Konec levné bezpečnosti
Válka na Ukrajině představuje největší proměnu bezpečnostního prostředí od konce studené války. Bohužel stále v části naší společnosti převládá názor, že ČR nic nehrozí, jelikož jsme součástí Severoatlantické aliance a „někdo“ nás případně ochrání. Tomu je podle této části společnosti nutno přizpůsobit i schopnosti AČR a neinvestovat do ní resp. do její modernizace značné finanční prostředky, jelikož „to není třeba“.
V první řadě je třeba uvést, že obrana a bezpečnost je základní funkcí každého státu včetně ČR. Na tuto funkci nelze rezignovat ani v případě členství ČR v Severoatlantické alianci, které nás navíc zavazuje k pomoci ostatním členským státům. Navíc zmíněná válka na Ukrajině dokazuje, že konflikty ze světa mávnutím kouzelnou hůlkou nezmizely a mohou se přiblížit velmi blízko našim hranicím. Argumenty o tom, že „válka v Evropě už nikdy nebude, jelikož se s každým můžeme dohodnout“ nebo že „ekonomická spolupráce a obchodní vazby vyřeší všechny konflikty“ jsou tak zcela zcestné.
Foto: Mnoha lidem mohou výdaje na modernizaci AČR v řádech desítek miliard korun přijít zbytečné, ale uvědomme si, že za bezpečnost se prostě a jednoduše platí a éra, kdy jsme si jako Evropané užívali bezprecedentní ekonomický růst za relativně malých investic do obrany, je u konce. (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR
V současné situaci, kdy se Spojené státy soustředí na soupeření s Čínskou lidovou republikou (ČLR) v oblasti Indo-Pacifiku, je třeba, aby se všechny evropské státy přestaly spoléhat na to, že v případě většího mezistátního konfliktu v Evropě vše zařídí a vyřeší Američané. Typickým příkladem tohoto alibistického uvažování je volání po vynucení bezletové zóny na Ukrajině. V zásadě jediný člen Aliance, který má všechny potřebné schopnosti pro tuto činnost jsou Spojené státy.
Evropské členské státy včetně ČR by tak nejen v kontextu přesunu americké pozornosti a kapacit směrem k ČLR měly akcelerovat své výdaje na obranu nad minimální hranici 2 % HDP tak, aby nahradily možné chybějící americké síly a prostředky v Evropě a byly schopny bránit ostatní členské státy Aliance. V tomto kontextu nelze v případě ČR dále alibisticky argumentovat tím, že „jsme malá země, nemůžeme si to dovolit, a proto bychom se měli zaměřit na rozvoj specializovaných jednotek a opustit sny o bojeschopné a silné armádě“.
Typickým příkladem naprosto alibistického uvažování jsou např. názory, že naše armáda nepotřebuje drahé moderní nadzvukové letouny (a je jedno, zdali jde o F-35, Gripen E či jiné stroje). Nikdo nyní nedokáže odhadnout, do jaké situace se může AČR v budoucnu, například při obraně Pobaltí, dostat a jaké schopnosti nadzvukového letectva při této činnosti budou potřeba, každopádně je jasné, že bude zapotřebí moderních, dobře vybavených strojů, které budou schopny bezproblémově komunikovat resp. spolupracovat s naší i alianční technikou.
Stejné je to i s pozemní bojovou technikou AČR (pásová BVP, kolová BVP, tanky, samohybné houfnice apod.) či PVO středního dosahu, která se v současné době mnohdy nachází v žalostném stavu a její modernizace, byť bude finančně náročná, je prostě nezbytná. Neobstojí tak argumenty, že např. nepotřebujeme nové tanky resp. že nepotřebujeme tankové vojsko jako takové nebo že není zapotřebí pořizovat moderní komplexy protivzdušné obrany středního dosahu. Tyto schopnosti si naše armáda jednoduše musí zachovat a současná zastaralá technika již tento fakt ohrožuje.
Mnoha lidem tak mohou výdaje na modernizaci AČR v řádech desítek miliard korun přijít zbytečné, ale uvědomme si, že za bezpečnost se prostě a jednoduše platí a éra, kdy jsme si jako Evropané užívali bezprecedentní ekonomický růst za relativně malých investic do obrany, je u konce. 2 % HDP na obranu by tak měly být minimem. Naši bezpečnost garantovaly a nadále sice garantují Spojené státy, nicméně vzhledem ke zmíněnému soupeření s ČLR není jisté, jak dlouho budou v Evropě udržovat relevantní kapacity pro garanci evropské bezpečnosti. ČLR jako prioritu pro americkou zahraniční politiku potvrdil na konci května letošního roku americký ministr zahraničních věcí Anthony Blinken. Následoval ho americký ministr obrany Lloyd Austin, který ve svém projevu během Shangri-La Dialogue v červnu tohoto roku označil Indo-Pacifik za prioritní válčiště pro Spojené státy. Čím dříve si toto jako Evropané uvědomíme a začneme investovat do vlastní obrany a bezpečnosti, tím méně budeme v budoucnu překvapeni. Pro dokreslení této perspektivy by bylo vhodné si představit, jak by se čeští daňoví poplatníci tvářili na to, kdyby se ČR významným způsobem podílela na zabezpečení obrany jiného státu, který by vlastním investicím do obrany a bezpečnosti dlouhodobě nevěnoval pozornost, což je právě příklad České republiky. Armáda ČR s sebou vleče několikasetmiliardový vnitřní dluh (odhaduje se na 300-400 mld. korun), a na její výzbroji je to dobře vidět.
Jedna z nejznámějších bezpečnostních konferencí pořádaných v ČR nese název „Naše bezpečnost není samozřejmost“ a naše bezpečnost skutečně není samozřejmost, ačkoliv část naší společnosti bezpečnost a fakt, že se na českém území ani v jeho těsné blízkosti neválčí, jako samozřejmost bere. Je tak zcela správné, že se snažíme plnit závazky vůči Alianci, investovat do naší obrany a rozvíjet schopnosti naší armády. Ostatně po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu si potřebu podstatně rozšířit a modernizovat svou armádu za účelem co nejvyšší obranyschopnosti uvědomila celá řada členských států NATO, což by pro nás mělo být inspirací.
Využijme kromě zahraničních produktů také schopností a kapacit relevantních aktérů domácího obranného průmyslu a v rámci posilování schopností AČR tak podporujme českou ekonomiku. Nepoužívejme alibistické výmluvy, jelikož chybějící investice v případě mezistátního konfliktu skutečné schopnosti nenahradí. Pojďme společně obranu a bezpečnost ČR brát vážně do té míry, že se na nás ostatní spojenci v rámci Aliance budou moci spolehnout.
