Novinář prestižních médií, zakladatel internetového portálu On War / On Peace, válečný zpravodaj a nositel Ceny Ferdinanda Peroutky. Řeč je o Františkovi Šulcovi, který od ledna letošního roku působí jako první politický náměstek ministryně obrany Jany Černochové. Šulc ovšem nepřišel do resortu obrany jako žádný nováček, zdejší prostředí dokonale zná, neboť zde působil již mezi lety 2010 až 2014. Právě s Františkem Šulcem vyšel v aktuálním čísle resortního časopisu A report zajímavý rozhovor, jehož část níže uvádíme.

Foto: Mgr. František Šulc | Ministerstvo obrany ČR

Pane náměstku, co přesně spadá do vaší gesce? Můžete přiblížit vaše hlavní priority a v čem se liší práce politického náměstka od klasického?

Mé účinkování v pozici náměstka člena vlády, kterého si paní ministryně Jana Černochová přivedla ještě společně s  Danielem Blažkovcem, je pochopitelně spojeno s  jejím působením. Ostatní náměstci spadají pod zákon o státní službě. Co se týče priorit, ty jsou jasně dané. Jsme tady od toho, abychom prosazovali úkoly, které si ministryně vytyčila a jež představila ve svém Desateru pro obranu. Zároveň ji zastupujeme, když je například v zahraničí nebo má jiné povinnosti, a  pokud se nemůže zúčastnit jednání vlády, zastupujeme ji i tam. V  neposlední řadě máme, jako političtí náměstci, s kolegou Blažkovcem určité zmocnění k daným částem resortu. U mě to znamená, že se více zaměřuji na plánování a ekonomiku ministerstva, majetek a státní podniky a další. Sekce samozřejmě vedou jednotliví úředničtí náměstci a  já s  nimi spolupracuji. Má role je převážně koordinační, kdy se snažím, aby ministerstvo a  jeho jednotlivé části spíše spolu kooperovaly, než si jen dopisovaly, že spolu nesouhlasí. Jako političtí náměstci hledáme optimální řešení napříč sekcemi, abychom podpořili priority paní ministryně.

Na Ministerstvo obrany jste se vrátil po osmi letech. Můžete říci, co vás po vašem návratu nejvíce překvapilo a jak moc se za osm let práce v resortu změnila?

Jednoduše se váš dotaz nedá paušalizovat. Změn se zde událo relativně dost, ale na druhou stranu spousta věcí tady zůstala naprosto stejná včetně úředníků. Lidi za oněch osm let akorát zestárli, jak je na chodbách či při jednání pravidelně potkávám. Samozřejmě že se střetávám i  s  novými a  mladými tvářemi, ale stále se mi zdá, že jsou v  menšině. A  právě stárnutí personálu v resortu je obecně trochu problém, protože i  kvůli služebnímu zákonu, který nepokládám za šťastný, se noví zaměstnanci do státní služby příliš nehrnou. A vyšší věk se projevuje na postech v klíčových oblastech, jakými jsou například akvizice. To je pro nás velký problém. Nejedná se o to, že by starší zaměstnanci byli méně výkonní. Znepokojujícím faktorem je skutečnost, že se neodvratitelně blíží doba, kdy odejdou do důchodu a není za ně adekvátní náhrada. Prostě za zkušené matadory nemáme mladou krev, která by se mohla zaučit, než jejich starší kolegové odejdou. Onen koloběh generační výměny je poměrně komplikovaný. Jsou ale věci, které jsme zde za mého prvního pobytu udělali, a  současný resort z  nich nyní čerpá. Jedná se například o Bílou knihu, na níž jsme před více než deseti lety spolupracovali. A  na tomto základě se například změnila branná legislativa obecně. Poté se ji po letech podařilo prosadit, a to hodně díky snaze poslanců, mezi nimiž byla tehdy i současná ministryně obrany Jana Černochová. Po mém návratu na ministerstvo mohu říci, že za dobu od mé první mise se zde udály věci, které přinesly zlepšení. Ale samozřejmě, život se vyvíjí, a proto dnes zase potřebujeme udělat další změny v  legislativě, což je náš prioritní a současný úkol.

Můžete konkrétně charakterizovat některou oblast, která v resortu zůstala i po osmi letech naprosto stejná?

Bohužel se jedná o  zdlouhavost některých procesů, což vůbec není šťastné. Už tenkrát trvaly velmi dlouho a  v  zásadě se v  této oblasti vůbec nic nezlepšilo. Rigidita, neflexibilita a neochota se některými věcmi zabývat je pro organizaci smrtelná a  bohužel, na ministerstvu jsem ji v  řadě případů zaregistroval. Zmíním třeba problematiku předakviziční, analytické fáze, která je celá ta léta v poměrně bídném stavu, až na čestné výjimky. Jedná se o velký problém, protože když se udělá špatně předakviziční fáze, jejíž součástí je část koncepční a  analytická, tak akvizice nemůže skončit dobře. A  pak se vše táhne. Druhou věcí, která tady vždy existovala, je určité soupeření, rivalita mezi jednotlivými částmi resortu, respektive sekcemi. Místo toho, aby se našlo nějaké jednoduché řešení nebo se něco konkrétně domluvilo, tak se volí formální dohadování pomocí dopisů. Což jsou negativní věci, které v podstatě zůstaly stejné i po mém druhém příchodu. Vždy ale záleží na vedení, jak je schopné motivovat a tlačit lidi k tomu, aby víc vzájemně spolupracovali, než se hašteřili, a  uvnitř jednoho ministerstva si tak nekonkurovali.

