Nedávná mimořádná tisková konference na téma modernizace, reálně spíše přezbrojování armády, prezentovala řadu plusů i mínusů v resortu. Vystoupení jak premiéra, tak ministra obrany byla na dobré úrovni, přestože se jedná o nevojáky. Vcelku správně byly prezentovány priority v přezbrojování, a to systémy protivzdušné obrany, bojová vozidla pěchoty, dělostřelectvo a terénní automobily.

Foto: Na tiskové konferenci ze dne 13. 5. 2020 premiér Andrej Babiš uvedl, že si nemůžeme dovolit modernizaci armády zastavit a neplnit naše spojenecké závazky | army.cz

O tom, že vojáci by měli mít kvalitní výstroj, ponožkami počínaje a prostředky osobní ochrany konče, stejně jako jiné vybavení, či zdravotnickou, stravovací a jinou logistickou podporu, snad není třeba dalekosáhle diskutovat. To je absolutní priorita z hlediska udržování bojové morálky.

Zásadní je konstatování, že budou realizovány především projekty, kde bude podíl českého obranného průmyslu minimálně 40 %. Pozitivní je rovněž zjištění, že neuspěly snahy nakupovat nejlépe vše a letos, které podporují někteří lobbisté zahraničních zbrojařských firem, neodborní diskutéři na sociálních sítích i někteří politici. Časové rozprostření výdajů je zcela správné, neboť odpadly uspěchané snahy nakupovat například nové tanky, případně podobný speciální materiál, který není prioritou. Tanky jsou samozřejmě zapotřebí, ale až bude z čeho vybírat.

Bylo by také dobré brát zřetel na fakt, že prakticky všechny důležité armády kromě pořizování nové techniky také realizují programy opakované modernizace bojových vozidel pěchoty, tanků a nejen této techniky. Modernizací je samozřejmě myšlena modernizace zavedené techniky, a to domácím obranným průmyslem, vybaveným odpovídajícími technologiemi a pracovníky, nikoli dovezeného silně ojetého zahraničního materiálu typu například BVP M2, k němuž by bylo potřebné školit techniky, dovážet technologie a veškeré náhradní díly a skupiny, o dlouhodobé závislosti na zahraničním výrobci nemluvě. Ani v případě modernizací není třeba bezhlavě spěchat a lámat časové rekordy, ale systémově je slaďovat s akvizicí nové výzbroje, tak jak to dělají v USA, Británii, Rusku, Izraeli.

Nelze však přehlédnout, že nad modernizací resortu obrany se vznáší několik otazníků. Na tiskovce se mluvilo o navýšení procentuálního podílu HDP státu z hlediska resortu obrany. Bohužel je evidentní, že přezbrojovat se bude na dluh. Odborníci předpokládají v tomto roce pokles HDP kolem 13 %, doufejme, že jenom. Přesnější prognóza ekonomického a zdravotního vývoje vlastně neexistuje. K tomu máme nejvyšší inflaci v EU, která přesahuje 3 %, což žene nahoru především ceny potravin. Koncem roku můžeme mít půl milionu nezaměstnaných. Naše ekonomika je v nezdravém rozsahu navázána na Německo, které zažívá největší ekonomický propad od konce čtyřicátých let a jsme kriticky nesoběstační z hlediska produkce potravin a léků. Vláda se oficiálně připravuje investovat do podpory ekonomiky zhruba 1,2 bilionu korun, které si bude muset vypůjčit od zahraničních komerčních bank.

Z hlediska vyhlašovaných stimulačních opatření, a to nikoli pouze slovních, lze tudíž očekávat, že podporu získá rovněž český obranný průmysl a dostane přednost před zahraničními zájmy. Bylo by to rozumné a perspektivní i v případě, že akviziční cena domácího produktu by byla vyšší, než zahraničního, protože nejde jen o peníze při nákupu, ale rovněž následné provozní a modernizační náklady a v neposlední řadě odborníky, kapacity obranného průmyslu a daně. Nicméně nelze přehlédnout, že některé druhy zbraňových systémů naši zbrojaři nedokážou sami vyvíjet a vyrábět, protože podpora státu byla za posledních třicet let mizivá, pokud vůbec nějaká. To vedlo k obrovskému propadu z hlediska jak vývoje, tak technologických možností výroby. Zcela nepochopitelné a kontraproduktivní jsou v krizové době všemožné restrikce ministerstva zahraničních věcí, snažícího se omezovat export českého speciálního materiálu, a to i do zemí, na něž není uvaleno embargo.

Z hlediska vystoupení premiéra a ministra obrany však vyvstává i několik otázek. Na jedné straně pozitivní přístup k dokončení táhnoucího se výběrového řízení na BVP, nicméně nejasná systémovost z hlediska jejich nasazení. V současnosti totiž zavedená BVP, a prozatím i budoucí, kooperují pod velením zastaralých skříňových automobilů Praga V3S. Chybí tedy velitelská vozidla s odpovídající mobilitou a balistickou odolností. Mělo by se jednat o již objednaná vozidla TITUS, která nebyla na tiskovce zmíněna, stejně jako vyprošťovací a mostní vozidla, která jsou v rámci celkové efektivity bojové síly více, než třeba.

