jednu ze zásadních. Ale právě pro svoji odstrašující sílu je předmětem mnoha nesmyslných slovních útoků a pohádek. Tank má samozřejmě své výhody i nevýhody a podobně jako tanková technika samotná, tak i vše, co s ní souvisí, se musí rozvíjet. V době, kdy jsem byl NGŠ, z Bruselu a z řad tzv. expertů v rámci ČR často znělo: „zbavte se tanků, už je nepotřebujeme“. Po roce 2014, když se tankové vojsko smrsklo na malé zbytky v sestavách spojeneckých armád, a kdy na Ukrajině vznikl konflikt, který ukázal na nutnost mít odpovídající množství kvalitních tanků a jiné těžké techniky, se ti samí experti probudili a začali volat po „těžkých brigádách“.

Dříve mělo být vše „lehké“ a mobilní. Ale vývoj jde jinou cestou. Dnes máme bojová vozidla pěchoty o váze, která odpovídá váze tanků T-72. Jde tedy vlastně o úplně opačný proces. Ale nelze spoléhat na tanky staré koncepce a na to, že se bude jejich nasazení odehrávat ve stejné sestavě jako na konci studené války. Poslední konflikty jasně ukazují, že vybavení tanků musí jít s dobou, především jeho obranné systémy. Zatímco palebné systémy – kanony, pozorovací a zaměřovací systémy doznaly značného pokroku (což výrazně snížilo potřebu velkého množství tanků v bojových sestavách), obrana tanků stagnovala na kvalitě pancíře. Nasazení tanků musí být prováděno v sestavě, která je vícevrstvá a komplexní, tedy v sestavě s ostatními druhy vojsk, zejména však s prostředky elektronické obrany a prostředky obrany proti napadení z horní polosféry. Jde tedy o schopností bránit se proti útokům protitankových řízených střel a útočným vrtulníkům, jejichž cílem je zasáhnout tank v nejslabším místě, tedy do části horní pancíře. Dnes jsou také velmi rozšířené bezpilotní prostředky, což jsme mohli zaznamenat ve válce o Náhorní Karabach (ale zkušenosti jsme měli již ze Středního východu).

V konstrukci tanků se musí více uplatnit prvky „stealth“ technologie. Pak tanky splní svoji roli. Znova připomínám, že armáda je systém, který jako systém musí fungovat a nelze preferovat jen určitý malý segment, byť je sebevíc atraktivní. Pokud mluvíme o tancích, neměli bychom zapomenout ani na kanonové palebné systémy přímé střelby, které jsou v moderních armádách součástí mechanizovaných útvarů. A to jak na kolových, tak pásových podvozcích. Svojí účinností se blíží schopnostem lehčích tanků.

10) Armáda stále používá tanky, které pamatujete z Vašeho působení u tankistů, včetně několika funkčních typů M4CZ. Jak vidíte budoucnost tankového vojska AČR?

Předně, pokud jsem uvedl, že tanky mají svoji nezastupitelnou roli v bojové sestavě, zároveň připomínám, že se jedná o tanky kvalitní a soudobé. Tank T-72 znám dobře a dovolím si již poněkolikáté zopakovat, že tento tank, této koncepce je již dávno překonaný a měli bychom hledat jiný typ tanku. I technické zhodnocení T-72M4CZ bude mít jen omezený dopad na kvalitu našeho tankového vojska. K udržení schopnosti tankistů by bylo účelnější pořídit mnou uvedené kanonové systémy, jejichž použití je poměrně blízko použití tanků, i když mají svá omezení. Měly by být jak ve 4. brn, tak 7. mb. Tím by se dalo překlenout období do pořízení tanků nové generace.

Foto: Technické zhodnocení tanků T-72M4CZ (na snímku) bude mít jen omezený dopad na kvalitu našeho tankového vojska. | army.cz

Věřím, že v další fázi modernizace naší armády bude věnována náležitá pozornost tankovému vojsku, ale před tím i vypracování nové a kvalitní doktríny tankového vojska. Pokud tomu tak nebude, bude se diskutovat o dílčích záležitostech, které zastíní hlavní účel pořizování tanků nové generace a všech dalších komponent, které budou muset být pořízeny spolu s těmito tanky, jak jsem již uvedl výše. To nebude vůbec levná záležitost. Například jenom obrana proti bezpilotním prostředkům, a to neplatí jenom o obraně tankové sestavy, bude znamenat implementovat nové druhy přehledových, průzkumných prostředků a prostředků ničení útočných bezpilotních prostředků.

Útočné vrtulníky budou muset být integrální součástí bojových sestav našich mechanizovaných brigád tak, jak je tomu již dávno u moderních armád našich spojenců. Musí chránit naše tanky a účinně bojovat s tanky protivníka. Ale to jsou jen příklady, obecně dnes platí, že bojové sestavy vševojskových brigád musí být chápány jako velmi složitý a komplexně sestavený systém, ve kterém není slabého místa. Proto jsem zmínil potřebu vypracování soudobé doktríny – novou doktrínou AČR počínaje.

11) Jakou prioritu by měla mít modernizace ostatní vojenské techniky? Bavíme se o zastaralých bojových vozidlech pěchoty, dosluhující protivzdušné obraně, včetně raketového vojska apod.

