Dělostřelectvo je základním podpůrným prostředkem pozemních sil ve většině forem bojového nasazení. Od historických prvopočátků lze pozorovat jeho všestranný technologický rozvoj, který vychází z požadavků vojáků bojujících v poli. Následující článek se zabývá jednou z oblastí zvyšování efektivity polního hlavňového dělostřelectva, a to dostřelem z hlediska konstrukce munice.

Foto: Dělostřelectvo je základním podpůrným prostředkem pozemních sil ve většině forem bojového nasazení. Na snímku dělostřelecký systém CAESAR 8x8, který se Ministerstvo obrany rozhodlo pořídit pro 13. dělostřelecký pluk v Jincích. | Nexter Systems

Efektivitu současného dělostřelectva lze zvyšovat ve třech základních oblastech, které jsou vzájemně propojeny. Jsou to zbraň, munice a informační zabezpečení. Další členění je na oblast zvyšování dostřelu, přesnosti a účinku na cíl, či v cíli. Dostřel je možno zvýšit v rámci vnější balistiky (mimo hlaveň) a vnitřní balistiky (uvnitř hlavně). Základem změny je vždy konstrukce zbraně, munice, případně obojího. Konstrukční úpravy pro zvýšení dostřelu jsou především zvyšování délky hlavně a zvětšování výmetné náplně, případně její účinnosti. Dále se jedná o konstrukční úpravy střely/granátu, pro tento článek pouze střely. 

Vývoj dělostřeleckých nábojů

Základním druhem dělostřelecké munice pro hlavňové dělostřelectvo je dělostřelecký náboj, který je tvořen souhrnem prvků nezbytných k provedení jednoho výstřelu a zabezpečení požadovaného efektu v cíli. Základní části náboje jsou střela a nábojka (výmetná náplň bez nábojky). Iniciaci výmetné náplně zajišťuje zápalkový šroub. Pokud jsou střela a nábojka od výroby po výstřel spojeny tvoří jednotný náboj. Pokud jsou střela a nábojka separátní, jedná se o dělený náboj. Jeho výhoda spočívá v možnosti upravovat obsah nábojky, zpravidla množství střelného prachu. Tím lze měnit dostřel zbraně, fakticky dolet střely po opuštění hlavně. 

Cesty k zvýšení dostřelu

Dolet střely je možné prodloužit především snížením různých aerodynamických odporů. Toho lze dosáhnou čtyřmi cestami, případně jejich kombinací. V první řadě se jedná o vylepšení aerodynamického tvaru střely, ve druhém o využití podkaliberního efektu, ve třetím o snížení odporu za dnem střely, a nakonec použití raketového, či jiného motoru. 

První skupina, či generace střel se zvýšeným doletem nese označení ERSC (Extended Range Sub-Caliber). Koncepce je v podstatě shodná s protipancéřovými podkaliberními střelami, kde se využívá rozdílu mezi ráží střely v hlavni a mimo ni po oddělení vodicích obrouček. Mají zásadní nevýhodu v tom, že střela menší ráže nese ve srovnání s rážovou menší množství trhaviny a vytváří obvykle i menší množství účinných střepin.

Druhá vývojová generace nese označení ERSB (Extended Range Sub-Bore). Jedná se o střely s prodlouženým, výrazně štíhlejším předním ogiválem ale bez sestřeďovacího nákružku. Aby se střela pohybovala v hlavni stabilně, byl nákružek nahrazen několika, nejčastěji čtyřmi, šikmými aerodynamickými nálitky na předním ogiválu, které se nazývají nuby a vedou přední část střely v hlavni. Původní vodicí obroučku nahradila plastová, která se po opuštění hlavně odděluje. Ráže těla střely je jen mírně menší než ráže hlavně. Díky tomu je rozdíl v množství trhaviny ve srovnání s rážovou střelou zanedbatelný.

Vývoj pokračoval střelami ERFB (Extended Range Full-Bore). Konstrukce se liší od ERSB tím, že mají delší přední ogivál, přičemž celková délka střely je až 6,5 ráže. Střela tvaru ERFB dosahuje ve srovnání s klasicky tvarovanou biogivální střelou dostřel vyšší o 10 až 40 %.

Střely ERSB a ERFB bývají v některých případech opatřeny ve dně takzvanou sací dutinou, která zlepšuje obtékání zadního ogiválu a proudění vzduchu za střelou. Tím je možné dosáhnout zvýšení dostřelu až o 10 %. Jako zajímavost lze uvést, že sací dutiny zkoušela plzeňská společnost Škoda již v době německé okupace 1939-1945.
Poslední sériově vyráběnou vývojovou skupinou jsou střely ERFB-BB (Base Bleed). Zadní ogivál střely, nebo jeho zadní část tvoří plynový generátor. V něm se za letu vyvíjejí plyny, které unikají otvorem ve dnu, případně skupinou otvorů a snižují odpor vzduchu vzduchu za dnem střely. V médiích je mnohdy toto řešení zaměňováno za raketový motor.