Kdybyste měl vyjmenovat tři věci, které nejvíce armádu v současnosti trápí, jaké by to byly?

Občas s  nadsázkou říkám, že Armáda České republiky má ode všeho kousek. Nemůžeme se bavit jen o  nedokončené modernizaci. Nesmíme zapomenout i  na nedokončenou výstavbu, kdy vlastně kvůli finanční nejistotě se špatně plánuje. Dochází často ke změnám a pořizují se jen kousky něčeho, které nahrazují jen určité části, což je strašně málo. Všichni si uvědomujeme, že by všeho mělo být více. Jako příklad uvedu, že když už se rozhodneme pro nákup vrtulníku systému H-1, pak všichni víme, že pořízení čtyř bitevních vrtulníků je absolutně nedostatečné. Ale protože nebylo více peněz, pak se přijme i takový počet s tím, že se někdy další stroje dokoupí. A takových případů je velké množství. Podívejte se třeba na pandury, které se zaváděly po roce 2010, pokud se nepletu, a vlastně teprve před rokem, před dvěma lety, se postupně přebíraly velitelsko-štábní, spojovací typy těchto vozidel. Takže máte techniku, která je v  polovině životního cyklu, a  vy k  ní teprve dokupujete další. Jedná se o problém, který armádu velmi trápí.

Foto: Často se pořizují jen kousky něčeho, které nahrazují jen určité části, což je strašně málo. Pandury se např. do armády zaváděly po roce 2010, speciální obrněná vozidla Pandur II ve verzi KOVVŠ (kolové obrněné vozidlo velitelsko-štábní) a KOVS (kolové obrněné vozidlo spojovací) se přebíraly teprve až v roce 2020. Takže máte techniku, která je v polovině životního cyklu, a vy k ní teprve dokupujete další. Jedná se o problém, který armádu velmi trápí. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

Další věcí, která ji sužuje, je logistika ve smyslu skladových zásob, které jsou z hlediska efektivního nakládání vysoce nevýhodné. Představte si, že nakoupíte neuvěřitelné množství munice. Pokud je to chytrá munice, pak se bavíme i  o  milionech korun za jeden kus. A  pokud nevypukne nějaká válka a  vy doufáte, že ne, tak munici příliš nevyužijete. Ale náklady na skladování vám zůstávají. Proto ve chvíli, kdy nejsou peníze, je tendence nepořizovat tolik skladových zásob. Přitom se nemusí jednat jen o munici, ale třeba i o náhradní díly. Důsledkem je, že ve chvíli, kdy něco potřebujete opravit, zjistíte, že nemáte k dispozici náhradní díly a půl roku čekáte na kabel. Jako třetí problém vidím takový přílišný optimismus, na který upozorňuje i paní ministryně. Historicky víte, že složitější systém nevysoutěžíte dřív než za čtyři či pět let. A přesto se do plánů a do rozpočtu dají peníze s tím, že je budete utrácet do dvou let. Tedy že za tuto dobu projekt získáte a vše potřebné vyřídíte. Ale zjevně se tak nestane. Potom vám nezbyde nic jiného, než že přehazujete peníze v rozpočtu nahoru, dolů, z akce na akci, a tím si vlastně plánování sami likvidujeme. Dobrovolně se připravujeme o řád, který je u financování nutný, respektive u  vydávání peněz. Takže my přesně víme, kdo a kdy má co přesně udělat, ale nikdo tyto procesy nedodržuje. Už během mého prvního působení tady mě fascinovalo, kolik lidí stráví spoustu času nad vytvářením ročního plánu a  jak se následně pak mění. Klidně bych si tipnul, že se jedná o  úpravy z  více než padesáti procent. Pokud se ovšem dostanu na takové číslo, potom statisticky už nemá cenu takový plán dělat.

Pojďme ale k armádě. Nejenom odbornou, ale i laickou veřejností rezonuje jmenování brigádního generála Karla Řehky, který se 1. července ujal funkce náčelníka GŠ AČR. Jak tuto volbu vnímáte vy?

Nezastírám, že jeho jmenování je pro mnohé velkým překvapením. Nicméně jsem naprosto přesvědčen, že Karel Řehka je pro vedení české armády dobře připraven. Znám ho dlouhá léta a vím, o čem mluvím. Má bohaté zkušenosti, které se netýkají jen speciálních operací, byl zástupcem velitele Mnohonárodní divize severovýchod v  polském Elblagu, téměř z ničeho vybudoval NÚKIB (Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost), což nebyl lehký úkol. A armádu zná a těší se zde podle mého názoru i  respektu. Myslím si, že Karel Řehka je dobrou volbou.

Zdroj: A report, Ministerstvo obrany ČR