V sídle vysoké školy CEVRO v Praze minulý týden proběhla zajímavá konference s názvem „Summit NATO 2024: Požadavky na kapacity a schopnosti ČR“. S úvodním slovem vystoupili expremiér Mirek Topolánek a náčelník Generálního štábu AČR genpor. Karel Řehka. V diskusních panelech vystoupil například vrchní ředitel Sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany ČR Jan Jireš a ředitel Odboru bezpečnostní politiky Ministerstva zahraničních věcí ČR Radek Šedivý. Dále se zapojili prostřednictvím videozdravic bývalý velvyslanec USA při NATO Kurt Volker a úřadující náměstek generálního tajemníka NATO Boris Ruge. V závěrečném bloku „Implikace pro zajištění obranyschopnosti České republiky a kolektivní obrany NATO“ diskutovali bývalí náčelníci Generálního štábu Jiří Šedivý a Josef Bečvář, předseda představenstva STV GROUP David Hác a poslanec PSP ČR Karel Krejza, který je předsedou sněmovního podvýboru pro akvizice Ministerstva obrany, obchod s vojenským materiálem a inovace AČR. Konferenci moderoval Senior Fellow Daniel Koštoval z Centra transatlantických vztahů (PCTR), které společně s Vysokou školou CEVRO akci organizovalo.

Letošní washingtonský summit přijal sadu rozhodnutí o potřebném rozvoji vojenských schopností na základě schválení obranných plánů a navázal v tomto směru již na summit Aliance ve Vilniusu v roce 2023. Rozhodnutí o vojenských cílových schopnostech vzhledem k nové situaci, budou příští rok transformována do nových aliančních závazků pro jednotlivé členské státy. Zároveň se bude měnit velitelská struktura a struktura sil. Proto si konference stanovila základní otázku: Kam Aliance směřuje?

Kromě toho konference řešila další otázky reagující na rozhodnutí NATO a nové požadavky na robustnější vojenské schopnosti jednotlivých členských států. Co to bude znamenat obecně pro alianční armády a co specificky pro Armádu ČR? Jakou armádu by Česká republika měla budovat? Jak se má proměnit alianční schopnost reakce z hlediska času, kvality a kvantity? Co všechno musí Česká republika být schopna poskytnout v souvislosti s Host Nation Support? Jaké změny je nutné provést v českém bezpečnostním a obranném systému, včetně legislativy? Požádali jsme výkonného ředitele Centra bezpečnostních studií (CEBES) na VŠ CEVRO Ing. Františka Mičánka, Ph.D. o zhodnocení diskutované problematiky:

Název konference sliboval více, než její samotný průběh bohužel nabídnul. Proč? Změnu bezpečnostního prostředí a s tím související nárůst aktérů typu Rusko, Čína, Irán a Severní Korea zaznamenal snad každý, kdo sleduje světové dění. Výsledky summitu ve Washingtonu byly ve sdělovacích prostředcích a v mnoha vystoupeních domácích i zahraničních politiků rozebrány do nejmenších detailů. Opakování je sice matka moudrosti, ale je vždy dobré přidat něco nového, zajímavého, něco, co posluchače zaujme a přinutí je přemýšlet nad rámec běžných povinností.

Vystoupení náčelníka generálního štábu bylo příliš obecné a popisné, postrádalo hlubší zaměření na klíčové problémy a náznak jejich řešení. Podobně i vystoupení panelistů z prvního panelu nepřineslo nic překvapivého, a kromě obecného hodnocení summitu a popisu situace v ČR se nijak nezabývalo analýzou toho, jak by ČR měla postupovat v oblasti zahraniční politiky, úpravy legislativy, zvyšování veřejné informovanosti či otázce společenské odolnosti.