Měla by být provedena modernizace podle dříve schválené koncepce Armády. Vzhledem k současnému stavu v době krize koronaviru a poklesu výkonnosti české ekonomiky by bylo vhodné provést některé změny v pořadí realizace projektů. Hlavní prioritní projekty by měly zůstat, tj. dokončení otevřeného a férového tendru nových BVP, nákup nových houfnic, protiletadlových/protiraketových systémů, vozidel TITUS jako multifunkční platformu, vozidel Pandur. Mělo by se zrychlit pořizování bezpilotních a bezosádkových prostředků (včetně útočných), komplex systémů, které jsou součástí kybernetické obrany i ofenzivních kybernetických činností, které musí být zaměřeny na ochranu vlastních polních zařízení a zbraňových systémů, prostředků REB. Na druhou stranu bych v této složité době nepořizoval další transportní letadla CASA, nebo nedělal, jak již bylo uvedeno výše tzv. technické zhodnocení tanků T-72 (o obojím je již rozhodnuto, není tedy bohužel o čem diskutovat). Je nutné pokračovat v nákupech spojených s kvalitní logistikou a posilovat vojska dvojího určení. Na vrcholu modernizačních projektů by měla být implementace umělé inteligence do všech funkčních oblastí AČR.  

12) Byl jste to právě Vy, kdo připravoval AČR na vstup do NATO. Když se ohlédnete zpětně, s čím naše armáda do Aliance vstupovala a jak hodnotíte naši účast v NATO dnes?

Naše armáda vstupovala do tohoto období ve stavu, kdy jsme byli ještě hodně spojeni s naší minulostí. Například nebyly zpracovány doktríny použití armády a jednotlivých druhů vojsk a služeb, což ztěžovalo porozumění nutnosti potřebných změn. Bylo nutné se vypořádat s názory, které směřovaly primárně na organizační změny a výměnu zbraní. To by ovšem výrazně zatížilo celý proces a podle našich zkušeností to ani nebylo nezbytné. Proto jsme se soustředili na základní koncepční záležitosti a na zvýšení kvality personálu, především vojáků z povolání na vyšších štábech. I když jsem uvedl, že jsme nepovažovali organizační změny za prioritní problém, některé se musely přesto provést. Důvodem bylo postupné snižování počtu nastupujících vojáků základní služby. Některé útvary byly rušeny anebo reorganizovány.

Mezi nejvážnější problémy patřila krize vzdušných sil, která se projevovala řadou leteckých havárií a katastrof. Například v roce 1998, rok před naším vstupem do NATO, jsme měli 5 takových případů s 8 obětmi mezi piloty. Ještě dnes má mnoho lidí v paměti srážku 2 Migů 6. června 1998 nad Českými Budějovicemi, měsíc po tom, co jsem převzal funkci NGŠ (naštěstí si tato hrozivá havárie nevyžádala žádné lidské oběti).

Dnes patří naše armáda mezi „staré členy“ Severoatlantické aliance. Od našeho vstupu v roce 1999 uplynulo 21 let. To je dlouhá doba. AČR je plně integrovanou armádou ve struktuře vojsk NATO. Naše expertní schopnosti v OPZHN nebo pasivních systémech jsou skutečnou špičkou. Účastí na zahraničních misích dokazujeme, že jsme opravdu spolehlivá armáda, i když nás to bohužel stojí i lidské oběti.  Za oněch 21 let jsme posunuly armádu o několik stupňů výše.

Bohužel naši armádu dlouhodobě trápí neplnění plánovaných rozpočtů, které jsou základem pro efektivní plánování výstavby armády. Téměř každá reforma nebo koncepce byla omezena změnou původního finančního rámce pro plánování výstavby armády. To v důsledku znamenalo zpomalení celého procesu modernizace armády, ale také zvýšení nákladů, které jsou s pozastavenými nebo opakovaně zahájenými projekty spojeny. Udržování a provoz staré techniky není také levný. To vše snižuje náš kredit v očích našich partnerů. Ale toto je více nežli jen vojenská záležitost, je to i záležitost politická.

13) Vidíte reálně plnění aliančních závazků, včetně dosažení 2 % HDP? Jak nahlížíte na současné projednávání výše rozpočtu na obranu?

Z dnešního pohledu je situace poměrně složitá, ačkoli část vedení státu (a dokonce i opozice) je pro plánované navyšování rozpočtu. Vzhledem k celkovému poměru hlasů a zároveň za stavu ohromného deficitu jako následku krize koronaviru si myslím, že v roce 2024 dvou procent HDP na obranu nedosáhneme. Určitě to bude poměrně ostrá debata nejen na naší poltické scéně, ale i v rámci mezinárodních vztahů bude tento parametr hrát významnější roli. A to nejenom ve vztahu k našemu členství v NATO, ale bude to více sledovaný parametr i v rámci EU. Nepředpokládám totiž, že by USA i po změně prezidenta snížily svůj tlak na zvýšení podílu evropských spojenců na celkové schopnosti NATO. Bude zřejmě prosazován diplomatičtěji, než ukazoval prezident Trump, ale bude i nadále trvat. Evropská unie zvyšuje požadavky na zlepšení své obrany a větší nezávislosti na NATO (což v důsledku znamená i zvýšení nezávislosti na USA). To je logicky spojeno s většími investicemi do bezpečnosti jednotlivých států EU.

Již dnes je zřetelná větší pozornost, kterou EU zaměřuje na oblasti Afriky, ze kterých přichází větší tlak na migraci jako důsledek nestabilního bezpečnostního prostředí, ale i neutěšeného ekonomického vývoje. Naše účast v misi v Mali – mimochodem v tomto období jí velíme – ukazuje, že i u nás se tomuto problému začíná politická reprezentace věnovat.

I přes výše uvedenou domněnku, že v roce 2024 2 % HDP na obranu nedosáhneme, budeme se, podobně jako většina našich partnerů v NATO i EU, této úrovni blížit.