Známou, nicméně v praxi nepoužívanou skupinou jsou takzvané granátrakety (granát-rakety). Používá se pro ně označení RAP (Rocket Assistant Projectile). Vývoj probíhal v období po druhé světové válce v řadě zemí, včetně Československa. V praxi se ukázalo, že raketový motor zkracuje prostor pro trhavinu ve střele a rovněž vznikaly problémy s přesností střelby. Pouze dočasně byl zaveden jeden typ střely do výzbroje amerického polního dělostřelectva. V současnosti probíhá v USA vývoj střely XM1113 s raketovým motorem. Nevýhodu nižší přesnosti granátraket lze odstranit jejich vybavením řídicími ploškami a elektronickým systémem stabilizace. To však zvýší cenu finálního výrobku.

Poslední novinkou je využití náporového motoru s tuhou pohonnou hmotou. V současnosti probíhá vývoj střely s náporovým motorem ráže 155mm u norské společnosti NAMMO, a to ve spolupráci s americkým konsorciem Boeing. Konkurenční produkt XM1155 vyvíjí americké konsorcium Raytheon. Předpokládaný dostřel je kolem 60 mil. Nová ruská samohybná kanonová houfnice Koalicija SV má podle ruských zdrojů dostřel 80 až 90 km. Je proto pravděpodobné, že využívá střely s náporovým motorem. Výhodou střel s náporovým motorem je vysoká rychlost letu, což zkracuje dobu letu, a zároveň zvyšuje přesnost střely eliminací vnějších vlivů, od větru, až po otáčení země. Střely jsou z důvodu vysoké rychlosti, případně vzniku plazmy hůře zjistitelné radary. Proto je lze obtížně ničit pomocí raketových a laserových protiraketových systémů. Nevýhodou je, stejně jako u podkaliberní střely menší objem přepravované trhaviny. Cena střel s náporovým motorem bude pravděpodobně výrazně vyšší ve srovnání s předešlými konstrukcemi, a to v řádech.

České a československé možnosti

Československo vyrábělo do roku 1990 několik druhů klasické dělostřelecké munice, a to jak střel, tak nábojek, výmetných náplní, zápalkových šroubů a zapalovačů. Zároveň probíhal další vývoj granátů, zapalovačů i výmetných náplní. V devadesátých letech minulého století byly podpora státu a armády českému obrannému průmyslu zanedbatelná, pokud vůbec jaká, což vedlo k výraznému zhoršení možností vývoje a výroby, a omezení soběstačnosti z hlediska obrany státu. V prvním desetiletí 21. století se situace příliš nezlepšila. V současnosti se v naší republice nevyrábí granáty, zapalovače ani nábojky. Na úrovni je vývoj výmetných náplní, včetně modulárních v Explosii Pardubice (Semtín). Společnost je schopná realizovat prakticky okamžitě sériovou výrobu. Nábojky u nás, podle dosažitelných informací, aktuálně nedokáže vyrábět nikdo. Lisy ve Žďáru nad Sázavou se dostaly v rámci privatizace do cizích rukou a pravděpodobně byly odvezeny, případně prodány do zahraničí. Z tohoto hlediska je výhodou, že dělostřelecký systém CAESAR, který má být zaveden do výzbroje AČR má těsněný šroubový závěr a používá modulární (modulové) výmetné náplně bez nábojek. Střely vyráběla dříve velká zbrojovka v Dubnici nad Váhom a opracování střel zajišťovala tamní společnost DEZAMET, obojí na Slovensku. V současnosti vyvíjí a vyrábí střely, zapalovače, zápalkové šrouby a další materiál slovenská společnost MSM, která je součástí českého Holdingu CSG. Dokáže vyrábět i střely ERFB a ERFB-BB, které tvoří základ munice polního dělostřelectva současných armád. Tato společnost se spolu s Explosií podílela na vývoji munice pro modernizovanou samohybnou kanonovou houfnici DANA M1 a M2, dále na vývoji munice pro samohybné kanonové houfnice ZUZANA a EVA.

Významným krokem z hlediska zajištění naší armády dělostřeleckou municí, jejími komponenty, případně další municí je nedávná akvizice známé španělské muničky Fábrica de Municiones de Granada českým Holdingem CSG od amerického konsorcia GDELS. Tím je rozšířen nejen výrobní potenciál, například o licenční řízené střely SPIKE a Meteor, ale v rámci spolupráce mezi CSG a GDELS i exportní možnosti našeho obranného průmyslu. Munici pro dělostřelecké systémy CAESAR a modernizovaní DANA jsme proto schopni zajišťovat silami českého obranného průmyslu.