To nejzajímavější a nejdůležitější téma mělo být spojeno s požadavky na kapacity a schopnosti ČR, což byl i obsah názvu konference. Zde však padlo velmi málo nových či alespoň trošku konkrétních informací o tom, jak budeme reagovat. Asi nejlépe se ve svém krátkém úvodním vystoupení do tématu, jeho důležitosti a komplexnosti pro ČR trefil Mirek Topolánek, který v kostce řekl to, co se dá označit jako východisko pro jakoukoli následnou aktivitu vlády či orgánů státní správy a samosprávy v oblasti zajištění obranyschopnosti státu a obecně bezpečnosti jako takové. Dovolím si proto vypíchnout některé klíčové body z jeho příspěvku:

 „Vždycky jsme uvažovali nad tím, která ta hrozba bezpečnosti je první, která je druhá, která třetí. Dnes je jich pět a všechny jsou najednou. A už neuvažujeme o tom, jestli ta blízkovýchodní je nebezpečnější než ta ruská nebo severokorejská nebo čínská nebo mezinárodní terorismus. Jedou v souběhu a v tom ta doba je nesmírně komplikovaná.“

Komentář: Pokud jsme v minulosti uvažovali o jakýchsi prioritách, tak tyto úvahy se nijak nepromítly do bezpečnostních dokumentů, jako je Bezpečnostní strategie či Obranná strategie a konec konců ani do veřejně přístupných materiálů NATO. Ano, všude máme vyjmenované hrozby, které byly v té či oné době pro politickou reprezentaci aktuální, nikde ale není ani náznak jejich seřazení podle priorit stanovených dopadem na aktiva státu a pravděpodobností materializace té či oné hrozby. Je například hrozba narůstajícího vlivu Číny stejně relevantní pro USA jako pro evropské státy? Víme vůbec, jaká jsou ta aktiva státu, tedy co pro nás má životní nebo strategický význam? Bez toho totiž nemůžeme kalkulovat velikost rizika a nastavit relevantní opatření k jejich snižování či eliminaci. Bez toho není možné realizovat ani věrohodné plánování schopností. Hrozby jako takové mají objektivní charakter, existují nezávisle na nás. Riziko je naproti tomu subjektivní, protože říká, která hrozba je pro nás skutečně aktuální a musíme na ni tedy nějak reagovat. A samozřejmě, dálo se tak v minulosti, dnes i v budoucnosti se budeme vždy setkávat se souběhem hrozeb spojených do komplexního rizika – pro porážku soupeře přece každý stát použije veškeré dostupné nástroje z domény politické, ekonomické, vojenské i informační. A nikdy nezapomínejme, že máme jen jeden soubor sil na zajištění všech úkolů v oblasti obranyschopnosti a bezpečnosti státu a ten proto musí být maximálně flexibilní. Řešením je implementace řízení rizik na úrovni státu s jasnou kalkulací dopadů, priorit, odpovědností jednotlivých státních a soukromých subjektů a následným zajištěním potřebných zdrojů.

„…v našich lidech je třeba pěstovat potřebný patriotismus. A nemusíme je děsit. Nikdy nebudeme jako Poláci, abychom dávali přes čtyři procenta na zbrojení, abychom vystavěli dálnice jako infrastrukturu pro případ války, abychom se odřízli od ruského plynu a ruské ropy jako jediná země v Evropě, která je připravená. Ale musíme se o to snažit. …Musíme samozřejmě těm lidem dát nějakou výhodu. Nemusí to být ani nepopulární, ani drahé. Jaká má být ta výhoda? To není můj úkol. Jestli to má být nějaký násobek? Já nevím. K důchodovému pojištění nebo u vysokoškoláků vůbec, aby se jim to počítalo do důchodového pojištění? Nebo to mají být nějaké daňové úlevy nebo sociální, zdravotní? Nebo máme přispívat na studium? Nevím, ale vyplatí se to. To se nepochybně vyplatí. A systémem těch benefitů my budeme pozitivně motivovat speciálně ty mladé lidi k tomu, aby sami měli zájem to dělat, ne že je budeme nutit. My si je musíme vybírat.“