Další otázkou je budoucí rozvoj protivzdušné a protiraketové obrany (PVO/PRO). I po nákupu radarů MMR a nějakého raketového systému středního dosahu je naše PVO nedostatečná. Zastaralé samohybné systémy Strela 10 byly vyřazeny, přenosné Strela 2 již rovněž zastaraly a použitelné zásoby končí. Systémů KUB je málo a jejich životnost po čtyřiceti letech je rovněž u konce, pokud by nedošlo k obměně především raket. Zde je možné zauvažovat nad již zavedenými přenosnými systémy, či komplety RBS70, které jsou pravděpodobně nejlepší ve své kategorii z hlediska přesnosti střelby a mohou se používat i k ničení obrněné techniky. Tuto službu dokáží bez větších problémů zastat také drony, ovšem ceny jejich řízené střely a jednoduššího dronu jsou nesrovnatelné (pokud je těch střel vůbec dostatek na masové nasazení). Na místě je rovněž otázka, jak efektivně jsou mobilní radarové systémy PVO schopny zachytit nízko letící letouny a vrtulníky, případně malé drony z hlediska přípravy RBS70 k palbě. Z hlediska naší armády je lze označit spíše za vezené, než přenosné. Z hlediska statické obrany jsou výborné, z hlediska pohyblivé ne zcela.

Armáda aktuálně postrádá systém PVO, schopný palby za pohybu. Zde se nabízí v první řadě laserové systémy, které zavedl, případně zavádí do výzbroje Izrael a americká armáda a rovněž existuje německá vývojová řada společnosti Rheinmetall. Laserové systémy jsou rovněž ve výzbroji Ruska a Číny. Výhodou je schopnost ničit letouny, vrtulníky, drony a různou dělostřeleckou a raketovou munici. Vzorem je například americký systém Moab 2, vezený na OT Stryker 8x8. Některé laserové systémy mohou působit staticky i za pohybu. Druhou možností jsou samohybné automatické kanony ráže 35 mm a výše. Aktuálně nejlepší dosažitelný je pravděpodobně německý typ Skyranger na podvozku OT Boxer. Kdysi existoval projekt jeho lafetace na obrněnou verzi Tatry 815. Do úrovně prototypu se dostal kombinovaný systém STROP. Obecně lze konstatovat, že v naší republice není zdaleka dořešena PVO jak armády, tak měst a strategických objektů. Čtrnáct bojových letounů by situaci ve válce určitě nezachránilo, přičemž budou sotva úspěšně nahánět drony a dělostřelecké rakety.

Velké problémy jsou evidentně v oblasti personalistiky a dislokace naší armády. Návrhy na změnu dislokace do několika základen jsou staré už řadu let a nikdo se jimi nezabývá. Přitom situace, kdy pěchota, jako hlavní druh pozemních sil, její dělostřelci, ženisti, chemici a protiletadlovci se nalézají soustředěni v samostatných posádkách vzdálených až stovky kilometrů je mimo strategické požadavky (pokud můžeme při velikosti naší republiky a armády mluvit o strategii). Jedním leteckým, či raketovým úderem může přijít armáda o celé dělostřelectvo, PVO, ženijní zabezpečení atd. Války se už dávno nezačínají oficiálním vyhlášením, ale nečekaným útokem. Saddám Husajn dokázal udeřit na Kuvajt naprosto nečekaně, a to i pro americké tajné služby. Jak, případně jak rychle, by se v případě vypuknutí války, dostali například dělostřelci, nebo protiletadlovci do Žatce, nebo Přáslavic k vytvoření bojeschopné formace, jestliže k prvním cílům leteckého a raketového útoku patří mosty a dopravní uzly? 

Máme štěstí, že nejsme stát v první linii. Představa, či výmluva, že nás zachrání spojenci, je mimo realitu. Nikdo nepovede válku jen s naší republikou a každý bude mít dost vlastních problémů. Zde je třeba připomenout, že v rámci NATO dlouho platila zásada, aby se každý stát nejprve postaral o vlastní obranyschopnost, a teprve poté přispíval do sil Aliance. Bohužel, řadu let je realitou pravý opak.

Z hlediska personalistiky je zcela evidentní výrazný pokles kognitivní kompetence mladé generace, a to nejen u nás, ale v celé EU. Kvalita a reálná použitelnost absolventů základních, mnoha středních a části vysokých škol, především humanitních oborů, s výjimkou lékařských, neustále klesá. Není to vina armády, ale vojenské kurzy a školy přijímají produkt upadajícího školství, protože jiný není po ruce. Zhoršuje se jednak všeobecný rozhled absolventů škol, jednak jejich základní technické znalosti a manuální dovednosti. Snižování požadavků logicky povede ke snižování kvality vojáků a celkové bojeschopnosti armády.

Dalším zajímavým faktorem je extrémní tlak na feminizaci armády, především nasazování žen do bojových jednotek v první linii. Při srovnatelném věku a úrovni výcviku má žena obvykle o 20-30 % menší fyzickou sílu, než muž. Fyzická síla sice nemusí vždy rozhodovat, ale přímo na bojišti se spolu s psychickou odolností vůči stresu a vycvičeností jedná o faktor zásadní důležitosti pro přežití jednotlivce i skupiny. Existují tak vojáci dvou tabulkově daných výkonnostních kategorií, s různým spektrem použitelnosti, ale se stejným platem a možnostmi růstu. Velitel, či nadřízený by měl být schopen zvládnout totéž, co podřízení, a to nejen v kanceláři a v tělocvičně. Voják, který nedokáže vyměnit kolo u auta je ve válce k ničemu i když je spojař, nebo operátor dronu. Reálné dopady jsou vidět např. na Ukrajině, která měla v roce 2015 globálně nejvyšší procentuální podíl žen v armádě, nebo u francouzské armády v Mali (ve francouzských pozemních silách je 20 % žen a u letectva 40 %). Problém rozporu ideologie a praktických požadavků je kritický.

Je třeba také připomenout další dlouhodobý problém armády, a to potřebu změnit poměr počtů bojeschopných vojáků a uniformovaných úředníků / úřednic, kdy bojeschopní vojáci tvoří pouze cca 25 % uniformované části resortu.