Komentář: Ano, sociální sféra je nesmírně důležitá. Už dlouhou dobu hovoříme o tom, jak vzdělávat naše občany, jak je včas informovat a připravit znalostně i dovednostně na možné nebezpečí. Praktický efekt je však minimální – POKOS je záležitostí několika nadšenců, a není žádná povinnost škol zařadit do svých osnov odpovídající předmět podobný dřívější „branné výchově,“ nebo kreativně řešit tuto problematiku v rámci mimoškolních aktivit. Hodnotový žebříček naší společnosti se změnil a tou nejdůležitější hodnotou většiny společnosti je materiální blahobyt. Poznání, že bez svobody a demokracie, ochoty bránit své území a samostatnost, nemusí být žádný materiální blahobyt, se v našem veřejném prostoru příliš nediskutuje. Není to vděčné politické téma. S patriotizmem je spojena i rezilience státu a obyvatelstva. Jistě by se dal připravit systém benefitů, který zvýhodní ty občany, kteří prokáží více ochoty se zapojit do přípravy státu k obraně. Inspiraci můžeme najít v blízkém zahraničí (např. skandinávské země) nemusí to být čistě česká cesta. Je to jedna z klíčových schopností, na které se stát musí zaměřovat. Žádná velikost a bezmezná statečnost armády totiž nezabrání kapitulaci státu, pokud nebude mít podporu politiků a motivaci obyvatelstva. Na konferenci bohužel nezaznělo nic, co by naznačovalo další směr v této oblasti.

„Musíme umět posílit armádu o schopnosti soukromého sektoru. Proč bychom měli proboha budovat duplicitně nějaké infrastrukturní prvky v armádě, když jsou v civilu a v případě vojenského nebezpečí, krize nebo hrozící války máme jenom řádově několik měsíců na jejich pořízení? Co jsme schopni udělat doma nebo potenciálně vyrobit a naučit se to, to musíme vyrábět doma. Jedna koruna vložená do těch obranných nákladů, když to budeme vyrábět doma, generuje tři a víc korun do obranného rozpočtu.“

Komentář: Je třeba se ideově vrátit k tomu, co zde před rokem 1989 fungovalo – funkční systém mobilizace státu včetně lidských zdrojů, zásob a věcných prostředků pro případ válečného nebezpečí či rozsáhlé krize. Legislativa tu stále je, branný zákon je platný, jen jsme si zlikvidovali naše know-how. Ano, čím více toho budeme vyrábět doma, tím bezpečnější stát bude v případě krize. Abychom to zvládli, musí ale stát cíleně podporovat domácí průmysl, včetně tlaku na bankovní sektor pro jeho financování. Je třeba také daleko více a cílené investovat do podpory vědy, výzkumu a inovací. Je to zřejmá výzva i pro AČR, která velkou část své výzbroje pořizuje v zahraničí, byť na domácím trhu jsou konkurence schopné výrobky dostupné. Investice do výzkumu v rámci rezortu obrany ve výši cca 400 milionů korun ročně jsou taktéž zcela neadekvátní. Pokud firma (a armáda je svým způsobem korporát) neinvestuje do svého rozvoje minimálně 2–4 % ze svého rozpočtu, není konkurence schopná. V této části „plánování“ rozvoje armády, charakterizované převážně snahou o odstranění minulých deficitů a tím pádem orientované na nákup těžké techniky a souvisejícího hardwaru, a současně velmi latentní rychlosti reakce na nástup nových technologií a taktických postupů viditelných na aktuálním válčišti na Ukrajině, má plánování schopností v českých podmínkách velké mezery.

„Musíme kvalitativně i kvantitativně navyšovat ty schopnosti, pro které je ta ruská hrozba je jednoznačná. Situace je taková, že ta vláda si to odškrtla. Bezvadný, to je, chválím a tím to pro ně skončilo. Strkají hlavu do písku. V zásadě to ta vojenská část té naší armády nemá jasnější zadání a čím dál tím je jasnější, že ta politická se odtrhla od té vojenské. Prostě to nefunguje.“

Komentář: Ano, máme tu Zákon č. 177/2023 Sb. o financování obrany České republiky, paní ministryně Černochová statečně bojuje o dodržení 2% výše obranných výdajů. Nicméně struktura akvizic, časování dodávek techniky a materiálu, priorita odstraňování mezer ve schopnostech našich ozbrojených sil generuje spoustu otázek, jakým způsobem vlastně plánování schopností v podmínkách ČR probíhá. Je to více politický proces, nebo odborný vojenský postup respektující jasně stanovená pravidla obranného plánování Aliance? Rozumí si politická a vojenská část procesu, respektují navzájem svá východiska, možnosti a argumentaci? Proč stále budujeme brigády, které jsou svou výzbrojí nekompatibilní, a tudíž nejsou schopny si vzájemně nahrazovat bojové ztráty? Proč máme zajištěnou akvizici letounů F35, ale nemáme dostatečný počet prostředků PVO na ochranu teritoria státu a jeho kritické infrastruktury před možným útokem ruskými raketami? Počítáme v rámci akvizic jakéhokoli materiálu s úhradou bojových ztrát ve výši alespoň 30–50 %? Budujeme infrastrukturu pro novou techniku a skladové prostory pro zásoby, máme pro ni dostatek lidí? Jak budeme hradit případné ztráty na živé síle, když nemáme funkční systém přípravy záloh, natož mobilizaci válečné ekonomiky? A jak jsme na tom s budováním moderního systému velení a řízení, který je páteří všeho, a do nějž musí zapadat veškeré pořízené zbraně a senzory s cílem realizovat multidoménové operace s maximálním efektem na protivníka? Politici počítají s aktivací článku 5 WS, ale ten je velmi opatrně diplomaticky formulován. Vidíme dnes a denně, jak rozdílně naši spojenci přistupují k pomoci Ukrajině. Bližším cílem pro nás by měl být článek 3 WS, a tedy schopnost se bránit i nějakou dobu samostatně. Politici musí dát ozbrojeným silám zadání a cíl, nechat je zpracovat soubor schopností potřebných pro obranu státu a plnění Aliančních závazků, a poté společně diskutovat o prioritách a způsobu realizace. V žádném případě by neměla existovat snaha se pouze politicky zviditelňovat a plnit krátkodobé, a tedy snadné cíle. A to nejdůležitější – občané mají právo být informováni o tom, jak stát využívá jejich daně. Rozhodnutí Ministerstva obrany o tom, že informace z oblasti zajišťování obranyschopnosti nebudou poskytovány a zveřejňovány z důvodu možného působení zpravodajských služeb cizích mocností  zavání studenou válkou a strachem z neschopnosti argumentovat a obhájit vlastní postup.  V této oblasti schopností máme, v porovnání s historickou ČSLA, bohužel co dohánět.

brig. gen. v.v. Ing. František Mičánek, Ph.D.

Brigádní generál v záloze, narozen v roce 1963. Po ukončení studia na VUT Brno (obor Elektrotechnologie) a absolvování základní vojenské služby, se stal vojákem z povolání. V letech 1988–2013 postupně prošel velitelské a štábní funkce až do úrovně ředitele Sekce plánování schopností GŠ AČR. V roce 2006 absolvoval válečnou školu letectva a PVO v USA, v letech 2009–2011 působil v Itálii na NATO Defence School jako mentor, a posléze ještě jednou v letech 2016–2019 na pozici děkana. Do roku 2016 vedl Centrum bezpečnostních a vojensko-strategických studií UO Brno. V současnosti pracuje jako bezpečnostní analytik/odborný asistent a výkonný ředitel CEBES na VŠ CEVRO. Zabývá se především problematikou plánování a rozvoje schopností organizace, řízením rizik v oblasti bezpečnosti, moderními technologiemi v oblasti obrany a bezpečnosti a také problematikou strategického řízení a komunikace.

Zdroj: Konference Summit NATO